Two stories

autor: Fabiana

Tuhle povídku bych chtěla věnovat Áje… je napsaná na motivy něčeho známého… jenže problém je v tom, že neznám přesně pocity druhé strany… nevím, jak se cítí Tom… A ty nevíš, jak těžké bylo tohle napsat… bylo to jako prožít si to všechno ještě jednou… ale ten konec… jsem si vymyslela, to přiznávám… ach jo…

~Bill~

Jedna věta. Jen jedna krátká, zbytečná věta. Věta, která všechno zkazila, věta, která započala konec. To já jsem všechno zkazil.

Tom je můj bratr. Vím, jak je to šílené. Nikdy jsme se spolu příliš nebavili, byli jsme jako cizí. Tom byl ve škole obletován svými nejlepšími přáteli, ale o jeho přízeň stáli všichni. Byl pořád veselý, všemu se smál, ze všeho si dělal srandu, z každé situace vytěžil to dobré. Proč ten minulý čas? Tohle platí pořád. A já? Já jsem sám. Tichý, smutný a snadno přehlédnutelný, tiše nenáviděný. Baví se se mnou pár lidí, kteří si stanovili jako své životní poslání vytáhnout ze mě co nejvíc tajemství a rozšířit je po celé planetě.

Takhle jsme si žili po necelé tři roky na gymnáziu. Ale teď… svírá se mi srdce, když si uvědomím, že se to mohlo změnit. Asi před dvěma měsíci… ve výtvarce, což jsou poslední dvě hodiny ve středu, jsem se pohádal se svými „přáteli“ a odsedl jsem si… vlastně jsem požádal Toma, jestli bych si nemohl sednout k němu a dvěma dalším lidem, kteří seděli s ním. A ačkoli je to absolutně nečekané… mohl jsem. Byly to nejkrásnější dvě hodiny v celém mém bezvýznamném životě.

Tolik jsem se nenasmál snad za poslední rok, nikdy jsem neslyšel tolik vtipů najednou. Znáte například ten o malém trpaslíčkovi, který přijde do Německa a… ale to jsem ztratil nit. Výtvarka byla jednou za týden, vždy ty dvě poslední hodiny ve středu. Miloval jsem výtvarku. Stala se mým nejoblíbenějším předmětem. Pro ty hodiny jsem žil, dýchal jsem jen pro ně. Pak jsme se s Tomem začali spolu bavit i jindy než při výtvarce. Skoro před každou hodinou jsme se spolu smáli, a taky poprvé na gymplu jsme šli spolu domů. To už bylo po Vánocích. Byla to nádhera… ale někdy v tu dobu jsem si uvědomil, že Tom je pro mě víc než kamarád… dokonce víc než bratr. Ještě pár dní mi trvalo, než se mé pocity ujasnily. Pak jsem to věděl. Tak jistě, jako ještě nikdy nic. Miluju Toma.

Utápěl jsem se v tom pocitu, bylo tak krásné někoho milovat. Hřálo mě to v srdci a dodávalo mi to sílu jít dál… žil jsem jen pro čas strávený s Tomem. Ale čím déle to trvalo, tím víc ztracený jsem si připadal. Mizel jsem ve všech pocitech, v pocitech, které vyvolávalo okolí, a v těch, za které mohl Tom. V mém nitru se mísila radost a zlost, bolest a strach, nenávist a láska, vášeň a něha. Nedokázal jsem to snášet, vždyť do té doby mě opanovaly jen ty negativní pocity. Čím dál více jsem měl pocit, že už to v sobě všechno neudržím, potřeboval jsem vše vykřičet do světa. Dát všem vědět o své lásce, o svých zklamáních, o sobě. Byl jsem na dně, a přitom tak šťastný… Ale pak strana „dno“ převážila stranu „štěstí“.

Tom ten den přespával u Andrease, svého (a teď i trošku mého) kamaráda. Byl jsem tedy doma sám, rodiče se nepočítají. Nemohl jsem spát. Tím nemyslím, že jsem se občas vzbudil, myslím jako že vůbec. Prostě jsem neusnul. Ještě víc to prohloubilo moji depresi. Vykašlal jsem se na spánek, vykašlal jsem se na všechno. Zapnul jsem si počítač… a ze všeho jsem se vypsal. Pomohlo to. Napsal jsem to jako článek na svůj blog… a chtěl jsem si to nechat uložené v rozepsaných, ale… byl jsem asi už unavený a klikl jsem na „zveřejnit“. Nevšiml jsem si toho. Jenže druhý den ve škole si se mnou chtěl promluvit jeden z těch človíčků na baterky. Nedošlo mi, o co mu jde, ale pak řekl, že četl ten článek! Slíbil ale, že to nikomu neřekne… jenže ještě ten den malé náznaky věděl největší *mužský rod slova drbna?*…

Článek jsem z blogu stáhl, nicméně ani tohle už nemohlo napravit napáchané škody… a já jsem se s tím prostě nedokázal vyrovnat. No a tohle se stalo den před Valentýnem… pátek 13. února. Doteď byl pátek třináctého můj oblíbený den, vždy se mi dařilo… jenže za tohle nemohl pátek, ani třináctka, tohle jsem zavinil já. Seděl jsem u televize a přemýšlel, když jsem uslyšel dveře. Tom! Běžel jsem mu naproti do předsíně.

„Ahoj Tome!“

Usmál se.

„Ahooj! Jak se máš?“

„Teď už dobře…“ Zamumlal jsem.

„Jak jako teď?“ Zeptal se s nechápavým výrazem.

„No… když jsi tady…“ Zrudnul jsem.

„Cože?“

Pohlédl jsem na něj. Smál se. Vysmívá se mi, napadlo mě. „Ehm… tohle jsi jakože neslyšel, okay?“ Povytáhl obočí.

„A pročpak?“

„Protože… nevím… je to trapný…“

„Ale jdi…“

„Jo, je.“

„Ale už jsi to nakousl, musíš to doříct.“

„Nee… to nejde!“

„Všechno jde.“

„Tohle je jiné než všechno! Já bych ti to řekl… ani nevíš jak rád… jenže si netroufnu…“

„Proč by sis netroufl? Bille, mluv!“

„Ne… Tome… prosím, nechtěj to po mně… víš… já jsem rád, že jsme se spolu konečně po dlouhé době začali bavit… a tohle by to jen… pokazilo…“ Chytil mě za bradu a přinutil mě podívat se mu do očí. Něco v nich mě zlomilo. To jeho pohled mě přesvědčil, že mám. Že neudělám chybu. Že mě nezavrhne, nevykašle se na mě. Že bude všechno pořád stejný. „Dobře… ale musíš mi něco slíbit. Nikomu o tom neřekneš, ani nic nenaznačíš, nebudeš se mi smát ani na mě křičet nebo mě bít…“

„Tak vážný to snad nebude… dobře… slibuju.“

„Já jsem… Tome… já jsem se do tebe zamiloval.“

„Ehm?“

„Kurva… já jsem věděl, že ti to nemám říkat… promiň…“ Rozplakal jsem se.

„Za co se omlouváš? Bille, to je v klidu…“

Pohlédl jsem na něj… z jeho výrazu vyčtu všechno. Omyl. Nepoznal jsem nic.

„Když já… připadám si teď jako blbec…“ Setřel jsem si slzy z tváří, ale hned se obnovily. A on jen tak stál a koukal na mě.

„Nemáš proč… jen jsi… přiznal pravdu…“

„No jo… ale je to… pěkně blbá pravda…“

„Nech toho!“ Zvýšil na mě hlas… už je to tady.

„Promiň… já… myslím, že bych měl jít…“ Zamumlal jsem a zamkl jsem se v pokoji. Do uší jsem si vrazil i-poda (samozřejmě myslím sluchátka) a rozbrečel jsem se. Zkazil jsem tím úplně všechno. Všechno… o den později, na Valentýna, jsme měli jít s Tomem do kina… ale já jsem to zrušil. Vyhýbal jsem se mu a nejvíc jsem se bál dne, kdy ho budu muset vidět ve škole… ale nevšímal si mě. Pondělí proběhlo celkem v pořádku, jen třikrát jsem ve vyučování propadl vzpomínkám a málem jsem se rozbrečel… jednou i v tělocviku. Byla to poslední hodina, jen posledních pár minut stačilo přetrpět a bylo tu zvonění. Šatna. Malá a plná lidí. Cože jsem to zaslechl? Jen jsem se převlíkal, toužil jsem odsud co nejdříve vypadnout, jen už to mít za sebou… slyšel jsem tě, Tome. Nejdřív teda Andrease. „Co jsi mu řekl?“ A pak Toma… „Že mám kamaráda, který je do mě zamilovaný.“ Začali se smát a já jsem popadl tašku a odešel. Zase se mi draly slzy do očí, nenamáhal jsem se je stírat a běžel jsem domů…

A teď přemýšlím. Sedím na podlaze ve svém pokoji a v ruce potěžkávám balení prášků… mám, nebo nemám? Rozhodl jsem se to zastavit… dávám ti čas… dávám čas sobě…

~Tom~

Věta, která změnila můj život.

Billa jsem nikdy moc nechápal. Bavil jsem se s každým, kdo se se mnou bavit začal. Bill se nebavil s nikým. Všechny lidi odradil svým vzhledem a chováním. I mě. Kolikrát jsem se pokoušel začít s ním vycházet o něco líp… nicméně… nepovedlo se. Byl tak samotářský. Nešťastný, osamělý psychopat. Jak moc mě potěšilo, když si k nám ve výtvarce přisedl… už dlouho jsem doufal, že k němu najdu cestu, že zjistím, jaké jsou jeho problémy, z jakých důvodů vznikají mnohdy velké jizvy na jeho zápěstí, které skrýval potítkem, ale vždy si ho nechal stáhnout a vystavil zjizvený kousek kůže na „obdiv“ všem, kdo byli v dosahu… Sám si potítko nesundával nikdy. Jen jeden z jeho přátel měl pravomoc kdykoli se podívat. Přišlo mu to vtipné. Dělal si srandu z Billa, vysmíval se jeho problémům, nepokusil se mu pomoci. Já jsem mu pomoct chtěl. Pokoušel jsem se, ale byl vždycky tak uzavřený. Proto jsem byl tak rád. Myslel jsem, že se teď všechno spraví, že čas dá i mému bráškovi přesvědčení o krásách života… ze začátku to tak rozhodně vypadalo. Moc rád bych řekl, že se to povedlo… ale nepovedlo. Vím, že si to Bill dává za vinu. Ale on za nic nemůže. Je to docela pochopitelné. Chyběla mu láska. A chyběla mu hodně. Chyběl mu ten hřejivý pocit v celém těle. Chybělo mu přátelství, důvěra, souznění. To já za to můžu. Nikdy dřív jsem si pořádně neuvědomil, že potřebuje pomoc. Kdybych si to uvědomil, přece bych mu pomohl! Je slabší než já a nemohl by se bránit věčně. Ale myslím, že by mi utekl. On má ve zvyku rychle zmizet, když vycítí nepříjemnou atmosféru. Nenechá si do ničeho mluvit… ach jo… plánoval jsem. Myslel jsem, že se sblížíme, a až mi bude moc věřit, všechno mi řekne. To se ale nestalo. Nejdřív byl šťastný. Pořád se usmíval, pak jsem ale měl pocit, že padá. Padal zpět dolů, tam, kde byl předtím a odkud jsem ho předtím vytahoval…

Vracel jsem se od Andrease, trošku jsme se zdrželi… no, byla už tma. Odemkl jsem vchodové dveře a jen co jsem za sebou zavřel, naproti mi přiběhl Bill.

„Ahoj Tome!“ Usmál jsem se.

„Ahooj! Jak se máš?“

„Teď už dobře…“ Zamumlal. Docela úplně jsem to nepochopil.

„Jak jako teď?“ Zeptal jsem se.

„No… když jsi tady…“ Zrudnul.

„Cože?“ Myslel jsem, že to myslí jako že ze srandy… někdy mi to vážně nemyslí… usmíval jsem se. Podíval se na mě a rychle sklopil oči zpět k podlaze.

„Ehm… tohle jsi jakože neslyšel, okay?“ Povytáhl jsem obočí.

„A pročpak?“

„Protože… nevím… je to trapný…“

„Ale jdi…“

„Jo, je.“

„Ale už jsi to nakousl, musíš to doříct.“

„Nee… to nejde!“

„Všechno jde.“

„Tohle je jiné než všechno! Já bych ti to řekl… ani nevíš jak rád… jenže si netroufnu…“

„Proč by sis netroufl? Bille, mluv!“ Začínalo mě to pomalu štvát. Co může být tak strašného, abych to nesměl vědět?

„Ne… Tome… prosím, nechtěj to po mně… víš… já jsem rád, že jsme se spolu konečně po dlouhé době začali bavit… a tohle by to jen… pokazilo…“ Chytil jsem ho za bradu a přinutil ho podívat se mi do očí. Snažil jsem se tvářit se sebejistě… dodat mu odvahu. „Dobře… ale musíš mi něco slíbit. Nikomu o tom neřekneš, ani nic nenaznačíš, nebudeš se mi smát ani na mě křičet nebo mě bít…“

„Tak vážný to snad nebude… dobře… slibuju.“

„Já jsem… Tome… já jsem se do tebe zamiloval.“ Asi jsem se přeslechl.

„Ehm?“

„Kurva… já jsem věděl, že ti to nemám říkat… promiň…“ Rozplakal se.

„Za co se omlouváš? Bille to je v klidu…“ Pohlédl na mě. A pak zase sklopil oči.

„Když já… připadám si teď jako blbec…“ Otřel si slzy. Stál jsem rovně jako svíce a s lehce pootevřenou pusou jsem na něj zíral.

„Nemáš proč… jen jsi… přiznal pravdu…“

„No jo… ale je to… pěkně blbá pravda…“

„Nech toho!“ Křikl jsem.

„Promiň… já… myslím, že bych měl jít…“ Zamumlal a utekl k sobě do pokoje. Sundal jsem si bundu a zul boty. Nejdřív jsem přitiskl ucho ke dveřím, a až pak jsem zaklepal.

„Bille?“ Žádná reakce. Slyšel jsem vzlyky. „Bille, prosím tě, otevři…“ Nic… po chvíli jsem to vzdal.

Mrzelo mě, že Bill nechtěl jít do toho kina, ale respektoval jsem jeho rozhodnutí. Vlastně se to dá pochopit. O víkendu se mi vyhýbal. Chtěl jsem mu dát čas. Asi jsem si s ním měl promluvit… nepromluvil. Ale chtěl jsem. Ve škole jsem chtěl, ale vyhýbal se mi. Snažil se tvářit, že je v pohodě, ale nebyl… poznám to na něm, vždycky to poznám. Ve čtvrtek už jsem to nevydržel.

Seděl v lavici se svěšenou hlavou a poslouchal i-pod. Přistoupil jsem k němu a vyrval jsem mu sluchátka z uší. Trhl sebou.

„Co je?“ Zavrtěl jsem hlavou, jakože tady ne. Pak jsem ho popadl za ruku a odtáhl na záchod. Zamkl jsem se s ním v kabince. Stáhl se ke zdi a vyděšeně se na mě díval. „T-Tome…?“ Zdviženou rukou jsem ho zarazil.

„Bille… nechci, abys byl nešťastný…“ Vyvalil oči, ale neřekl nic. „Co se s tebou děje? Proč jsi teď takový? Je to… kvůli tam tomu? Jestli jo, tak se prosím tě vzpamatuj, prober se a začni zase žít! Řekl jsem ti, že je to v pohodě, mezi námi se nic nemění! Chtěl jsem…“ Nedořekl jsem větu. Bill mě popadl kolem pasu a hladově mě políbil. Pak, jako by si uvědomil, co udělal, ode mě odskočil.

„Promiň… nemůžu to vydržet.“ Zašeptal a utekl pryč.

~Bill~

Seděl jsem v lavici a poslouchal i-pod… moje oblíbená písnička. Přemýšlel jsem o Tomovi. O Tomovi a o mně. Najednou hudba přestala hrát, docela jsem se lekl. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že to Tom mi vyndal sluchátka z uší.

„Co je?“ Vyhrkl jsem. Zavrtěl hlavou, popadl mě za ruku a táhl mě pryč. Snažil jsem se srovnat s ním krok, ale nepovedlo se.

„Tome? T-Tome? Kam to jdeme?“ Nic. Neplatný pokus. Žádná reakce. Vtáhl mě na záchod, do kabinky, a zamkl dveře. Přitiskl jsem se ke zdi na druhém konci. „T-Tome…?“ Umlčel mě zdviženou rukou. Tohle gesto u něj vždy znamenalo „mlč, teď mluvím já.“ Začal jsem se cítit lehce ublíženě.

„Bille… nechci, abys byl nešťastný…“ Vyvalil jsem oči. Tohle mám zase nacvičené já, zabrání to slzám vytéct ven. „Co se s tebou děje? Proč jsi teď takový? Je to… kvůli tamtomu? Jestli jo, tak se prosím tě vzpamatuj, prober se a začni zase žít! Řekl jsem ti, že je to v pohodě, mezi námi se nic nemění! Chtěl jsem…“ Jeho monology mohou trvat i několik hodin… ale já jsem ani trochu nevnímal, co říká… stále jsem pohledem propaloval jeho rty… pak, v jediném okamžiku, jsem se na něj vrhl a nacpal jsem mu jazyk do pootevřených úst. Nemohl jsem se ho nabažit… dovolil jsem si ale jen pár vteřin. Pak jsem se od něj odtrhl – jen silou vůle – a uvědomil jsem si, že jsem úplně rudý.

„Promiň… nemůžu to vydržet.“ Zašeptal jsem, protáhl se kolem něj a vyběhl z kabinky (po úspěšném otočení klíčem na první pokus), aby neviděl slzy, jež se mi tentokrát nepodařilo zadržet. Škola nebyla velká, ale já jsem přesně věděl, kam půjdu. Vedle vstupu do bytu školníka (chudák, když si to jen představím, bydlet ve škole!) byl takový malý kumbál, uklízečka si v něm schovávala náčiní a zůstával odemčený, kvůli nehodám. Rozhlédl jsem se a vklouzl dovnitř. Byla tu tma, ale mám ji rád. Posadil jsem se na podlahu uprostřed, nechtěl jsem hledat zeď a riskovat, že něco shodím, popřípadě rozbiju a tím prozradím místo svého pobytu. Nečekal jsem dlouho… zazvonilo. Po zvonění jsem počítal pětkrát do šedesáti, než jsem konečně vstal a vystrčil hlavu ze dveří. Chodba byla liduprázdná a po celé škole panovalo nezvyklé, do uší bijící ticho. Opatrně jsem za sebou zavřel a doplížil se do šatny. Byla odemčená. Naštěstí. Rozhodl jsem se vykašlat se na školu, stejně je to už poslední hodina. Obul jsem si boty, oblékl bundu a opustil školu. Rychlými kroky jsem se vydal k domovu. Mamka tam ještě nebude. Cestou mi docela vadily pohledy, případně posměšky kolemjdoucích. Narážky na mé uslzené oči a make-up rozmazaný po celém obličeji. Najednou mi došlo, že mi to nevadí tolik jako by jindy vadilo. Bylo mi to jedno. Jsem mrtvý.

Konečně jsem dorazil domů. Mamka tu nebyla, přesně podle předpokladu, a Gordon je někde v pr… pryč. Zahučel jsem do svého pokoje. Došlo mi, že jsem ve třídě nechal aktovku… no a co. Kašlu na to. Pustil jsem si hudbu. Moji oblíbenou písničku. Tu, ze které mě Tom vytrhl… lehl jsem si na postel a ponořil se do vzpomínek…

~Tom~

Utekl? Je pryč. Přitom neměl proč utíkat, vždyť jen… on mě… políbil? Hm… teď bych asi měl být zhusený… ale já vážně nejsem! Stojím uprostřed WC kabinky a zamyšleně si přejíždím prstem přes rty. Ono to vlastně… nebylo až tak špatné! Co to žvaním, bylo to úžasné! Chci ještě. Se zvoněním jsem vyšel za záchodů a pomalu jsem se vrátil do třídy. Ve dveřích jsem se skoro srazil s němčinářkou. Poslala mě dovnitř, Bill tu ale nebyl. Překvapeně jsem koukal na jeho lavici. Kam mohl jít?

„Tak co Kaulitz, posadíte se, nebo chcete stát u dveří celou hodinu?“ Ticho prořízl chraplavý hlas učitelky.

„Jistě… promiňte.“ Zamumlal jsem a posadil se do své lavice.

„A co váš pan bratr, dnes se neráčil dostavit?“ Sakra, co mám říct?

„No, on se totiž… udělalo se mu špatně, tak šel domů.“ Přikývla, což mělo nejspíš znamenat, že ji tohle jako důvod stačí. Oddechl jsem si. Stejně by mě ale zajímalo, kde je Bill. Nechal si tu věci… přece nemohl jít nikam daleko… než ho ale najdu, musím přetrpět jednu nekonečnou hodinu němčiny… ach jo…

„Kaulitz! Hodláte ještě dneska dávat pozor?“ Z úvah mě opět vytrhla učitelka.

„Pardon…“

„Běžte na chodbu, třeba se tam uklidníte.“ Uklidníte? Já jsem úplně klidný! Rozhodl jsem se, že to na ni nezařvu. Zvedl jsem se ze židle, odolal pokušení prásknout dveřmi a na chodbě jsem se posadil na radiátor. Konečně trocha klidu. Aspoň chvíli mohu přemýšlet. Vzpomněl jsem si na chuť rtů mého brášky… a rychle jsem si z tváře setřel slinu, jež se tam nějakým neznámým způsobem dostala. Zazvonilo. Počkat, už? Dveře třídy se otevřely, učitelka vyšla ven, ani si mě nevšimla. Dobře. Vešel jsem do třídy plné pořvávajících spolužáků a tiše jsem si sbalil věci. Třída se pomalu vyprazdňovala, Bill nikde. Odešli poslední tři holky. Prázdná třída působila podivně depresivně. Už se mi nechtělo čekat. Sbalil jsem Billovy věci do jeho batohu, popadl jsem ho do ruky a vydal jsem po schodech do šatny.

~Bill~

Zřetelně jsem zaslechl prásknutí dveřmi. Nejspíš přišla mamka. Když o tom tak přemýšlím, nejspíš ne. Mamka nikdy nepráskala dveřmi. Nedupala po schodech nahoru, nevpadávala do mého pokoje a neházela mi na postel batoh. Taky neměla dredy, nenosila kšiltovku a ty divné hadry. Ne, o mamku tady nešlo. Dělal jsem, že spím.

„Bille!“ Vykřikl příchozí a dramatickým pohybem ze mě strhl deku.

„Co je?“ Zaječel jsem a rychle jsem se znova přikryl.

„Já… promiň! Myslel jsem… že ses…“

„Já?! Nikdy.“ Otočil jsem se k němu zády. Čekal jsem, kdy uslyším bouchnutí dveřmi, signalizující jeho odchod, ale nic se neozvalo. „Budeš tu ještě dlouho?“ Zeptal jsem se zlostně.

„Tak dlouho, jak bude třeba.“ Posadil se ke mně na postel.

„Jdi pryč. Nechci s tebou mluvit.“ Snažil jsem se jej odbýt, ale on se jen zasmál.

„Nebudeme mluvit.“ Otočil jsem se na něj.

„Co teda chceš děl…“ Ztuhnul jsem uprostřed pohybu, uprostřed slova. Tom se ke mně naklonil a lehce jazykem přejel přes mé rty. Zachvěl jsem se. „T-Tome! Co to…děláš?“

„To, co jsem měl udělat už dávno.“ Řekl a políbil mě. Chtěl jsem ještě něco dodat, ale ucítil jsem jeho jazyk až někde v krku. Chtěl jsem reagovat, ale… byl jsem zmatený! Tome, Tome, co mi to děláš? Nemohl jsem se pohnout. Doufal jsem, že nikdy nepřestane… ale přestal.

„Ty… nechceš?“ Zašeptal, zvedl se a odcházel.

„Počkej!“ Vyskočil jsem z postele. Přitisknul jsem ho ke zdi.

„Chci… moc chci… miluju tě…“

****************

Od té chvíle můžu říct jen… jsem šťastný se svým dvojčetem! Dokonce až tak, že z toho skoro skládám rýmy.

„Tome?“ Křiknu do koupelny. Ze dveří vykoukne Tom, na sobě má jen ručník výmluvně obtočený kolem boků. „Ano?“

„Už jsem to dopsal!“

„A chceš to někam poslat?“ Ušklíbl se.

„Radši nee… ale někam schovat…“

„Jistě, o tom ale můžeme přemýšlet později, ne?“ Zašeptal a zdvihl mě na nohy. Políbil mě… strčil jsem mu ruce pod… ručník… miluju tě, Tome!

autor: Fabiana

betaread: Janule