autor: Lea Mell
„Bille? V pořádku?“ posadil se Andreas na židli vedle Billa a zadíval se tím samým směrem jako on. Věděl, že hledá ve hvězdách útěchu. Věděl, že ony ho neodsoudí jako určití lidé. Ony byly jiné – tak proklatě jiné, úžasně jiné, až jim záviděl.
Dnes to byl právě rok, od oné tragické události. Už rok Bill postrádal svého staršího brášku.
** O rok dříve **
„No tak, Bille, ztiš se,“ naléhal na bratra Tom a znovu sklonil hlavu do jeho klína. Snažil se Billa donutit ke špetce sebeovládání – bez úspěchu. Bill se topil v neutuchající slasti a dával to patřičně najevo. Jenže to bylo špatně – nebyli doma sami, a navíc byly dvě hodiny odpoledne. Špatný čas, špatné místo.
„To se ti řekne, Tomi,“ zakňučel Bill a zakousl se do své ruky, ale okamžitě ji zase pustil, když se na ní objevily otisky jeho zubů. „A tohle bolí,“ reptal.
„Tak si vezmi polštář,“ napověděl mu Tom a naplno se začal věnovat jeho klínu. Bill chňapl nejbližší polštářek a zakousl se do něj, jelikož Tom z něj mámil zvuky, které tiché ani omylem nebyly.
„Víc, Tomi, víc,“ mumlal zpod polštáře, chytl Toma za vlasy a přitáhl si jeho hlavu ještě víc do klína. Ten se jen pobaveně uculil a dál sál jeho penis. I přes Billovy protesty se povytáhl a jazykem obkroužil jeho špičku. Ocelový piercing způsoboval Billovi opravdová muka.
„Tome, Tome, Tome,“ sténal, nechal polštář spadnout stranou a zarýval nehty do prostěradla. Odpovědí mu byl jen kmitající jazyk na jeho přirození.
Oba byli tak moc zabráni do své činnosti, že přeslechli vrzání schodů. Neslyšeli ani dvojí zaťukání na dveře, které měla na svědomí jejich matka. Právě ona nakonec zřejmě usoudila, že může vstoupit, což následně udělala – špatný čas, špatné místo na návštěvu.
„Kluci, je tu-,“ zasekla se uprostřed věty a její ústa zůstala v hrůze otevřená. Šokovaně shlížela na své dva syny, dvojčata, která právě prováděla něco, podle ní opravdu odporného.
„Co to má sakra znamenat!?“ zakřičela, jakmile získala hlas. Bill s Tomem vycítili její přítomnost až teď – po výkřiku plném hysterie.
„Panebože, mami, co tu děláš?“ zapištěl Bill, rychle se od Toma odtáhl a přetáhl přes sebe deku.
„Já co tu dělám? Já?! Co si o sobě, sakra, myslíte! Vy… Panebože, to nemůžete myslet vážně! Jste dvojčata, neuvědomujete si to?! Moc dobře znáte můj názor na vaše dvojsmyslné narážky na koncertech, ale tohle… Nikdy bych si to o vás nemyslela! Panebože, ta ostuda, ta ostuda… Nenávidím vás!“ zakřičela, otočila se na patě a seběhla schody do přízemí.
Tohle nemohla vydýchat. Její dva jediní synové a oni… Oni spolu snad spí! V novinách se neustále objevovaly spekulace ohledně vztahu Billa a Toma, ale byly to jen spekulace, občas doplněné o montáže. Ale Simone to teď viděla živě, nemohla si namluvit, že je to jen hloupý přelud. Byla to skutečnost… Zrůdnost!
V kuchyni popadla klíčky od auta a rozběhla se ke garáži. Byl div, že se vůbec autem trefila na příjezdovou cestu, jak byla vytočená. Musela si pročistit hlavu – potom se vrátí a všemu učiní konec. Všemu!
„Doprdele, doprdele, doprdele,“ šeptal Bill a schovával si tvář do dlaní. „Řekni, že to není pravda, že nás spolu nenašla… Tomi!“ kňoural a snažil se bratra obejmout. Ten se však teď věnoval hledání svého oblečení, které bylo rozházené po celém pokoji.
„Teď ne, Bille! Sakra, nemohl jsi být potichu?! Jinak by nás nikdy nenašla!“ zlostně se po něm ohlédl. Bill na něj šokovaně vytřeštil oči. Takže za to mohl on?! Vždyť… matka jim přišla něco říct! On za to přeci nemohl! Tome…
„Vrátím se pak,“ oznámil těsně před tím, než vyletěl ze dveří. Musel si s matkou promluvit, musel jí to vysvětlit, musel… Prostě musel.
Jakmile se dostal do kuchyně, uslyšel dozvuk motoru auta. Jela pryč. Rychle sebral z poličky klíčky od svého auta, které bylo zaparkované před domem. Nikdy se neobtěžoval uklízet ho do garáže – podle něj to bylo zbytečné a stejně tak bylo zbytečné posléze vyjíždět, když chtěl někam jet. Právě teď se mu to hodilo.
Dosedl na místo pro řidiče a nastartoval. Jeho Ferrari spokojeně zamručelo a on zařadil. Nezatěžoval se postupným zařazováním rychlostí – on potřeboval tu nejvyšší, a to hned.
Projel několik ulic, až se dostal na frekventovanější silnici, kde měl větší přehled o projíždějících autech. Horečně se rozhlížel kolem a pátral po stříbrném Audi. Otočil hlavou doleva a zahlédl ho. Znovu zařadil vyšší rychlost a vyrazil prudce vpřed. Byl příliš zabraný do pronásledování matčina auta, aby pozoroval dění okolo sebe. Na semaforu se právě ukázala červená barva a jeden pruh stojících aut se rozjel. On měl zastavit, ale neudělal to – nevšiml si. Obrovskou rychlostí vrazil mezi tlupu aut – a pak už nebylo nic. Jen tma.
***
„Bille?“ zkusil to Andreas znovu a hrozně si přál, aby s ním jeho přítel komunikoval.
„Hmmm,“ dostalo se mu odpovědi.
Nevěděl, jestli je to dobré nebo špatné. Věděl jen, že poslední rok byl hrozný. Špatný. Zasraně špatný. Bill se pořád ještě nesmířil se ztrátou svého dvojčete.
Tenkrát byl Andreas u toho. Přišel kluky navštívit, měl s sebou několik dobrých filmů, na které by se mohli podívat. Jakmile se ukázal ve dveřích, Simone mu s úsměvem oznámila, že kluci jsou nahoře a že pro ně dojde. Jak slíbila, tak udělala. Ale hned, jak se dostala nahoru, slyšel Andreas křik. Netušil, co se děje a raději se do toho nechtěl míchat. Věděl, že se Simone často zlobila na Billa kvůli jeho extravagantním úletům. Pamatoval si, jak s ním týden nemluvila, protože přišel s tetováním přes celý levý bok. To byla krize.
Za několik minut slyšel, jak někdo seběhl dolů a třísknul za sebou dveřmi. Za malou chvíli následoval další dusot nohou a dveře se otřásly podruhé.
To už to nevydržel a vyběhl schody do patra. Tam našel ubrečeného Billa, který se tenkrát tvářil hrozně vyděšeně. Všechno mu pověděl… Všechno.
Za hodinu se Simone vrátila s tím, že Tom měl nehodu. Nehodu, kterou nepřežil.
Bill se zhroutil. Nemluvil, nechtěl jíst, spát. Jen se nepřítomně díval na zeď a odmítal cokoli dělat. Jeho stav se nelepšil, proto byla nemocnice jediným řešením. Andreas mu věřil, doufal, že se odtud brzy dostane. Ale už to byl rok.
„Vím, že je to-“ snažil se ho utěšit, už po milionté. Ale byl přerušen.
„Nech mě teď. Alespoň chvíli. Prosím…“ konečně se na něj podíval a Andreas se až zalekl té prázdnoty, kterou uviděl v jeho očích. Přesto přikývl a odešel na nemocniční chodbu. Nutně potřeboval kafe, které mu alespoň trochu zklidní nervy.
Bill se znovu zadíval na nebe pokryté kupou hvězdiček. Byly tak krásné…
„Tak,“ zašeptal. „Je to rok, bráško, co nejsme spolu. Co nás rozdělili,“ hlas se mu třásl a po tváři mu stekla slza. Brzo ji následovaly další a další slané potůčky.
„Každou noc jsem si opakoval, že se brzy setkáme. S každým dnem se to blížilo, lásko, a já už nechci být dál sám. Nezvládám to!“ zavzlykal a shodil ze sebe deku. Roztřeseně se postavil a ruce položil na zábradlí. Bylo nízké, až to hezké nebylo.
„Jak je to snadné,“ uchechtl se hystericky. Vyhoupl se na zábradlí a přidržel se zdi. Několikrát se zhluboka nadechl a vydechl – a pak to přišlo. Předklonil se a pustil – padal. Vítr mu čechral vlasy, dokud neucítil náraz. Pak už necítil nic – byla je prázdnota mezi miliardou hvězd.
There wasn’t nobody, who would told him don’t jump…
autor: Lea Mell
betaread: Janule
nádherný! panebože, nádherná povídka!!! 🙁
no moc pěkná povídka…
krásna, nádherná povidka !! moc se ti povedla ! ….
krásné to bylo:):*..už zase mám smáčenou klávesnicu,ale co..D
:***:)
Já brečím :'-( fňuk…to ej tak šíleně smutný!
To je nádherný..sice smutný,ale nádherný *-*
užasný!!!
Lea: Hej Lea Mell se na tebe štvala, že jsi jí převzala přezdívku xD Sis to tou chválou u ní možná trošku spravila xD
***
Uhh… Je to fakt nádherný, ale to už jsem ti říkala na icq ^^ No hej a já Cinema Bizarre miluju, takže jsem si ETTS poslechla při čtení týhle ff a bylo to fakt kouzelný *.*
je to krásný…x)
wow.. inspirace CB jo? mám je ráda… povídka je bombová!!!!
no vzhledem k tomu,že to čut takhle po ránu úplně rozespalá tak sem nebrečela,ale smutnjé to rozhodně je a je to taky moc krásný
Ach, bože, ten konec :'(
do háje. Bulim jak želva. Tohle mi nedělejte lidi. Mě jinak šibne.
btw. Cinema Bizarre jsou výborný a tu písničku miluju
No… už jsem ti o tom povídala u tebe 🙂 Nikdy nezklameš x)