Hymn for the missing

autor: Lauinka

Tak jsem tu s další jednodílnou 🙂 Poslední dobou objevuju dokonalé písničky a v nich notnou dávku inspirace. Jsem moc ráda, že se mi povedla tato povídka napsat. Docela dlouhou dobu mi tkvěla v mysli, ale nikdy jsem nemohla najít vhodná slova, určitě to znáte. 🙂 Jednou mi v uších hrála písnička, která nese stejný název jako povídka a… slova najednou přicházela sama. Tak tady máte povídku, kdo rád u čtení poslouchá muziku, doporučuji Hymn for the missing od kapely Red. Povídka je věnována všem lidem, kteří někoho postrádají, ať už jakýmkoliv způsobem, a také pro moji drahou a věrnou komentátorku Ondi 🙂 Užijte si to a předem moc díky za jakýkoliv komentář. Vaše Lauinka

Říká se, že naděje umírá poslední, ale co když naději vystřídá zapomnění? Co když už je všeho prostě tolik, že člověk přestane i doufat? Je to snad nějaký hřích? Odsoudil by mě za to někdo? Jistě. V dnešním světě se odsuzuje úplně všechno. Ale málokdo ví, jak skutečně těžké to je. Nikdy bych nedokázal zapomenout, ale možná to je právě to, co mě stále ničí. Jsou to přesně tři roky, co Bill zmizel. Bez jediného dopisu, beze stopy. Nikdy jsem neuvěřil tomu, že mě opustil, že by jen tak odešel.

Neopustil jen mě, ale i rodinu. Neudělal by to, tím jsem si více než jist, ale bohužel neměl jsem nejmenší důkaz. Policie nás uklidňovala, že vše bude v pořádku, že jej brzy jistě najdou, ale nenašli. Nic není v pořádku. Ani já nejsem, jak bych jen mohl. Byla to čistá rána z nebe, která mě zasáhla více, než si kdo dokáže představit. Nebyl jsi jen bratr, jen moje dvojče. Byl jsi celý můj život, moje láska. Bylo docela těžké připustit si fakt, že bych se mohl zamilovat do bratra, ale já to dokázal. Po dlouhých letech jsem zjistil, že nikoho jiného k životu nepotřebuju a dostal jsem ten nejkrutější trest, žít bez tebe. Mamka se z toho zhroutila, nevěděl jsem, kde mi hlava stojí a nevím to ani doteď. Stále čekám, vím, že tam někde jsi. Že na mě myslíš.

Nebo ne? Mýlím se? Vážně jsi utekl a vyměnil mě za někoho jiného? Jsi tam alespoň šťastný? Tak dlouho sám se sebou bojuji, ale ztrácím síly každým dnem, kdy jsi mi snad čím dál vzdálenější. Najali jsme ty nejlepší detektivy, oslovili snad všechnu policii ve městě, ale nic. Pátrali po tobě, bylo to v novinách, snad všude. Nebyl nikdo, kdo by o tobě nevěděl, ale nic. Kdybys jen věděl, kolik je toho u nás nového. Mamka před týdnem zemřela, snažil jsem se jí být oporou, ale nezvládl jsem to. A teď, už nemám nikoho. Ptám se každým dnem, jestli ten život ještě pro mě má cenu? Ale ano, má. Vím, že tam někde jsi, že tě zachráním, zase budeme spolu a šťastní. Musí být na světě někdo, kdo ví, kde jsi. Kam jsi zmizel. Nikdy nepochopím, proč se to muselo stát tobě, mně, nám. Prvně jsme mysleli, že půjde o výkupné, ač jsme bohatí nebyli, určitě bychom to nějak zařídili. Ale nikdo se neozval. Nikdy jsem si nepřipustil, že bys byl mrtvý, vím, že nejsi. Vím, že se jednou ke mně vrátíš. Každé Vánoce jsem ti poctivě pod stromeček dával dárek, ale nikdy jsi nepřišel, nikdy jsi žádný dárek nerozbalil. Dokonce ani mé největší narozeninové přání, aby ses vrátil, se nikdy nesplnilo.

A tak se znovu ptám, co dělat, když už naděje umírá. Říká se, že umírá poslední, tak co přijde teď? Jsou to tři roky a já nedostal ani nejmenší záchytný bod. Jako bys nikdy ani neexistoval. Ale já vím, že ano, mám tě stále hluboko v srdci. Každým dnem čekám, jestli se neozve zaklepání na dveře, jestli neuslyším kroky a tvůj hlas, jak mi oznamuje, že ses vrátil. Že jsi opět doma. Ale každým dnem čekám marně. Chodí mě navštěvovat tolik lidí, ale ani jeden z nich nedokáže sebemíň alespoň ztlumit tu bolest, co mě sžírá. Všichni mi říkají, jak to bude v pořádku, jak se mnou soucítí, ale ani jeden z nich si neumí představit, jak moc to bolí. Když někdo za vámi přijde, že jej našli mrtvého, je to silná rána, ale alespoň víte, jak jste na tom. Že už nemusíte marně doufat, že se vše vyřešilo. Ale co mám dělat já? Žiju v nejistotě, celé tři roky čekám na nějaký zázrak nebo na smilování někoho tam nahoře, aby mi dal zprávu, co s tebou je. Ale marně. Nevím o tobě vůbec nic. Je to to nejbolestnější, co jsem kdy zažil. Přestal jsem žít, jen přežívám. Pokaždé, když se ozve telefon, div se nezabiju, jak k němu utíkám, asi nějak podobně, jako teď.

„Kaulitz, prosím?“

„Tady Braun, myslím, že jsem zjistil něco o vašem bratrovi.“ Nikdo si neumí představit, co se mnou tahle zpráva dokázala udělat. Zamávala se mnou, musím uznat, že jsem málem div neomdlel. Z očí mi okamžitě vytryskly slzy, ale slzy radosti.

„Proboha… kde je? Je v pořádku? Můžu přijet?“ Najednou jsem byl tak plný energie, najednou mám pocit, že zase konečně žiju. Že jsem se probral z nějakého kómatu. Konečně po třech letech můžu říct, že jsem opravdu šťastný. Konečně našli mého bratra, moji lásku. Konečně budeme spolu. Budu tě moct obejmout, říct ti, jak moc jsi mi chyběl. Jak moc tě miluju.

„Klid, klid… musím zjistit podrobnosti, do konce týdne se vám jistě ozvu, nashledanou.“

Byl jsem až příliš nedočkavý, až příliš zaslepený tou zprávou, že jsem z toho ztratil hlavu.

Okamžitě jsem začal uklízet celý dům, obvolal jsem snad všechny, koho jsem měl v seznamu. Všichni museli vědět, že se vrátíš, že tu zase budeš se mnou. Ani nevím, kolik lidí přišlo, všichni mi gratulovali, slavili jsme snad celé dny, celé večery. Ani nevím, jak dlouho. Kolikrát jsem ty lidi ani neznal, ale to mi bylo jedno. Každým dnem jsem propaloval ten zatracený telefon, a kdybych mohl, přinutil bych ho zazvonit. Pomalu se blížil konec týdne a nikdo nevolal. Začínal jsem propadat panice, že si jen někdo ze mě vystřelil, že jsem se nikam nepohnul. Ani nevím, kolik nocí jsem probrečel, kolik jsem jich propil. Připadal jsem si hloupě, vtipně, že jsem zase něčemu podlehl, slepě naletěl.

Víte, když už to přetrvává tak příšerně dlouho, najednou věříte čemukoliv. Kolikrát vám ani nedojde, jaká je to blbost, že po třech letech by se mohlo na mě také obrátit štěstí, ale vidina toho rozhřešení je až příliš velká. Ale zklamání, o to větší. Opět jsem se začal utápět v sebelítosti a opět jen doufal, že je to pravda. Ani nevím, co to bylo za den, když se telefon opět rozezněl, téměř okamžitě jsem hovor přijal. Neváhal bych ani vteřinku, co kdyby náhodou. A měl jsem pravdu. Byl to opět ten člověk, co předtím volal.

“ Pane Kaulitzi?“

„A… ano, promiňte, jsem tady.“ Nemohl jsem uvěřit, že by to vážně byla pravda? Že by tě vážně našel? Že by to konečně už jen nebyly plané naděje, ale realita?

„Myslím, že jsem našel vašeho bratra.“ Ta věta mě donutila padnout na kolena. Po tvářích mi tekly slzy radostí, ruce se mi klepaly, jako by se o mě pokoušel infarkt.

„Panebože…,“ vydechl jsem naprosto šokovaně, přestával jsem snad i dýchat. Orgány mi postupně selhávaly.

„Uklidněte se, je téměř jisté, že je to on.“

„Kde je? Chci ho vidět.“ Vypálil jsem rychle, byl bych připravený okamžitě přijet na určené místo. Nevím, jestli bych já sám dokázal řídit, ale určitě bych někoho sehnal, kdybych jim řekl, o co jde.

„Dobře, přijeďte zítra na adresu, kterou vám pošlu přes SMS zprávu. Ve dvě buďte na místě. Zatím nahledanou.“

Ani nevím, jak se mi podařilo usnout, možná vyčerpáním, možná z těch krásných představ, jak konečně budeme spolu. Mám ti toho tolik co říct. A věřím, že i ty mně. Že si máme toho tolik co říct. Dokonce jsem i naplánoval menší akci, do které jsem zapojil snad všechny z našeho menšího městečka. Všechno bylo dokonale připraveno, všechno se konečně obracelo k dobrému. Už od rána jsem běhal sem a tam, snažil se vzít si na sebe to nejlepší oblečení, ani si neumíte představit, jak nervózní jsem byl. Klepal jsem se jako ratlík. Tři roky jsou tři roky. Andreas mi pomohl zařídit tuhle menší akcičku, po městě jsem nechal rozvěsit různé nápisy a přivítání tě doma. Všichni ochotně spolupracovali. Něco před jedenáctou jsem se vydal na cestu. Adresu zadal do GPS, vyjela mi nějaká policejní stanice v Berlíně. Přišlo mi to docela logické, asi budeš teď muset prodělat hodně výslechů a vyšetření, jestli jsi v pořádku. Budu s tebou, už tě neopustím. Konečně budeme na všechno spolu. Po cestě se mi podařilo koupit i menší kytičku. Nedokázal jsem si představit svůj výbuch emocí, až tě spatřím. Cesta se mi zdála nekonečná. Ani mi to neubíhalo. Dokonce ani hudba mi nepomáhala, ale jak se říká, každá cesta má svůj cíl. Podařilo se mi dojet na smluvené místo.

Byl jsem zase o něco nervóznější. Cítil jsem se všelijak, hlavně tedy na omdlení. Kytku jsem popadl do ruky a spěchal do budovy, kde na mě čekalo už pár lidí. Všichni měli takové smutné výrazy, bylo mi jasné, že veselit se tu asi nebudou. Těkal jsem nervózně očima po všechno těch mužích. Připadal jsem si jako opice v ZOO.

„Ehm dobrý den, jsem Tom Kaulitz, měl bych se tu sejít s panem… mmm Braunem.“ Nemám rád tyhle pohledy, prostě jsem někoho oslovil, aby mě poslal dál.

„Jdete v záležitosti vaše bratra, nemýlím-li se.“

„Ano, ano, přesně tak. Kde je?“ Bylo tu mnoho místností, čekal jsem, ze které Bill vyběhne a skočí mi do náručí. Ale nic. Začínalo mě to čím dál více děsit. Těkal jsem pohledem z jednoho chlápka na druhého, ale nic.

„Pojďte se mnou.“ Usmál se nakonec jeden z nich a odvedl mě do kanceláře, kde seděl starší muž. Nechtěl jsem s nikým o ničem mluvit, chtěl jsem konečně Billa, ale stále nic. Ani jsem ho nepozdravil a rovnou si sedl.

„Kde je?“ Vypadlo ze mě najednou. Očima jsem těkal po jeho tváři a snažil se najít něco, co by mi řeklo, kde jsi.

„Měli bychom si prvně promluvit.“

„O čem? Kde je Bill? Chci ho vidět, hned!“ Už jsem nemohl vydržet déle být bez tebe. Někde jsi tu byl a oni tě přede mnou schovávají? Proč, proboha? Copak jsem si nevytrpěl už dost bolesti?

„Pane Kaulitzi…“ Nestačil ani doříct větu, vstal jsem, přešel k jeho stolu.

„Okamžitě mě zaveďte za ním. Chci ho vidět. Je to můj bratr, sakra. Prosím.“ Byl jsem naprosto zoufalý, nakonec i ten chlápek kývl na souhlas a zvedl se. Okamžitě jsem jej následoval. Ani nevím, kolika mřížovanými dveřmi jsme prošli, bylo to šílené. Nakonec jsme došli ke dveřím jedné z místností, kde mě ten pán opět zastavil.

„Váš bratr…,“ Opět jsem jej nechal domluvit.

„Je tam?“ Slzy mi stékaly po tvářích, řinuly se dolů z lící a dopadaly na zem. „Tak je tam?! Pusťte mě dovnitř, prosím.“ Když se chvíli ten chlápek k ničemu neměl, prostě jsem jej obešel a vešel do místnosti.

Bylo tu ticho a docela chladno. Málo světla, jen vprostřed byla postel a přes ni bílé prostěradlo. Zastavil jsem se u dveří a rozhlížel se kolem. Nikoho jsem nikde neviděl, udělal jsem krok kupředu.

„Bille? Bráško, jsi tu? Jsi v pořádku? To jsem já, Tom.“ Ze strachu jsem mluvil blbiny, všechno, co mě napadlo. Pak se mi do hlavy dostalo, že bys mohl být unavený, že třeba spíš. Pomalými kroky jsem se přibližoval k posteli. Skoro jsem ani nedýchal, ruce se mi třepaly. Pomalu jsem se přibližoval, stále žádná odezva, jen dva pánové stáli u dveří a prohlíželi si mě. Ani jeden z nich nic neřekl. Otočil jsem se na ně, a pak hned zpátky k posteli, udělal jsem pár dalších kroků, než jsem stanul před postelí, tváří v tvář realitě. Díval jsem se do tváře svého bratra. Do tvojí tváře. Byl jsi to ty, jsem si více než jist, že ano. Slzy si razily cestičku o něco intenzivněji, kdo by čekal úsměv, nedočkal by se.

„Ne… ne, to ne, prosím.“ Vydechl jsem nevěřícně. „Ne!“ Zakřičel jsem a do rukou popadl tělo ležící na posteli a zatřepal jsem s ním. „Prosím, Bille.“ Propukl jsem téměř v hysterický pláč. V rukou jsem svíral bílé prostěradlo a cítil jsem, jak padám k zemi. Nohy selhaly, selhalo všechno, co v tu chvíli mohlo. Čekal jsem, že najdu cokoliv, ale ne, že najdu bratra mrtvého. Shořely moje poslední naděje. Zmizely bůhví kam, v tu chvíli jsem chtěl, abych se to nikdy nedozvěděl, abych mohl stále jen snít a představovat si, jak se vrátíš a budeš jen se mnou.

„Bože… bože, to ne…“ po třech mučivých letech jsem měl přijmout tu nejkrutější pravdu? Zůstal jsem na světě sám. Téměř okamžitě ke mně přispěchali oba dva muži, pokusili se mě postavit na nohy, ale marně. Nohy vypověděly službu. Sesypal jsem se jako malá holka, co vidí kapku krve. Najednou se mi setmí před očima, všechny hlasy se ozývají jakoby z dálky, nedokážu porozumět, o čem mluví. Chtěl bych otevřít oči a zeptat se, co se děje, ale nemůžu. Víčka jsou příliš těžká.

„Tommy… no tak, prober se. Slyšíš mě?“ Najednou jediný hlas mezi všemi rozeznávám. Mluví na mě. Ten hlas, už jsem jej slyšel tolikrát.

„Bille?“ Zeptám se nejistě. „Jsi to ty?“ Asi jsem spal, třeba to všechno byl jen hrozný sen, a teď jsem se probudil a ty tu opravdu jsi.

„Kdo jiný?“ Uslyším po těch letech ten nejdokonalejší smích. Cítím lehký dotek na ruce, musím se usmát. Nutíš mě k tomu, i když mě strašně bolí hlava.

„Ale vždyť…“ nestačím ani dokončit větu, náhle se na mých rtech objeví tvůj prst.

„Pšššt, nemluv.“ Ztěžka rozlepím oči a zamžourám do světla. Opravdu to jsi ty a přesně takový, jakého si tě pamatuji.

„Moc jsi mi chyběl.“ Sleduju tě.

„I ty mně, Tommy, strašně moc.“ Usměješ se a já opět musím s tebou. Natáhnu k tobě ruku a lehce vezmu tu tvoji.

„Už mi tě nikdy nikdo nesebere. Přísahám, že to nikomu nedovolím.“ Zakroutím hlavou a pohladím tě po tváři.

„Už budeme navždycky spolu. Jen my dva.“ Zavřu oči a ty si lehneš ke mně na postel. Hlavu si položíš na můj hrudník a lehce vydchneš.

„Já…“

„Vím, Tommy, taky tě miluju.“ Usmějeme se na sebe a poté spočineme v lehkém polibku.

Mezitím za neprůhledným sklem psychiatrické léčebny…

„Pane doktore Steine, myslíte, že…“ nedokončíc větu kývne blonďák směrem k postavě ležící na posteli.

„Nedokážu přesně říct.“ Pousměje se lehce menší muž v dlouhém bílém plášti. Oba dva sledují kluka ležícího na posteli. Usmívá se, zdá se, že je konečně spokojen. Konečně má všechno, po čem toužil.

„Myslíte, že je šťastný?“ Andreas lehce pohladí sklo a opět se otočí na doktora.

„Myslím, že teď už ano. Už není na nic sám. Našel svého bratra. Víte, někdy je těžké přijmout pravdu, ne každý to zvládne. Nemyslíte, že si zaslouží být alespoň nějakým způsobem šťastný?“

„Asi máte pravdu.“ Přizná blonďáček, nechá stéct jednu jedinou osamělou slzu po své tváři.

„Chcete za ním?“

„Ne, promiňte, nezvládl bych to.“ Zakroutí chlapec hlavou. „Je těžké vidět svoji lásku tady, takhle.“ Vydechne těžce a dál svým emocím volný průběh. „Mohl byste mě tu nechat chvíli o samotě? Chci se s ním rozloučit alespoň přes sklo, pak půjdu.“ Doktor jen kývne k souhlasu a odejde.

“ Tome,“ položí ztěžka ruku na sklo. „Kdybys jen věděl, jak mě to mrzí. Jak moc mě to mrzí. To všechno. Chtěl jsem tě pro sebe, ale tys měl jen oči pro něj. Všiml jsem si toho. Musel jsem to udělat, odpusť. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. To já zařídil, aby šel Bill z cesty. Myslel jsem, že… zapomeneš. Miluju tě, navždycky.“ Po delším monologu, který věnoval pouze sklu, se Andreas vydal pryč. Když startoval auto, naposledy se ohlédl na nápis budovy, poté zmizel. Zmizel navždycky z Tomova života.

autor: Lauinka