Vážení a milí… právě jsem dokončila opravování téhle úžasné povídky a rozhodla jsem se, že vám k tomu radši něco napíšu. Ne všichni z vás vědí, co je Sachsenahausen… proto vás chci varovat. Přesto, že je to povídka nádherná, láskyplná, odehrává se v krutém prostředí vyhlazovacího koncentračního tábora za druhé světové války a její děj tomu odpovídá.
Rozvažte, jestli jste schopni číst něco takového, protože autorka to prostředí popisuje celkem věrně, se vším, co k tomu patří. Ti, kdo to vydržíte, určitě nebudete zklamáni, ale slzy, které mi právě zasychají na tváři, ať jsou pro vás varováním… vaše Janule
autor: Terezka
I přes to, že je toto moje druhá jednodílka, která se tady na blogu objevuje, je teprve Sachsenhausen moje první dílo, přenesené na papír. Nápad přišel během jedný šíleně nudný cesty vlakem, ale jeho realizace trvala ještě hodně dlouho. Postupem času se mi začátky povídky přestávaly líbit, ale přepisovat jsem to nechtěla. Přece jen to byly první myšlenky a někdy je zajímavý a poučný přečíst si něco nevyzrálého. Alespoň z mého pohledu. Další posouzení nechávám na vás. Terezka.
Krutost. Jedna z nejhorších lidských vlastností. A nejstrašnější je, když se takový krutý člověk dostane k moci. Slepě pak ničí životy mnoha nevinných, bezbranných lidí. A my se jen můžeme ptát – co by s nimi bylo dál, kdyby nezemřeli?
Jeden z tisíců, jehož život měl být brzy předčasně, zbytečně ukončen, trpěl zde – v mužské cele A5 ve vyhlazovacím táboře v Sachsenhausenu. A to jen proto, že byl žid. Ten šílený vůdce Adolf Hitler chtěl očistit lidskou rasu od špinavé krve, kterou, podle něj, židé měli. Nechával je hromadně likvidovat, jakoby k tomu snad měl oprávnění. Ach, kdyby ušetřil alespoň tenhle sotva osmnáctiletý život…
To černovlasé stvoření se jmenovalo Bill. Než ho odvedli sem, bydlel s maminkou Simone v Loitsche, blízko německého Magdeburgu. Co naplat, že ještě studoval a první láska ho teprve čekala – gardy SS jeho i Simone našly i v takové zapadlé dědině, jakou Loitsche bezpochyby bylo.
Ale aspoň byli spolu. Nějaký čas. Když je transportovali sem, nejenom, že jim u rozřazování zabavili tu trochu osobních věcí, kterou si mohli vzít, ale hlavně… je od sebe odtrhli.
A tak se Bill octl tady – v malé, úplně temné místnosti, jejímž jediným vybavením byl nespočet dřevěných paland a díra v zemi, sloužící jako WC; v místnosti plné naříkajících mužů různého věku, kteří zůstali odtržení od svých nejbližších a netušili, co se s nimi stane.
A Simone? Bůhví. Asi byla v podobné, jen ženské, cele. Ale co když je už mrtvá? Co když ji Bill už nikdy neuvidí? Jediného člověka, který mu ještě zbyl…
Byl tu už třetí den. Za tu dobu zjistil, jak to chodí – že každé ráno musí všichni ven, kde je dozorci počítají a zjišťují tak, jestli nikdo neutekl (i když to bylo skoro nemožné), a přitom si nacházejí čas na šikanování vězňů, které jim bylo milostivě dovoleno.
S hrůzou přišel na to, že jíst dostávají jen jednou denně v poledne, a to sběračku řídké polévky, jejíž hlavní složkou byla voda a zbytek tvořila plesnivá zelenina.
Ale nejhorší bylo to ovzduší v cele. Nikdo, kdo to neprožil, si nedokáže představit, jaké to bylo, žít ve tmě a zimě, naslouchat neustávajícímu pláči a cítit jen beznaděj a strach. Bill sám také stále plakal, naplněn úzkostí. Odtud se nemohl nikdy dostat a i kdyby – co by dělal bez matky?
„Maličký… no tak, neplakej už…“ čísi hřejivá dlaň jej pohladila po vlasech. Uplakanýma očima se nejistě podíval na jejího majitele, jímž byl krásný mladík s čokoládovým pohledem a dlouhými světlými vlasy, spletenými do zcuchaných provazců. Nevěřil, že tady by byl ještě někdo schopný utěšit ho, navzdory vlastním starostem.
„Copak se ti stalo?“ Neznámý mu hřbetem ruky setřel z tváře rozteklou řasenku, ani slovo však neřekl o Billově nezvyklé vizáži. Měl tak soucitné oči, že Bill zatoužil svěřit se mu se svým trápením.
„Maminka… oni ji dali jinam než mě!“ zaplakal. Mladík těžce povzdechl.
„Já už nemám nikoho.“
Bill se zadrhl.
„Vůbec nikoho…? Jakto?“
„Jako jediný z rodiny jsem přežil bombardování Berlína,“ smutně se usmál.
„Ach…“ hlesl černovlásek.
„Ale jsem klidný, protože vím, že je jim v novém životě dobře.“
Bill užasl.
„V novém životě? O čem to mluvíš?“
„Nový život je život po tomto životě, kam přijdou všichni, kteří zde zemřeli z rozmaru krutých lidí.“
„Takže i my dva třeba?“
„Jasně! A proto se smrti nebojím. Bude to vysvobození. Jinak já jsem Tom.“
„Bill,“ lehce se usmál a podal mu svou, už teď vyhublou, ručku. „Pověz mi o tom příštím životě ještě něco,“ poprosil a posadil s pohodlně do tureckého sedu, jako dítě, které se chystá vyposlechnout si pohádku. V tuhle chvíli zapomněl, že spočívá na tvrdé dřevěné palandě bez matrace, kolem sebe namačkané desítky zoufalých, možná i nemocných, lidí. A nevnímal to ani několik dalších hodin, které spolu proklábosili a prosmáli. Za těchto podmínek byl smích něco neskutečného. Přestali až s příchodem noci, nechtěli budit své spoluvězně.
„Nikdy jsem nepotkal nikoho, s kým bych si tolik rozuměl, Tome. Nikoho, kdo by byl tak moc stejný, jako já. Nejsi náhodou moje dvojče?“ nadhodil žertem. Tom se usmál, potom ale zahrozil prstem.
„Bille, kdy už mi konečně přestaneš krást slova přímo od pusy? Přesně to jsem chtěl říct taky!“
Billovy hebké rty ozdobil úsměv.
„Prostě dvojče, no!“
„Takový milý dvojče bych si teda nechal líbit…“ špital Tom a jemně hladil černovláska po tváři.
„Tak dobrou noc, dvojčátko.“
„Dobrou.“
°°°—°°°
Tom se probudil brzy, všechno ještě spalo. I ten sladký brouček dosud nevěděl o světě. Nejspíš se mu zdálo něco pěkného, protože se tvářil poklidně.
Chlapec si podepřel rukou hlavu a kochal se pohledem na tu nevinnou Šípkovou Růženku. Bill byl hezký. Ba ne, krásný. Nádherný. Už od první chvíle cítil touhu tomu bezbrannému klubíčku pomoct. Ale stačil jediný pohled do těch hlubokých vášnivých očí… a byl ztracený. Zamiloval se do něj, přestože se mu nelíbili chlapci. Jenže Bill nebyl tak docela chlapec, byl trochu dívčí, ty jeho jemné rysy a líčení… Možná i proto se mu zdál tak kouzelný. O to víc právě teď, jak nerušeně spal a nevědomky špulil pusu. Tak moc neodolatelné rty…
Hlavou mu bleskl šílený nápad. Co kdyby jej zkusil políbit? Všichni spí, nikdo by ho nepřistihl a snad ani sám Bill… S ubíhajícími vteřinami rostla Tomova touha. Rozhodl se to risknout, vědíc, že je to bláznovství. Ještě několikrát překontroloval, zda se nikdo neprobudil, a potom se sklonil k těm tolik žádoucím narůžovělým polštářkům. Zadržel dech a opatrně se na ně přitiskl. Byly jako samet. Tak hladké a hebké. Něžně vsál ten spodní a malinko ho skousnul. Bože, tak sladké rty! Točila se mu hlava, šílel z nich. Musí je ochutnat víc. A tak po nich přejel jazykem.
Bill náhle zavzdychal, obmotal si ruce kolem Tomova krku a s dosud zavřenýma očima se plně ponořil do hladového polibku. Jejich jazyky si k sobě našly cestu a proplétaly se v neslyšitelné harmonii. Tom se na něj nevědomky pokládal, vplétal si prsty do jeho voňavých vlasů a líbal jej stále prudčeji. Teď už bylo jasné, že nespí, proto nebyl důvod se krotit. Bill tichounce sténal, bez přemýšlení se o něj otíral. S tímhle neměl žádné zkušenosti, ale jeho tělo jednalo podvědomě.
„Tomi…“
Popadajíc dech, se od sebe odtrhli. Tom se tohoto okamžiku bál – až přestanou a Bill otevře oči. Jakmile se ale ty zářící čokoládky rozlepily, jejich majitel se šťastně usmál.
„Tohle jsem chtěl udělat už dávno… ale chyběla mi odvaha,“ pomalu si přešel jazykem po rtech a olízl z nich Tomovu sladkou příchuť.
„Já t-taky. Už od první chvíle-„
„Láska na první pohled?“ Billova upovídaná pusinka se zase rozjela. Vlastně pořád jela, i ze spaní si cosi mumlala. Mlčela jen při líbání. Tedy ho asi budou muset praktikovat častěji. Ne že by to vadilo.
„Dalo by se to tak říct,“ zazubil se Tom.
Posadili se naproti sobě a Bill se ještě naklonil a krátce spojil jejich rty.
„Tak krásný probuzení jsem ještě nezažil, děkuju…“
Se sklopenými hlavami si proplétali prsty, náhle se styděli. A byl to opět černovlásek, kdo protnul mlčení.
„Jsem teď tak šťastnej, i když nás za pár chvil naženou jako dobytek na ten nelítostnej betonovej dvůr a budou nás urážet, určitě i někoho bít…“
Tom to ještě nezažil, byl tu teprv od včerejška, takže se zatvářil celkem vyděšeně.
„Cože, bít?“
„Ano. Velitel cely říká čísla vězňů a oni se musí hlásit. Ti jeho poskoci zatím chodí kolem a vybírají oběti. Moc slabé nebo ty, kteří si dovolili zakašlat…“ chlapci se zalily oči slzami. „Pak je vytáhnou před nás ostatní a bijí je, kopou do nich, dokud… dokud se jejich křik nepřestane odrážet od těch betonových zdí… Ne-nechají je tam ležet a vezmou si dalšího, třeba toho, kdo plakal, když zabíjeli ty nevinné lidi. Jsou to zrůdy, nemají žádné slitování! Jen radost z naší bolesti. Celou dobu po nás křičí, že jsme jen židovské svině, které jsou poskvrnou lidstva a nezaslouží si nic jiného, než úplné vyhlazení. A do toho na tebe prší nebo sálá slunce, nesmíš se ani pořádně hnout…
Všechno to trvá od půl páté do poledne, kdy dostaneme ten ubohý příděl jídla, co by nežrala ani prasata, zavřou nás zpět do těchhle kobek a zbytek dne se můžeš strachovat, co přijde zítra. Jestli tě ubijí nebo pošlou do těch tajemných nových sprch.“
„To je co zase?“ šeptnul Tom vystrašeným hlasem. Bill začal rovněž šeptat.
„Povídají si o tom všechny cely. Protože my se nechodíme mýt, Tome…“ hrozivě se odmlčel.
„A co potom tedy…“
„Tohle není pracovní tábor, jako třeba Theresienstadt. Tohle je vyhlazovací tábor. O tom, co se tam děje, by mohli mluvit jen ti, co tam byli. A z těch „nových sprch“ se ještě nikdo nevrátil…“
Tomovy oči se na okamžik rozšířily strachem. Jen na okamžik.
„Ať se tam děje cokoliv, my máme jistotu života po životě.“
Byl si tak moc jistý. Bill už méně.
„Ale víš to určitě? Kde máš nějaký důkaz-„
Tom mu naléhavě stiskl ruku.
„Věříš mi?“
Černovlásek k němu zvedl slzavý pohled. Tohle bylo důležité! Tady šlo o naději a ta teď byla potřebnější, než kus chleba, který by je zachránil od smrti hladem. Šílenství! Znali se sotva den a asi před deseti minutami překročili hranici přátelství a Bill se teď chystá říct něco-
„Ano.“
Potřeboval mu věřit. Ale nebylo to jen zoufalstvím. Jak by nedůvěřoval člověku, do jehož dlaní právě vložil své srdce?
„A navíc – máme sebe. Spolu to zvládneme…“ šeptal Tom a pomalu si to roztřesené vrabče přitahoval na klín.
„Políbíš… políbíš mě ještě?“ špitnul Bill. Za Toma mluvily činy. Opřel své čelo o Billovo a vychutnával si blízkost toho andělského obličeje. Topili se v očích toho druhého a v srdcích se jim usadil mír a láska. Jemně o sebe otírali své nosíky, rozněžněle se usmívali. Bylo to tak čisté a neposkvrněné.
„Tak krásně voníš… A jsi celý tolik nádherný…“ dotkl se prstem pihy na černovláskově bradě. „Můžu tě mít?“
Bill automaticky zavíral víčka, jak se blížil k protějším rtům.
„Ano… prosím, měj mě.“
Svět kolem nich jakoby najednou neexistoval. Bída, hlad, bolest, strach, to všechno kamsi odplulo a zůstaly tu jen dvě nevinné duše, odprostěné od všeho dění. Rty se dotkly v křehkém spojení. Zatímco se jejich jazyky něžně mazlily, naléhavě se k sobě tiskli.
„Tomi…“
To nebyl hlas člověka, to byl poslední vzdech křišťálové kapky rosy, kterou nelítostně vysušilo polední slunce.
Tom s tichým mlasknutím opustil Billovy rty, cítil, že mu chce něco sdělit.
„Tomi, moc tě prosím, dej si na sebe na tom dvoře pozor! Nebudu u tebe, musíme být seřazení podle čísel a já jsem 5034 a ty až 5099, takže na sebe neuvidíme-„
„Uvidíme, budu na tebe koukat přece-„
„Ne, to nesmíš! Když budeš dělat něco, co nemáš, poskytneš jim záminku k tomu, aby ti ublížili! Nedělej nic, čím bys je mohl vyprovokovat – nebreč, neprojevuj se, nedívej se na nikoho, nebraň nikoho, ani kdyby snad šlo o mě, zbytečně se nehýbej a hlavně, pro všechno na světě, neomdli! Slib mi to! Já o tebe nechci přijít, sotva jsem tě našel!“
Tom plačící osůbku sevřel v náručí.
„Pššš, broučku, nebreč. Dám si pozor, neboj se-„
„Ale ty nevíš, jaký to bude! Ten nářek zmučených lidí a smích fanatických šílenců!“
„Billi, prosím tě, neplakej už… Kvůli tobě vydržím všechno… Nenechám tě tu samotného.“
„Do-dobře…“
Oba v tu samou chvíli natočili hlavy za právě přicházejícím zvukem. Nezřetelné hlasy a kroky před celou.
„To jsou oni, už jdou odemykat. Musíme…“
Tom slezl z palandy, kolem sebe najednou mnoho ospalých, sotva probuzených lidí, a pomohl Billovi dolů. Ještě se pevně objali, Bill jej neopomněl znovu varovat, a za sebou vyšli z kobky.
Do očí je prudce uhodilo světlo. Bill, který šel první, se dezorientovaně zastavil. Tom do něj narazil, do něj další a další…
Okamžitě tu byl jeden z dozorců. Vytáhl obušek a silně udeřil Billa do ramene.
„Přestaň provokovat, ty židovská děvko, a jdi dál!“
Tom zasyčel, Bill kníkl a chytil se za bolavé rameno. Strčením byl pobídnut k chůzi, tak jen skousl rty a vykročil. Židovská děvko, židovská děvko… jen pro trochu řasenky a linek a stínů, které se mi stejně dávno smazaly pláčem…
Vězni nastoupili do řad, jak bylo zvykem. Před nimi stála skupina osmi dozorců, uprostřed s velitelem cely. Byl to asi čtyřicetiletý muž, typický árijec -obraz čisté rasy- se světlými vlasy a chladnýma, ledově modrýma očima. V dlouhých prstech svíral desky s papíry, kde měl vytištěná čísla vězňů. Místo jmen – čísla. Opravdu jako pro dobytek, jdoucí na porážku. Byl to správný velitel, krutý a nelítostný. Teď se právě spokojeně ušklíbal nad ubohými lidmi v hnědých roztrhaných hadrech, označených potupně žlutou Davidovou hvězdou…
Hlasem, ostrým jako čepel nože, začal říkat čísla a příslušný vězeň ho vždy zopakoval. Ale to už dozorci hlídkovali, kdo se chová nepřístojně. Zatím měli smůlu – než vůdce dokončil seznam, nikoho nenachytali. Jenže pak začali útočit slovně.
Nějaké, asi dvanáctileté dítě, podlehlo zlým řečem o tom, že každý žid je špinavý zkurvysyn, který nikdy nedojde do nebe a rozplakalo se. V té chvíli tu byli dva dozorci, kteří ho chytili a odtáhli na plácek před velitele. Tom se celý bledý a šokovaný díval, jak do křičícího chlapce kopají, na tváři úsměv plný rozkoše.
Ale to zakročil jeho otec, který bolestně zařval a vyběhl z řady, přímo dopředu. Vůdce, jakoby čekal jen na to, vytáhl z opasku pistoli a zastřelil ho. Potom obrátil zbraň proti polomrtvému dítěti a udělal s ním stejně krátký proces. Křik utichl, vzduchem se vznášel jen vzdalující se zvuk výstřelu a smích nacistů.
Tom málem omdlel hrůzou. To nemůže být skutečné! Přece tohle… tohle nemůžou dělat! Vždyť jsou taky lidi! Proč se takhle chovají?!
Vysvětlení neexistovalo. A neexistuje doteď.
Stařec, stojící vedle něj, se začal třást. Zachytil ten pohyb koutkem oka. A zbledl ještě víc. Muž, který tu už byl nejspíš dlouho, protože byl nemožně vyhublý a slezly mu všechny vlasy, nemluvě o výrazu plném šílenství, se svezl na zem. Několik lidí kolem Toma poplašeně vydechlo. On se rychle snažil zahnat slzy a bílou barvu v obličeji.
Hlídač tu byl hned. Převrátil bezvládné tělo na záda a zkontroloval mu základní životní funkce.
„Je mrtvý!“ křikl rozmrzele na uniformované. Najednou zvedl pohled a zadíval se přímo na Toma, z jehož očí nestačil zmizet strach. „Nadělal sis do kalhot, 5099tko?“
Tom by tomu arogantnímu floutkovi nejradši jednu ubalil. Byl to ten samý parchant, který předtím udeřil Billa. Jenže nemohl. Ale aspoň nesklopil oči, naopak. Pěkně opovržlivě se na něj podíval. Až tak, že mu ten hnědovlasý mladík, který mohl být sotva o tři roky starší, přiložil hlaveň pistole ke spánku.
„Nelíbí se mi, jak se na mě díváš, židáku…“ zašeptal nebezpečně a odjistil. Tom to nechápal, ale vůbec se nebál. Nezměnil způsob, jakým se na něj díval. Dokonce byl i vyšší, což mu podvědomě dodávalo pocit bezpečí.
„Tak to si budeš muset zvyknout!“ zasyčel v odpověď a mohl pozorovat užaslý výraz jeho tváře.
Několik dlouhých vteřin na sebe koukali. Potom dozorce ohrnul ret, ušklíbl se, stáhl pistoli a odešel zpět k ostatním.
Tom nevěřícně zamrkal. To bylo všechno?
Jakýsi člověk, stojící po jeho pravé ruce, na něj tiše promluvil.
„Buďto máš neskutečnou odvahu nebo jsi blázen, chlapče.“
Maska lhostejnosti slezla, když se vrátili do cely.
„To je… t-to… tak hrozný… Tak malý dítě… proboha…“ visel Billovi kolem krku a vzlykal.
„Já vím, já vím…“ šeptal on, konejšivě ho hladil po vlasech a sám polykal slzy. „Slyšel jsem, co dělaj ženám. Zapalujou jim vlasy a… a znásilňujou je… Ach, tak moc se bojím o maminku!“
Tom si na něco vzpomněl.
„Co je to za grázla, co tě dneska uhodil a měl ty odporný řeči?! Měl jsem chuť mu zakroutit krkem!“
Billovi se o tom nechtělo moc mluvit.
„To… Carl. Je moc zlej.“
„On si na tebe zasedl, že?“
„No… tak trochu. Divně se na mě dívá, hledá si každou maličkost, kvůli který by mě mohl uhodit, a říká mi děvko a že jsem jako holka… Jen kvůli tomu, že se maluju! Teda teď už ne, když mi sebral všechno líčení. Tomi, ty si nemyslíš, že jsem holka, viď?“ smutně na něj mrknul.
„Co blázníš, broučku? Taková věc by mě nikdy nenapadla.“
Brzy jim přinesli jídlo. Všichni se na něj zuřivě sesypali a málem se porvali o cínové misky, na dně naplněné trochou nevábně vonící hnědé polévky. Snědli to za pět vteřin.
„Mám hlad,“ projevil se Tom mrzutě a stáhl si mlčícího Billa do náruče.
„Neříkej to, neříkej to, prosím tě,“ zamumlal a okusoval si nehet na malíčku. „Snažím se pocit hladu ignorovat.“
Tom na něm ale dobře viděl, jak závistivě pohlíží na ty, kteří ještě měli svůj příděl. Pokusil se ho odreagovat.
„Dobře, tak si vsugerujeme, že vůbec nemáme hlad.“
Objal černovláska, který se zády opíral o jeho prsa, rukama kolem pasu, a začal se kývat ze strany na stranu.
„My nemáme hlad, my nemáme hlad,“ zpíval stále dokolečka na třech tónech. Bill se k němu s úsměvem přidal.
„My nemáme hlad, my nemáme hlad.“
Spoluvězni na ně bez výjimky civěli jako na cvoky. Jen se tomu smáli a skoro každou druhou vteřinu se mlaskavě políbili.
„My nemáme hlad, my nemáme hlad!“
Byla noc a cela A5 se utápěla v tichu. Všichni už dovolili snům, aby ulehčily utrápené mysli. Jen on ne.
Tom se v pololeže opíral o studenou kamennou zeď, na prsou spícího Billa. Dnes se poddali odvážnému mazlení, díky kterému objevil osmý div světa – trojitou hvězdičku, vytetovanou na Billově podbřišku. Byl jí uchvácený.
„Kdepak se tam vzala?“
„Nechal jsem si jí vytetovat. Tak trochu na protest. Je jiná, ne jako ta potupná Davidova hvězda, kterou musíme nosit na oblečení!“ Trošku se rozčílil. Ale pak se podíval na svého miláčka a rázem se usmíval. „Líbí se ti?“
„Je dokonalá…“ šeptl a přisál se na ni rty. Bill tiše zavzdychal.
Jenže Tom si teď nebyl jistý, jestli na něj příliš netlačí. Bill mu přece svěřil, že nemá žádné zkušenosti (a bylo to poznat z roztomilé nesmělosti jeho doteků), jako on mu řekl, že na svůj věk toho prožil dost, i když se ještě nikdy s nikým nemiloval. Ale Bill by ho, kdyby se mu něco nelíbilo, určitě zastavil. A navíc – proč se upejpat, jestli to oba chtějí? Nikdy nemůžou vědět, kolik jim zbývá času. Jistě – Tomův život po životě, ale co když je tam tohle jinak? Co když je tam všechno jinak…
Bill cosi zamumlal ze spánku a zesílil objetí svých paží kolem Tomova pasu. On na něj shlédl, usmál se, a potom uvažoval o další věci, která mu nedávala spát. Bill nevěděl o jeho kontaktu s Carlem, protože stál moc daleko od nich a nedíval se, a Tom mu to raději neřekl. Ale co bude teď? Nebyla chyba neříct mu to? Nechtěl mu přidělávat starosti, když on sám má s Carlem problémy a určitě by se zbláznil strachy a rozhořčením, kdyby věděl, jak Tom provokoval a co si tím málem vysloužil.
A další divná věc – proč dozorce reagoval takhle? Proč ho za tu velkou drzost rovnou nezastřelil?
Bill se nepokojně zavrtěl a probudil se.
„Pročpak nespíš, broučku?“
„Ále, mám od toho dřevěného krámu otlačenej bok… A pročpak nespíš ty?“
Pokrčil rameny. Bill se k němu přitulil a zavrněl mu do ouška: „Spinkej…“ S úsměvem si ho přitáhl ještě blíž. Procítěně se políbili.
„Sladký sny…“
Tak tohle se ti povedlo. Úplně jsem u toho měla slzy v očích, Janulino varování teda opravdu beru vážně.
Myslím, že je to opravdu nádherné, jdu si číst další díl.
boze..hrozne prostredie..ale vazne..priam mi slzy stekaju po tvari…
když jsem byla v Osvětimi, strašně to tam na mě zapůsobilo…takže i tahle povídka na mě hodně působí…
jenom… nehodí se mi tam to Billovo líčení a tetování…
Asi po prvních třech odstavcích jsme si říkala:"Ne, dost, konec…Na tohle nemám" a chtěla to vypnout. Teď nevím jestli toho lituju nebo ne, ale něco mě táhne to dočíst až do konce. Nádherně zpracované.
Vážně se bojím, nejsem v zrovna v nejlepší náladě, ale druhé světová válka, holokaust a vše kolem toho mě vždycky zajímalo, takže se do toho jdu pustit.