Jeden bez druhého

Tahle povídka v původním plánu měla být psaná ke 12. dubnu, ale vzhledem k tomu, že v té době jsem měla starostí nad hlavu, není divu, že mi to těžce vypadlo 😀 K 12. 4. měla být napsaná, protože to je moje první twincestní výročí 😀 Tehdy jsem napsala svoji první jednodílku se stejným názvem, jako nese tahle. Tehdy jsem to dělala jen proto, že mě k tomu vyhecovala kámoška, které jsem se neopatrně svěřila, že mám už nějakou dobu chuť napsat něco ‚zakázaného‘. Neměla jsem v té době žádné zkušenosti a nikdy předtím jsem ani twc nečetla, takže to byla skutečně premiéra, a když jsem tu povídku nedávno vyhrabala v archivu na blogu, musela jsem se za ni pomalu stydět 😀 Proto jsem se rozhodla, že výročí oslavím jejím přepisem, abych stud mohla odložit stranou. Ani teď není moc dlouhá, protože těch původních 10 řádků nebo kolik, se moc velkým rozsahem nahradit nedá, ale tak alespoň něco 😀 Tak doufám, že se bude alespoň trochu líbit =))

Už několik nocí za sebou nemohl pořádně usnout. V myšlenkách vídával tvář osoby, již by tam čekal ze všech nejméně. Jeho modlou posledních dní se stával vlastní bratr, kvůli jehož tváři nemohl zamhouřit oči, protože věděl, že by ji znovu spatřil za zavřenými víčky. Bylo lehčí nespat, než spát, ale ráno se probudit s pocitem naprosté bezcílnosti svého bytí. Navíc, každé ráno ho mučilo stejně jako zbytek dne.

Už několik zdlouhavých minut seděl na parapetu okna a zíral ven, kde pobíhal jeho bratr a skotačil s jeho černobílým čtyřnohým přítelem. Sledoval klacík svištící větrem, a psa, který za ním vystartoval v tomtéž okamžiku, kdy mu páníček pustil obojek. Bill by se na jejich hrátky dokázal dívat dlouhé hodiny, a nikdy by ho ten pohled neomrzel. Až do okna v podkroví viděl úsměv zářící na Tomově tváři, když rukama pleskal kolem psa, jak se snažil znovu ho chytit.

S myšlenkami v oblacích, nebo spíše u Toma, připravoval pro oba snídani. Vždycky tomu tak bylo, i když v posledních týdnech jedli každý sám. Bill se bratrovi vyhýbal velkým obloukem od chvíle, kdy si uvědomil, že jeho zájem a starost překračují hranici.

„Dobré ráno!“ zvolal Tom, ještě když si u dveří zouval tenisky. Tušil, že Billa najde v kuchyni, když už poté neviděl jeho siluetu v okně v nejvyšším pokoji. I když si Bill myslel, že ho nevidí, vždycky o něm věděl. Sledoval ho, když pracoval na zahradě, venčil psy nebo jen relaxoval, ale vždycky v okně byl a díval se na něj. Když měl Tom dobrou náladu, s chutí se předváděl jako ve výstavní skříni, ale bral to pouze za vtípky, na rozdíl od jeho bratra, který v takových okamžicích hořel červení a poléval ho pot.

Sotva Tom došel do kuchyně, na stole ležela vydatná snídaně. Bill se ještě ochomýtal okolo linky a Tom ve své rozverné náladě přešel až k němu. O několik vteřin později cítil Bill jeho rty přitisknuté k jeho uchu, šeptající povznášející ‚díky‘. Do tváří se mu okamžitě nahnala krev a záměrně o několik kroků postoupil dopředu, aby se odsunul z jeho intimní zóny. Jedním očkem mrkl na Toma, který usedal ke stolu, a než ho jakkoliv stihl jeho bratr zastavit, utekl i se svým talířem zpět do svého podkrovního pokojíčku. Zasedl zpět na okenní parapet, i když teď už postrádal ten překrásný výhled na rozverného brášku, a pustil se do jídla.

Uběhlo sotva několik minut a někdo, lépe řečeno Tom, zaklepal na dveře jeho pokoje. Bill, s plnou pusou, zahuhlal něco, co se vzdáleně podobalo slůvku ‚dále‘. Tom proklouzl za dveře a bez jediného slova se posadil na rozsáhlý parapet naproti Billovi, kterému se jídlo zadrhávalo v krku. Tváře mu opět pomalu teplaly už jen pod náporem Tomova pohledu. Připadal si před ním obnažený, jako by mu Tom viděl až do žaludku.

„Poslední dobou jsi stále zamlklý, děje se něco?“ zeptal se Tom a položil ruku ležérně na jeho koleno.

Bill seděl s hlavou skloněnou a hrál si se šňůrkami na teplácích, jen aby se nemusel podívat bratrovi do očí. Cítil na sobě jeho upřený pohled, ale ani to ho nemohlo donutit hlavu zvednout. Přál si propadnout se do země, zmizet pod povrchem… Cokoliv, jen aby konečně skončila tahle trapná chvíle.

„Ty to víš!“ zvolal Bill a při všem tom překvapení úplně zapomněl na koktání. Ruce mu samovolně vylétly k ústům v neskrývaném úžasu.

„Jsi nenápadný jako černá kočka ve sněhu,“ uculil se Tom a natáhl se, aby mu ruce z úst sundal. Už je nepustil. „Navíc bych to odhadl, i kdybys to přede mnou dokázal bezchybně utajit.“

„Je to všechno špatně, tohle je špatné, já jsem špatný,“ fňukl několikrát za sebou Bill. „Ale třeba to ještě půjde nějak změnit… třeba se to odnaučím a bude to v pořádku. Možná kdybychom nějaký ten čas strávili odděleně, naučil bych se s tím vyrovnat, zabít to v sobě.“

„Proč chceš něco měnit? Stejně se ti to nepodaří.“

„Já nevím. Když odejdu, zničí mě to… Když neodejdu, zničí to nás oba.“

„A stejně bez sebe nemůžeme žít,“ zakroutil Tom hlavou a jemně přejel bráškovi rukou po tváři, aby setřel třpytivé slzičky tekoucí po nich. „Nezměníš to, i kdybys moc chtěl.“

Bill zakroutil hlavou. Stále v něm přetrvával pocit, že v této situaci se skrývá ještě něco, co mu zatím stále zůstává utajeno. Tomova ruka putovala z jeho tváře pozvolna do jeho vlasů, kde proplétala prsty mezi černé prameny a jemně za ně tahala. Bill se snažil přemýšlet, ale jeho mozek se dokázal soustředit pouze na pohyb ruky v jeho vlasech.

„Netrap se tím, dobře? Ale teď, když jsme si všechno alespoň trochu vyjasnili, budeš se se mnou konečně normálně bavit, že ano?“ zeptal se Tom a znovu Billa zatahal za vlasy, tentokrát o něco silněji, škádlivěji.

„Myslím, že by to šlo,“ přikývl Bill a smutně sledoval, jak se Tom zvedá z jeho parapetu a míří ke dveřím. Dva kroky od Billa se však zastavil, jako by si vzpomněl, že ještě něco chtěl.

„Jo a ještě tohle,“ zamumlal v rychlosti, načež se vrátil zpět o ony dva kroky, jež jej dělily od Billa, a než Bill stačil cokoliv říct, sehnul se k němu a přitiskl rty k těm jeho. Bill vykulil oči, to rozhodně nečekal. Chvíli trvalo, než mu došlo, že se mu právě plní sny. Jeho tělo si všechno uvědomilo dřív než on sám a jeho ruce se ochotně omotaly Tomovi kolem krku, když se zdálo, že se jen tak neodtáhne. I Bill mu začal vycházet svými rty vstříc. Jejich polibek se postupně prohluboval. Bill cítil šimrání o oblasti bříška, jak motýlci v něm zběsile naráželi do svaloviny kolem sebe. Ten okamžik si přáli uchovat navždy.

Bohužel vlastní plíce je zradily a oni se neochotně museli odtáhnout, aby oba zoufale zalapali po dechu, který nemohl projít, dokud jim probíhaly elektrické výboje až do konečků prstů. Tom se posadil zpět na svoje původní místo na parapetu a hodil po Billovi svůj typický frajerský úšklebek. Bill mu jej oplatil nesmělým uculením. Cítil se jako bláznivě zamilovaná puberťačka. Tom nahmatal jeho ruku a propletl si s ním prsty.

„Nečekal jsem, že to bude tak kurevsky dobrý,“ zašklebil se Tom.

autor: Helie