(hvězdičky oddělují dvojčata 😉 )
Kde je láska? Kam se poděla? Tolik mi chybí… Po 3 roky jsem sám a sám… A nikdo mě nemiluje. Bože, prosím, Přiveď mi lásku. Potřebuji ji stejně, jako kyslík k dýchání.
***
Bože prosím! Proč se mám tolik trápit? Ano, přiznávám, je to zvrácené a proti každému morálnímu pravidlu, ale já ho miluju! Slyšíš?! MILUJU! Jen smrt mě od něj může odtrhnout, nic jiného! Tak proč, proč, jako jediný člověk, kdo ho miluje proto, jaký je a ne kým je, proč mám zrovna zažít tragickou neopětovanou lásku? Ach, Bože… Je to šílené, skutečně. Zamilovat se do svého bratra, to mohlo vážně „napadnout“ jen mě. A kéž by to tak napadlo i jeho… Ach, navždy nešťastně zamilovaný a osamocený Tom Kaulitz, to jsem já.
***
Ach! Proč? Všichni tvrdí, jak jsem krásný a okouzlující, má povaha je perfektní a každého si omotám kolem prstu, že ze mě vyzařuje nějaké kouzlo! A proč ještě nikoho neočarovalo? Skutečně, jsem sám. Nikdo mě nemiluje, nikdo mne nemá rád. I můj bratr přede mnou již utíká, aby se náhodou to prokletí nepřeneslo i na něj. Jsem prostě chudák. A také zřejmě nejnešťastnější člověk na světě. Už ani bratr mě nemá rád…
***
Bille, kdybys jen věděl… Kdybys jen tušil, kdybys jen mohl cítit, jak neskonale tě miluju a potřebuju…! Ničí mě to, věř, nebo ne… A ty mě ničíš taky, tím, jak stále hledáš svou životní lásku, DÍVKU svých snů. Cožpak nevidíš, že já jsem tu pro tebe? Připravený dát ti vše, oč si jen řekneš? Někdy mi vážně přijdeš jako slepý idiot. Ale nádherný idiot, který nevědomky dobyl mé kdysi ledové srdce. Je to tak těžké, nejtěžší zkouška mého života. Ale jsem připraven zdolat ji, doopravdy. Vydržím to, vydržím, jakkoliv dlouho. Třeba někdy… Ale to ze mě nejspíš zbude jen troska. A ty potřebuješ silnou osobu, která tě bude podporovat, stát při tvém boku. Ale asi jsi si nevšiml, že jsem to byl odjakživa já, nikdo jiný…
***W*H*E*R*E***I*S***T*H*E***L*O*V*E***?***
„Takže… Tady máte plán na další měsíc, VŠICHNI,“ podíval se významně David na Georga, který se zaškaredil, „si to přečtete, ano? Zítra máte dopoledne volno, ve 13:00 bude dodávka před hotelem a nejpozději ve 13:01,“ další významný pohled, tentokrát směřovaný Billovi, „tam budete i vy. V půl třetí vás čekají v maskérně a od 15:00 jste ve VIVA Live, to už víte. Nějaké otázky?“ Čtyři chlapci líně zavrtěli hlavami, na tyto pokyny už byli zvyklí. „Dobrá tedy. Jelikož máte dneska večer volno, nechcete vyrazit někam do klubu? Dlouho jsme nikde nebyli…“ změnil manažer tón na značně přátelštější a spiklenecky mrkl. Dočkal se nadšené reakce, jak očekával. Tedy, nadšené… Od poloviny skupiny, ta druhá se nijak nevyjadřovala. No jo, zase se asi pohádali… Kdo to má stále usmiřovat, ty jejich bratrské dohady?, pomyslel si a zavrtěl hlavou. Nemělo to cenu, však oni si to vyříkají. „Skvěle. Takže… V devět večer buďte připravení, Bille, pro tebe v osm, pro jistotu, abys to na tu devátou stihl,“ dodal s mírným úšklebkem, chlapec mu věnoval ošklivý pohled a dodal, že minule nemohl za to, že se mu rozbila žehlička na vlasy, musel si ji od někoho půjčit a ta slečna ho poté odmítala pustit bez 20 podpisů a zaplněnou paměťovou kartou v digitálním foťáku společnými fotografiemi. „No jistě, ty modele. Prostě, kdo tam v devět nebude, jedeme bez něj. Zatím se mějte!“ a s těmito slovy odešel David k sobě na pokoj.
„No, tak snad abych taky šel… Musím si ještě něco sehnat,“ plácl se do kolen Gustav a začal se zvedat, „zatím, pánové!“
„Počkej, Gusti, ty jdeš do města?“
„Neříkej mi ‚Gusti‘! A ano. Musím si koupit něco k bicím, tomu bys stejně nerozuměl,“ ušklíbl se na Georga, „a novou kšiltovku. Víš, jakou na ně mám mánii.“
„Jo, jasně. Tak počkej 5 minutek, pojedu s tebou. Alespoň zas Benny nebude tolik nadávat, že veze jen tebe.“ Zvedl se a rychlou chůzí se vydal k sobě do pokoje Georg. Gustav hraně sklesle dopadl zpět na pohovku a zabořil hlavu do dlaní.
„Co jsem komu udělal, Bože, za co mě trestáš?“ dodal svému hlasu patřičnou zoufalost, aby to získalo ty správné grády. Kytarista i zpěvák se lehce zasmáli, ne, že by ho ovšem příliš vnímali. Byli každý zahloubán do vlastních myšlenek a zničujících problémů. Za 5 minut se konečně vrátil i čtvrtý člen a společně s Gustavem vyšli velkým proskleným vchodem do teplého provoněného pozdního odpoledne.
„Už asi taky půjdu…“ zvedl se černovlasý chlapec.
„Bille, počkej ještě chvilku, chci si promluvit,“ stáhlo ho za ruku zpět jeho dvojče, „o tom, co tě poslední dobou trápí. Chodíš jak tělo bez duše. Co se děje?“
„Coby? Nic, obyčejné problémy. Vážně.“ Snažil se Toma odbýt bratr. Ten se jen nedůvěřivě podíval. „Ale notak, Tome. Vážně to nic není, snad bys věřil vlastnímu dvojčeti, nebo snad ne?“ vsadil Bill na citové vydírání.
„No dobrá. Ale slib mi, že pokud tě něco bude trápit, cokoliv,“ přidal důraz na to slovo, „přijdeš mi to říct, ano? Prosím, slib mi to. Jako tvůj bratr o tebe mám strach a mám za tebe i zodpovědnost, mamka by mě zabila, kdybych tě nechal trápit se,“ snažil se lehce odlehčit atmosféru. Bill se pousmál.
„Slibuju.“ Zvedl se a odešel. Tom ho provázel pohledem, dokud mu nezmizel za rozložitou pokojovou palmu a mramorovým sloupem, mířil k výtahům. Tom se také ztěžka zvedl, zhluboka se nadechl a šouravě vyrazil naproti k recepci, aby mladé štíhlé plavovlásce ve světle zelené upnuté košili oznámil, že si nepřeje být nikým rušen, vyjma svého bratra, producenta a kamaráda, který za půl hodiny dorazí. S úsměvem přikývla a odvětila: „Jak si přejete,“ a chlapec dlouhými kroky zamířil přes vstupní halu ke schodům. Dřív bych neusnul, dokavaď bych ji nedostal. Ale teď? Naprosto nic. To už je špatný, když se mi nelíbí ani holka, která by se s přehledem mohla procházet po přehlídkovém molu. Ale… To Bill přece taky…
Zavřel oči, zhluboka se nadechl a přitiskl čelo na chladivý drahý kámen, kterým byla obložená celá vstupní hala, kromě části stropu, kde bylo obrovské „okno“ ve tvaru polokoule z barevného skla, které házelo na podlahu pod sebou krásné obrazce. Tsss… Dřív, když jsme nebyli slavní, bych se sem nemohl ani podívat, a přesto jsem byl šťastný. A teď, když tu jsem, tolik se trápím a kromě malinké naděje a obrovské lásky, není už v mém srdci nic jiného než utrpení a bolest. Otevřel oči, cinknutí výtahu, který právě přijel, ho probralo zpět do reality.
***
Pokud večer v tom klubu konečně nepotkám dívku, se kterou bych mohl chodit, tak už vážně nevím. Nejspíš si buď hodím mašli, nebo změním orientaci. Ach jo. A to ani nejsem moc vybíravý! Oh, jak moc bych si přál vysokou štíhlou tmavookou černovlásku s opálenou pokožkou, nádherným úsměvem s plnými rty a zářivě bílými rovnými zuby, piercingem v jazyku, hedvábnými voňavými lesklými polodlouhými vlasy, jemnýma rukama se štíhlými prsty, oděnou v šatech černých jako noc a plno stříbrných doplňcích… Zářila by jako nejjasnější hvězda na půlnočním nebi! Ach… Vždyť zas tak moc snad nechci, nebo snad ano?
***
autor: Eleanot
betaread: Janule
ale Bille ty po ty holce vubec nechces moc..=D takou holku nikdy nenajdes…