Je to už rok. Dnes je to přesně rok, co mi zabili brášku. Přesně rok, kdy jsme skončili se skupinou Tokio Hotel. Náš poslední společný koncert. Splnili jsme si sen. Poslední koncert v Tokiu. Hráli jsme už poslední písničku. Rette mich. Zakončení našeho mega úspěchu, co jsme dokázali za pět let naší existence. Všechno to, co jsme vyhráli, všechny pocity z koncertů, všechny brečící fanynky, které byly štěstím bez sebe, že nás vidí. Začal jsem odbrnkávat první tóny Rette mich, když zazněl výstřel. Všichni se lekli. Viděl jsem Billa, jak se mu lesknou oči od slz a drží se za srdce rukou od krve a padá k zemi.
,, Billeee, to neee!“ křičel jsem a rozběhl se k němu. Vzal jsem ho do náruče a křičel na Gustava, ať zavolá sanitku. Bylo pozdě. Bill mi umřel v náruči se slovy: ,, Miluju Tě, Tome!“ Brečel jsem a proklínal ty chvíle, kdy jsme chtěli být s Billem slavní. Sláva mi vzala bratra a jediného člověka, kterého jsem kdy miloval. Nikdy jsem nevěřil na pravou lásku, ale Bill mě naučil milovat a vnímat svět jinýma očima.
Teď sedím ve svém pokoji a vzpomínám na brášku a na sebe, když jsme byli malí, jak jsme vždycky ve školce dováděli učitelky k šílenství, když jsme si vyměnili mikiny s našimi jmény a ony si nás pletly. Vzpomínám na ten karneval, kdy si Bill začal líčit oči a celkově se malovat. Vzpomínám, jak mě učitelé ve škole přeřadili do vedlejší třídy, protože jsme se s Billem neustále bavili. Vzpomínám, jak nás ve škole nesnášeli, protože se Bill líčil a pečoval o svůj vzhled a kvůli tomu, že já měl dredy. Z očí mi začínají téct slzy… Vzpomínám si, jak jsme s Gustavem a Georgem rozjeli naši kariéru se skupinou Tokio Hotel, přerušili jsme školní docházku a jezdili na turné. Vzpomínám si na Billovy nádherné texty, ve kterých vyjadřoval své pocity… Vzpomínám si, že jsem se do Billa zamiloval. Pořád ho ještě miluju a navždy budu. Slavili jsme patnácté narozeniny… Opil jsem se a šel k Billovi do pokoje. Už spal. Sedl jsem se na okraj jeho postele a hladil jsem ho po jeho nádherných havraních vlasech. Usmál se, ale přesto stále spinkal. Začal mluvit ze spaní.. Říkal slova, která nám oběma změnila život… Slova, na která v životě nezapomenu… Říkal: ,,Tome, odpusť mi, ale miluju Tě. Vím, že mě od sebe odeženeš, proto ti to nikdy neřeknu a budu trpět… Budu tě mít vedle sebe jako brášku, než abych tě neměl vůbec…“ Tenkrát jsem po dlouhé době cítil, že mě pálí oči od slz… Pohladil jsem ho po tváři… Otevřel oči… Probudil se. Lekl se… Tenkrát koktal a nevěděl, co má říct… Pousmál jsem se a něžně ho pohladil… Odtáhl se.. Nechápal, co se děje…. Jen jsem mu zašeptal do ucha: ,,Taky Tě miluju, Bille!“… Pochopil… Usmál se a byl konečně šťastný… Já taky… Konečně jsem měl někoho, koho jsem tolik miloval a věděl jsem, že jsem milován… Všechno vždycky probíhalo nádherně.. Každá chvilinka s Billem o samotě pro mě byla nádherná a nezapomenutelná.. Změnil mě… Z vyhlášeného děvkaře, kterým jsem byl, než sem se zamiloval do Billa, byl věrný přítel… Tolik jsem ho miloval.. S klukama ze skupiny jsme se dohodli, že už to nezvládáme… Že chceme skončit.. Souhlasili… Bylo toho na nás moc.. Na každém kroku fanynky, bulvár… Stačil jeden malinký nepatrný dotek… hned se v novinách objevil článek: ,, DVOJČATA BILL A TOM… CO SPOLU MAJÍ? ŽIJÍ JINÝ ŽIVOT NEŽ BRATRSKÝ?“ Proto všechno jsme to skoncovali… Čekal nás jen ten poslední koncert v Tokiu… Na ten den nikdy nezapomenu… Vzal mi bratra… Všechno to, co jsme spolu zažili.. Všechny naše průsery… Všechno… Už jsem se rozhodl.. bez Billa nejde žít.. Šel jsem ke hřbitovu, kde byl Bill pochovaný… v kapse jsem měl dopis na rozloučenou a jednu žiletku… Musel jsem to skoncovat…. Bez něj nelze žít.. Vím, že by si přál, abych žil, ale nemohl jsem. Stojím u jeho hrobu… Vytáhnu dopis a žiletku.. Ještě než udělám to, co chci… promluvím k jeho hrobu: ,, Miluji Tě, Bille. Nezlob se, bez tebe nelze žít. Chci být s tebou!“ Toto byla moje poslední slova… poté jsem se zabil…. Takto jsme skončili.. Kdysi nejslavnější dvojčata na světě…..
autor: Evy
betaread: Michelle M.
