Krvavá růže

Bafiky baf 😀

Doufám, že se vám povídka bude alespoň trochu líbit, a doufám, že se u ní objeví alespoň nějaký ten komentář, i kdybyste mi nadávali, proč v tak hezkém počasí píšu takové depresárny 🙂 A prosím, neberte ji jako nějaký velkolepý návrat, pro tuhle příležitost mám nachystanou vícedílku, ale prvně si musím najít čas na to, abych se do ní znovu pustila.

Seděl na posteli a jeho oči nepřítomně zíraly do zdi. V klíně mu ležela rozečtená knížka, která znovu vtáhla do nálady, ve které poslední dobou přetrvával pokaždé, když byl sám. Znovu před očima viděl jeho pokřivený úsměv, slyšel jeho narážky a na rtech cítil jeho dech mírně poznamenaný cigaretovým kouřem. Pohled se mu bezděky svezl k povlečení na posteli. Ještě před několika týdny tu leželi spolu. Jako by znovu ležel na boku vedle něj, rukou se opíral o jeho hrudník a nechával se vískat ve vlasech. Dokázal by se hodiny dívat na tu zamyšlenou tvář, na oči, které se výhradně soustředily na pohyb prstů v dlouhých černých vlasech. Byla to jedna z jejich mlčenlivých chvilek, kdy nebylo zapotřebí slov, protože si dokonale rozuměli i bez nich. Tehdy si nepřál nic jiného. Chtěl zastavit čas a zůstat v téhle situaci zabředlý navždycky. Nikde se nikdy necítil tak bezpečně, jako když ležel po jeho boku a jeho ústa a ruce mapovaly každičký kousek jeho kůže, jako by si snažil do mysli vypálit každičkou křivku, každý nepatrný záhyb na jeho těle.

Kdysi dávno, tehdy zhruba před čtyřmi měsíci, když se seznámili, mu řekl, že spolu s ním se splnily všechny jeho sny. Byl přesným odrazem člověka, kterého viděl ve svých představách, když se ho někdo zeptal na ideálního partnera. V tom výstředním dredatém chlapci nacházel už od prvního polibku něco, co nikdy nenašel v nikom jiném. Poprvé se doopravdy zamiloval, i když na lásku před tím nikdy pořádně nevěřil. Spolu se štěstím mu přišly až příliš vrtkavé na to, aby věřil, že jednou mohou potkat i někoho, jako je on – člověka, který celý život hledal své místo ve světě. Až teprve když se objevil v jeho životě on, začal mít pocit, že jeho hledání nebylo úplně zbytečné. Stále si pamatoval na ten den, kdy vedle sebe seděli na skále za městem a bokem se tiskli jeden ke druhému, aby zmírnili útok vtíravé zimy, která na ně dorážela ze všech stran. Poprvé za celý svůj život si připadal v bezpečí, a přitom seděl vedle člověka, kterého sotva znal, na Bohem zapomenutém místě, kam obzvlášť v zimě jen stěží vkročila lidská noha.

Seděli vedle sebe a okolní svět jako by k nim vůbec nepronikal. Končil tam, kde spolu s okolním vzduchem splýval kouř z jeho cigarety. Vzadu na krku mu naskákala husí kůže, když si vzpomněl, jak se na něj tehdy zadíval, v oříškových očích mu plavala bolest v ironickém spojení s důvěrou a nevysvětlitelnou úlevou.

„Znám tě sotva pár dní a znáš mě líp než kdokoliv před tebou.“

Zašeptal to tehdy tak tiše, že jeho hlas příjemně korespondoval s drobnými sněhovými vločkami, které se pomalu začaly snášet z jednolitého šedého zimního nebe. Tehdy neměl ani nejmenší tušení, kolik toho dredatý chlapec ještě skrývá, přesto však oddaně visel na každém slově, o které se s ním podělil.

Zavřel oči při vzpomínce, jak hloupě se kvůli němu mnohdy choval. Teplo a bezpečí vlastního světa, který si kolem sebe vybudovali, pro něj bylo tak lákavé, že kvůli němu mnohdy zapomínal na své přátele, svoji rodinu. Odhodil pro něj mnohé, obětoval by pro něj cokoliv, i když on sám takovou snahu nikdy ani v nejmenším neprojevil. Černovlásek žil jenom pro něj a na čemkoliv jiném mu pomalu přestávalo záležet. Každé volné odpoledne trávili spolu, mnoho víkendů proleželi bok po boku v jeho posteli. Strávili spolu mnoho chvil, kdy si zaklesnutí jeden do druhého v pevném objetí vykládali své životní příběhy protkané cestičkami slz. Strávili spoustu chvil, ve kterých mluvily doteky místo slov. Býval by řekl, že se znali lépe, než se každý z nich znal sám.

Po tvářích se mu kutálely slzy, když zabořil hlavu do polštáře, který ještě před několika týdny voněl přesně jako on. Vzpomínal na tiché chvilky, kdy seděli naproti sobě na zemi v jeho pokoji.

„Slib mi, že mě nikdy neopustíš.“

Chtěl po něm mnoho slibů, ale tenhle byl z nich ten největší, nejpodstatnější. Když ho o tenhle slib žádal, v oříškových očích mu plavalo tolik naléhavosti, že by mu býval klidně upsal krví duši, kdyby ho o to požádal.

Budes mit krasnou budoucnost. Preju ti krasny a stastny zivot.

Jejich loučení proběhlo přes smsky. Poslední slova, která mu napsal, mu stále vězela v mysli, viděl je před sebou, když zavřel oči. Křičela na něj, rezonovala, donekonečna se opakovala jako zaseknutá gramofonová deska. Jeho poslední slova nebyla nic, jen prázdná fráze dvou cizích lidí, mezi kterými nikdy neproběhla společná minulost dostatečně hluboká na to, aby dokonce v loučení vyjádřili svoje city. Po jejich společné důvěře nezbylo nic, jen zaprášené vzpomínky, které bledly spolu s každým dalším dnem a připomínaly mu pouze sny, které se mu nad ránem zdály. Postupně přestával vidět detaily a všechno, co na nich bylo tak krásné. Stali se z nich pouze vzdálení známí, kteří se zdravili kývnutím hlavy, když se náhodou potkali na školní chodbě.

Jejich cesty se na tři měsíce sešly, aby se mohly znovu rozejít a proběhnout údolím zapomnění. Ta černovláskova k němu však měla o celé míle dál než dredáčova.

„Co bys dělal, kdybych odešel?“

Připadal si šílený. Budil se s pocitem, že se probouzí pouze do dalšího nevlídného stereotypního dne, i když jaro konečně převzalo nadvládu nad nekonečnou zimou a všichni kolem se vesele smáli do teplého slunečního svitu. Jen jeho falešné úsměvy patřící k bravurně vypracované masce, kterou si každé ráno nanášel spolu s tlustou vrstvou líčidel, skrývaly hořkost slz plných bolesti.

Zprudka se posadil. Vzpomínka, která se náhle vyplavila do jeho rozhárané mysli, hnala jeho příští kroky. Usadil se na židli u pracovního stolu, ve které seděl on v jeho vzpomínce, a pevně do ruky polapil první ostrý předmět, který se mu pod ni dostal, spolu s černou tužkou na oči. Zavřel oči, za jejichž víčky se mu znovu velmi jasně odehrávala vzpomínka, která neochvějně vedla prvně ruku s tužkou, a poté po obrysech, které vytvořila, se špičkou nože na otevírání dopisů.

„Když jsem byl mladší a nevěděl jsem, jak jinak se vypořádat se svými myšlenkami, než je odvést k tělesné bolesti, jsem si občas na zápěstí nakreslil růži. Říkal jsem tomu krvavé růže. Ani nevíš, kolik utrpení může jedna z nich pojmout, když zajedeš nožem dostatečně hluboko…“

autor: Helie