autor: KarlaSka
Ahoj vy moje úchylné dušičky,
V neděli (16.9) u nás, v nejkrásnějším a nejúžasnějším městě jižních Čech, skončil úžasný třídenní historický festival. Kdo mě zná, tak už možná tuší, že to město je Tábor a festival jsou Táborská setkání 🙂 Určitě znáte husitskou minulost českého státu a určitě vám dějepisáři vyprávěli o založení tohohle úžasného městečka 🙂 Kdo tu nebyl, tak vřele doporučuji, protože je to nádherné město plné historických budov i přírodních památek 🙂
(kdybyste se někdo rozhodl přijet, klidně vás provedu :D)
No ale k povídce. Je to „kraťoučká“ jednodílovka na dvě části, ke které mě inspirovala právě Táborská setkání 🙂 Je totiž nemožné chodit mezi dobovými stánky a lidmi ve středověkých krojích a necítit tu atmosféru a něco si odtamtud neodnést, ať už v ruce nebo hlavě. Takže jsem tu já a můj Husita.
Povídku chci věnovat Iveth, protože věřím, že zrovna ona je srdcem husita stejně jako já 🙂 Protože my táborský držíme spolu 🙂
P.S.: Inspirovala mě i hudba na náměstí. Hlavně Visací zámek a No Name, jejichž koncert jsem si naplno užila 🙂 Táborky zkazila jenom ta blbá prohibice 😀
„Pane? Za opevněním stojí královský posel,“ oznámil jeden z bratří muži v čele stolu.
„Odveďte ho do mého stanu a řekněte mu, že za chvíli přijdu,“ odpověděl vojevůdce s páskou přes oko a opět se sklonil nad mapu.
„Tady je rybník, toho můžeme využít. Křižáci jsou tak tupí, že se nechají opět obelstít. Thomasi? Ty si vezmeš své muže a zaútočíte na ten zbytek, který se neutopí, zprava. Jane? Ty zase zleva. Já a moji muži přijedeme o pár okamžiků později a zaútočíme zezadu. Nebudou mít šanci. Nějaké otázky? Ne? Thomasi, Jane pojďte za mnou. Chci vás mít u jednání s tím poslem,“ uzavřel Žižka taktickou poradu a následován dvěma mladíky se vydal do svého stanu.
„Ty jsi královský posel?“ zeptal se mladší z mladíků, když prošli plátěným průchodem, nevěřícně. U protější stěny stál chlapec stejného věku a tvářil se zpupně. Okázalým způsobem otázku ignoroval a s lehce zdviženou bradou se zadíval na husitského vůdce.
„Kdo jsi, chlapče?“ oslovil ho Žižka, nereagujíc na zlostné zasyčení, které se vydralo z chlapcových úst, když se kolem něj muž protáhl.
„Jmenuji si William von Kaulitz. Jsem synem Simone a Jörga von Kaulitz a žádám slyšení.“
„Tady nejsi nikdo, abys mohl něco žádat,“ vyjel mladík, kterého poslova ignorace jeho otázky velice vytočila.
„Uklidni se, Thomasi!“ řekl vojevůdce mírně, ale přesto autoritativně. Mladík o poznání zjihl, ale dál na posla zlostně zahlížel. „Povídej, chlapče.“
„Má matka vám vzkazuje, že pokud neupustíte od svého snažení, bude nucena zasáhnout. Určitě jsou vám známy počty našeho vojska. Nicméně, radši by se vyhnula krveprolití,“ oznámil jim, jako by mluvil o počasí.
„Vyřiďte své velectěné matce Simone, že od našich cílů neupustíme ani náhodou. Jsou ušlechtilé a husitské vítězství zajistí lepší budoucnost pro naše potomky a pro potomky našich potomků. Naše společnost se musí hnout kupředu a my jsme ti, kteří jí v tom pomohou.“
Žižkův proslov jako vždy vyvolal v Tomovi spoustu emocí. Pýchu, že se může považovat za husitu, vztek, že je mocnosti utlačují, a radost, že se jim daří plnit prozatímní cíle.
„Nejsem si zcela jist vaší ušlechtilostí,“ opáčil vzdorně chlapec. „Pokud je to tedy vše, co mi k tomu řeknete, odjedu to vyřídit mé matce, ale nečekejte z její strany jakoukoliv shovívavost.“
„Nebylo nám ze strany panovníků nikdy dopřáno shovívavosti, proto ji také neočekáváme. A k tvému návratu, nemyslím si, že by byl dnes možný.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se William klidně, ale v jeho hlase byl podtón strachu, který se mu zrcadlil i v očích.
„Padla tma. Pokud se chceš ještě někdy vrátit, budeš muset počkat do úsvitu,“ oznámil překvapenému poslovi Žižka.
„Nehodlám přečkat noc mezi krvežíznivými, barbarskými husity,“ odpověděl princ štítivě.
„Nemáš na výběr. Jestli vyjedeš teď zvečera, zabijí tě zbojníci nebo křižáci tady po okolí, a to já nehodlám dopustit. Vypadalo by to, že to bylo z naší strany úmyslem a my nepotřebujeme mít na krku smrt dědice trůnu.“
„Nemůžete mě tu držet gegen meinen willen.“ Posel musel použít obrat ze svého rodného jazyka, jelikož si nemohl vzpomenout, jak se to řekne česky.
„Jistě, bylo by pro nás lepší, kdyby ses nebránil. Ale pokud budeme muset, pak tě tu budeme držet i proti tvé vůli. Ale myslel bych si, že pro tebe bude život důležitější, než být v Německu o den dříve.“
Bylo vidět, že princ usilovně přemýšlí.
„Kde mám jistotu, že mě v noci nepodřízne nějaký hrdlořez?“ zeptal se nakonec.
„Ty ji nemáš, ale já svým lidem absolutně věřím,“ ubezpečil ho vojevůdce a střelil pohledem k mladíkům, kteří od Thomasova výlevu mlčeli a jenom sledovali celou debatu.
„Nemůžete důvěřovat všem. Nemůžete je do jednoho znát.“
„To máš pravdu. Neznám je, ale i přesto jim věřím. Ale pokud ti na tom tak záleží, bude s tebou jeden z mých nejlepších lidí, kterým bezmezně důvěřuji,“ uvolil se Žižka a jeho pohled opět sklouzl k dvěma mladíkům u vstupní celty.
„Dobře. Pokud je to někdo, komu opravdu důvěřujete a nepochybujete o něm…“
„Naprosto mu důvěřuji. Thomasi, ujmeš se tady mladého prince a ochráníš ho. Jestli se mu něco stane, budeš se mi za to osobně zodpovídat.“
„Já?! Proč já?!“ zhrozil se mladík, kterému princ už od začátku neseděl.
„Protože ti bezmezně důvěřuji,“ opáčil Žižka přísně. „Teď hned,“ dodal, když se husita neměl k činnosti.
„Jak si přeješ,“ sklonil Thomas hlavu a vydal se ze stanu. Mladý šlechtic utíkal za ním. Věřil Žižkovu úsudku a věřil Žižkovi, protože z dosud známých zpráv bylo známo, že všichni poslové se vrátili v pořádku.
Za Thomasova tichého klení různých nadávek na Williamovu adresu, prošli vstupem do blátivě hnědého stanu, jehož jediným vybavením bylo prosté slaměné lůžko, židle a rozvrzaný stolek.
Tentokrát byl William ten ignorovaný. Thomas mu nevěnoval ani jeden pohled a ihned se posadil na židli a začal si čistit palcát, který nosil připevněný u pasu.
„Takže… tady bydlíš?“ zeptalo se princátko. Najednou cítil potřebu navázat s oním husitou kontakt. Něco, a William neuměl říct co, ho k němu táhlo. Absolutně ho uchvacovaly jeho světle hnědé vlasy svázané koženou tkaničkou, ostře řezané rysy i způsob, jakým se staral o svoji zbraň.
„Ne. Je to jen přechodně. Možná sis toho nevšiml, ale jsme na válečném tažení,“ odpověděl mladík a zvedl pohled k čokoládově hnědým očím německého prince.
„Jistě,“ pípnul William najednou nesměle. Všechna bojovnost z něj vyprchala jako voda z proraženého kotlíku.
„Nemusíš se mě bát,“ řekl Thomas klidně. Něco v těch nádherných očích a v té náhle plachosti ho donutilo vidět černovláska v úplně jiném světle.
„Já se tě nebojím,“ vystrčil hnědovlásek bojovně bradu.
„To je dobře,“ usmál se husita a opět se začal věnovat svému palcátu. Po chvíli ho opět položil a zvědavě se zadíval na hnědovlasého mladíka sedícího na jeho posteli.
„Řekni mi, proč královna posílá svého jediného syna jako posla mezi, podle ní, krvežíznivé husity?“
Princ se při té otázce začervenal a sklonil pohled k zemi.
„Je to složité,“ zamumlal.
„Máme celou noc a možná se to nezdá, ale i my husiti máme jisté formy vzdělání a pochopení.“
„Já… stydím se za to,“ promluvil princ po chvíli. Nechápal sám sebe. Proč mu to říká? Proč se svěřuje nějakému barbarovi? I když, v hloubi duše cítil, že právě Thomas je ten, který by to mohl pochopit.
„Každý máme něco, za co se stydíme,“ opáčil husita a stále zkoumal Williamovy pohledné rysy. Všiml si, že narozdíl od ostatních šlechticů, nemusel princ používat těžký a nepřirozeně bílý pudr. Byl bledý jako porcelán v královských almarách a jeho tvář byla bez jediné chybičky. Pod plnými rty se skvěla roztomilá piha a podmanivé oči byly orámovány nesmírně dlouhými řasami.
„Jistě, ale naše tajemství je velmi závažné.“
„Dobře, když ti já prozradím největší tajemství, které mě tíži, svěříš mi ty to své?“ začal vyjednávat husita. Normálně z lidí netahal informace za každou cenu, ale o mladém princi chtěl vědět všechno. Ten se na něj podíval a laním pohledem ho vybízel k prozrazení jeho tajemství.
„V německém království jsem připravil o nevinnost skoro všechny dívky v mé vesnici a byl jsem odtamtud tedy vyhnán,“ svěřil se Thomas a čekal na reakci z princovy strany. Ten si nejdřív zamyšleně skousl ret, než se rozhodl s husitou podělit o své nejniternější trápení.
„Nelíbí se mi ženy. Ne tak, jak by měly,“ vydechl tiše a radši opět sklonil hlavu k zemi.
„Aha,“ zmohl se Thomas na chabou odpověď. Jistá část jeho já, o které Thomas do dneška nevěděl, se zatetelila blahem.
„Podle mě na tom není nic špatného. Nevidím přílišný rozdíl mezi mužem a ženou.“
Hnědovlásek se pousmál a s trošku lepší náladou zvedl pohled.
„Možná u měšťanů, ale já jako budoucí panovník si to nemohu dovolit. Musím se ženou zplodit dalšího dědice trůnu, aby můj rod zůstal zachován.“
„Tak uteč. Přidej se k nám,“ navrhnul husita, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Princovu tvář rozzářil krásný úsměv, který ovšem ihned zmizel.
„To nemohu. Moje země mě potřebuje. Musím ji vést do dalšího zlatého období.“
„Tak to máš složité,“ přiznal bojovník účastně a povzbudivě se usmál. „Takže tě matka poslala mezi husity, protože si myslela, že tě to přejde, až uvidíš ty barbarské hrdlořezy?“
Princ se zvonivě zasmál a Thomase napadlo, že nikdy neslyšel nic krásnějšího. Žádná žena se s tím roztomilým stvořením na jeho lůžku nemohla rovnat.
„Rodiče mají někdy zvláštní způsoby uvažování,“ řekl William a Thomas musel souhlasit.
„Je ti zima?“ zeptal se bojovník, když si všimnul, že se princ otřásl.
„Trochu,“ připustil hnědovlásek a objal se útlými pažemi. Husita se jako na povel zvednul a přehodil přes posla svůj teplý plášť z ovčí vlny. „Děkuji.“
„Není za co,“ usmál se Thomas a sedl si vedle prince na hrbolatou postel. „Víš, jenom čistě ze zvědavosti, políbil jsi už někdy muže?“ zeptal se chlapce
„Ještě ne,“ zamumlal princ a opět sklopil pohled, tváře zářící jasnými ruměnci.
„Všechno je jednou poprvé,“ řekl Thomas, za bradu zvedl hnědovláskův pohled zpět ke svému a z náhlého popudu přitiskl své rty na jeho.
Princ překvapeně zalapal po dechu, ale přeochotně nechal mladíka laskat jeho rty. Bylo to tak báječné. Nikdy se necítil tak prázdný a plný zároveň. V hlavě měl totiž v tu chvíli absolutně vymeteno, ale v hrudníku se mu svářelo hned několik emocí najednou.
Lehce pootevřel rty a vpustil dovnitř Thomasův jazyk, který jako by tančil s tím jeho. Husita plenil jeho ústa jako křižácký tábor a přesto stále bral ohled na Williama. Ten vzrušeně zavzdychal, čímž překvapil i sám sebe. Ovinul mladíkovi paže kolem krku a natiskl se na něj, co nejvíce to šlo.
Husita objal drobného prince kolem pasu a zajel mu mozolnatýma rukama pod lem tuniky. Hladil hnědovláska po jemné pokožce zad a sem tam zajel nebezpečně blízko k vykládanému opasku. Nakonec se odhodlal, chytil lem hedvábné haleny a přetáhl mu ji přes hlavu. Opět se dychtivě vpil do princových rtů. Ten opět zavzdychal, když jeho citlivé bradavky zavadily o hrubou látku husitovy košile, a začal tahat za její lem.
Za chvíli už byli oba nazí, ani nevěděli jak, a třeli se o sebe svými naběhlými penisy. V obou se svářela touha, vášeň a morálka.
„Oh, bože!“ zavzdychal princ, když se Thomas dotknul jeho citlivého žaludu.
„Sakra! To je tak dobrý!“ zaklel husita a veden náhlým popudem nasměroval své mužství k hnědovláskovu vstupu. Lehce proti němu zatlačil. Vnikl do něj pouze žaludem, ale ihned se zastavil, protože William bolestně zakňučel.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho starostlivě a setřel mu z tváře zbloudilou slzičku. Hnědovlásek otevřel pevně sevřená víčka a zamžoural do husitovy tváře stažené obavami. Pokusil se přemluvit své tělo, aby přestalo vypuzovat Thomasův penis. Po chvíli se mu to podařilo a bolest vystřídala vlna rozkoše.
„Pokračuj… prosím,“ vydechl ztěžka a pohladil husitu po hýždích. Ten pomalu přirazil do prince až po kořen. William se pod ním svíjel a bojoval s bolestí a vášní.
A pak se to stalo.
Thomas opět přirazil a hnědovláskem projela taková vlna slasti, že si myslel, že ho tak intenzivní pocit roztrhne na dvě půle.
„Ještě jednou,“ zakňoural a zatnul poměrně dlouhé nehty do krémově bílé pokožky bojovníkových stehen. Ten zavrčel a opět tvrdě přirazil na ono místo. „Oh, bože! Oh, bože!“
Thomas chytl do ruky mladíkův penis a začal rukou přejíždět po celé jeho délce. Už to dělal sobě a tak tušil, co by mohlo udělat tomu kouzelnému stvoření pod ním dobře. Přejel palcem přes vlhkou špičku a spokojeně sledoval, jak se chlapci zkracuje dech. Zrychlil přírazy do toho útlého tělíčka a snažil se dostat na to místo, které dělalo druhému mladíkovi tak dobře.
Podle výrazu mladíkovy tváře soudil, že se mu to dařilo.
„Já… já něco cítím!“ zavyl chlapec a zvrátil hlavu dozadu. Thomas moc dobře věděl, co to je, a tak ho, narozdíl od Williama, vůbec nepřekvapilo, když z vrcholku jeho penisu vystříkla bělavá hustá tekutina a přistála na princově břiše.
Husita cítil, jak se kolem jeho chlouby stáhly hnědovláskovy svaly a to úžasné úzko se stalo ještě užším a úžasnějším. Naklonil se vpřed a náruživě se vpil do Williamových rtů. Ten mu ochotně vyšel vstříc. Vzájemně si drtili rty, dokud husita také neucítil šimrání v podbřišku a s tichým stenem nenaplnil princovi útroby.
Svalil se vedle něj a těžce oddechujíc, pozoroval hnědé plachtoví stanu nad sebou. Co to, sakra, udělal? Vždyť je to dědic německého trůnu! A navíc chlapec! Nikdy přece neměl v oblibě muže. Na prvním místě byly vždy ženy a později boje. I přes to všechno mu připadalo, že srdce v jeho hrudi bije pouze proto, aby ho mohl mladý princ ještě více rozbušit, a jestli odjede, žalem mu vyskočí z těla.
Ale proč? Čím je ten chlapec tak speciální, že si ho během několika hodin tak podmanil?
Uvažoval o tom všem celou noc a ani ho nenapadlo, že mladík vedle něj smýšlí stejně.
***
„Pozdravuj svou drahou matku a šťastnou cestu,“ popřál mladíkovi na koni Žižka.
„Děkuji. Noc ve vašem táboře byla cenná zkušenost-“ střelil pohledem k husitovi po Žižkově pravé ruce, „-myslím, že se má matka ve vás mýlí.“
„Tohoto názoru si velmi ceníme, princi. Pokud mě teď omluvíš, musím se věnovat neodkladným záležitostem mého lidu,“ rozloučil se jednooký vůdce a následován Janem odešel do srdce do tábora.
„Nejezdi, prosím!““ přistoupil k němu Thomas.
„Musím jet. Je to má povinnost,“ řekl William smutně a apaticky pohladil hřebce černého jako noc pod sebou.
„Nějak jsi mi za tu noc přirostl k srdci,“ přiznal husita a po princově vzoru poplácal nádherného koně.
„Snad se ještě setkáme,“ vyjádřil své přání William a sehnul se k Thomasovi blíž, aby mu uzmul lehký polibek. „Aspoň v to doufám.“
Ani jeden si v tu chvíli nevšiml malého chlapce schovávajícího se za nejbližším stanem.
Stále ještě cítil na rtech chuť těch jeho, ačkoliv silueta prince a statného vraníka už zmizela za obzorem.
„Miluji tě,“ zašeptal do tíživého ticha. První slza našla svou cestu po mladíkově tváři.
***
„Já tě naprosto chápu, matko, ale musíš vzít v potaz, že zprávy o nich jsou velmi zkreslené. Strávil jsem mezi nimi noc a nikdo se mi ani nepokusil ublížit. Navíc, Žižkovi jde o dobro prostého lidu. Nechce nás svrhnout, ale přinutit nás vládnout jinak!“
„Jsi velice zaslepený, Williame. Vypadá to, že ti vymyli mozek. Ale vrchní léčitel by tě měl zvládnout uzdravit.“
„Nic mi není a sama moc dobře víš, že neumí vyléčit všechno,“ předhodil jí chlapec onu choulostivou záležitost.
Simone se zablesklo v očích, když opět promluvila:
„Takže je v tom nějaký muž,“ vyslovila svou domněnku, kterou jí potvrdila výrazná změna barvy v obličeji jejího jediného syna. „Já myslela, že tohle téma už jsme probírali.“
„Ano, ale srdci neporučíš,“ řekl William vzdorovitě a onen orgán se rozbušil mnohem silněji jenom při pouhé vzpomínce na minulou noc.
„To je jedno. Stejně jsem od Žižky jinou odpověď ani nečekala, takže jsem několik hodin po tvém odjezdu vyslala své vojsko,“ uzavřela spokojeně královna.
William zbledl ještě o něco víc a během chvíle byl ze sálu venku a hlava nehlava utíkal do stájí.
Jeho věrný oř, shodou náhod Tom, přátelsky pohodil hlavou, když spatřil svého pána a vesele zaržal. Princ ho vyvedl ven a jen tak bez sedla na něj nasedl. Teď se o nějaké nepohodlí nestaral.
Musel tam být co nejdříve a varovat je. A hlavně varovat Thomase.
„Lásce, jež nikdy nebyla přána, je předurčen brzký pád. Avšak duším věrných milenců je zajištěna další šance v jiném těle i čase. Jednou zakázaná láska, vždy zakázaná láska,“ pronesla zastřeným hlasem stařena, která byla po celém království známa svými věštbami. Někdy se plnily a jindy byly falešné. William v tu chvíli doufal, že toto je ta druhá možnost.
Nasedl na koně a tryskem se rozjel směrem k husitskému opevnění.
***
Už jenom poslední kopec mu zbýval od vytouženého cíle. Pobídnul vysíleného koně, kterému už lítala pěna od huby. Už jenom kousek a opět uvidí jeho. Už jenom kousek a zabrání krveprolití.
Všechny jeho naděje v happyend se rozplynuly hned, jak se z vrcholku kopce podíval na krvavou spoušť dole.
Stateční husité bojovali s hrdými rytíři, kterých bylo mnohem víc. Vyprahlá zem přijímala krev padlých bojovníků a v tom největším rudém jezeře stál nebezpečně vypadající Žižka s páskou přes oko a palcátem v ruce. Masakroval jednoho rytíře za druhým. Nikdo proti němu neměl šanci.
Ale nebyl to on, koho mladý šlechtic hledal. Ten někdo se se svojí dávkou nepřátel vypořádával o kus dále.
„Wille!“ vykřikl radostně, když zahlédl kštici hedvábných hnědých vlasů. Ihned zasadil jednu ránu do přilbice muže, který se k němu kradl z boku. Nechutně to zapraskalo a rudá sprška přistála na už tak zkrvavených šatech husity. Rychle odrovnal i zbytek a vrhnul se s palcátem nad hlavou k princovi. Ten se vyděšeně skrčil v očekávání útoku, ale rána ho minula a zasáhla někoho za ním.
William se otočil právě ve chvíli, aby viděl rytíře v lesklé zbroji padat k zemi, ruku s dýkou stále nad hlavou.
„Prosim tě, pojď!“ křikl Thomas a surově ho chytil za paži. Vlekl ho přes bojiště a cestou nemilosrdně odklízel z cesty nepřátelské vojáky. „Tady zůstaneš a ani se nehni!“ přikázal mu a strčil ho do křoví, kde doufal, že bude v pořádku.
Hnědovlásek se klepal strachem. Nebál se o sebe, ale o svého husitu, kterého, jak si uvědomil v posledních hodinách, nadevšechno miluje.
Slunce už se sklánělo k západu, nebe se barvilo do oranžova a z louky se pořád ozývalo řinčení zbraní a brnění.
William se za každou cenu snažil neusnout, ale předchozí noc probděl, a to jeho snažení značně ztěžovalo. Ani si to neuvědomil, ale jeho víčka klesla a jeho mysl zaplavila vše otupující mlha.
Probudil se do krásného snu. Thomas se nad ním skláněl a něco mu povídal. Nevěděl co, protože věnoval až moc pozornosti jeho obličeji a zlatavé záři jitřního slunce, která rámovala jeho siluetu a vytvářelo jakousi svatozář. Něco mu ovšem na tom snu nesedělo, ale nebyl schopný říct co.
Po chvíli si všimnul několika důležitých detailů, které před tím úspěšně ignoroval. Thomas měl obličej i oblečení od krve a z ramene levé ruky mu čouhal zapíchnutý šíp.
Myšlení jako by opustil těžký závoj, a najednou jasně vnímal svět kolem sebe. Došlo mu, že husita nad ním není pouho pouhý sen. Zvedl se tak rychle, že málem nezabránil srážce čely.
„Sakra, Thomasi! Musíš rychle k léčiteli!“ zhrozil se princ, když si prohlédl ránu na husitově rameni.
„To je jenom škrábnutí,“ řekl bojovník lhostejně a s odporným lupnutím vytáhl šíp ven. „Pojď, už je po všem.“
William se namáhavě vyškrabal na nohy a rozhlédl se po mrtvolami posetém bojišti. Mezi přeživšími byla pouze hrstka husitů a několik zběhlých vojáků.
„Hrozná spoušť,“ poznamenal Thomas chmurně a rozhlédl se po krvavě zbarvené louce a pohledem vyhledal husitského vojevůdce.
„Bratře!“ zavolal na něj a táhnouc prince za sebou, k němu vykročil.
„Thomasi! Takže je v pořádku?“ pokřiveně se usmál Žižka, ale v jeho zkrvavené tváři to působilo spíš děsivě než přívětivě.
„Co tě to napadlo? Neměl jsi sem vůbec jezdit. Když si představím, co všechno se ti mohlo stát…“ zmlkl Thomas. Nevěděl, jestli se může mladíkovi svěřit se svými city k němu.
„Musel jsem. Když mi matka řekla, že vyslala své vojsko proti husitům, chtěl jsem vás varovat, ale už jsem to nestihl. Jsem rád, že jsi v pořádku. Nezvládl bych, kdyby se ti stalo něco vážného.“
„Proč?“
„Nech to být,“ odbyl to William, ale v tváři nepatrně zrůžověl.
„Ne! Řekni mi to!“ naléhal i nadále husita. Doufal, že mu princátko nechce říct, to samé, co on tajil jemu. Pokud ho také miluje, tak klidně vykřičí do celého světa, že on Thomas, lovec žen, se zamiloval do muže. Ale pokud jeho city neopětuje, pak se mu nikdy s těmi svými nepřizná.
„Kdo je zvědavý, bude brzy starý,“ zasmál se William a trochu přidal do kroku, takže teď táhl spíš on Thomase.
„Tak ať. Chci to slyšet!“ zabručel husita a zastavil se na místě, takže to s hnědovlásek prudce cuklo.
„Miluji tě,“ rezignoval William, když mu došlo, že se druhý mladík jen tak nevzdá, a radši se vyhýbal husitovu pohledu. Bál se, co by z něj vyčetl.
„Sakra!“ zavrčel Thomas a mladému šlechtici to jedno slovo roztříštilo srdce. Takže ho nemiluje. Ale co čekal? Kytici růží a snubní dar?
Do očí se mu natlačily slzy, ale on i přes to všechno zvedl opět hlavu, aby vzdoroval těm dvěma čokoládovým jezerům.
V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Podívaná před ním byla přímo otřesná. Jeden z rytířů, o kterém si mysleli, že je mrtvý, se z posledních sil zvedl a zapíchnul Thomasovi meč do břicha. Husita nehledíc na ránu, ze které se proudem valila krev, pozvedl palcát a zasadil rytíři smrtící úder. Ten se zhroutil k zemi.
Thomas ztěžka dopadl na kolena, obě ruce přitisknuté na ráně.
„Panebože!“ vydechnul William a okamžitě k němu přiskočil. Mladík se mu zhroutil do náruče a ztěžka oddechoval. Princ se pokusil zmírnit krvácení vlastníma rukama, ale krev mu protékala mezi prsty a smáčela žlutavé trsy luční trávy.
„To bude v pořádku! Někde je tu léčitel, určitě! Nemůžeš umřít!“ přesvědčoval spíš sám sebe. V hlavě mu vytanula slova té staré věštkyně:
„Lásce, jež nikdy nebyla přána, je předurčen brzký pád.“
„Je to v pořádku, Billi,“ zašeptal klidně husita a zvedl zkrvavenou ruku k mladíkově obličeji, aby ho mohl naposledy pohladit. Ten se do doteku opřel a naplno se rozvzlykal. Slzy mu stékaly proudem po tváři a dopadaly na jeho oblečení i do tváře mladíka, který mu umíral v náručí.
„Miluju tě, Billi,“ řekl s posledních sil a jenom stěží držel oči otevřené. Chtěl, aby to poslední, co na tomto světě uvidí, byl právě William. Pak jeho smysly pohltila černočerná tma a poslední, co si z pozemského života pamatoval, byla čtyři prostá slova:
„Já tebe taky, Tomi.“
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Tak tohle se mi teda šíleně líbilo 🙂
Miluju českou historii a tak je tahle povídka pro mě to pravé ořechové.
Ááách, William von Kaulitz, už jenom to jméno zní úžasně a Billa jsem si v roli krásného, nevinného prince vždycky představovala 😀
A Tom jako statečný, horkokrevný husita prostě taky nemá chybu ♥
Bohužel, doba jejich lásce nepřála, ale i když Tom umřel, což jsem mimochodem vůbec nečekala, tak je tady pořád ještě naděje. Protože jak řekla věštba té stařeny:"Avšak duším věrných milenců je zajištěna další šance v jiném těle i čase."
Takže si myslím, že se spolu znovu setkají a snad jim bude osud a štěstěna přát víc, než nyní.
A i když byl konec smutný, tak u přirovnání, že Tom plenil Billova ústa jak křižácký tábor, jsem se řehtala jak blázen xD
Skvělý nápad a originální k tomu 🙂
Už se těším se na druhý díl :)))
[1]: děkuju ^^ tvůj obsáhlý komentář mě jako vždy nesmírně potěšil 🙂
Bill se prostě narodil do té role, stejně jako Tom do té své 😀 prostě jsem neodolala 😀
Správně se chytáš naděje v té věštbě 😉 takhle bych to nikdy nemohla nechat 😀
druhý díl je v procesu tvorby, ale jelikož mi slečna múza přeje, tak věřím, že bude brzy 🙂
O.o a pokračování?
[3]: snad brzy 🙂
Krásna povídka.
[5]: děkuju 🙂
Tak toto bolo niečo nádherné. Krásne ma to vtiahlo do deja. Takmer som cítila vo vzduchu pach bojového poľa a krvi. Som rada, že sa Bill vrátil a stihol povedať Tomovi, že ho miluje a aj keď sa to skončilo tragicky, je tu ešte tá veštba, takže sama seba teraz presviedčam, že telo je len dočasná úschovňa duše a je nepodstatné… a oni sa znova stretnú… fňuk… nefunguje mi to moc, ale teším sa na pokračovanie.
[7]: opravdu? to jsem ráda ^^ a snaž se vřit víc 😀