autor: Fabiana
Pozdrav xD
Tak jsem se vás zase jednou rozhodla poctít jednodílkou. Je docela stará, nedávno jsem totiž uklízela pod postelí a našla jsem dávno ztracenou flešku (asi to budu dělat častěji :D), na které byla, mimo jiné, i tahle povídka. Ty texty jsou z písničky Nur zu Besuch od Die Toten Hosen, a vlastně je to celkově psané tak nějak podle ní, až na ten konec. Neupravovala jsem to, je to původní forma napsaná dvanáctiletou Fabianou asi před třemi lety, tak se nelekněte xD To by bylo ode mě asi tak všechno, tak si to užijte^^
Fabiana
—
Immer wenn ich dich besuch, fühl ich mich grenzenlos…
Alles andere ist von hier aus so weit weg.
Alles andere ist von hier aus so weit weg.
„Tak jsem zase tady…“ zašeptám, a klesnu na kolena. Stejně jako minule tu na mě čeká zářivě bílý, studený polštář. Sníh si hraje s mými city, odlesky slunečního světla mě pálí v očích.
„Jsem rád, že tě zase vidím…“
Miluji ten klid tady. Není tu nic a nikdo, jen ty, já, stromy a sníh. Dokonale klidné prostředí… pro věčný odpočinek?
Natáhnu ruku a opatrně opráším sníh z náhrobku z bílého mramoru. Je na něm napsáno tvé jméno, zkřehlými prsty laskám každé písmeno, každý kousek epitafu níže…
Připadám si tak bezmocný. Jsi tak blízko, a přece tak daleko… a vědomí, že tvé tělo se nachází jen pár stop pode mnou, aniž se tě mohu dotknout, mě ubíjí…
„Přinesl jsem ti květiny…“
Z vysoké vázy černé barvy vytahuji mrazem spálené růže, a měním je za nové, čerstvé… vlastně ani nevím, jestli máš růže rád. O květinách jsme spolu nikdy nemluvili. Je toho tolik, co jsem ti nestihl říct…
„Bille…“
Tvé jméno zní mým uším jako ta nejsmutnější píseň, je tak krásné, až k pláči…
Vždycky se ptáš, jak se mám…
Jsem v pořádku, nechci ti přidělávat starosti…
„Mluvím tu s tebou, jako bys byl naživu… jako bys mě slyšel, mohl odpovědět… máme spoustu času.“
Cítím tě tak blízko…
Začíná pršet. Kapky dešťové vody mi stékají po tvářích a mísí se se slzami, já je ale nevnímám… Ve větru slyším tvé jméno… I jemu se po tobě stýská. Teď prší… zdá se mi, že pláčeš… Taky ti chybím?
„Musím tě pozdravit od ostatních… pořád na tebe často myslí. Mamka, Gordon, kluci z kapely…“ Úmyslně nevyjmenovávám… nechci ti lhát, dávno jsem odešel, Gustav a Georg našli dva nové členy… taky jsou to dvojčata, není to náhoda?
„A víš co? Minulý týden ti přišel dopis… Byl to ú-účet… za telefon! Poslali ho na naši adresu…“ Naši… z našeho domu se nikdy neztratí tvůj duch, tvoje podstata…
„Mluvím s tebou, jako bys žil… Nemohu tě ale už obejmout… Nemohu tě políbit…“ Tiše vzlykám, chvíli mi trvá, než dokážu pokračovat. „T-to jsem chtěl udělat už… dlouho… Bille… proč jen jsem ti nikdy neřekl, jak moc tě miluju… Miluju tě… mohl bych to opakovat stále dokola, je to jedno, neslyšíš…
Stýská se mi. Po tvých očích… vždycky v nich bylo tolik lásky… jen já ji neviděl… když jsem si všiml, bylo už pozdě… Ublížil jsem ti… vím to… vím, že sis vzal život… kvůli mně. Bolí to. Vědomí, že jsi mě taky miloval… odpusť mi, prosím… jestli můžeš.“
Pomalu vstávám. Kolena mám úplně promočená, je mi to ale jedno.
„Přísahám… že se vrátím… a zase budeme mít spoustu času…“ Mimoděk se ohlédnu na oblohu, slunce mě na okamžik oslní.
„A pak možná… bude slunce svítit i na můj hrob.“
Pošlu ti vzdušný polibek a pomalu odcházím… vstříc smrti. Už je na cestě, vím to, cítím se tak… slabý.
U brány vidím postavu, celou v černém. Blížím se k ní. Nemám v úmyslu utíkat. Vidím, jak odněkud vytahuje nůž. To už jsem úplně blízko.
„Ahoj,“ šeptám.
A všude kolem je už jen tma.
Otevírám oči. Není tu nic, okolí je bílé. Na ničem neležím, jen se vznáším. „Nejspíš tu ani není vzduch,“ napadlo mě; po chvíli mi ale došlo, že nepotřebuji dýchat.
Posadím se. Náhle zpozorním – něco jsem zahlédl. Napínám oči, stále to však není víc než obrys.
Zvětšuje se.
Získává ostrost.
Poznávám ho.
Oči se mi zalévají slzami. Ano, poznávám ho; tohle tedy musí být sen.
„Bille?“ Zašeptám. Přikývne. Usmívá se.
Pomáhá mi vstát, padnu mu do náruče. Kdybych tady mol plakat, slzy by mi tekly proudem. „Bille…“ Hladí mě po zádech. „Tome.“ Jeho hlas je tak krásný… tolik mi chyběl…
Odtáhnu se od něj. „Bille, co to znamená?“
„Co co znamená?“
„Že jsem tady. Že jsem… že jsem s tebou. Jsem snad mrtvý?“
Zasměje se. „Ne. Tohle je jen přechodná doba. Myslím, že jsi v komatu.“
Takže tu s ním už nezůstanu…
„Řekl bych, že jsi tu… jen na návštěvě.“
Musím tedy využít veškerý čas. Opatrně Billa hladím po tváři.
„Víš, já… ti musím něco říct…“ začnu, ale on mi položí prst na rty, aby mě umlčel.
„Já vím… řekl jsi mi to už tolikrát… taky tě miluju, Tome…“
Rozzářily by se mi oči, kdyby to bylo možné. Bill se ke mně naklonil a já konečně mohl propojit naše rty.
Líbání s Billem bylo něco, o čem jsem vždy snil. A teď se mi to splnilo. Zavřel jsem oči a vychutnával si ho, za chvíli jsem ale cítil, že Bill je pryč. Rychle jsem oči otevřel. Zase už jsem ležel, tentokrát ale určitě na něčem. Nade mnou bylo bílo, nikoli však nehmatatelné.
Jsem zpátky…
Nadzdvihl jsem se na loktech a uviděl něčí hlavu na svém břiše.
„Mami?“
Probrala se okamžitě. „Tome! Ach, díky bohu, už jsem se začínala bát! Sestři!“ Křikla ze dveří a já tak byl násilím donucen k návratu do reality…
Es ist ein schöner Weg, der unauffällig zu dir führt.
Ja, ich habe ihn gern, weil er so hell und freundlich wirkt.
Ja, ich habe ihn gern, weil er so hell und freundlich wirkt.
Dann werden wir uns wiedersehen,
du kannst dich ja kümmern, wenn du willst,
dass die Sonne an diesem Tag auch auf mein Grab scheint –
dass die Sonne scheint, dass sie wieder scheint.
du kannst dich ja kümmern, wenn du willst,
dass die Sonne an diesem Tag auch auf mein Grab scheint –
dass die Sonne scheint, dass sie wieder scheint.
autor: Fabiana
betaread: Janule
To bylo krásně smutné. Mám z toho husí kůži
Oh, moc hezké…
moc krásný!
Krááásný… *.*
Říkáš,že ti bylo 12?..pff..tak to kloubouk dolů..já bych ve 12-ti nic tak krásného nenapsala..vlastně ani teď ne 😀
jů… to je pěkna 🙂 tokovy dojemný x)
Pěkné. Chtělo by to pokračování, nemyslíš? Vidělas už někdy chirurga, který by nechal po operaci otevřenou ránu pacientovi?! 🙂 Bylo by pěkné pokračování od už patnáctileté slečny, jak jsem si "chytře" vypočítala. 🙂
oh… dokonalý… hlavně ty pocity… vážně ti bylo dvanáct? O_o tak to jako respekt!
nadherny, vazne uzasny, pani napsat neco takovyho ve 12… klobouk dolu
krásný. pár sliček jsem nedokázala udržet.
to je nádhera! ve 12? smekám! fakt nádherné! ale zajímalo by mě, jak potom Tom žil, pořád bez Billa 🙁