autor: Mykerina
„Dobře… takže Bille, chceš mi povědět, jak se dneska cítíš?“ doktor koukne na mladého blonďáka, který by očividně potřeboval takových dvacet kilo nahoru, aby nevypadal jako chodící kostra. Jenže u případů, jako je Bill, je tohle normální. Tyhle trosky mají špatnou pleť, prázdný pohled, kompletně zničenou imunitu. Ale zrovna tenhle mladý muž vypadal už tak nadějně, s takovou chutí se snažil ze své závislosti dostat. A teď je to najednou všechno pryč. Rezignovanost v jeho očích je vidět na první pohled.
„Bille? Posloucháš mě?“ terapeut na sebe snažil upozornit. Blonďák po nějaké době doopravdy zvedl pohled a podíval se na něj.
„Ano,“ tichý nakřáplý hlas zazněl místností.
„Dobře, ptám se tě, jak se cítíš,“ terapeut se mírně pousměje. Rezignované vydechnutí.
„Vzali mi ho,“ špitne blonďák.
„Vzali ti koho?“ že by konečně první pokrok? První informace k téhle jedné velké hádance? Tenhle kluk o sobě nikdy moc neprozradil.
„Mé světlo,“ mladík si protřel znepokojeně ruce.
„Myslíš tu osobu, kvůli které ses snažil zbavit své závislosti?“ věděl, že to mladík nedělal jen kvůli sobě. Měl složku od doktora Swisse, který sem Billa nechal přeložit, protože se začal rapidně zhoršovat, až se po chvíli přestal úplně snažit. Už nechodil na sezení, znovu spadl do své závislosti, a tak se doktor Swiss rozhodl zakročit.
„Vzali mi mého Toma…“ tichý hlas se rozhodl mluvit.
„Ahoj,“ ozve se mi za uchem, překvapeně se otočím a zůstanu koukat do čokoládových duhovek. Zamrkám. „Pozdravil jsem tě,“ usměje se na mě ten kluk. Tohle trochu nestačím pobírat. Pořád na něj zasekle koukám, sleduju automaticky jeho ruce, připraven, že na mě bude chtít sahat, ale on ne… mne si prsty o sebe a překládá je. Tohle je dost divný.
„Umh… no ahoj,“ vrátím mu teda pozdrav.
*Konec flashbacku*
„Pustil mě do svého světa,“ hluboký výdech.
„Ano?“
„Ano, věděl jsi, že mají svůj svět, a že údajně nedokážou milovat?“ hnědé oči doktora intenzivně pozorují.
„Bille, o čem to teď mluvíš?“
„O Tomovi,“ odseknutí je dost prudké, Bill vstane rychle, až shodí židli. „Vůbec mě neposloucháš!“ mladík opět ztrácí svoji klidnou povahu a do žil mu proudí vztek a bolest. „Nikdy mě, kurva, nikdo neposlouchal! Až na něj!“ sveze se zády podél zdi… hlavu svěsí mezi kolena. „Jsou to lži, oni dokážou milovat. Tom mě miloval,“ ozve se už klidněji. „Prvně jsem si myslel, že je blázen… že je to magor… ale nebyl. On byl jiný, byl… Byl to můj Tommy, ukázal mi lásku.“
„Billlééééééé,“ smích, čistý nefalšovaný smích, mé jméno z jeho úst znělo tak jinak. Tak… čistě, dával mi najevo, že jsem jeho přítel.
„Tady jsem,“ pousměju se a hned mám jeho ruce kolem krku. Ze začátku mi to dost vadilo, nesnáším dotyky, ale on byl jiný. Nikdy po mně nechtěl sex, nikdy mě nenutil, abych mu roztáhnul nohy nebo ho vykouřil. Opravdu mi to na začátku našeho vztahu přišlo dost zvláštní, vůbec jsem nechápal, proč to po mně nechce. Jenže Tom byl jiný. Pořád se usmíval, pořád vypadal tak… šťastný. Vůbec jsem nechápal, kde se v něm bere pořád takový optimismus. Ale dávalo mi to dost energie, abych byl šťastný s ním.
„Co ty, smíšku? Chceš jít večer na párty?“ usměju se. Potřebuju dávku. Musím si tam najít někoho, kdo bude ochoten mi dát peníze.
„Ale budeš se mnou tancovat!“ našpulí rty. Olíznu si ty svoje a políbím ho. Jenže on ode mě vyděšeně odskočí.
„Hrudník se mu zvedal tak šílenou rychlostí, že jsem myslel, že mu prasknou všechna žebra. Tehdy jsem nechápal, co se to s ním děje. Mnul si prsty, úplně plašil, trhal hlavou. Tehdy mi nějak došlo, že asi nebude úplně normální.“ Bill se zoufale uchechtne. Koukne na doktora skrz bílou ofinu a pak si opře hlavu o stěnu. „Mohlo mě to napadnout už dřív, ale byl jsem tak šťastný, že mám někoho, kdo mě dokáže rozveselit, kdo mě dokáže přinutit přestat myslet na pervitin, že jsem si vůbec nepřipouštěl, že by s Tomem bylo něco špatně. Jenže bylo,“ ozve se vzlyk, tichý, ale přesto byl slyšet. „Byl autista. Takový ten, který byl ale normální,“ ironický smích. „Šílené, že? Zamiluju se a zrovna do kluka, který se mnou nemohl být.“
„Proč nemohl, Bille? Sám jsi říkal, že byl prakticky normální až na několik odlišností.“
„Jeho rodina,“ ozve se zasyčení.
„NE!! Ne!! Ne!!“ slyšel jsem ten křik už z dálky. Rozeběhl jsem se k domu a dost neurvale vrazil dovnitř. Hned se ke mně přitisklo vztekající se klubko. Automaticky jsem ho objal kolem zad a kouknul na jeho rodiče. Oba se na mě koukali, jako bych byl ten největší odpad. Vím, že jím jsem, ale…
„Co se tu děje?“ optám se docela klidně, i když uvnitř dost zuřím. Toma málo co dokázalo takhle rozrušit. Krouživými pohyby dlaní jsem ho uklidňoval.
„Myslím, že si s vámi musíme promluvit, Bille,“ ten zasraně povýšený hlas se mi do žil zabodával jako led.
„Promluvit?“ zeptám se dost hloupě.
„Ano, promluvit. Bez Toma samozřejmě,“ mohlo mi to dojít. Ach jo. Opatrně jsem Toma odtáhnul a chytil ho za tváře.
„Jen minutka, ano? Pak půjdeme třeba do parku,“ usměju se uměle, ale on mi to spolknul. Nechal se pohladit a posadil se na gauč.
„Jeho rodiče nebyli nic jiného než páreček sráčů,“ znechucené odfrknutí plné zášti. „Určitě si dokážeš představit, co následovalo, myslel jsem, že to možná pochopí, ale ne. Ten rozhovor nedopadnul vůbec klidně. Jeho otec mi dokonce i jednu vrazil, když jsem řekl, že Toma neopustím. Že ho miluju. Jeho matka se tehdy dost zhroutila. Mně to v tu chvíli přišlo dost k smíchu. Víš co, rodinka na úrovni a synáček randí s děvkou a feťákem v jedné osobě.“ Bill se zvedl a prošel kolem doktora, kde si zase sednul na židli.
„To mě moc mrzí. Mám tady záznamy od doktora Swisse o tom, že jsi šel dobrovolně na odvykačku, co tě k tomu přimělo?“
„Co? Nic, spíše on mě k tomu přiměl,“ slabý úsměv přejel přes mladíkovy rty.
„Bille, co… co to děláš?“ prudce jsem se otočil za hlasem. Sakra, vůbec tady neměl být!
„Tome, to…“ bylo mi jasné, že se nevykroutím.
„Ty… fetuješ?!“ poprvé v životě jsem viděl v jeho očích opravdovou zlobu. Na malý moment jsem se ho i bál.
„Tohle není tvoje věc,“ ohradím se prudce, protože moje tělo už opravdu, opravdu chtělo dávku. Byla to tak dlouhá doba, co jsem si píchnul naposledy, že absťák už byl nesnesitelný.
„Není?“ ta zlomenost v jeho hlase. Polknu. Jenže já to potřebuju!!
„Tomy, jdi na chvíli ven, ano? Přijdu za pár minut,“ prosím, poslechni mě a nebuď paličatý! Tohle místo nebylo vhodné pro někoho, jako je on. Pouze mě probodnul zklamaným pohledem a odešel.
„Tehdy jsem za ním přišel asi za deset minut. Seděl na zemi a houpal se. Přišlo mi ho strašně líto, ale nebyl jsem schopný jej plně vnímat, protože pervitin mě absolutně omámil. Jenže mi bylo jasné, že jsem to solidně posral, když několikrát nepřišel na naše domluvené místo. A pak to pondělí jsem se rozhodl, že pro něj přijdu a promluvíme si. Jenže to mě nenapadlo, že řekne svým rodičům, co vlastně dělám. To bylo vlastně, jak jsem říkal, že mi jeho otec jednu vrazil,“ ozve se vyčerpané vydechnutí.
„Dobře, chceš ještě dneska mluvit?“ doktor si vše podrobně poznamenával.
„Ne,“ blonďák si položí hlavu na stůl a zavře oči.
„Dobře, Bille, dneska to bylo dobré, zítra to zkusíme dál, ano?“
„Hmm…“ odpověď byla už naprosto bez zájmu.
Doktor se tedy zvedl a nechal mladíka se svými vzpomínkami.
„Bille? Chceš dneska mluvit?“
„Ne!“
„NE!!“
„Jděte do hajzlu!!!“
„Doktore? Můžeme… si promluvit?“
„Ano, můžeme“
„Miloval mě,“ ozve se z rohu.
„Já vím,“
„Ne, doopravdy mě miloval, mě, jenom mě, proto jsem chtěl přestat. Kvůli němu, chtěl jsem být s ním. Miluju ho.“
„Můžeš mluvit, jestli chceš.“
„Nechci,“ ticho… jsou slyšet jen výdechy. Doktor trpělivě čeká, ale po hodině se zvedne a jde ke dveřím.
„Milovali jsme se jen jednou…“
„Tommy? Copak je? Nějak se lísáš,“ pousměju se a snažím se dovařit omáčku, jenže jeho ruce mě hladily tak něžně, že jsem pod těmi doteky tál. Nebyly nepříjemné, dotěrné, studené ani hrubé. Pořad byl tak opatrný, jako bych byl z křišťálu, a to jsem na něm miloval.
„Dneska jsem se koukal v noci na jeden film,“ zamručí mi do ucha.
„Jo?“ pousměju se. Tak nějak tuším, na co koukal. Pousměju se.
„Byli tam dva lidé… nazí… a mazlili se… a pak…“
„Se milovali?“ zkusím jemně napovědět. Vím, že je to pro něj trochu těžké.
„Joooo,“ zabručí mi mezi lopatky. Jeho horký dech se mi dostane na kůži a já se pořádně zachvěju.
„Chtěl bys to taky zkusit?“ navrhnu. Nenávidím sex a všechno s ním spojené, ale Tom je… Toma miluju. Tomovi dobrovolně dopřeju, aby mě vlastnil. Jemu se klidně odevzdám.
„Mmmmm…“ trochu zesílí stisk kolem mého pasu. Stydí se. Zlatíčko moje. Je mu 23, ale pořád je tak… nevyspělý. Jenže vím, že za to nemůže.
„Pojď,“ opatrně se mu vyvleču ze sevření a pomalu ho odvedu do mé ložnice.
„Bylo to to nejnádhernější milování, co jsem kdy zažil. Připadal jsem si jako… princezna z pohádky, byl tak ohleduplný, tak… n-něžný,“ Billovi trochu zakolísá hlas.
„C-chci ho zpátky…“ vzlyk. Jeden, druhý, z blonďáka je jen chvějící se klubíčko.
„Bille… co se tehdy stalo?“ tohle potřebuje policie pořád vědět. Nic, jen vzlyky a pláč.
„Bille… potře…“ hysterické zařvání lva v kleci. Doktor se raději zvedne a odejde.
„Jak ti je, Bille?“ posune mu po stole horkou čokoládu.
„Nijak,“ odseknutí. Doktor vydechne.
„Už nám to tak pěkně šlo, co se stalo?“
„Nic,“ další odseknutí.
„Nehodláš se se mnou bavit normálně?“
„Ne!“ zavrčení. Ozve se jen rezignované vydechnutí a pak jen klapnutí dveří, když doktor odejde.
„Doktore? Pacient 483 s vámi chce mluvit,“ sestra opatrně budí doktora.
„Bill?“ zívnutí.
„Ano, vypadá dost odhodlaně a nenechá se odbýt.“ Rezignované vydechnutí, zhoupnutí postele a kroky, které vedou do koupelny. Je slyšet voda a pak už se doktor vydá za tou mladou zlomenou duší.
„Dáš si kafe, Bille?“ doktor se unaveně posadí a pořád ještě rozespale kouká.
„Ne,“ Bill si promne obličej.
„Dobře… o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ doktor se napije kávy, vytáhne si svůj zápisník a diktafon.
„Zabil jsem ho…“ tichý hlas, ale pevný.
„Hej, hej, Bille, koukej! Támhle ten po tobě dost pokukuje, určitě ti dá dost peněz!“ Sebastian do mě žduchnul. Jen jsem se na něj mdle podíval. Ten chlap byl odporný, typické staré prase, které mělo chuť na mladýho kluka. Nechtěl jsem jít, opravdu ne, jenže moje tělo začalo žádat další příděl drogy a vzhledem k tomu, že jsem neměl peníze, byla tohle jediná možnost. Doopravdy jsem nechtěl, ale potřeboval jsem dávku. Tom šel k baru pro pití, viděl jsem na něj, přesto jsem ale Sebastienovi kývnul a vyrazil za tím mužem. Nechtěl jsem, aby nás Tom spolu viděl, takže jsem na něj kývnul směrem k záchodům a odešel tam. Chvěl jsem se po celém těle.
„Vykouřím tě… za dvě stovky,“ kouknu na něj. Bylo mi už dost špatně od žaludku. Jen mi kývnul. Dost se mi ulevilo, že souhlasil, na žádnou větší akci jsem nebyl připravený. Zalezli jsme do kabinky a já mu začal sahat po pásku, když mě prudce otočil a přirazil tváří na stěnu. Chvíli jsem se pokoušel bránit, ale držel mě za krk a druhou mi stáhnul kalhoty i s prádlem. Jen jsem pevně stisknul víčka a držel. Snášel jsem všechno, co mi dělal… jeho ruku pod krkem, jeho nechutné vzdychání… když se konečně udělal… sesunul jsem se na zem. Hodil po mně ty peníze a odešel.
„Dobře, chápu, že tohle bylo asi hodně nepříjemné, ale to pořád nevysvětluje, že bys ho měl zabít, Bille, podle záznamu to byla nehoda, je to tak?“ doktor je dost trpělivý. Snaží se mladíkovi pomoci.
„Našel mě tam…“ tiché vzlyknutí.
„Bille?“ Tichý hlas plný obav mě probere z totálního deliria. Pomalu otevřu oči a zamžourám, než konečně rozeznám ty čokoládové duhovky.
„Tommy?“ kuňknu. Je mi zle, tohle nebyl čistý pervitin. Muselo tam něco být.
„Bille, pojď… vstaň,“ snaží se mi pomoct na nohy a přitom mi vyhrnuje kalhoty.
„Tome, to…“
„Mlč!“ štěkne. Poprvé, co po mně vyjede opravdu naštvaným hlasem.
„Já…“
„Bille, drž hubu!“ vidím, jak mu pulzuje žíla. Raději zmlknu. Neznám ho takhle naštvaného a děsí mě to.
Zapne kolem mě svoji mikinu a vede mě ven.
„Tome,“ brouknu tiše. Naproti nám stojí ten chlap, co mě ošukal. Polknu. Snažím se schovat k Tomovi, ale ten idiot se na mě usměje a hodí hlášku, že si to musíme zopakovat. V ten moment jen cítím, jak mě Tomovy ruce pouštějí, a strhne se mela.
„Byla to velká rvačka, křičel jsem, ať toho nechají, ale nikdo mě neposlouchal… pak ale…“ tiché vzlyknutí. „O-on… on vy… vytáhnul zbraň… a… a… T-Toma zastřelil,“ Bill se definitivně zhroutí.
Co ovšem blonďatý mladík netušil, bylo, že jeho životní láska postřelení přežila a Tomova rodina zařídila, že už se nikdy neuvidí. Odvezli svého syna daleko od Německa s tím, že Bill byl pouhým výplodem jeho fantazie a Tom jim uvěřil.
autor: Mykerina
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Smutny a dost drsny pribeh… wow. Definitivne feel it all 😉
Tohle bylo hodně silné… Moc se mi líbilo, jak Bill popisoval svůj vztah s Tomem, tu velkou lásku, kterou k němu cítil. Tomu říkám romantika. Nádhera. Jen škoda toho konce, tihle dva by si rozhodně zasloužili happyend.
I když to možná až tak špatně nedopadlo. Billa sice do léčebny dostala až Tomova (údajná) smrt, ale třeba se z toho opravdu dostane a zachrání si život. A Tomovi rodiče naprosto chápu, málokdo by asi bral v klidu, že jeho dítě, navíc s takovou diagnózou, chodí s feťákem. A potom incidentu kdy Tom skončil postřelený, prostě udělali co považovali za správné, aby ho ochránili…
Krásné ale moc smutné.
Snad už se mi teď konečně podaří vložit komentář…
Stejně jako Ireth, naprosto Tomovy rodiče chápu, ale nechci je chápat. Tohle je tak smutné…
Strašně moc bych si přála, aby se Bill dozvěděl, že je Tom naživu a našel by díky tomu sílu se z toho dostat. Potom by ho mohl znovu najít a zkusit to ještě jednou a tentokrát správně!
Je to smutné a kruté, jak už to u těchto lidí bývá. Chvilky nespoutaného štěstí pod vlivem drogy se vykupují tím nejcennějším. Ztrátou důstojnosti, svých blízkých a nakonec sebe sama.
Oh, já věděla, že bude nebezpečné tuhle povídku číst už jen když jsem si přečetla prvních pár vět. Jenže mi to stejně nedalo a doufala jsem, že se přece jen nějak toho šťastného konce dočká a tady to mám!
Povídka se rozhodně povedla, o tom žádná, jen je mi to všechno šíleně líto. Já a smutné konce, to je něco pro mě, protože jsem schopna si vybrečet všechny slzy! 🙁
Jsem na tom stejně jako holky a plně se ztotožňuju se slovy Zuzu, kdy napsala, že Tomovy rodiče plně chápe, ale přitom je chápat nechce. Nevím, jak jinak to napsat, každopádně jsem z toho rozpolcená. Rozumím tomu a nedivím se, být na jejich místě, možná bych jednala podobně, ale přitom vím, že ti dva k sobě patří ať se děje co se děje. 😀
Příběh je to strašně smutný a už jen kvůli celému ději by si to zasloužilo nějaké krásné zakončení, ale tak já si budu představovat nějaké pokračování povídky, které nakonec skončí dobře! 😉
Je mi teraz strašne smutno, ale chápem rodičov Toma:( Bill sa zdá ako stratený prípad:( ale ja si tak ako Mischulka, budem predstavovať krásny happy end:)
Je mi smutno, že to takto dopadlo. 🙁
Bill sa snažil kvôli Tomovi liečiť, ale úplne sa mu to nedarilo a keď prišiel aj o Toma, tak sa zrútil totálne.
Stotožňujem sa so slovami Zuzu, že Tomových rodičov síce chápem, ale pritom ich chápať nechcem 🙁
tento príbeh by si fakt zaslúžil šťastný koniec, ale keďže bohužiaľ nie je, tak si ho aspoň predstavím 🙂
Ďakujem za poviedku.
Nevsedni pribeh. Syrovy a velmi silny. Mrzi me, jak to dopadlo… ale aspon ze to Tom prezil, boze! Nesnasim, kdyz nekde kluci umiraji:(
Chtela bych, aby to melo pokracovani, treba po 5 letech. V tom konci totiz vidim nadeji, i kdyz Tom uveril "fantazii". Bill by se z toho mohl dostat a Toma najit, vyrikat si to a vsechno by dopadlo dobre! Kez by to tak bylo, muzu si to aspon predstavovat…
Krasna, i kdyz ponura povidka. Ty charaktery dvojcat se tady spolu hodi… prislo mi to svym zpusobem hrozne romanticke, Tomova jemnost a Billova taky…achjo. Jak Romeo a Julie.