autor: Gabby
Ahoj uchyláčci :)) Přináším vám moji další jednorázovku, tentokrát je o trochu delší a nejednou jsem u ní chytala nerva, že ji smažu a můžu se na to vykašlat. 😀 Tak doufám, že se vám bude líbit. A ještě prozradím, že mám pro vás připravenou vícedílnou story. Těšte se, vaše Gabby :))
Byl podzim, všude okolo rozhazoval nezbedný vítr různobarevné listí, které mi tak moc připomínalo onen den, kdy všechno skončilo. Je to dávno, něco málo přes osm let, ale já vše stále vidím tak živě. Všechny okamžiky strávené s Tebou. Celých devatenáct let po Tvém boku, které se vypařily, jako by snad ani neexistovaly, ale já to pořád cítím, vím, že se to všechno stalo…
Jdu dál parkem, ve kterém jsme spolu trávili tolik času. Zažili jsme tady spolu tolik věcí, které se navždy vryly do mé paměti, nezbavím se jich, ani kdybych tisíckrát chtěl. Ale ze všeho nejbolestnější je to, že se ani za tak dlouhou dobu nedokážu zbavit onoho pevného citu, který jsem k Tobě choval, a Tys ho jednoduše zničil… Ne, to my oba…
Where did I go wrong, I lost a friend
Somewhere along in the bitterness
Bylo nám patnáct, když jsme si oba přiznali, že náš vztah nebude jen čistě bratrský. Tehdy, právě v tomto parku, jsem vyšel s pravdou ven, skoro až nedýchaje z tvé reakce. Jak moc jsem byl překvapen, když jsi mé city opětoval. Zdálo se to všechno být tak ideální, jako kapitola z nějaké pohádky, kde se zázraky dějí. Byli jsme šťastní, zamilovaní a okouzlení tónem v našich příslibech, že takto to bude už navždy. Jak moc jsme se tehdy spletli…
Bylo až pozoruhodné, že jsme tak skvěle dokázali náš vztah tajit. Rodiče si ničeho nevšimli, kamarádi a spolužáci také ne, a proto nám společné chvilky, které se nedaly počítat jako sourozenecké, připadaly tak vzácné. Nikdy jsme nechtěli riskovat, proto jsme počkali, až rodiče usnou, a poté se potají vydali do pokoje toho druhého. Naše milování bylo vždy tak nádherné. Nešlo jen o ukojení a zkrocení chtíče, bylo to spojení dvou lidí, kteří k sobě neodmyslitelně patřili…
Try to slip past his defense
Without granting innocence
Nikdy, nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že by nás něco mohlo rozdělit. Možná to bylo shonem ve škole a strachem z maturity, nebo snad podezřením ze strany rodičů, kdo ví? Teď je to už stejně jedno. Vím jen to jediné, že od našich devatenáctých narozenin jsme čas jeden na druhého měli čím dál míň. A i kdybychom ho měli, jakási propast mezi námi by nám ho stejně nedovolila využít. Byl to jakýsi pocit úzkosti a strachu z okolí, který nám to zakazoval. Čím dál víc jsme se začali stranit, a když už jsme chvíli byli o samotě, naše doteky byly jen letmé a oči neustále mířily ke dveřím, jestli se náhodou neotevřou a naše tajemství bude prozrazeno.
A postupem času to bylo horší a horší…
Step one,
you say we need to talk
He walks,
you say sit down it´s just a talk
He smiles,
politely back at you
Začali jsme si proti sobě vytvářet jakési protilátky. Ta bolestná skutečnost, která nám na každém kroku dávala najevo, jak moc jsme špatní za to, co jsme dělali a děláme, nás lámala v půli. Nejhorší však bylo vědět, že se jeden druhému vzdalujeme. Bylo nám jasné, že schovávat se dále není možno. Oba jsme to cítili, i když jsme spolu promluvili už jen pár slov.
Posledních pár týdnů před maturitou jsme kolem sebe procházeli jako dva naprosto cizí lidé. Nevím přesně, jestli to byla hraná zášť, kterou jsme si k sobě vytvořili a nebo jen pouho pouhý strach se podívat tomu druhému do očí. Vše se tak moc změnilo a já věděl, že za to nemůže to, že jsme spolu byli pokaždé, kdy jsme jen mohli. Náš vztah by se nikdy nestal stereotypním. Ten správný důvod, proč se vše tak pokazilo a my se odcizili, byla obava z prozrazení…
A tak, když jsme kupodivu poslední den vyšli ze školy společně, řekl jsi, že si chceš promluvit, a já už předem věděl o čem. Vzal jsi mě do našeho parku, kterým právě i teď procházím. Je to až magické, ale vše se zdá být stejné jako kdysi. Až na to, že teď je podzim, i když ono léto nebylo zas až tak teplé, také foukalo a všude v okolí se vznášela jakási nepohoda a napětí.
Pamatuji si, jak si mě vyzval, ať se posadím, nervózně ses pousmál, a poté konečně řekl to, co jsem tak dlouho očekával.
„Bille, takhle to dál nejde. Sám vidíš, kam jsme se to dostali. Já ani nevím, jestli k Tobě něco cítím… možná jsem ani necítil.“ Věděl jsem, že lžeš, miloval jsi mě víc než vlastní život. Stejně tak já Tebe. „Máme po maturitě, každý se rozprchneme někam úplně jinam a třeba…“
„Třeba se už neuvidíme.“ Doplnil jsem Tě, až jsi se na mě poplašeně podíval. Naše spojení bylo neuvěřitelné. Stále jsme ho oba cítili a moc dobře si uvědomovali, že všechno, co teď vychází z našich úst, jsou jen lži. „Já vím, máš pravdu. Nějak… asi to všechno byla jen taková dětská hra. Naprosto s Tebou souhlasím.“ Chrlil jsem ze sebe a ani nevěděl, kde se ve mně všechna ta odhodlanost vzala. V krku jsem měl knedlík, od zadržování pláče, a celé mé tělo se třáslo. „A navíc, mám své plány a asi bys mi jen překážel,“ dodal jsem a doufal, že to vyznělo dostatečně povýšeně. Chtěl jsem, ať víš, že je mi to všechno jedno. Že k Tobě vlastně nic necítím, že mě ta hraná zášť pohltila natolik, že Tě nepotřebuji, že jsi mi naprosto lhostejný.
Let him know that you know best
Cause after all you do know best
Po malé chvíli, když jsme na sebe jen tak tupě hleděli a pravděpodobně nemohli uvěřit slovům toho druhého, jsem se sebral a rozběhl se k našemu domu. Cestou jsem se již nebránil slzám. Cítil jsem se najednou tak prázdný. Jako bych ztratil důvod, proč mé srdce stále bije. Ale očekával jsem to, očekával jsem to již delší dobu, jenže teď, když se to skutečně stalo, jsem to nedokázal pobrat. Můj mozek odmítal zpracovat onu informaci, že jsme teď jako dva lidé, kteří se náhodně potkají na ulici a vůbec existenci toho druhého neřeší…
Sbalil jsem si věci a už nikdy Tě znovu neviděl…
He smiles politely back at you
You stare politely right on through
Some sort of window to your right
As he goes left and you stay right
A teď, když jsem přijel po delší době zpátky do Německa navštívit mámu a Gordona, se všechno vracelo. Celou dobu jsem o Tobě věděl jen z mámina vyprávění. Prý máš malou dceru, už tři roky jsi rozvedený a o mně vůbec nemluvíš. Někdy sám sebe musím přesvědčovat, že je hloupost, abys na mě zapomněl. Když jsem nezapomněl já, tak proč bys měl Ty?… Ale zatímco já zůstal sám, naivně věrný Tobě, ty sis našel ženu, sice jsi rozvedený, ale máš s ní dceru… Možná, že tvá slova kdysi byla pravdivá. Možná ono vyznání lásky bylo jen tmavou páskou, která se ti tak dlouho držela před očima.
„Jsem zpátky,“ křiknul jsem a sundával ze sebe černý kabát a čepici stejné barvy. „Přemýšlel jsem, nechcete večer někam jít?“ Pokračoval jsem dál a šel do obývacího pokoje, kde na mě už čekala máma s Gordonem.
„Ahoj, Bille,“ pozdravili mne dvojhlasně. Avšak zvláštní bylo, že v pokoji bylo o osobu víc.
Lay down a list of what is wrong
The things you´ve told him all along
„Ahoj, bráško…“ Ozval se mně tak známý hlas, který jsem doufal, že už nikdy neuslyším. Celý svět se okamžitě zastavil, když se mé oči znovu střetly s těmi jeho. Pořád byly tak nádherné, ale nebyl jsem si jist, jestli se pořád lesknou pro mě.
„Co Ty tady děláš?“ Vydal jsem ze sebe přidušeně a musel se přidržet skříně. Nikdy bych nečekal, že když se po půl roce znovu ukážu v domě svých rodičů, bude tu i on.
„Ale no tak Bille, copak svého bratra ani nepřivítáš? Neviděli jste se tak dlouho…“ Vložila se do našeho sporu máma, která vlastně vůbec nic nevěděla, jen to, že jsme se s Tomem od střední neviděli. Pravou příčinu neznala.
„Co tady dělá? Proč je tady?“ Začal jsem vyšilovat, po tvářích mi stékaly slzy a já se znovu utvrdil v tom, jak Toma stále šíleně miluju.
„Bille, ale no tak Ty př-„
„Bille, chtěl jsem Tě jen vidět, máma mi řekla, že přijedeš…“ Přerušil Tom pohotově naši matku, a už se zvedal a šel ke mně. Cítil jsem, jak se s každým jeho krokem vracíme do našich šťastných let. Do dob, kdy bylo ještě vše v pořádku a my nebyli sžíráni pocitem viny a strachu. „Chci s Tebou mluvit…“ Zašeptal tak, abych jeho slova mohl zaznamenat jen já.
As he begins to raise his voice
You lower yours and grant him one last choice
Celou cestu jsme šli mlčky a já jen uvažoval nad tím, co teď bude nadcházet. Proč mě chtěl znovu vidět? Doufal jsem, že se už nikdy nesetkáme a já v sobě ten pevný cit nějak zničím. I když, nepovedlo se mi to doteď, proč by mělo někdy jindy?
Bylo mi jasné, kam mě Tom vede. Náš park…
„Posaď se.“ Řekl jako tehdy před osmi lety. „Bille, já… pořád nad tím uvažuju. Bylo to špatně, neměli jsme to ukončit. Nikdy jsme to neměli ukončit…“ Začal hned mluvit o dané věci, bez jakýchkoliv okolků a řečiček kolem.
„Promiň, ale tohle já vážně slyšet nechci. Moc dobře jsi věděl, co jsem k Tobě cítil, ale nechal jsi mě… už je to za námi. Nechci o tom mluvit, a jestli dovolíš, rád bych se vrátil.“ Bezmyšlenkovitě jsem se znovu postavil a zahleděl se svému bratrovi do očí. Bylo to jako bych v nich zapomněl číst. Dřív mi stačilo se do nich jednou podívat a přesně jsem věděl, co si Tom myslí.
Všechno bylo takové divné. Tak moc jsem toužil po jeho pozornosti, a zároveň jsem ho chtěl vymazat ze svého života. Jenže která možnost byla ta správná?
Between the lines of fear and blame
And you begin to wonder why you came
„Bille, prosím Tě, vyslechni mě. Dřív jsme možná ani pořádně nevěděli, co k sobě cítíme. Zahodili jsme to všechno, dlouho jsme se neviděli, ale to, co k Tobě cítím… to prostě změnit nedokážu. Já vím, že to byla dlouhá doba a tehdy se to nějakým neznámým způsobem zničilo, ale já… Pořád Tě m-„
„Neříkej to!!“ Křikl jsem vzpurně a o krok od Toma odstoupil. „Tohle je jedna velká chyba, nikdy jsme se už neměli potkat… a Ty, Ty pitomče, celý jsi to pokazil!“ Tomova tvář se stáhla do ublíženého úšklebku, avšak to, co mě překvapilo, bylo to, že po jeho tváři začaly stékat slzy smutku. „Nechej mě jít, prosím.“ Ptal jsem se jako otrok svého pána. Vše jsem dělal proti své vůli. Tak moc jsem s ním chtěl zůstat, ale bál jsem se, že to skončí tak jako kdysi.
„Bille, ale Ty to nechápeš… chci to všechno zlý vzít zpátky, prosím, dej mi šanci.“ Prosil dál Tom.
He will do one of two things
He will admit to everything
Or he´ll say he´s just not the same
And you´ll begin to wonder why you came
„Měj se hezky…“ Zašeptal jsem a má slova jako by odnesl vítr kamsi do neznáma. Na nic jsem nečekal, přemohl se a už se ani nezadíval do Tomových očí. Spěchal jsem pryč, pryč od něj, od důvodu, proč bylo mé nebe modré. Nechápal jsem, co se to děje. Měl jsem být šťastný, že jsem se znovu shledal s Tomem, ale místo toho ve mně vládl jakýsi boj. Zmatek nade mnou vítězil.
Tom se po chvíli také otočil a se slzami v očích kráčel pryč. Vše dával za vinu sobě. Tehdy měl raději říct, že by umřel, než aby se vzdal Billa, ale na to už bylo pozdě. Vše bylo ztraceno, tedy alespoň tak to on vnímal.
Šel jsem dál, hlavu plně zaplněnou otázkami. Třeba to takhle mělo být. Možná jsem se s ním měl znovu setkat, třeba… Uvažoval jsem a nechával slzám volný průchod. Je mi sedmadvacet a jsem stále svobodný jen proto, že miluji svého bratra. Vše mi připadalo jako jedna velká past, ze které není úniku, a v tu chvíli, kdy se vítr znovu zvednul a pocuchal mé dlouhé, černé vlasy, jsem si uvědomil, že třeba je tohle druhá šance, které bych se měl bez meškání chopit…
„Tome!“
…And pray to God he hears you…
Bezmyšlenkovitě, skoro až automaticky, jsem se otočil a doufal, že není až moc pozdě. Nikdy bych si neodpustil, že jsem Tě nechal jít, ale jak se zdálo, někdo tam nahoře, či kolem nás, zkrátka ten, kdo při nás vždy stál, byl i tentokrát na naší straně.
„Bille?“ Vyšlo z tvých úst nevěřícně. Okamžitě jsem k Tobě přispěchal.
„Odpusť.“ S tvrdým nárazem jsem se zabořil do tvého náručí a pevně se k Tobě tiskl. Na nic jsi nečekal a já už po malé chvíli mohl cítit, jak se tvé paže obemkly kolem mého rozechvělého těla. „Tak moc… tak moc jsi mi chyběl. Nemohl jsem to vydržet.“ Bylo zvláštní, jak mi teprve teď začaly docházet všechny bolestné skutečnosti, ale hlavně to, jak jsem celých osm let postrádal kyslík. Jako bych celou tu dobu dýchal jedovaté plyny, které mě pomalu, ale jistě zabíjely.
„Už nikdy neudělám takovou hloupost, abych se Tě vzdal. Nikdy, to Ti přísahám…“ Tvůj slib si zpečetil tou nejpevnější pečetí, jakou jsi jen mohl. A sice, že se naše rty, prahnoucí po polibcích toho druhého, opět spojily v jedny.
Ještě hodnou chvíli jsme setrvali v této pozici, jen se otíraje o rty toho druhého v pevném objetí. A když jsme se od sebe konečně po pár minutách odtrhli, do domu našich rodičů jsme se nevydali s rozbouřenými pocity a plni zmatku, ale s pocitem bezpečí a naplnění, které jsme tak dlouho hledali.
„A teď bys mi mohl povědět něco o mé malé neteřince, hm?“
autor: Gabby
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
moc krásně napsaný…líbilo se mi to a na vícedílku se těšíím…x)
Tak to bylo vážně nádherný, za poslední dobu jedna z krásnějších povídek:-)
nádherný!
Jedním slovem:♥NÁDHERA♥!!!!!!!!
Nádherný. Krásně napsaný. I ten příběh… dokonalé!
Úžasné <33 Dost jsem se bála, jak to skončí, ale ten happyend mě opravdu moc potěšil… vážně super, těším se na vícedílku!
Taky jsem se bála, že to dopadne špatně. Uf. Krásná povídka,nádherný konec. A ta poslední věta je úžasná!!
Výborně napsané, ale myslím, že efektnější by to bylo bez šťastného konce…
Budu se opakovat – nádhera. Je to opravdu kouzelně napsaný, jsem z toho úplně vedle… xD Je zvláštní, jak se do několika řádků vejde tolik emocí.
děkuju moc :)) Jsem nečekala, že by se povídka mohla tak líbit. opravdu děkuji za komentáře:)