Any other world

Posted on by Janule
autor: Geheimnis

Ahojky =o) Jsem tu opět s nějakou tou jednodílnou povídkou… Tentokrát jsem ji psala při poslechu písničky Any other world od Miky, možná jí někteří z vás znají ;o) No, měla bych zanechat jednodílných povídek a pustit se do těch rozepsaných, že? =o) Takže dost okecávek, vy se pusťte do čtení a já opět do psaní. ;o)

„Napij se, Bille,“ řekl jsem mu. Napřáhl jsem k němu svou ruku, která úzkostlivě svírala hrnek s čajem. Jahodový, tak jak ho má můj bráška rád. Pořádně sladký, s láskou.
„Nechci,“ zakuňkal do tichého pokoje a zamžoural pohledem k oknu. Venku svítilo slunce a v parku u nemocnice se procházeli někteří pacienti. Všiml jsem si, že Billovi se z oka dere jedna malá, nepatrná slza. Položil jsem mu ruku na rameno.
„Neplakej, lásko,“ řekl jsem tichým hlasem. Bill se na mě otočil a to už slza byla někde v půlce jeho nezdravě vypadající tváře.
Sklopil jsem zrak, vím, jak se teď asi cítí… Je na invalidním vozíčku. Nikdo přesně neví, co se to vlastně stalo. Lékaři se domnívají, že to je nejspíš genetické, tudíž že to měl někdo z našich předků a teď se ta nemoc projevila na Billovi. Je to hrozné, obzvlášť pro něho. Mentálně je na tom čím dál hůř. Ztrácí paměť, nepoznává některé obličeje, teď je dokonce ochrnutý na pravou část těla. Tokio Hotel je minulost. Nemůžeme přece na podium přivést zpěváka, kterému každou chvilku z úst vytékají sliny, protože to jednoduše necítí!
„Tome,“ vzdychl tiše. „Mám tě rád.“ Usmál jsem se na něho. Nic víc jsem mu nabídnout nemohl, než můj upřímný úsměv plný lítosti, soucitu a lásky. Ztroskotané lásky…
„Vždyť já tebe taky, bráško. Já tě miluju,“ dodal jsem a líbnul jsem ho na tvář. Byla chladná. Možná ten polibek ani necítil, i když to bylo na levou stranu obličeje.
„Musím jít, Bille,“ opatrně jsem se zvedl a obával jsem se jeho reakce. Těžko snáší, když od něho já nebo máma odcházíme. Zůstane pak dlouho sám. Ničí ho to…
„Nechoď!“ prudce se na mě otočil a chytil mě za ruku. Podíval jsem se na naše spojené dlaně, ale nemohl jsem jinak. Od té doby, co se naše skupina rozpadla, našel jsem si práci v místním magazínu a píšu pro něj nějaké články. Plat je nic moc a tak musím dřít, abych se uživil. Bill to ale nedokáže pochopit. Jeho inteligence je nižší a nižší, teď je na úrovni pětiletého dítěte. Sakra, vždyť mu je dvacet!
„Ale já musím, bráško,“ snažil jsem se opatrně vymanit z jeho sevření. Jeho ruka dopadla bezvládně vedle kolečkového křesla. Také jeho pohled opět zabloudil někam do rohu místnosti, která přehnaně páchla dezinfekcí. Oblékl jsem se, a přitom jsem mlčky koukal na Billa. Seděl mlčenlivě ve vozíku a stále se díval někam do neznáma. Nechtěl jsem to prodlužovat, spěchal jsem na tramvaj. Udělal jsem pár kroků k němu a políbil jsem ho na rty. Jen tak, letmo, víc si v jeho stavu opravdu nedovolím. Pak jsem svižným krokem odkráčel ke dveřím, kde jsem se naposledy otočil a podíval se na své dvojče. Ani nešpitl, jen seděl a díval se. Zavřel jsem dveře a odešel pryč, letěl jsem na zastávku MHD.
Dal jsem si do uší empétrojku a se slabým zaduněním se uvelebil na tvrdé sedačce tramvaje. Zapnul jsem minipřístroj a v hlavě se mi rozezněla písnička od Miky – Over My Shoulder. Dokonalost… Tak emocionální, až se mi do očí nahrnuly pálivé slzy. Za každou cenu chtěly být venku, taky že se ven dostaly. Rozplakal jsem se jako malé děcko, když mu seberete jeho oblíbenou hračku. Zajel jsem rukama hluboko do kalhot a myslel jsem jen a jen na Billa. Copak teď asi dělá? Snad nepláče jako já? Snad je mu dobře. Třeba spí, nebo si prohlíží fotky, co jsem mu dnes přinesl. Také jsem mu tam dal náš magazín, ve kterém je můj článek o rozpadu naší kapely. Snad si ho aspoň prohlédne, když už nepřečte…
Dojel jsem na konečnou stanici, kde jsem vystoupil a zamířil jsem o dvě ulice dál, kde sídlí moje redakce. Hodil jsem bundu na věšák a chvátal jsem ke stolu, abych mohl honem začít psát další článek do zítřejší uzávěrky. Rozeběhl jsem se k mému místu, ale zakopl jsem o svou vlastní botu a přistál jsem na mém stolu, ovšem stihl jsem ještě cestou shodit podstatnou část věcí z pracovní plochy. Mezi nimi byla i společná fotka mě a Billa. Dopadla s rachotem na ne zrovna měkkou podlahu a rám se roztříštil na několik kousíčků. Velký střep, který vznikl z této nešťastné nehody, nevím však jak, natrhl fotografii přímo mezi mnou a Billem. Nebral jsem to příliš na vědomí, popadané věci jsem rychle posbíral a střepy zametl, fotku jsem si hodil do tašky. Usedl jsem k počítači a začal psát článek…
„Sakra, kdo zas votravuje,“ zanadával jsem si v duchu a zvedl jsem telefon, který mi nekompromisně vibroval v kapse.
„Kaulitz,“ řekl jsem do mirkofonku zabudovaném v telefonu. Z druhé strany se ozvala žena.
„Dobrý den, jste Tom Kaulitz?“ zeptala jsem. Když jsem ji ujistil, sdělila mi tak strašnou zprávu, že jsem nechtěl uvěřit, že by to mohla být pravda.
Všeho jsem zanechal, opět jsem si oblékl kabát a upaloval jsem ven z redakce. Tramvaj mi jela až za dvacet minut, což je šíleně dlouhá doba! Rozeběhl jsem se tedy po svých. Ještě ke všemu začalo pršet jako z konve, ale mě nic nezastaví. Utíkám jako o život, jen abych nepřiběhl byť o sekundu později…
Za dvacet minut jsem byl před nemocnicí. Chvilku jsem se zastavil, abych nabral nový dech a pak jsem se znovu rozeběhl směrem na Billovo oddělení. Tam mě již netrpělivě očekávala jak lékařka, která mi volala, tak moje máma. Těkal jsem očima z jedné na druhou a fakt, že máma plakala, mě nijak nekonejšil.
„Co je s ním?!“ vyhrkl jsem, sotva jsem dýchal. Mamka se ke mně přiblížila a pevně mě objala. Nechápal jsem. Lékařka mi pouze říkala, že Billův stav se mnohonásobně zhoršil a že mu nasadili nějaké léky, aby ho uklidnili. Nic však nepomáhalo.
„Tome,“ šeptala máma. „Bill… Umírá!“ řekla a z očí jí vyrašily velké slzy. V tu ránu se ve mně zastavilo srdce. Nevědomě jsem stál a díval se na konec chodby, kde byl Billův pokoj. Ozval se z něj výkřik. Rozutíkal jsem se směrem k němu a v patách se mi držela doktorka i máma a pak se přidaly i nějaké sestry. Rozrazil jsem dveře jeho pokoje a uviděl Billa, který byl připoután na lůžku a snažil se jakkoli hýbat, ale zjevně ho všechno bolelo. Znovu vykřikl. Přiklekl jsem si k jeho posteli a chytl jsem ho pevně za ruku. Nevnímal to. Dál křičel. Promluvil jsem na něj, ale přes jeho křik a bolest to neslyšel. Plakal jsem, naříkal a nevěděl, co bude teď. Lékařka mluvila s mámou. A nakonec rozhodli, že nejlepší bude ho těch bolestí ušetřit. Navždy.
Píchla do hadičky, která vedla do Billovy ruky, nějakou látku. Bill se ještě chvilku ošíval, ale za chvilku jeho pohyby a výkřiky ubývaly a ubývaly… Byl konec. Možná, že kdybych se byl předtím na tu práci vykašlal a zůstal tu s ním, nedostal by takový záchvat a… Přežil by. Ale vlastně… Za jakých okolností?

autor: Geheimnis
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2

14 thoughts on “Any other world”

  3. skoro přes slzy nevidim na klávesnici, to je tak smutný, ale nádherný, bylo mi billa tak líto, asi je mu takhle líp, ale co tom a vůbec, omg, to je dokonalost!!!

    btw. píšeš naprosto úžasně a je jedno, jestli jednodílky nebo rozepsané, těšim se na všechno od Tebe! 🙂

    Odpovědět

  5. prooooooooooooooooooooooooooooooooooooč?! x'(.. Gey prosíím už nepiš tak smutné povídky x'((.. je to snad ještě smutnější než ten tvůj kriminál x'((((

    Odpovědět

  7. jezusky.. =( božínku to je úžasný, Gehí.. =( kráásný— =(( TOM BYL FAKT BLBÝ.. víc mu záleželo na práci.. achjo kráása.. =((

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics