autor: Elis
Zaťukáš. Je to tak každou noc. Nejdřív jemně. Slyším tě. Očekávám tě. Ale nechám tě zaklepat ještě jednou. A pak šeptnu: „Dál.“
Je to tak prosté slovo, jednoduché. Ovšem nese v sobě něco křehkého, krásného, tajemného. Nese mi tebe.
Opatrně vezmeš za kliku a nesměle nakoukneš. Tvé černé vlasy se v té tmě ztrácí. V očích plá nepředstavitelný chtíč a touha.
Přistoupíš k mé posteli. Posadíš se na ni a já už to nevydržím. Začnu tě líbat. Zpočátku ostýchavě, ale když mi začneš polibky opětovat, rozhoří se ve mně neutuchající vášeň a já si tě celého vezmu. Zatáhnu tě pod peřinu.
Neprotestuješ. Protože tohle se odehrává jen v mé hlavě a je to pouze můj sen. Sen, který sním každou noc. Sen, ve kterém můžu dělat vše, co chci. Sen, ve kterém mě miluješ. Ne jako tam… v realitě, kdy mě stále přehlížíš. Kdy si nevšímáš mých neustálých pohledů na tvé dokonalé rty.
Možná… možná, že stejně tak nevidím já tebe. Tvé pohledy.
A teď jsi tu. Se mnou. Co na tom sejde, že je to jen další výplod mé fantasie? Jedině ony mě drží při životě. Sny, ve kterých se všechno odehrává tak, jak sám chci. Ležíš vedle mě. Usmíváš se. Hladím tě. Ale ve chvíli, kdy se probudím, mě ten příjemný pocit opustí. Znovu zjišťuji, že jsem v posteli sám. Že ty tu nejsi, nikdy jsi nebyl…
~
Je večer. Jsi v koupelně. Už půl hodiny. Proč jen nemám tu odvahu vkročit tam za tebou? Proč je ve snu všechno snazší než doopravdy?
Sedím na chodbě. Čekám…
Konečně se dveře otevřou a já tě spatřím takového, jakým opravdu jsi. Bez líčidel, přesto… neodolatelného. Usměješ se na mě a odkráčíš do svého pokoje. To je vše?
Už jsem si zvyknul…
Vykonám obvyklou večerní hygienu a jdu si lehnout. Procházím kolem tvých dveří. Potichu našlapuji, abych tě nevzbudil. Vlézám do postele. Kdybys tu tak byl se mnou. Jenomže ty si sníš svůj sen. Ve svém pokoji.
Dívám se na mihotavé stíny. Víčka se mi klíží. Všude kolem je tma.
Zaslechnu tiché ťukání. Nenamáhám se mluvit. Vyčkávám. Klepání je hlasitější. Hlasitější než kdy dřív. Naléhavější. Vstanu a otevřu. Stojíš tam. Díváš se na mě, jako bys ani nečekal, že to opravdu udělám. Že tě pozvu dál, dál do svého pokoje. Co je dnes jinak?
Posadíme se na postel. Zadíváš se mi do očí, stejně jako já tobě. Nemluvíš. Jen sedíš a pozoruješ mě. Pohladím tě po tváři. Sleduji zděšení ve tvých očích. V těch nádherných očích, které jsou teď plné něčeho, co nedokážu pojmenovat.
Chceš promluvit, ale já tě umlčím polibkem…
Zavřeš víčka. Srdce se ti rozbuší. Celý se třeseš.
Pomalounku se zase vzdaluji. Zhluboka oddechuješ. Hrudník se ti zvedá nahoru a dolů. Všechno je tak jiné. Něco se změnilo.
Proč nejsi takový jako vždy?
Proč se náhle nemáš k jedinému pohybu?
Proč mi mé polibky neopětuješ?
Proč je tento sen jiný než ty předešlé?
Pohlédnu ti do tváře. Očima hledáš v těch mých odpověď. Nějaké vysvětlení. Cokoli, co by ti objasnilo to, co jsem udělal. Sotva dýcháš. Vyčkáváš.
A já si konečně uvědomím tu bláznivou skutečnost. Tohle už není sen…
autor: Elis
betaread: Janule
Chtělo by to pokráčko. Ale je to dokonalý! Jako vždy od tebe 🙂
Krásňunký…táké niečo sa mi taaak páči…
Moc krásný, ale ten otevřený konec… 🙂
To je tak náádherné, ách, nemám slov.
Moc hezké,krásně píšeš Elis..♥
A je to dobře, že to tentokrát nebyl sen…?
no a konec je na nás…x)