Experience zero

autor: Tomi

po dlouhý době jsem zase napsal povídku. Nebudu zastírat, že mě inspirovala poslední povídka mýho kámoše Thea. Není to TWC, ale rozhodl jsem se věnovat páru Jost-Bill, protože se o nich moc nepíše. Nevím, jak se jmenuje Jostova žena, to jsem si vymyslel. Taktéž další věci.

Před kým nebo před čím se tak snažil utéct?

„Bille, vypadni. Nemáš tu co dělat, rozumíš! Vypadni, jsi mrtvej.“ Marně jsem se ho snažil zahnat rukou. Dotkl jsem se svého čela.

„Myslíš?“ Zašeptal tiše a posadil se na postel. „Já si připadám až moc živě.“ Usmál se.

„Vypadni.“ Otevřely se dveře a v nich se objevila ošetřovatelka.

„Zase máte bolesti, pane Joste? Vydržte, hned vám něco píchnu.“ Nestačil jsem ji zadržet. O pár minut později se vrátila. Ucítil jsem štípnutí a chtělo se mi spát.

„Nééé.“ Než jsem zavřel oči, uviděl jsem jeho obličej. Padal jsem a padal a nemohl dopadnout. Letěl jsem v podivném barevném víru. Takhle to šlo den za dnem. Protivné bolesti a chemický spánek. Zoufalství a chvilkové vysvobození. Jak jsem už řekl, den za dnem, než si pro mě přijde zubatá. Potvora jedna. Nechtěl jsem vzpomínat na ty hnusný chvíle, když mi doktor řekl, jak to se mnou vypadá. „Nevěšte hlavu. Vždycky je nějaká naděje.“ Nic nezabíralo, a tak jsem se akorát dočkal toho, že jsem měl bolesti zad, a pak jsem nemohl hejbat rukou, jak to pokračovalo. Nemusel jsem bejt v nemocnici. Na to už bylo pozdě. Když mi začali ty pitomý bolesti, obcházel jsem doktory a přehazovali si mě jako horkej brambor, a tak to šlo asi 2 roky, než doopravdy zjistili, co to je. K posrání, fakt. Mezi tím si nádůrek, který byl na začátku malej jako skleněná kulička, vesele prorůstal ledvinami.

Vzpomínka na ženu bolela taky jako čert. Přišel jsem o ni i o malýho syna při dopravce. Myslel jsem, že se zblázním, když mi to policie přišla sdělit. Jeden den tu byli a najednou se všechno rozplynulo. Nechápal, nebo jsem spíš odmítal chápat, že už je nikdy neuvidím. Nějakej magor to do nich napálil z boku. Život bez Simony jsem si nedokázal představit. Byt se plnil prázdnotou. Kouřil jsem jednu za druhou a chtěl umřít. Pohřeb nakonec zajišťovala moje máma. Nebyl jsem schopnej dělat vůbec nic. Ani jsem na něj nešel. Nezvládl bych to. Opíjel jsem se do němoty. Týdny se vlekly a všechno mi splývalo v jediný šedivý cár. Kolikrát mě napadlo, že bych to mohl skončit, ale nakonec jsem se vrhl zpátky do práce. Trávil jsem v ní 12 hodin denně. Skoro jsem nespal, a když, tak jenom 4 hodiny, tak nějak mi to stačilo. Práce pro mě byla vším.

Pak jsem dostal nabídku na focení od jednoho kámoše. Rozhodl jsem se to zkusit. Byl jsem hrozně nervózní, ale nakonec se to povedlo a mý fotky vyšly v časopise. Jasně, že jsem si ho letěl koupit. Nemohl jsem se na sebe vynadívat. Přiznám, že jsem Narcis. Rád jsem se na sebe díval už odmalička. Bavilo mě kombinovat oblečení, měnit styly i účesy. Byl jsem náročnej jak na sebe tak i na ostatní. Simona byla perfektní. Když jsem jí uviděl na jenom večírku, věděl jsem, že ona je ta pravá. Byla začínající herečka a já věděl něco o životě. Zakoukali jsme se do sebe. Tvořili jsme spolu příslovečnej pár snů, ale to jsem odběhl o tématu. Poslední dobou je pro mě hodně těžký dokončit myšlenky. Kolikrát nevím, jestli je den nebo noc. Jak tragické? No, nestěžuju si. Myslím, že jsem všechno prožil naplno. Přibyly další a další nabídky na focení. Nejen oblečení, ale i akty. Šel jsem do toho. Bral jsem to jako novou zkušenost. Nadále jsem se věnoval svý firmě. Každej rok jsme vydávali kalendář firmy, který křtily slavný osobnosti šoubyznysu. Herečky, muzikálový hvězdy, zpěváci. Každej rok někdo jinej. Vždycky to byla úžasná akce v nějakým hodně luxusním hotelu.

„Bille, prosím. Jdi.“ Znova jsem přivřel oči.

„Proč bych měl? Podívej se na mě a řekni mi, že jsem krásnej.“ Seděl na desce stolu a poťouchle se smál. „Řekni, že jsem krásnej.“ Řekl nazlobeně.

„Proč mě tak mučíš?“

„Protože mě to baví.“ Odsekl mi. Neměl světlý vlasy jako vždycky, ale černý. Bylo v něm něco zlověstnýho. Po rukách mu něco teklo. Krev?

„Jsi krásnej…“ Řekl jsem z posledních sil.

Postupem času jsem natáčel péčko, nejdřív pro heteráky a později přišli kluci. Byl jsem z toho vyklepanej, ale řekl jsem si proč ne. Napadlo mě, že bych si měl najít kluka i mimo film. První byl Andreas, ale nevydržel jsem s ním dlouho. Byl milej, všechno, ale pro mě až moc obyčejnej. Za pár měsíců jsme byli od sebe. Martin byl ideální. Rozmazloval jsem ho. Z krásnýho skromýho kluka se stalo monstrum. Chtěl víc a víc. Jak mi Bill vynadal, byla to moje vinna. Sklízel jsem, co jsem zasel. Ani mi moc neprojevoval lásku, ale já ho miloval. Měl to nejlepší od značkovejch hadrů, mobilů, až po vybavení bytu. S jeho rodičema jsem se snášel výborně. Když jsem se pak s ním rozešel, jeho máma mi pořád volala, jak se Martin trápí. No to si dovedu představit. Chyběl mu přísun peněz. Otravoval mě i několikrát na skype. Nechtěl jsem se už vracet. Byl čas jít dál.

A pak jsem na netu potkal Billa. Dobře se s ním povídalo. Byl fajn, ale nechtěl se mnou bejt. Společenský akce mu nic neříkaly. Ani můj životní styl. Prej by si vedle mě připadal hloupě. Nevím. Tak jsme si jenom povídali. Dozvěděl jsem se o jeho problémech s jídlem, a když byl ve stresu, tak se řezal. Na jeho rukách byly vidět drobounké jizvy až při bližším zkoumání. Klidně mohl chodit s krátkejma rukávama. Bohužel, jednou to přehnal. A pak už bylo pozdě na všechno. Snažil jsem se během tý doby sbalit nějakýho kluka. Celkem se mi to i dařilo, ale dělal jsem tu samou chybu, před kterou mě Bill varoval. Peníze byly příčinou všeho. Tolikrát mi říkal, že nikdo nemusí vědět, kolik vydělávám, ale já si připadal jako king. Na co tajit, že jsem na tom finančně dobře. Když jsem dostal chřipku, tak jsem si čaj vařil sám. Každej se na mě vykašlal. Až teď mám odvahu si přiznat, že jsem všechno dělal špatně. Mý peníze, místo, aby pomáhaly, tak ničily životy těch druhejch. Patří mi to. Znova jsem si vzpomněl na Billa. „Když dáváš sednáctiletýmu klukovi tolik peněz, nebude mít absolutně přehled o jejich hodnotě. Chce potom víc a víc. A když je mít nebude, tak skončí v nejlepším případě jako šlapka, když se na něj vykašleš.“ Až teď jsem pochopil, že můj svět bylo jenom pozlátko. Filmová kulisa. K čemu mi jsou manžetový knoflíčky s diamantama, když se ani nemůžu pořádně hejbat a hlavně jsem sám.

Nemohl jsem pořádně dejchat. Otevřel jsem oči slepený hlenem. Tak blízko byla Billova tvář. „Je čas, zlato.“ Zašeptal tak něžně, že bych to od něj nikdy nečekal, a políbil mě.

betaread: Janule