autor: Terezka
Zdravím, milí twincesťáčci! Nenapadlo by mě, že se vám představím zrovna touhle drobností, jelikož mám ve své složce v počítači uloženo mnoho rozsáhlejších a důležitějších projektů. Toto jsem ovšem stihla dokončit nejdřív. Nebýt jedné hodiny slohu, v níž jsme měli psát práci na téma „Vnitřní krása“, ani by“Tuláci“ nevznikli. Mojí mysli zřejmě připadalo logické spojení těchto dvou témat; dodnes mi to není úplně jasné… 🙂 Dovoluji si tedy prosit o neukamenování – přece jen je to prvotina. Příjemné počtení…
„Kde máš šaty, milostslečno?“
Dvanáctiletému Billovi přistála v černých vlasech pecka z třešně. Zvedl hlavu a zamžoural do rozložité koruny. Na nejsilnější větvi seděl kluk v roztrhaném oblečení; komíhal bosýma nohama ve vzduchu. Tulák. Bill si zastínil oči a popošel blíž, i když se mohl bát. Tuláci jsou přeci špinaví! Ještě chytne blechy nebo zlobivku.
Druhá pecka mu proletěla těsně vedle ramene.
„Co koukáš, slečno? Zapadnul ti jazyk?“ Kluk drze halekal. Vrabče se pobouřeně zamračilo. Nevychovanec jeden.
„Můj jazyk je v pořádku! Zato ten tvůj je pěkně prořízlý!“
Z koruny se ozval smích. Neznámý vyplivl poslední pecku, za každé ucho si zavěsil náušnice z třešní a s žuchnutím seskočil na zem. Počal kolem Billa obcházet, zvědavě ho zkoumal.
„Ty ale nejsi holka…“
„Ne!“ zabručel. Tulák se zašklebil.
„To víš, z té výšky to nebylo vidět. Jak se tedy jmenuješ, kluku?“
„Bill,“ hlesl a i on so začal dosud bezejmenného chlapce prohlížet. Světlé vlasy měl zacuchané a spletené v takové zvláštní, pravidelné provázky. Bílé zoubky svítily z jinak trošku ušmudlaného obličeje. V hnědých očích tančily nezbedné jiskřičky. Vše korunoval srdečný, rošťácký úsměv. Bill se přestal bát.
„A ty jsi…“
„Jsem Tom!“ chňapnul jeho ručku a zakýval s ní v pompézním gestu. Potom mu zastrčil černé prameny za ucho, na které pověsil jeden pár třešní. Líně se svalil do trávy a s očima zastíněnýma paží zaostřoval na udivené pískle.
„Ty jsi tulák, viď?“ posadil se vedle Toma; z jeho hlasu zaznívala zvědavost.
„A nebudeš se mě bát, když ti to odsouhlasím?“
„Ne!“
„Jo, jsem tulák,“ opáčil klidně. „Ty vypadáš… jako synek nějakého hokynáře.“
Bill odpověděl záporně, trochu prudčeji, i když dobře věděl, že Tom jenom provokuje.
„Otec má koně.“
„Ty mám rád, dobře se u nich spí. Umíš s nimi zacházet?“
„Umím. A jak jsi to myslel?“
„Prostě tak. Vždycky si vlezu na noc do stodoly, lehnu si na seník a poslouchám, jak přežvykují. Pěkně to uspává.“
Bill vykulil oči.
„Páni. A nemáš strach, že tě chytí?“
„Mě nikdy nechytí,“ pravil sebevědomě. „Jsem šikovný, vždycky uteču.“
„Hmhm. A co ještě dělá takový tulák?“
Tom sledoval, jak si onen roztomilý kluk sundává třesně z ouška a jednu z nich začíná oždibovat.
„Tulák dělá cokoliv, co chce. Chodí, kam chce, jí co chce, nemusí do té otravné školy… Prostě všechno, co jen tě napadne.“ Odmlčel se, a když viděl Billův toužebný výraz, usmál se. „Chtěl bys být na jeden den tulákem? Je to pobuřující…“ spiklenecky se k němu naklonil. Vycítil, že ten malý má náladu vyvádět něco, co se nesmí.
„Ano!“ Bill dychtivě vyhrkl, jiskřila mu kukadla. Díval se, jak se jeho protějšek zvedá a obouvá si zpuchřelé boty, které vytáhl odněkud z trávy.
„Bezva. Tak co ještě děláš na té zemi?“
Vesele se culící Bill byl vytažen na nohy.
„Jdeme!“
„Bille, nelez na ten strom. Ušpiníš si kalhoty!“ Nemohl si pomoct a stále do něj v žertu rýpal. Ale nemyslel to zle.
„Přestaň… s těmihle řečmi,“ soukal ze sebe namáhavě, jak se snažil vyškrábat po kmeni. „Chci být špinavý!“
„Navíc ti to nejde…“
„Tak mi pomož, jestli ti to vadí.“ Bill dotčeně odfrkl. Není žádná padavka, dostane se tam! Ucítil Tomovy dlaně na zadečku, popostrčil ho. Šup – a už tam byl.
Tom se lenivě opřel dole a sledoval jej, jak si nenasytně trhá červené sladké kuličky. Krmil se jimi a měl velkou radost, že teď je to on, kdo může bombardovat nebohou oběť.
„Pojď dolů, Bille.“
„Proč?“ vyplivl pecičku v oblouku do výšky.
„Nudím se tu. Tak pojď…“
„Ne.“ vyplázl na Toma jazyk. Za trest mu sundal jednu botu.
„Co děláš? Vrať mi ji!“
Z jeho kňučení měl jenom legraci.
„Tome, vrať mi moji botu!“
„Ani náhodou…“ zasmál se a jal se odcházet. Ozvalo se naštvané zvolání.
„Hej, kam jdeš?!“ Bill seskočil a rozběhl se za zlodějem své nebohé botky. Tom před ním utíkal, ale navzdory svému vychloubání nebyl nijak rychlý. Za okamžik se už válel v obilí, uvězněný pod Billem, který na něm vítězoslavně seděl. Oba se udýchaně smáli, bota stále uhýbala před Billovýma rukama.
„Tome… prosím!“
„A co mi za to dáš?“
„Třešeň,“ zahihňal se. Tom zabručel.
„To by šlo.“ Natáhl se k třešni, zavěšené za ouškem, a opatrně si ukousl. Bill se zachvěl pod příjemnými pocity, když byl omylem olíznut jeho lalůček. Raději slezl, a mírně zčervenalý, si nazul vrácenou botu.
Tom už zase stál. Pomalu se vydali dál. Černovlásek pořád ujídal třešně, kterých se po jeho kapsách našlo dost. S Tomem soutěžili, kdo dostřelí peckou dál. Chlapce to moc bavilo, protože: „Když se toulám sám, nemám s kým plivat.“ Ve společnosti toho usměvavého tuláčka objevil mnoho krásných, tajemných míst, o kterých ani nevěděl, i když tu bydlel, na rozdíl od Toma. Plašili ptáky kolem cest, hráli na schovávanou v poli nezralé vzrostlé kukuřice… Bezstarostnost a nespoutanost. Radost z každé maličkosti. Žít z minuty na minutu.
Polední slunce neúprosně sálalo a oni byli zchvácení z chození po prašných cestách.
„Tady kousek je potůček,“ vzpomněl si Bill. Jak rádi se zchladili jeho studenou vodou. A za chvíli už byli zase na cestě.
Procházeli loukami, trávu do půli stehen, a pošťuchovali se. Bill náhle ucítil nepříjemné pnutí v žaludku. Zastavil se, když ho zasáhla vlna bolesti.
„Au!“ Ostré jehličky se rozběhly celým jeho podbřiškem.
„Co je, Bille?“ Tom byl hned u něj, starostlivě mu stiskl rameno.
„Já nevím, ale… hrozně to b-bolí,“ kníkal, bezradně si mačkal dlaněmi břicho.
„Ty tele jedno, že ty ses na ty třešně napil?!“
„No, napil… Copak to se nesmí?“
„Nesmí! Tos nevěděl?“
„N-ne… Tome, co mám dělat? To bolí čím dál víc!“
„Ach, já nevím! Musíme počkat, až to přejde.“ S lítostí sledoval Billovy krásné čokoládky, které se proti jeho vůli plnily slzami.“Pojď, sedneš si…“ odváděl třesoucí se tělíčko do stínu lesa.
Bill se schoulil na mech a stočil se do pevného klubíčka. Střeva se mu kroutila jako klubko háďat.
„Můžu ti nějak pomoct?“ špitnul Tom. Černovlásek mlčky zavrtěl hlavou; polykal slzy. Tichounce vzdychal. Bolest byla oslepující.
„Ukaž…“ oslovil jej sametový hlásek. Jeho majitel ho přetočil na záda, odhrnul košili. V bříšku viditelně škubalo. Tomova dlaň ho něžně pohladila.
„Chudáčku…“
Bill rozrušeně zavzdychal. A nebylo to jen bolestí. Zaměřil třpytící se tůňky na tu laskající část Tomova těla na svém plochém, slonovinově bledém…
„Je to lepší, když tě hladím?“
„Ano…“ Odolal nutkání svíjet se a raději plaše opětoval jeho pohled. Tom pokračoval v citlivých dotecích a on pozvolna protočil panenky. Tak zvláštně to šimralo… tam dole. Znovu se oklepal, tentokrát, aby se zbavil husí kůže, která mu naskočila.
„Dělám to dobře?“ hned se ubezpečoval. „Kručí ti tam…“ položil studené ucho na Billovu rozpálenou pokožku.
„To je z hladu,“ šeptnul; nechtěl, aby ouško zmizelo. Bohužel, stalo se.
„Však se najíme. Až ti bude lépe, najdeme si nějaký pole a upečeme brambory. To je teprve dobrota!“
„Jo-o?“ Už zase to bolelo. Nereagoval, jen se váhavě sklonil a Billa na bělostné bříško políbil.
„To je proti bolesti,“ pověděl rychle, celý zčervenalý. „Máma mi taky vždycky dávala pusu na čelo, když mě bolela hlava.“
Vrabče ta poznámka zaujala; navíc se hladivá dlaň opět vrátila na své místo.
„Dávala? Proč se vlastně touláš?“
Nebyla to zrovna taktní otázka, ale nutno tolerovat, že šlo o sotva odrostlé dítě. Tom pokrčil rameny. Vypadal smířeně.
„Přišel jsem o rodiče a nikdo mi nezůstal.“
Billovo srdce se stáhlo, stejně jako žaludek, ale to už nebylo nic divného.
„To muselo být těžké… Promiň mi, neměl jsem se ptát.“
„Nic se nestalo.“
Minuty plynuly, hlazení neustávalo, zato bolest mizela. Až zmizela docela.
„Je to pryč.“ Bill uvolněně zakuňkal. Tomův ukazováček naposledy jemňounce přešel kolem jeho pupíku.
„Máš krásný bříško,“ vypadlo z něj nesměle, načež oba stydlivě sklopili oči. Černovlásek si rozpačitě odkašlal.
„Zajímalo by mě, jak dlouho to trvalo.“
„Asi hodinu.“
„Jak to víš?“
Tom se zaculil nad jeho sladkou nechápavostí.
„Podle sluníčka jsem to poznal. Musíš sledovat, jak vysoko na obloze je. A jestli se přiklání k východu nebo k západu.“
„Páni. O tom slyším poprvé.“
„Dobře, ale teď teda pojď hledat to bramborový pole. Nebo už nemáš hlad?“
„Mám!“
„Skvěle,“ zasmál se a pomohl Billovi na nohy. „Jen jsem zvědav, kolik se toho do tebe vejde. Nevypadá to na moc…“ už zase škádlil.
„Uvidíš!“
„Jen se neošklíbej, je to jenom hlína.“
Bill po tom otravovi hodil hlízu.
„Nemám nic proti hlíně. Zato proti tobě jo, čím dál víc věcí mám.“
„Ah, kecy.“
Oba se zasmáli.
„Tak Tome, máš to všechno?“ Nesl si plnou náruč raných brambor.
„Jo. Uděláme si ohýnek u lesa, ať nemusíme nosit moc daleko dříví. Pojď.“
Tom připravoval provizorní ohniště, zároveň pokukoval po onom rozkošném mláděti. Přebíralo brambory, a jak sklonilo tvář, cosi ho na ní zastudilo. Poslední třešňová náušnička.
„Třešně už nechci ani vidět,“ chtělo je zahodit.
„Počkej, nech si je tam! Sluší ti to s nimi.“ Potutelně se usmál, pobavený tím, jak Billa přivádí do rozpaků.
„Pojď sem,“ houknul na něj. „Naučíš se rozdělat oheň. To tulák musí umět, jestli chce být tulákem. Jinak to nejde.“
Bill si zvědavě přisedl, vzápětí prošel rychlokurzem křesání ohně. Než se nadál, držel kamínky v rukou on. Byl pobídnut, aby to zkusil. Nešlo to.
„Bille, morduješ to už celou věčnost… Dej do toho sílu, nejsi přece žádná holka! Nebo jo?“ I provokování může být motivací.
„Ne!“ Naštvaný chlapec pořádně křísnul křemeny o sebe. Vyletěla jiskra a bylo to.
„No vidíš, šikovnej!“ Tulák jej plácnul po zádech. „Dřevo máme suchý, to to bude pěkně hořet! Tak já to tu ohlídám a ty jdi zatím hledat potok. Brambory potřebují opláchnout.“
Bill měl „ten správný čuch pro hledání vody“, jak pravil Tom po tom, co umyli všechny brambory. Teď už nic nebránilo tomu schovat je do žhavého popela.
„Necháme je pěkně propéct.“
Svalili se na záda a sledovali divukrásné červánky, zdobící nebe všude nad nimi.
„Neměl bys už jít domů?“
„Ty mě tu nechceš?“ Černovlásek k Tomovi natočil obličej, posmutněle přivřel oči.
„Tak jsem to nemyslel! Ale jsi dlouho pryč, budou mít strach…“
„Řekl jsi mi, že můžu být den tulákem. Potkali jsme se ráno, takže jsem jím ještě pořád. A tulák si přece dělá, co chce. Já chci být s tebou.“
Usmívající se Tom se přetočil na bok směrem k němu. Udělal to samé. Dva čokoládové pohledy, odrážející plameny z ohně, se protnuly. Slova nejsou potřeba… zvlášť pro spříznění srdcí.
Tom opatrně vztáhnul ruku k té sametové tvářičce, kterou už dlouho toužil pohladit. Ale Bill… stydlivě zamrkal a s výmluvným: „Zkontroluju nám večeři,“ se posadil. Teď to byl Tom, kdo posmutněl. Pak ale sám sebe okřikl. Bill se nedá nazvat ani jeho kamarádem – jen se spolu jeden den toulají. A on se k němu chová jako k holce, které nadbíhá. Co ho to napadá?!
„Udělám to sám.“
Odhrnul klackem popel a zkusmo pár brambor převrátil.
„Vypadá to, že už jsou. Zkusíme je. Dej pozor, hodně pálí.“
Bill vzal jednu malou brambůrku mezi dva prsty, důkladně jí pofoukal a už by si jí poslal do pusy…
„Bille, ty trdlo! Sloupni slupku, vždyť je od popela!“
Oslovený zrudnul, avšak přešel do útoku.
„A jak to mám asi vědět?! Nejsem zvyklý dělat tyhle věci! Ty taky neumíš vyvíchovat kobylu!“
Smířlivě do něj dloubnul.
„Tak se nečerti, nemyslel jsem to špatně… Promiň.“
„Dobrý,“ po očku po něm kouknul a začal soustředěně sloupávat bramboru. Konečně si mohl kousnout.
„Mňam! Nic lepšího jsem v životě nejedl.“ zahuhňal rozzářeně s plnou pusou.
„Je to lepší než třešně?“
„Jo,“ zachechtal se a načal další.
„Znáš nějaká souhvězdí, Tome?“
Leželi, už po večeři, a s úžasem hypnotizovali hvězdnou oblohu.
„Bohužel ne… ale hvězdy se mi moc líbí. Počítám je před spaním místo oveček.“
„Ty umíš počítat?“
Toma stále dostával Billův miloučký údiv.
„Jo… Nějaký čas jsem do školy chodil.“ Zvednul se, aby přiložil. Oheň plápolal, nad ním se vznášel dým. Bylo jim příjemné teplo.
Zabloudil očima k vrabčeti. Spočívalo na zádech, rty okrášlené půvabným úsměvem, hebké hladké vlásky rozprostřené jako závoj. Povzdechl. Okouzlovalo jej.
Uložil se zpět; rozhostilo se ticho.
„Máš strach?“
Bill se před ním nestyděl odkrýt své pocity. Nikdy nenocoval venku, a tma a vzdálené vytí v něm budilo lehké obavy.
„Trošku.“
„Neboj se, jsme tu sami. Ochráním tě před komáry a můrami.“
„Jak milé,“ zašklebil se. „Tak začni chránit. Jdu spát.“
Bill se stulil do klubíčka, to už tu dnes bylo. Ještě krátce zamrkal na svého ochránce. Sledoval ho.
„Dobrou noc…“
„Dobrou.“
Trvalo, než Tom usnul. Nejdřív hlídal oheň, ale pak toho nechal a soustředil se na tu spící Šípkovou Růženku. On… Byl tak jemný a nevinný, jak tak bezbranně spinkal a tiše si pochrupoval. Vydržel by se na něj dívat celou noc. Ale i jeho po čase přemohla ospalost…
Něco na něm leželo, na celém jeho těle. A nádherně to hřálo. Dosud v polospánku to „cosi“ objal. Začlo se to vrtět. Tom rozespale rozlepil oči. Bill? V noci vyhasl oheň, jemu byla zima a tak se podvědomě přitulil k tomu, co vydávalo teplo.
Stáhl z něj ruce, začal sebou totiž šít víc. Tom měl skvělý výhled na jeho obličej, který měl natisklý na prsou.
Černovlásek zabroukal a probudil se, dezorientovaně mrkal.
„Co tady dělám?“ zašpital a zívnul.
„To by mě taky zajímalo,“ pousmál se tuláček. Bill se styděl.
„Promiň,“ řekl a slezl, posadil se do tureckého sedu, mnul si dlaněmi dokonale bledé tváře. Tom se zapřel rukama, pozoroval jej.
„Trefíš sám domů?“
Probodl ho pohledem.
„Já se nechci vracet. Chtěl bych… se s tebou dál toulat.“
„To nejde…“ Rychle vymýšlel výmluvu. Ne snad, že by Billa s sebou nechtěl, ale věděl, že by si ho nemohl vzít na zodpovědnost. „Jsi moc hezký na tuláka.“
„Ale vždyť ty jsi taky hezký a jsi tulák-„
„Ne, prostě ne. Co tvoje rodina? Tu jen tak opustíš?“
Sklopil hlavu.
„Neopustím…“
„Tak vidíš. Bude to tak lepší…“ povzbudivě se usmál a dal Billovi vlasy za ouško. Pověsil na něj ony poslední třešně, které se válely v trávě. Bill se zatvářil rozněžněle.
Již nebylo zbytí. Vstali, zkontrolovali vyhaslé ohniště a přiblížili se k sobě na milimetry.
„Dávej na sebe pozor, Tome… A-a klidně k nám přijď někdy přenocovat, nikdo tě nevyhodí…“
„Budu si to pamatovat. Tak se měj, Billi…“
Tentokrát nezaváhal. Rozhodně, přesto křehce, si Billa přitáhl a něžně se přitiskl na jeho rty. Dříve, než Bill mohl zaprotestovat nebo se i zapojit, se odtáhl a rychle, bez ohlédnutí, se vydal zamlženými lukami pryč.
Vrabče se stále šokovaně chvělo. Jeho první polibek… a dal mu ho Tom. Tajně po tom toužil celou tu dobu. Z oka mu vyklouzla jediná slza, když sledoval vzdalující se postavu.
„Budeš mi chybět, Tomi…“
Po pěti letech
Hnal hřebce cvalem, ale dešti stejně neunikli. Podkůvky zaklapaly na dlažbě, když vjeli otevřenými vraty do stodoly. Bill rychle sesedl, odvedl grošáka do jeho stání, kde ho uvázal, a doběhl zavřít vrata. Vanul jimi ledový vzduch, předznamenávající silnou bouři. Z předlouhých rozpuštěných vlasů mu crčela voda a teplo mu také nebylo. Ale kůň je přednější.
Vrátil se za svým favoritem. Sňal mu sedlo i uzdu, vše odložil na břevno. Grošák neklidně podupával. V morku se necítil ani trochu příjemně.
„Jen vydrž, Hamede, hned tě usuším…“ ševelil chlapec a sehnul se, aby mohl ze slámy, jež tvořila podestýlku, smotat speciální uzel. Krouživými, důkladnými pohyby třel hřebcovu srst, dokud jí nezbavil veškeré vlhkosti. Přejel dlaní po jeho štíhlých nohách; kontroloval, zda při vyjížďce nedošlo ke zraněním. Háčkem mu vybral kopyta, pročesal ohon i hřívu, a tím se dnešní péče skončila. Teď byl čas na večeři. Donesl Hamedovi zaslouženou porci a přidal kousek mrkve, za odměnu.
Zatímco poklidně přežvykoval, mladík se vděčně opřel o jeho bok. Zapřel se o něj celou svou muší vahou a zavřel oči. Hamídek byl jeho vlastní, ušlechtilý, s vysokou příměsí arabské krve. Otec mu ho koupil… i když si dnes od něho samého skoro nikdo žádné koně nekupoval. Všichni prahli po tom mít doma ten úžasný nový vynález – automobil. Takový zbytečný krám… Stejně je za krátký čas omrzí! Zato kůň… Jen na jeho hřbetě se cítil stejně svobodný, jako tehdy s ním, s Tomem. Nezapomněl. Až příliš pozdě mu došlo, že se zamiloval. Udělal chybu. Měl se probrat dřív a říct mu to! Kdepak… Tom by se mu vysmál. Vždyť by si to zasloužil. Jak se vůbec mohl zamilovat do chlapce?! To není normální!
Bill měl strach sám ze sebe; považoval se za šílence. Ale nedokázal se přemoct. Kolik nocí proplakal, když se o to snažil… Snad milionkrát si v mysli vyvolal onen okamžik, kdy se jejich rty nepatrně střetly. Jak chabá náhrada.
Prkno nad jeho hlavou důkladně zavrzalo. Trhnul sebou a nastražil uši. Někdo jim chodil po seníku, o tom nebylo pochyb. Bezděčně se rozhlédl po nějaké zbrani. Vidle přímo žebraly o to, aby je vzal do rukou. Kradl s jako myška k dřevěným schodům vedoucím na seník, vidle napřažené před sebou. Šmejdivé kroky ještě chvíli tápaly, než se zastavily. Bill zadržel dech, protože stoupal na první schod. Hlavně nesmí nic zavrzat! Čím víc se nořil do neproniknutelné tmy, tím větší úzkost jej svírala. Do čeho se to žene? Co chce vůbec dělat?! Neměl by ani sílu ubránit se, kdyby se na něj ten vetřelec vrhnul. Jenže už bylo pozdě na návrat. Stanul nahoře.
Rychle své oči přivykal temnotě, a tak mohl zaznamenat siluetu, která stála sotva dva metry od něj. Nestihl propadnout panice, protože osoba promluvila a on byl rázem nejšťastnějším člověkem na světě-
„Říkal jsi, že mě nikdo nevyhodí, jestli přijdu přenocovat. A ty na mě jdeš rovnou s vidlemi.“
Nevěřícně odhodil svou směšnou zbraň, ale byl absolutně přesvědčený, až když domnělý zloděj přistoupil blíž a slabě jej ozářila záře ze stodoly.
„Tome!“ zavýskl a jedním skokem se mu pověsil kolem krku. Pevné paže objaly jeho pas.
„No jsem to já, kohos čekal? Banditu?“ Z jeho hlasu zazníval potlačovaný smích. Bill neodpověděl; mrkáním se snažil zaplašit slzy. Přitiskl se blíž k Tomovu tělu.
„Tak moc se mi po tobě stýskalo…“ Ani nedomýšlel, že by měl vlastně radši mlčet, protože se tu přiznává k něčemu, za co ho Tom odvrhne.
„I mně… Celou tu dobu jsem na tebe myslel…“ To neznělo příliš přátelsky.
Černovlásek pomalu odsunul tvář z Tomova krku a roztřeseně se mu uslzenými kukadly podíval do očí.
„Proč…?“ zašeptal. Tolik si přál slyšet tu vytouženou odpověď.
„Protože tě miluju. Billi…“
Svět se zatočil, když si Tom podmanil jeho rty. Lehounce je sál a vyčkával na signál, že může pokračovat. Bill tiše zasténal a pootevřel rty. Tomovo hádě čekalo již moc dlouho – tedy neváhalo a obratně proplulo dovnitř sladké komnaty, která by mu měla být zapovězena. Jejich jazyky se naléhavě zapletly, jako se spojil jejich dech. Konečky Tomových prstů něžně bloudily po protější tváři. Pootočil jím a ohleduplně jej položil do velké hromady sena. Prohrábl navlhlé havraní pápěří; omamně zavonělo.
„Ach, Billi…“ Vsál jeho jazyk do sebe a dlaně přesunul na štíhlounké boky. Bill se smyslně prohnul proti tomu doteku; zanaříkal až moc divoce.
„Ach… lásko, lásko, prosím…“
Příliš mnoho vášně…
…..
„Tomi?“
„Ano, lásko?“
„Co bude dál?“
Věnoval Billovým rtům cituplný polibek.
„Neznám odpověď na tuhle otázku. Musíme žít z minuty na minutu…“
Jako tuláci.
autor: Terezka
betaread: Janule
Krásné =)
to je naprosto užasně napsany….krása…
První jednodílná povídka která mě už prvním odstavcem uchvátila.Nikdy jsem nečetla nic tak krásného,čistého,nevinného a milého…doopravdy,nejúžasnější povídka:) máš ode mně jedničku s hvězdičkou.. 🙂 chci se zeptat,mohla by se mi autorka téhle povídky ozvat na blog(klikni na web) nebo na e-mail? (mizuki.chan@seznam.cz) mám otázku 🙂
Když jsem to dočetla musela jsem to chvilku vydýchat…toto je bezesporu jedna z nejlepších povídek co tu jsou! Alespoň pro mě určitě. Nechápu jak někdo může napsat něco tak..sladkýho, nevinnýho prostě..proboha já jsem tak uchvácená že ani nevím co napsat x))) Prostě dokonalost, dokonalost nad dokonalosti!
To snad ne! 🙂 Nečekala jsem takovou chválu, ani v nejmenším. Vřelé díky. 😉
Terez, tak to se ti náááááramně povedlo ^^ Bylo to naprosto úžasný, nejdříve jako malí, pak jako větší… Bože… ♥♥♥ Nádhera, nezklamala jsi :))
To je..to je..ani nevím jak to nazvat..je to fakt kráásný *_*
naprosto souhlasím s ostatníma komentama!
úžasná povídka!
Nevím, co víc k tomu říct DOKONALOST!
Upírku, tak… konečně jsem si to přečetla xD Včera v noci, ale to víš ;D
Tak jak začít? xDD No… asi takhle. Jak víš, tak jsem na tvé psaní zvyklá a mám ho ráda xD Úplně v tom vidím rysy, ty víš čeho xDD Fakt, nemůžu si pomoct, ale je to tam. Teda s menší změnou a ty víš kterou ;D
Ale teď k příběhu… Malinkatí dvojičky (tady ale nebyli) jsou totálně kouzelní. Hrozně se mi líbilo Tomovo rošťáctví a popichování. Bill byl tak hezky dětsky naivní xDD Nejhezčí scénka pro mne byla, jak mu Tomi hladil bříško <3 😉 To bylo sladký. Ale jako Bill… měl z toho poněkud chtivé pocity xDD No jo, už od mala. To se taky ukázalo u konce xDD Nebo jak Tom řekl, že mu nadbíhá jako dívce… Dále Bill hezky štěkal po tuláčkovi… xD
Jejich rozloučení bylo takové smutné… Pouze pusinka a odešel, utekl do zapovězeného lesíka.
Takže, dvojičko. Chválím, moc hezky :-* Tvoje prdlá… (víš kdo xDD)
Mockrát děkuju všem, znamená to pro mě opravdu hodně. 🙂
ano z minuty na minutu
Ou bože, tohle je prostě dokonalý. Všechna čest.
jedna y nejlepších povídek, co jsem kdy četla…naprosto mě uchvátila, tak nádherně nevinné…dokonalý!
to bylo tak…ROZKOŠNÉ! jiné slovo mě nenapadá. 🙂
strašlivě se mi líbil ten nápad, Tomi s Billem byli oba neuvěřitelně roztomilí, jsem ráda, že dostali po pár letech svůj happyend. 🙂
a ještě víc jsi mě potěšila výběrem všech těch úžasných slovíček, které v běžné mluvě už toliko neslyšíme. 🙂
bravo..tleskám..šíleně jsi mě rozněžnila, doufám, že mi tenhle úsměv zůstane díky téhle povídce na tváři ještě hodně dlouho. 🙂