And he said…

autor: Iwča

Nemyslel jsem si, že něco jako láska opravdu existuje. Alespoň ne ten druh „pravá láska.“ Láska na jednu noc, to ano, ale na celý život? Proč by chtěl být někdo s jedním člověkem po celý život? Ne, nevěřil jsem v to. Pohrdal jsem všemi těmi zamilovanými páry, zatímco já chodil každou noc s někým jiným. Užíval jsem si to, co jsem díky svému vzhledu mohl dostat. A to bylo… všechno. A všichni. Proč se držet zpátky? Mladý jsem byl jen jednou a věděl jsem, že už se to nebude opakovat.

Pak ale přišel on a všechno změnil.

*

Byl jsem v hospodě a jen popíjel s pár přáteli. Rozhlížel jsem se a hledal někoho, koho bych si mohl na noc vzít k sobě, když jsem ho uviděl. Takový vysoký kluk. Ano, rozhodně to byl kluk, i když tak na první pohled nevypadal. Měl na sobě make-up a jeho oblečení rozhodně nebylo mužské. A možná proto mě tak upoutal. Dopil jsem svou skleničku a šel pomalu za ním.

„Ahoj,“ ušklíbnul jsem se a sedl si na stoličku vedle něj. On se na mě podíval, rozhlédl se kolem (asi nevěřil, že mluvím na něj) a pak se jen plaše usmál, nic neřekl. „Hm, můžu tě pozvat na drink, fešáku?“ Vždycky jsem nabaloval stejně a nebyl snad nikdo, kdo by se na to nechytil. I když ne, že by se někdo doopravdy soustředil na to, co říkám. Ten klučina jen zakroutil hlavou a zvedl se, omluvně se pousmál. „Už odcházíš? Tak mi alespoň řekni, jak se jmenuješ,“ dál jsem naléhal. Vážně se mi líbil. On se jen chvíli hrabal ve svojí kabelce, a pak vytáhl papírek, napsal na něj „Bill.“ Nevěděl jsem, proč na mě normálně nepromluví, ale myslel jsem, že se stydí, nebo že třeba neumí německy mluvit, jen rozumí nebo tak něco. Usmál jsem se.

„Bill. Krásný jméno. Dáš… mi svoje číslo? Mohl bych ti zavolat a můžeme si někam vyjít, hm? Já z tebe tu stydlivost vyženu.“

On znova nic neřekl. Jen mi podal papírek, na kterém byl e-mail. Asi jeho. Pousmál se a rychle odešel. Strčil jsem si lístek do kapsy a dál už se nad tím nepozastavoval, na tu noc jsem si našel někoho jiného.

*

Hned, když jsem se druhý den probudil, vytáhl jsem z kalhot přehozených přes židli papírek s e-mailem a šel k počítači. Napsal jsem ho do msn a našel ho. „Billy :)“ se tam jmenoval. Okamžitě jsem se spokojeně usmál, když si mě prakticky hned přidal a skočil on-line.

Master-Tom:

ahoj! 🙂 já jsem Tom! nevím, jestli si mě pamatuješ, včera jsme se viděli v tom baru 🙂

Billy :):

Ahoj, jo, pamatuju si tě. Těší mě, Tome 🙂

Chvíli jsme si jen tak povídali, vlastně docela o ničem, ale pak jsem si vzpomněl na to, že mi večer neřekl ani ahoj.

Master-Tomi:

hm, Bille? proč jsi se mnou včera nemluvil?

ty se stydíš?

Billy :):

Ne.

Master-Tomi:

ne? otravoval jsem tě, nebo tak něco?

Billy :):
Ne…

Master-Tomi:

tak co…?

Billy :):

Já nemůžu mluvit.

Master-Tomi:

jak to myslíš? :O

Billy :):

Jsem němý, Tome…

*

Trvalo to asi dva týdny, jen jsme si psali. Vlastně každý den a většinou taky celý den. Bill byl tak zábavný a zajímavý a prostě… byl dokonalý. Hrozně rychle jsem si ho oblíbil. Ale vždycky, když jsem si říkal, jak úžasný a dokonalý je, vzpomněl jsem si na to, že jednu chybu přece jen má. Když jsme spolu byli poprvé venku, musel pořád psát, když mi chtěl něco „říct.“ Byl to takový divný přístroj a… bylo to celé tak divné. Chtěl jsem slyšet jeho hlas, rozhodně jsem věděl, že byl stejně tak krásný jako všechno ostatní na něm. Ale nemohl jsem. Sakra, on nemohl ani zakašlat… A přesto, když jsem ho doprovodil před jeho dům a políbili jsme se, věděl jsem, že tenhle kluk stojí za to všechno, co by mohlo přijít společně s tím, že nemluvil. Zamiloval jsem se do něj. Poprvé v životě jsem rozuměl všem těm, kterým jsem se smál.

Vídali jsme se každý den, chodil jsem za ním a pomalu se učil znakovou řeč, protože pro něj to bylo mnohem snazší a pohodlnější, než mi pořád všechno psát, a netrvalo dlouho a já ji uměl v podstatě perfektně. Cítil jsem se s ním krásně. Zamiloval jsem si jeho němý smích, jeho tiché výkřiky, když jsme se milovali, jeho všechno. Byl jsem připravený s ním být už napořád. A věděl jsem, že on cítil úplně to samé.

*

„Miluju tě, Tomi,“ ukázal mi a usmál se. Naklonil jsem se, abych ho mohl políbit.

„Já tebe taky.“

„Ale notak, říkáš mi to pořád!“ zasmál jsem se.

„Ne, nevím.“

„Já pro tebe nejsem dost do-„ Přerušil jsem ho, plácnul jsem ho přes ruce. Tolik jsem nenáviděl, když mi tohle říkal.

„Přestaň. Billy, mně je jedno, že nemluvíš. Miluju tě a chci s tebou být a žít, a prostě tě chci mít pořád u sebe.“

Lehce se usmál a zase se o mě opřel, obrátil pohled zpátky k filmu.

*

Když jsem uslyšel hlasité třísknutí dveří, věděl jsem, že je něco buď opravdu dobře, nebo opravdu špatně. Od té doby, co se ke mně Bill nastěhoval, se to mezi námi stalo ještě o něco vážnější. Znal jsem ho líp, než sám sebe.

„TOMI!“ zamáchal rukama a přiběhl ke mně. Začal rychle pohybovat rukama, vůbec jsem z toho nemohl pochopit, co se mi snaží říct. Chytil jsem ho a políbil ho.

„Dýchej, lásko. Uklidni se, nerozumím ti.“

„C-Cože, počkej… vážně? To je… to je skvělý! Ježiš, vážně? Počkej, není to nějak nebezpečný?“

„No, myslím, že hlasivky mi to zničit nemůže,“ bez hlasu se zasmál a zakroutil hlavou. „Není žadný riziko, nebo tak něco. Tak půjdeš se mnou?“

„Samozřejmě!“

*

Ten týden byl snad nejdelší, co jsme kdy zažili. A ještě delší byly ty hodiny, kdy byl Bill na sále. Nechápal jsem, jak chtěli provést to, aby mohl mluvit, ale prý proto, že nebyl němý od narození, tak je šance, že se to nějak podaří. Ani nevím, jak dlouho tam byl a jak dlouho trvalo, než se Bill probudil. Byl v pořádku, a to bylo hlavní.

Musel zůstat ticho ještě dalších čtrnáct dní, a když jsme ten čtrnáctý den šli za lékařem a ten mu řekl, aby zkusil něco říct, jen jsem ho pevně držel za ruku a díval se na něj, doufal jsem, že se to povede. Když otevřel pusu a tiše zaskřehotal:

„Miluju tě.“

Věděl jsem, že jsem nejšťastnější člověk na světě.

Hned, jak jsme doběhli domů, Bill ze mě strhal oblečení a poprvé v životě jsem ho slyšel sténat a křičet, bylo to dokonalé. On byl.

Miloval jsem jeho dokonalý hlas, a ještě víc jsem miloval svého dokonalého Billa.

autor: Iwča