Něco se děje. Vlevo. Oči pomalu vysílají signál mozku, že něco zaregistrovaly, a mozek krku, aby se tím směrem otočil.
Ošetřovatelka, vlastně sestra. Nikdy mi neřekli její jméno – a i kdyby mi ho řekli, neslyšel bych…
Jak dlouho tam je? Neslyšel jsem dveře. Jaká novina… Že mě to stále ještě překvapuje…
Ukazuje. Chápu. Neumím znakovou řeč, prostě jsem se ji odmítl učit. Ale když za vámi dva roky chodí se stejnými posunky a vždycky chce to samé, víte to automaticky.
Beze slova vstanu a jdu. Chce mě vzít na procházku do zahrady.
Všechno kvete, probouzí se, copak to bude za období? Ach ano, jaro… Je důležité pojmenování? Ne, není…
Co se asi tak děje? Zavřu oči, snažím se si to představit…
Cvrlikání ptáků, zurčení okrasných fontán… Jak zní?
Zapomněl jsem…
Ošetřovatelka, vlastně sestra. Nikdy mi neřekli její jméno – a i kdyby mi ho řekli, neslyšel bych…
Jak dlouho tam je? Neslyšel jsem dveře. Jaká novina… Že mě to stále ještě překvapuje…
Ukazuje. Chápu. Neumím znakovou řeč, prostě jsem se ji odmítl učit. Ale když za vámi dva roky chodí se stejnými posunky a vždycky chce to samé, víte to automaticky.
Beze slova vstanu a jdu. Chce mě vzít na procházku do zahrady.
Všechno kvete, probouzí se, copak to bude za období? Ach ano, jaro… Je důležité pojmenování? Ne, není…
Co se asi tak děje? Zavřu oči, snažím se si to představit…
Cvrlikání ptáků, zurčení okrasných fontán… Jak zní?
Zapomněl jsem…
Sestra opět ukazuje. Kolik jsem měl dnes záchvatů.
Dnes? Cože? Uvědomuji si – dnes jsem vlastně žádný neměl, ukazuju.
Zvedne palec, poplácá mě po rameni a povzbudivě se na mě usmívá… Usmívá se…
Taky bych se chtěl usmát, ale nejde to…
Zapomněl jsem…
Zapomněl jsem všechno, jen ne tebe… Nikdy na tebe nezapomenu… Všechno, co jsme spolu prožili, vždycky si to budu pamatovat… Vzpomínky… Jediné mírně světlé body mého dosavadního života… Ale vzpomínat je tak všechno, co můžu… Víc už nic nejde…
Dnes? Cože? Uvědomuji si – dnes jsem vlastně žádný neměl, ukazuju.
Zvedne palec, poplácá mě po rameni a povzbudivě se na mě usmívá… Usmívá se…
Taky bych se chtěl usmát, ale nejde to…
Zapomněl jsem…
Zapomněl jsem všechno, jen ne tebe… Nikdy na tebe nezapomenu… Všechno, co jsme spolu prožili, vždycky si to budu pamatovat… Vzpomínky… Jediné mírně světlé body mého dosavadního života… Ale vzpomínat je tak všechno, co můžu… Víc už nic nejde…
„Když nic víc, když nic víc nejde…
Mysli jen na mě a uvidíš,
anděla, jak letí vedle tebe.“
Mysli jen na mě a uvidíš,
anděla, jak letí vedle tebe.“
Ale ty jsi nikdy neletěl… Kolikrát jsem si tak usilovně přál, abych se probudil a slyšel tvůj radostný smích… Slyšel, jak mi do ucha šeptáš něžná slova lásky… Dovol mi ještě jednou jedinkrát zase slyšet tu nejkrásnější větu:
„Bille, miluju tě!“
Po tváři mi stekla slza.
Jak moc může člověku zničit život jediný fakt – ztráta sluchu…
„Bille, miluju tě!“
Po tváři mi stekla slza.
Jak moc může člověku zničit život jediný fakt – ztráta sluchu…
Co se děje? Ptala se, co se děje… Opět jsem to poznal ze hry jejích prstů…
Přitiskl jsem si dva prsty k levé polovině hrudi a jen já mohl cítit ten zoufale slabý tep.
„Srdce,“
Rukama jsem široce rozhodil do prostoru.
„moc“
Namířil jsem jeden prst na sebe.
„mě“
Hřbetem ruky jsem si přejel po druhé a zkřivil obličej. Zpod řasy mi kanula velká slza.
„bolí.“
Podívala se na mě se soucitem v očích… Soucit, já nechtěl od ostatních soucit!
Vybavil jsem si tvé pohledy tenkrát v nemocnici. Plné soucitu… Ale to bylo naposledy, pak už jen pohrdání…
Přitiskl jsem si dva prsty k levé polovině hrudi a jen já mohl cítit ten zoufale slabý tep.
„Srdce,“
Rukama jsem široce rozhodil do prostoru.
„moc“
Namířil jsem jeden prst na sebe.
„mě“
Hřbetem ruky jsem si přejel po druhé a zkřivil obličej. Zpod řasy mi kanula velká slza.
„bolí.“
Podívala se na mě se soucitem v očích… Soucit, já nechtěl od ostatních soucit!
Vybavil jsem si tvé pohledy tenkrát v nemocnici. Plné soucitu… Ale to bylo naposledy, pak už jen pohrdání…
Zavřel jsem oči. Rozechvěle dýchal a cítil, jak si další slzy razí cestu skrz mé řasy.
Jedna po druhé vytvářely cestičky na mých propadlých tvářích.
A já nemohl slyšet, jak ti ptáci okolo cvrlikají… Jak se ty kapky z okrasných fontánek tříští o vodní hladinu. Jak si povídají ošetřovatelé s ostatními „šílenci“ z ústavu…
Po dlouhé době šly pocity ven. Chtěl jsem slyšet mámu, jak mi říká, že bude všechno dobré… Chtěl jsem slyšet tátu, jak mi přeje hodně štěstí na nadcházející turné… Chtěl jsem slyšet Davida, jak mi vyhrožuje, že mi to rozbité vybavení hotelu strhne z platu… Chtěl jsem slyšet Gustava a Georga, jak mi dodávají odvahu před dalším z našich koncertů… A hlavně jsem chtěl slyšet Toma, jak mi slibuje tu věčnou, neutuchající lásku jako kdysi…
Chtěl jsem, tak moc jsem chtěl, ale nic jsem neslyšel.
I přes ty nejnaléhavější prosby – nic. Jen ticho.
Jedna po druhé vytvářely cestičky na mých propadlých tvářích.
A já nemohl slyšet, jak ti ptáci okolo cvrlikají… Jak se ty kapky z okrasných fontánek tříští o vodní hladinu. Jak si povídají ošetřovatelé s ostatními „šílenci“ z ústavu…
Po dlouhé době šly pocity ven. Chtěl jsem slyšet mámu, jak mi říká, že bude všechno dobré… Chtěl jsem slyšet tátu, jak mi přeje hodně štěstí na nadcházející turné… Chtěl jsem slyšet Davida, jak mi vyhrožuje, že mi to rozbité vybavení hotelu strhne z platu… Chtěl jsem slyšet Gustava a Georga, jak mi dodávají odvahu před dalším z našich koncertů… A hlavně jsem chtěl slyšet Toma, jak mi slibuje tu věčnou, neutuchající lásku jako kdysi…
Chtěl jsem, tak moc jsem chtěl, ale nic jsem neslyšel.
I přes ty nejnaléhavější prosby – nic. Jen ticho.
Začal jsem se klepat, mé tělo prostupoval chlad…
Ne, už zase… Schylovalo se k dalšímu záchvatu. Ale ona mě chytla za rameno. Viděl jsem její přemýšlivý výraz, zřejmě se hodně rozmýšlela, jestli to má „říct“, nebo ne…
Civěl jsem na ni a přitom cítil, jak mi otupují smysly…
Rozhodla se – chytila mně za obě ramena a jemně se mnou zatřásla, abych byl schopen ji vnímat. Ještě to šlo… Zalovila v tašce, co tahala pořád s sebou a vyndala z ní blok, tužku a nějakou fotku.
Ne, už zase… Schylovalo se k dalšímu záchvatu. Ale ona mě chytla za rameno. Viděl jsem její přemýšlivý výraz, zřejmě se hodně rozmýšlela, jestli to má „říct“, nebo ne…
Civěl jsem na ni a přitom cítil, jak mi otupují smysly…
Rozhodla se – chytila mně za obě ramena a jemně se mnou zatřásla, abych byl schopen ji vnímat. Ještě to šlo… Zalovila v tašce, co tahala pořád s sebou a vyndala z ní blok, tužku a nějakou fotku.
Uchopila tužku a papír a začala psát, ale já začal mezitím zaklánět hlavu a ztrácet vědomí, takže mi do rukou vrazila tu fotku, aby nějak udržela mou pozornost.
Zamžoural jsem na ten kus tvrdého papíru. Přes slzy jsem skoro neviděl, ale nakonec se můj pohled natolik zaostřil, abych rozpoznal, co to na obrázku je.
Chodba, chodba v ústavu. Byly jich tam tisíce a všechny stejné, a já jim nikdy nevěnoval pozornost.
V jedné z těch stěn byl široký podlouhlý prosklený otvor, vlastně takové okno.
Pod oknem bílá lavice a na ní, na ní…
Zamžoural jsem na ten kus tvrdého papíru. Přes slzy jsem skoro neviděl, ale nakonec se můj pohled natolik zaostřil, abych rozpoznal, co to na obrázku je.
Chodba, chodba v ústavu. Byly jich tam tisíce a všechny stejné, a já jim nikdy nevěnoval pozornost.
V jedné z těch stěn byl široký podlouhlý prosklený otvor, vlastně takové okno.
Pod oknem bílá lavice a na ní, na ní…
„Tome…“ zaskučel jsem, ale nevím, jestli to bylo slyšet – tak dlouho jsem hlasivky nepoužíval…
Už jsem ani nevnímal množství slz, linoucí se zpod mých řas… Po dvou letech… Bez fotek, obrázků nebo dokonce návštěv, a teď najednou…
Omámeně jsem zíral na jeho tělo. Byl tak nějak z poloprofilu, spíš zezadu…
Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, co to vlastně sleduju…
Tom seděl koleny na lavičce a rukama a skoro i obličejem byl přitisknutý k onomu sklu.
Jaké bylo mé překvapení, když mi došlo, že za tím sklem je kdosi druhý… Kdo by si také všiml – pobledlý obličej, bez života… Veškerý výraz nenávratně ztracen…
Už jsem ani nevnímal množství slz, linoucí se zpod mých řas… Po dvou letech… Bez fotek, obrázků nebo dokonce návštěv, a teď najednou…
Omámeně jsem zíral na jeho tělo. Byl tak nějak z poloprofilu, spíš zezadu…
Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, co to vlastně sleduju…
Tom seděl koleny na lavičce a rukama a skoro i obličejem byl přitisknutý k onomu sklu.
Jaké bylo mé překvapení, když mi došlo, že za tím sklem je kdosi druhý… Kdo by si také všiml – pobledlý obličej, bez života… Veškerý výraz nenávratně ztracen…
Ano, byl jsem to já… Tedy – to, co ze mě zbylo. Troska bez života…
Kde to vyfotili? Nechápal jsem.
Až potom se mi rozsvítilo… To zrcadlo… Je jednostranné, tudíž z jedné strany odráží a z druhé je průhledné jako normální sklo…
N-ne, to ne… Kdykoliv jsem seděl u toho zrcadla a zíral na sebe, mohli mě venku vidět? Tom mě mohl vidět?
Mohl také vidět zoufalé pokusy to sklo prorazit, za účelem získat střepy a při nejlepším si s nimi rovnou podřezat žíly?
Ach Tome, Tome…
Kde to vyfotili? Nechápal jsem.
Až potom se mi rozsvítilo… To zrcadlo… Je jednostranné, tudíž z jedné strany odráží a z druhé je průhledné jako normální sklo…
N-ne, to ne… Kdykoliv jsem seděl u toho zrcadla a zíral na sebe, mohli mě venku vidět? Tom mě mohl vidět?
Mohl také vidět zoufalé pokusy to sklo prorazit, za účelem získat střepy a při nejlepším si s nimi rovnou podřezat žíly?
Ach Tome, Tome…
Oči jsem měl opět zalité slzami a fotku tiskl ke svým rtům. Políbil jsem ji… Tak něžně, jemně, jako jsem Toma líbával vzadu za krkem…
Podíval jsem se na ošetřovatelku. Poněkud dojatě sledovala mé počínání a v ruce mačkala hustě popsaný papír.
Podala mi ho a já začal dychtivě číst.
Podíval jsem se na ošetřovatelku. Poněkud dojatě sledovala mé počínání a v ruce mačkala hustě popsaný papír.
Podala mi ho a já začal dychtivě číst.
Když jsem dočetl, myslel jsem, že tolik slz se ze mě ještě nevyplavilo…
Tom jí prý všechno řekl, všechno o nás dvou, takže se nemusím bát… Prý do léčebny chodí každý den, od rána do večera seděl u okna do mého pokoje a sledoval mě…
Prý viděl, jak na sebe zírám do zrcadla, jak brečím, objímám polštář a vydávám ze sebe zvuky podobné jeho jménu, viděl všechny moje záchvaty a viděl, jak jsem se chtěl zabít. Viděl to všechno, sledoval celé ty dva roky mého utrpení a nic neudělal…
Dokonce už i viděl, jak jsem dvakrát umřel… Jak mě po velice těžkých záchvatech oživovali…
Kdykoliv jsem se na sebe podíval do toho zpropadeného zrcadla – díval jsem se vlastně na něj… On tam byl… Kvůli mně… Celou tu dobu…. A já o tom nevěděl…
Tom jí prý všechno řekl, všechno o nás dvou, takže se nemusím bát… Prý do léčebny chodí každý den, od rána do večera seděl u okna do mého pokoje a sledoval mě…
Prý viděl, jak na sebe zírám do zrcadla, jak brečím, objímám polštář a vydávám ze sebe zvuky podobné jeho jménu, viděl všechny moje záchvaty a viděl, jak jsem se chtěl zabít. Viděl to všechno, sledoval celé ty dva roky mého utrpení a nic neudělal…
Dokonce už i viděl, jak jsem dvakrát umřel… Jak mě po velice těžkých záchvatech oživovali…
Kdykoliv jsem se na sebe podíval do toho zpropadeného zrcadla – díval jsem se vlastně na něj… On tam byl… Kvůli mně… Celou tu dobu…. A já o tom nevěděl…
Zoufale jsem se třásl a svíral v ruce tu fotku… Nezapomněl na mě… Byl se mnou… A já se ho nikdy nemohl ani dotknout… Ani ho vidět… Ani ho slyšet.
„Třeba někde posloucháš…
mé S.O.S. v rádiu…
Slyšíš mě – neslyšíš?“
mé S.O.S. v rádiu…
Slyšíš mě – neslyšíš?“
*****
Probral jsem se až v pokoji. Prý mě sem museli odnést, protože jsem měl takový záchvat pláče, že jsem nebyl s to vnímat okolí.
Můj zrak se stočil k onomu zrcadlu… Lesklo se, odráželo sluneční paprsky zvenku, jako vodní hladina. Kéž by se dalo také tak lehce prostoupit…
Vstal jsem z postele. Byl jsem slabý… Na svou výšku jsem vážil neuvěřitelně málo a kosti jsem měl velice křehké… Občas jsem míval pocit, že se sesunu k zemi…
Odmítal jsem totiž tady jíst – byl to dobrý způsob, jak se přivést k záhubě… Ne, že bych dva roky nejedl, ale jenom jsem pil a z jídla vždy snědl jen kousek, většinou přílohu… Suchou rýži jsem měl téměř denně…
Můj zrak se stočil k onomu zrcadlu… Lesklo se, odráželo sluneční paprsky zvenku, jako vodní hladina. Kéž by se dalo také tak lehce prostoupit…
Vstal jsem z postele. Byl jsem slabý… Na svou výšku jsem vážil neuvěřitelně málo a kosti jsem měl velice křehké… Občas jsem míval pocit, že se sesunu k zemi…
Odmítal jsem totiž tady jíst – byl to dobrý způsob, jak se přivést k záhubě… Ne, že bych dva roky nejedl, ale jenom jsem pil a z jídla vždy snědl jen kousek, většinou přílohu… Suchou rýži jsem měl téměř denně…
Vratkým krokem jsem došel až k zrcadlu.
Věděl jsem, že tam je, věděl…
Položil jsem ruku na sklo.
Věděl jsem, že tam je, věděl…
Položil jsem ruku na sklo.
„Mysli jen na mě a uvidíš anděla, jak letí vedle tebe.“
Zavřel jsem oči.
„Mysli jen na mě a uvidíš…“
Tome, prosím… Prosím!
„Anděla, jak letí vedle tebe.“
Otevřel jsem oči. Sklo se rozletělo na tisíce kousků. Bylo zvláštní sledovat, jak se to tříští a přitom neslyšet ani hlásku… Prostě nic…
Je to sen?
Za sklem se zjevil požární přístroj, jímž bylo zřejmě vyraženo a za přístrojem…
Za přístrojem…
Je to sen?
Za sklem se zjevil požární přístroj, jímž bylo zřejmě vyraženo a za přístrojem…
Za přístrojem…
„Svět se zastavil.“
Zíral jsem na něj a on na mě.
Jakoby se zastavil čas, jen my na sebe fascinovaně hleděli.
Po dvou letech… Tak se změnil… Na čele měl spousty vrásek starostí a celkově působil nešťastně…
Bál jsem se i dýchat, abych neporušil ten křehký okamžik.
Poprvé – poprvé za ty dva roky mi ticho přišlo jiné než jindy… Bylo v tom šílené štěstí, napětí, očekávání a tak trochu i… strach?
Konečně promluvil, čímž „mé“ ticho sice neprolomil, ale i tak to pro mě bylo důležité…
V jeho rtech jsem rozpoznal i a e… Bille…
Jméno… Jak nepodstatná to věc…
Přikývl jsem. Slzy, jež jsem opět proléval, jsem už nevnímal.
Ale on plakal taky… On plakal…
Nechal mě jít do tohohle ústavu a on plakal!
Tajil se mi dech, jak byl nádherný…
Jakoby se zastavil čas, jen my na sebe fascinovaně hleděli.
Po dvou letech… Tak se změnil… Na čele měl spousty vrásek starostí a celkově působil nešťastně…
Bál jsem se i dýchat, abych neporušil ten křehký okamžik.
Poprvé – poprvé za ty dva roky mi ticho přišlo jiné než jindy… Bylo v tom šílené štěstí, napětí, očekávání a tak trochu i… strach?
Konečně promluvil, čímž „mé“ ticho sice neprolomil, ale i tak to pro mě bylo důležité…
V jeho rtech jsem rozpoznal i a e… Bille…
Jméno… Jak nepodstatná to věc…
Přikývl jsem. Slzy, jež jsem opět proléval, jsem už nevnímal.
Ale on plakal taky… On plakal…
Nechal mě jít do tohohle ústavu a on plakal!
Tajil se mi dech, jak byl nádherný…
Zvedl ruku, natáhl ji a zastavil ji přesně v tom místě, kde ještě před několika minutami bylo sklo. Jen kousíček… Malinkatý kousíček…
Bál jsem se, že je to sen… Že se za chvilku probudím a na tomhle místě bude jenom zrcadlo… Nebo že narazí na sklo a já ho nikdy nebudu moct cítit na svém těle…
Tak strašně moc jsem se bál…
Roztřesenými prsty se dotknul mého obličeje…
Děkuju, děkuju… Bože, děkuju!
Dotek lidské ruky… na mém těle… Dotek Tomovy ruky! Roztřásl jsem se.
Přitáhl si mou hlavu k sobě a v tu chvíli se ve mně něco probudilo. Nějaká naděje, světlo či co, ale já cítil, jak mi to pulsuje v těle a šíří se to až do konečků prstů… Už jsem nechtěl zemřít… Našel jsem něco, kvůli čemu jsem byl ochotný žít, to stejné, kvůli čemu jsem život chtěl vzdát a to něco se právě blížilo k mým rtům.
Bál jsem se, že je to sen… Že se za chvilku probudím a na tomhle místě bude jenom zrcadlo… Nebo že narazí na sklo a já ho nikdy nebudu moct cítit na svém těle…
Tak strašně moc jsem se bál…
Roztřesenými prsty se dotknul mého obličeje…
Děkuju, děkuju… Bože, děkuju!
Dotek lidské ruky… na mém těle… Dotek Tomovy ruky! Roztřásl jsem se.
Přitáhl si mou hlavu k sobě a v tu chvíli se ve mně něco probudilo. Nějaká naděje, světlo či co, ale já cítil, jak mi to pulsuje v těle a šíří se to až do konečků prstů… Už jsem nechtěl zemřít… Našel jsem něco, kvůli čemu jsem byl ochotný žít, to stejné, kvůli čemu jsem život chtěl vzdát a to něco se právě blížilo k mým rtům.
Po nekonečných dvou letech konečně spojil naše ústa do vytouženého polibku… Tak něžného, čistého, a přesto vášnivého. Jako by mi chtěl říct – promiň.
Stále jsem tomu nevěřil… Ta důvěrně známá, a přesto skoro zapomenutá chuť…
Jemně se ode mně odtrhl.
Stále jsem tomu nevěřil… Ta důvěrně známá, a přesto skoro zapomenutá chuť…
Jemně se ode mně odtrhl.
„Společně to zvládneme,
až na konci světa…“
až na konci světa…“
Vezme si mě domů, zaplál jsem nadějí…
Vypadnu z tohohle hnusného místa a už navždycky zůstanu s Tomem…
Ať už slyším nebo ne…
Zvedl jsem k němu oči.
Pravou rukou ukázal na sebe.
Vypadnu z tohohle hnusného místa a už navždycky zůstanu s Tomem…
Ať už slyším nebo ne…
Zvedl jsem k němu oči.
Pravou rukou ukázal na sebe.
„Já“
Přitiskl si dlaň vlevo na hrudník.
„miluju“
Natáhl ke mně ruku a dotkl se mého zběsile bušícího srdce.
„Tebe.“
V tu chvíli jsem si byl jistý správností, naprosto jistý tím, že to zní, tak jak má –
„Já tebe taky.“
„Já tebe taky.“
Ketty ♥♥♥, for all twincest lovers and twc.blog.cz
And especially for Bill Kaulitz to 11th month in my heart. love U.
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
And especially for Bill Kaulitz to 11th month in my heart. love U.
autor: Ketty
betaread: Michelle M.
Jo, tohle je jedna z povídek, co se mi zapsaly do srdce. Když si to teďznovu pročítám, mám pocit, jako když jsem objevila léta starý deník. Prožívám to stejně jako tenkrát, protože emoce, které z téhle povídky přímo sálají, nevyhasly ani po měsících od jejího prvního zveřejnění. No jo, stará citlivka zase neudržela ty slaný potvůrky za hradbou řas, pár jich uklouzlo. A až to budu za nějakej čas číst znova, stejně se tomu znovu neubráním… Protože tohle je prostě nádhera!
Už od půlky sem nemohla číst dál… Tekly mi slzy a klepaly se mi ruce… Tohle byla asi nejdokonalejší povídka, jakou jsem kdy četla… Ketty, je vážně nádherná. Ta beznaděj na začátku… ty "slova", který Bill "říká". Nedokážu napsat nic pořádnýho, vážně mě to dostalo. U povídky jsem už strašně dlouho nebrečela… šest měsíců nejmíň to bude… Přetrhlas to… Děkuju…
uplně nejužasnějši povidka co jsem kdy četla!!! Ketty pišeš fakt skvěle a nejlip .. je to užasny vždycky řvu jak krava 😀
To je nádherný na to jak u povídek většinou myslím na plno jinejch věcí tak tady… no málem sem brečela
to je strašně hezky
a ještě když se člověk potřebuje vybrečet
bože…tohle…to je tak strašně krásný,tak dojemný,emotivní…já…tuhle povídku jsem si přečetla před 5 minutama a pořád nemůžu zadržet slzy…je neuvěřitelný,jak někdo může napsat něco tak krásnýho…
je to ta nejhezčí ff,jakou jsem kdy četla…i když jsem díky ní chytla depku,děkuju ti,Ketty…asi jsem se potřebovala vybrečet…žádná povídka se mnou neudělala to,co tahle….je strašně nádherná…
a těm,co to teprv budou číst…nedoporučuju poslouchat Spring nicht nebo Rette mich…pak je to mnohonásobně horší….=´(…nádhera,fakt krása….já wm,že pořád opakuju to samý,ale já se prostě musim ´´vymluvit´´…jako Bill…
Tohle je ta nejúžasnější a nejemotivnější povídka jakou sem kdy četla..ještě teď mě pálí slzy na očích a dopadají na moje rotřesené ruce..
Každé písmenko,každé slovo,každou větu mi srdce zběsile bilo srdce a oči se mi zalily slzama..
Chvílema sem skoro přestáwala dýchat..
Je to až neuvěřitelné co se mnou tato povídka udělala..
Je to to nejkrásnější co sem fakt kdy četla..ani nejde popsat jaké mám z toho pocity..
Nemůžu přestat brečet…
Boože..
Tohle je naprosto nádherné..
Zamilowala sem si tuhle povídku a wím že si ji stejnak pokaždé přečtu a už dopředu wím že mě neomrzí prtz tohle cos ty dokázala napsat je naprosto dokonalé..
A až teď si uvědomuji že neexistuje nic než nejkřehčí láska mezi bratry..
Miluju TWINCEST..Miluju tuhle povídku..Celým svým srdcem miluju Billa a Toma..
Vůbec si bez nich nedokážu předstawit žiwot..
V hloubi duše si celým svým srdcem přeju aby tyhe všechny fantazie že Billa a Toma drží něco daleko silnějšího než bratrská láska byla realita..
Oni sou ten nejúžasnější pár na swětě a prostě patří k sobě..
TWINCEST-MŮJ ŽIVOT..MŮJ SEN..MOJE LÁSKA..
Jak se to mohlo stát, že poprvé jsem si to přečetla až dneska? Ale nevadí… aspoň jsem z toho měla prvotřídní zážitek. Kdyby se mě někdo zeptal, čeho se na světě bojím nejvíc, řekla bych, že můj největší strach je, že přijdu o zrak. A když jsme četla tenhle příběh slovo po slovu, prostě to ve mě vyvolalo takovou melancholii… mám mokré fleky na triku, takže si musím počkat až uschnou, kdybych vyšla z pokoje, někdo se mě zeptám, čím jsme se to zase pokypala, přitom jsme jen prožila s Billem jeho trauma, protože je to tak srdceryvně vtahujícně napsáno, že to jinak nešlo. Opravdu velmi povedené 😉 (ale piš raději veselé věci :-P)
tak takhle moc jsem ještě u žádný povídky nebrečela…ta krása se nedá popsat, prostě dokonalý, nejdokonalejší!
tyjo, jak jsem konečně odtáhla hlavu od monitoru, tak koukám, že mám na stole na pc loužičku od slz, no tyve, síla, dyt řikám, že mě to dostalo, ještě jednou: dokonalý!!!
Nevím pokolikáté jsem tuhle povídku četla a nevím, pokolikáté jsem u ní brečela… Má pro mě strašně velký vyznam… Nedokážu to popsat slovy…
Děkuju, Ketty, žes ji napsala…
moc pěkný…sice jsme nebrečela ale moc nechybělo… a to je pro moje kamenné srdce docela výkon 😉
neuveriteľné ..
je to fakt nádherné, myslím, že najlepší one shot čo som kedy čítala 🙂
to bylo tak krásný naprosto úžasný tekly mi u toho slzy jsem ráda že to tahle dopadlo byl to takový nedokonalý happy end a to se mi líbilo:-)
tak takhle sem si už hodně dlouho u povídky nepobrečela. od poloviny první části se mi po tvářích nepřetržitě řinuly slzy. nemám ráda smutné povídky, ale miluju ty, které se dokáží dotknout mého srdce a které mi dokáží jakkoliv změnit náladu. a tahle mezi ně jasně patří. bože, na tuhle nikdy nezapomenu, to vím teď hned po přečtení a to už něco znamená. díky, že sem se rozbrečela a že jsem si to s ním mohla prožít… 🙂
Nádherné. Emotívne, dojemné, precítené.. fakt krása.