View on empty street

Zdravím! Chci vám tímto způsobem poděkovat za všechny komentáře, který jste nechaly – nechali? – u mých posledních povídek. Děkuju vám za ně, děkuju, že mi s jejich pomocí dodáváte chuť psát dál. Chtěla jsem napsat nějakou vícedílku, ale v mým případě je to na hodně dlouhou dobu, než se dokopu ke konci, takže vás hodlám prozatím zasypávat svými jednodílnými výtvory :-)). Odhodlancům přeju příjemný počtení.

Jaký je rozdíl mezi ulicí v noci a ve dne? Možná ve dne nepronásleduje lidi věčný pocit, že je někdo za nimi. Možná noční ulice prostě jen chtějí budit ten pocit, že v krajním případě nemáte nic než sebe a svoje tělo, abyste utekli. Nikdy mu na tohle nikdo nedal odpověď a ani ji nikdy pořádně nehledal. Jen jej to napadalo právě v takových chvílích samoty, jakou byla i tahle. Stál u otevřeného okna, občas na chodník pod ním dopadla zbloudilá kapka deště, který právě ustal. Půlnoc odbila již před hodinou a dávala tušit, že den jeho narozenin je právě pryč. A zrovna konec tohoto dne zakončil pozorováním liduprázdné ulice, kterou nikdo neprocházel, a posloucháním šumu z nedalekého lesíka. Slyšel štěkání psa, který se právě probuzený domáhal svých práv a nemohl tušit, že v dálce o pár ulic dál svítí světla třeba i v jiných pokojích, kde lidé nemohli spát stejně jako on.

Jeho pokoj na něj dopadal svou praktickou stísněností, s povlávající záclonou nad oknem a obyčejným, jednoduchým stolem, o který se opíral. U stolu stála zpola vytažená židle, která zavrzala nepříjemným zvukem pokaždé, když se na ni usadil. Koberec prochozený léty používání rozhodně zažil lepší časy a postel by si možná zasloužila ustlat. Obyčejné bílé stěny nesly známky izolepy, jak na ně dříve lepil různé plakáty, a vymalování by jim mohlo jen prospět. Od rozvodu neměli peníze na opravy domu, proto se každou noc ozývalo vrzání starých trámů nebo protestování starých kusů nábytku, když matka chodila dole po obývacím pokoji v probdělých nocích. Litoval ji. Litoval i sebe a litoval dalšího člověka, zdánlivě nepodstatného v téhle hře vůlí. Nepodstatného – na míle vzdáleného a také nejspíš nevymodleného. Už se nevrátí, věděl to. Zvládnul o tom sám sebe přesvědčit, dokonce tomu uvěřil.

Od té doby uvažoval, co ho ještě čeká. Život v nudné práci, do které bude chodit, jen aby přežil? Peníze, které vydělá, dá matce, a sám si najde pochybný vztah, který bude jen ze zoufalství? Bylo mu osmnáct, za chvíli zkusí odmaturovat a co potom? To nevěděl asi ani bůh. Znovu kouknul na liduprázdnou ulici, vítr si pohrával s několika listy spadlými ze stromů. Zdálo se to jako ohlušující rámus, půl druhé hodiny po půlnoci, 21. září. Uchýlil se do svých vzpomínek, které místy těšily, jindy zase bolely. Ale poskytovaly oázu klidu, která utěšovala jeho utrápenou duši. Nebylo to tak dlouho, co postával noc co noc u okna a koukal na ztichlou ulici.

Ležel Tomovi na hrudníku, hrál si s jedním jeho dredem a na půl oka sledoval film, běžící v televizi. Simone odešla do práce, otec byl na služební cestě a dvojčata zůstala sama. Bill rázně odmítnul možnost něco vařit, objednal pizzu, a dokonce pro ni i došel ke dveřím. Teď ležela vedle gauče bílá krabice, po stolku se válelo několik skleniček a Tom s Billem se spokojeně rozvalovali na gauči za doprovodu tupého romantického filmu. Bill cítil potřebu být Tomovi co nejblíž, jako to dělal ostatně celý svůj život. Potřeboval toho dredatého blázna jako vzduch, a myšlenka, že by to bylo jinak, byla nemyslitelná. Tom se líným tahem natáhnul pro ovladač, přepnul na hudební kanál. Zrovna hráli Don’t Speak od No doubt. Bill se pousmál a začal si potichu zpívat, Tom ho s malým úsměvem pozoroval. U refrénu se sehnul a umlčel ho rty. Nenechal Billa protestovat a stočil ho pod sebe, přisál se mu pevněji na ústa a jazykem prozkoumal Billův piercing. Potěšil jej bratrův vzdech, proto mu stáhnul tričko a objal jej kolem ramen. „Dneska můžeš křičet,“ pošeptal mu do ucha a Bill se na něj natisknul ještě víc, rychlým pohybem mu stáhnul i jeho velké tričko. Leželi propletení, šťastní a skrytí šerem pokoje.

Ráno přišlo pomalým úsvitem, slunce vykouklo zpoza mraků. Zahalilo svým svitem mrazivou krajinu uprostřed ledna a vyloudilo na Billově tváři úsměv. Vykroutil se zpod Tomovy ruky a zamířil do koupelny. I přes svou rozespalost zaregistroval ostré hlasy pod schody, bezpochyby uprostřed prudké hádky. Nepřekvapilo jej, že se rodiče hádají. Překvapující byla doba, místo a hlasitost jejich hádky. Chvilku shora ze schodů sledoval, co se děje, ale potom se rozeběhl zpátky do Tomova pokoje. Zapomněl na celou koupelnu, jen vletěl do té náruče, která mu vždycky dávala pocit, že všechno bude skvělé. Tom se tím nárazem jiného těla probral, zamrkal do slunečního svitu a zmateně kouknul na Billa a na otevřené dveře. „Co se děje, Billy?“

Když uviděl matku, mělo mu to už připadat podezřelé. Když uviděl její výraz smutku, měl se začít starat. Měl poslouchat za dveřmi, když si Simone odvedla Toma do obýváku, kde s ním tiše mluvila. Neměl se nechat odsunout na druhou kolej, měl bojovat. Ale nebojoval a o všem se dozvěděl, až když bylo definitivně dobojováno. Rozvod, zněl verdikt. Bill sklonil sice hlavu, ale neplakal. Plakat začal, až když se dozvěděl tu druhou část. Tom pojede s tátou do Mnichova, za novou rodinou. Rodiče rozhodli o nich, bez nich. Bill se propadl do záchvatu pláče, nevnímal, jak ostře se Tom ohrazoval a jak matce vyhrožoval, že jí do středy uteče z domu. Vnímal jen tupou bolest a jakési naplnění toho zlého pocitu, který se mu už ráno usadil na srdci.

Až když se z okna díval za odjíždějícím autem, pochopil jednu velkou pravdu. Štěstí není stálé a přichází jen v záblescích, které nemůžou vydržet navěky. Jeho srdce umřelo, když jeho bratr nastoupil do toho auta a zabouchnul za sebou dveře. V jedné vteřině ztratil bratra, kterého miloval 16 let, svého nejlepšího přítele a také člověka, se kterým trávil ty nejhezčí noční chvilky plné vášně. Povzdech splynul z jeho rtů a obsahoval všechno jeho trápení. Ulice se vyprázdnila, zavládlo ticho rušené jen tichou, nostalgickou melodií znějící ze starého rádia na Billově stole.

Od té doby se toho moc nezměnilo. I to rádio tam pořád stálo. A Bill pořád miloval Toma víc než svůj život. Akorát se naučil nedávat to najevo. Už mu neměl kdo pomáhat s matikou, musel si vystačit sám. Matka mu nemohla pomoci, ta měla co dělat sama se sebou. Vybudoval kolem sebe ochranou bariéru a její stěny spouštěl jen v noci, když oknem koukal na tu ulici, kudy tenkrát zmizel. Tři roky… zdá se to jako dlouhá doba. Ale pro Billa to byl při zpětném pohledu sotva okamžik, všechno vypadalo stejně jednotvárně a nudně, jako by prožil jen jeden den a ne téměř tisíc. Ani si neuvědomil, že veškeré svoje naděje upírá na onen den, 20. září. Jestli se měl vrátit, tak v tenhle den. Ale nestalo se tak a ulice zůstávala prázdná a neztratila nic ze své noční opuštěnosti. Prostě to všechno bylo stejné. Plnoletý nebo ne, připadal si příliš starý už nějakou dobu. Venku zaštěkal pes a přidal tak celému tomuhle obrazu na patetičnosti.

Ani škola nepřinášela úlevu, pondělí, úterý, středa… až ve čtvrtek si zase stoupnul ke svému oknu. Výhled se neměnil, ale jeho myšlenky ano. Už nedoufal. Proto už neměl důvod si nic zakazovat. Potichu se sebral, a aniž by okno zavřel, vyšel na chodbu. Nechtěl utéct, neměl kam jít, jen prostě zamířil o dvoje dveře dál, v ruce si nesl malou opičku s velkýma, fialovýma očima. Dárek od Toma. Starý, ale pořád s ním usínal. Tomův pokoj vypadal pořád stejně, i když pod nánosem starého prachu. Odhrnul plátěný přehoz z postele a zakopnul jej do rohu. Zakázal matce, aby v pokoji něco měnila, neprotestovala. Proto na stole zůstal kelímek s několika propiskami, v šuplíku zůstaly zavřené papíry s tabulaturou, nebo staré sešity. Na stěně pořád visela fotka, na které byl zvěčněn Bill omotaný vánočním ozdobným řetězem v červené barvě. Smutně se na tu fotku usmál a pokračoval v prohlídce. Starý stojan na kytaru, žalostně prázdná skříň a pár plakátů, které vydržely přilepené na dveřích, dokončovaly ten bezútěšný pohled. Bill pomalu přešel k oknu, otevřel ho. Zasáhl jej podzimní chlad zářijové noci, ale nedbal na to. Zvykl si stát v otevřeném okně i v zimě. Nohy si přilepil na vlažné topení, když vylezl na parapet a opřel se hlavou o kdysi bílou stěnu. Teď měla našedlý odstín, ale to Billovi nikterak nevadilo. Nasál do plic vzduch lehce zatuchlého pokoje, smíšený s vánkem z ulice. Jedna pouliční lampa zablikala a zhasla, trochu brzo, když bylo teprve po desáté. Ale tma už dávno vládla a stíny předmětů se ve svitu ostatních lamp prodloužily do nekonečna. Odvrátil pohled a zavřel oči, vrátil se v myšlenkách do dob, kdy byl šťastný. Myslel na dobu, kdy se na Toma poprvé podíval jinak než na bratra. Myslel na ty nejšťastnější okamžiky, snažíce si vyvolat v mysli Tomův reálný obraz. Byl blázen?

I am with you,

Bylo 26. září, když vstoupil dovnitř s pocity tak zmatenými, že snad necítil nic. Dům byl ztichlý a vypadal naprosto stejně jako v době, kdy jej opouštěl. Akorát zanedbaněji. Ptal se sám sebe, jestli tu někdo ještě bydlí a ptal se na to ještě v době, když stál s jednou sportovní taškou přes rameno v té známé hale a snažil se prokouknout tmu. Jeho příchod nezaregistroval nikdo, nebo se to tak alespoň zdálo. O minutu později uslyšel šoupavé kroky a naproti němu stanula žena, která se ho před třemi lety tak snadno zbavila.

„Tome, je to nutný! On to dožene k soudu a já nechci přijít o obě děti!“ Simone křičela, u toho se jí v očích leskly slzy. Tom stál před ní, ruce založené na hrudi a v očích výraz naprostého pohrdání, kterým zakrýval smutek.

„Tati… nedělej to,“ zamumlal Tom a sklopil víčka očí, nechtěl působit jako dítě. Ale nechtěl ani do Mnichova.

Tak to vnímal, i když věděl, že ji odsuzuje neprávem. Neměla o moc víc na výběr než on. Podíval se jí do strhaných očí, vypadala unaveně a staře. Jako by snad neměla v životě už žádnou radost. Přemýšlel, co se v takových chvílích říká, co nevyzní trapně a otřepaně, ještě když ji svojí poslední větou tenkrát přiznal, že mezi ním a Billem to vlastně nikdy nebyl pravý dvojčecí vztah. Zkusil ze sebe vymáčknout pozdrav, ale nakonec se rozhodnul podle nejhlubšího pocitu, který jej do tohohle domu vehnal uprostřed noci, po přímé cestě z nádraží. Věnoval matce posmutnělý pohled a bez jediného slova vyběhnul schody, které vrzaly mnohem víc, než když odsud odjížděl. Bez klepání otevřel první dveře napravo v zoufalém očekávání, že ho najde. Že najde Billa ležet klidně oddechujícího na posteli, nebo začteného do knížky. Prostě něco… ale nečekal prázdný pokoj s dokořán otevřeným oknem. Zmateně přeletěl zrakem po očividně nedávno používaném pokoji, batoh do školy položený na stole a rozestlaná postel to jen dokazovaly.

Jenže Bill se nikde poblíž nenacházel a okno se děsivě houpalo v pantech. Nevěděl, jak dlouho v té místnosti – dříve hřejivé, teď podivně chladné – stál, než se rozešel k oknu a opatrně vykoukl pod něj. Plot přecházející na jedné straně do zahrady, na druhé do prázdné ulice. Nic zvláštního. Tak proč má pocit, že je na špatném místě? Slyšel dole Simoniny kroky, ale jinak domem panovalo hrobové ticho, snad až nepřirozené. Kde mohl být? Tom se ptal sám sebe, ale nenacházel odpověď. Zasmál se té ironii. Jel sem hned, jak mohl od otce vypadnout, jel sem s jediným úmyslem. Získat Billa zpátky. Zvláštní bylo, že až teď pomyslel na možnost, že Bill už vůbec nemusí být sám. Tom najednou nenacházel jediný důvod, proč by někdo jako Bill čekal zrovna na něj. Tom na Billa nikdy nezapomněl. Celý jeho život v Mnichově sice vypadal s odstupem poměrně běžně a normálně, možná i trochu šťastně, ale Tom přitom celou svou existenci upínal ke svým osmnáctým narozeninám. A hned po jejich ‚oslavení‘ se rychle sbalil a s jediným slovem rozloučení opustil jejich prostorný byt, jen aby se mohl vrátit do rodinného domu, kde vyrostl. Aby se mohl vrátit co nejdříve.

Bill upíral pohled na ztemnělou ulici, nic se neměnilo. Možná na chvíli usnul, nebo možná jen zavřel oči, ale nic se nezměnilo. Pořád to bylo stejné a bezútěšné. Povzdechl si a jeho povzdech skoro zakryl tichý zvuk, který narušil noc. „Billy…“

autor: GossipGirl