autor: Ilon
Nechtěl na to myslet. Ne teď. Tyhle krásné vzpomínky musí zasunout hluboko do své mysli a doufat, že už se nikdy nevrátí… Ale ony se neodbytně vrací znovu a znovu…
Bylo krásné zimní dopoledne… Za okny se sypal sníh a Bill zrovna dával hvězdu na vánoční strom. Tom seděl opodál v křesle a myslel u toho na Billovu nádhernou vytetovanou hvězdičku… Co to mám zase za myšlenky, proboha, vždyť je to můj bratr… to přece nejde… Ale on je tak krásný. Nikdy jsem nikoho tak krásného neviděl…
„Tome, mohl bys mi podat ten řetěz?“ přerušil jeho myšlenky Bill. Tom zčervenal a úplně se zakoktal, jako kdyby Bill mohl číst jeho myšlenky. Podal mu řetěz a řekl:
„Nepůjdeme se projít?“ Bill se na bratra překvapeně podíval a radostí mu zasvítily oči. „A postavíme si sněhuláka, Tomí?“ Ach jo, pomyslel si Tom, on je pořád jak malé dítě, ten by to nikdy nepochopil…
Vzal si bundu a vyrazili ven.
Bill
Ten Tom mě u toho stromečku tak sledoval… ne, nebudu na to myslet, on je samá holka, je to marný… Podíval jsem se na Toma, který šel pár kroků přede mnou a nemohl jsem se na něj vynadívat… Dredy mu vykukovaly z čepice, na bundu dopadaly sněhové vločky a on šel rychleji a rychleji…
„Tome, počkej na mě!“
Tom se na mě nepřítomně podíval a zpomalil. Pomalu, beze slov jsme se blížili k lesu. Větve stromů praskaly pod náporem sněhu, všude bylo ticho a klid. Najednou Tom vzal hroudu sněhu a hodil mi jí přímo do obličeje. To mě naštvalo a oplatil jsem mu to… Za chvíli jsme byli oba jak sněhuláci… Tom už to nemohl vydržet a hodil mě do sněhu.
Tom
Nemůžu už to vydržet. To jeho krásné tělo tady ve sněhu přímo podemnou. Nenápadně jsem se Billa dotkl zezadu na noze. Ten nic nevnímal, protože se smál. Posunul jsem ruku dopředu a pokračoval pomalu pod bundu. Alespoň se té hvězdičky dotknout… Alespoň jednou, naposled…
Bill
Teda ten Tom, takhle mě vyválet ve sněhu, to mu nedaruju… Ach bože, co to dělá… On si to určitě vůbec neuvědomuje. Vždyť má ruku přímo na mém těle… Představil jsem si jeho nádherné tělo a úplně se mi zatmělo před očima… Pokračuj, pokračuj – prosím pokračuj… Najednou se Tom zvedl a drsným hlasem řekl:
„Pojď Bille, už je pozdě, jsou přece Vánoce…“
Tom
Co jsem to udělal? Musím si dát větší pozor, ještě, že si bráška ničeho nevšiml… Už bych ho nikdy nespatřil, to bych nepřežil… Musím se něčeho napít, zapomenout…
Bill
Pořád se mi to vrací, ty myšlenky – ty jeho dotyky – to je k zbláznění, jenom na to vzpomínat, já to chci vrátit…
„Naleješ mi taky?“ zeptal jsem se Toma, který dopíjel už druhou sklenici vodky.
Vychutnával jsem si chuť vodky s Redbullem a pozoroval Toma, který seděl u krbu a plameny mu ozařovaly jeho krásnou tvář. Mlčky jsem pozoroval, jak se Tom pomalu opíjí, házel do sebe jednu vodku za druhou. Je tak nádhernej – dredy mu spadaly přes obličej, měl na sobě bílé tričko a volné džíny a byl prostě krásný…
Tom
Proč se ten Bill na mě tak dívá? Že by něco tušil? Nemůžu to vydržet…
„Pojď ke mně, Bille. Sedni si vedle mě, musí ti tam být zima.“
Bill se zvedl z křesla a přesunul se ke mně na zem, naproti plápolajícímu krbu.
Ten Bill je dnes tak strašně sexy. Nevydržím to. Strašně bych ho chtěl. Vypadá jak holka, tak asi proto. Nebo já nevím, co se se mnou děje…
Přesunul jsem se blíž.
„Bille, ukaž mi svojí hvězdičku…“
Bill
Tom se ke mně přiblížil a chce vidět mojí hvězdičku… Proč???
„Tak jo, Tomí,“ odhrnul jsem si tričko… Tom se zhluboka napil a opatrně prsty přejel mém krásném tetování. Ale pomaleji než v lese. Něžněji… Nevydržel to, sklonil se a začal po mé hvězdičce přejíždět jazykem.
Tom
Chutná trochu slaně – bál jsem se zvednout oči, teď mě Bill zabije. Zničí mě, bude to náš konec …
Bill
Nemůžu tomu uvěřit, on mě chce… To je tak opilý, že neví, co dělá ? Zítra si nebude nic pamatovat… To je dobře, zničilo by ho to…
Naklonil jsem se nad Tomem a sundal jsem mu tričko. Začal jsem mu pomalu rozepínat kalhoty a vášnivě ho líbat…
Najednou se ozvalo zabouchání na dveře.
„Kluci, už jsme tady !“
Ne, tohle ne, teď ne, prosím – zničeně jsem vstal a šel ke dveřím… po tváři mi pomalu stékaly slzy.
Věděl jsem, že se to už nikdy nevrátí…
Za dveřmi stálo plno našich přátel a šťastně hulákali: „Veselé Vánoce!“
Tom
Tak tohle se nemělo stát, tohle ne. Pohlédl jsem na Billa, kterému se ještě v očích třpytily slzy. Ublížil jsem mu. To si nikdy neodpustím a on mně také ne.
Beze slova jsem si vzal bundu a odešel do noci… Nikdo si toho nevšiml.
Bill uprostřed kamarádů rozbaloval dárky, které od nich dostal.
O rok později – Maledivy
Tom vyšel ze svého domu ven na pláž. Pozoroval šumící moře a vzpomínal… Vzpomínal na minulé Vánoce, kdy Billa viděl naposledy. Vzpomínal na tu jeho prokletou hvězdičku…
Schovával se tady před světem. Změnil se. Nechal si ostříhat svoje dredy a změnil se tím k nepoznání. Nikdo nevěděl, že to je ten Tom Kaulitz, kterého jeho bratr hledá po celém světě…
Nechtěl na to myslet. Ne teď. Ty krásné vzpomínky musí zasunout hluboko do své mysli a doufat, že už se nikdy nevrátí. Ale ony se neodbytně vrací znovu a znovu…
autor: Ilon
betaread: Janule
ježiš to je smutný:( ale moc hezký
Panebože…. =´(( To bylo náádhernýýý!!! Ae proč musí být wšechny FFky tag smutnýý??? Wy mě štwete!! :-(( Ae náádherný to jako je, ae huž by to chtělo něco weselejšího… =´((
ilonko, říkala jsem to už milionkrát a musím to říct znovu… Je to nááádherný!!♥♥ škoda, že si ti dva spolu nepromluvili 🙁
no to snad, ježiš to je smutnýýýýýýýýýý
ale krásný
no teda! tak tohle je vážně tak nádherně napsanééé!!! bomba!!
jááá čučím!! prsote dokonale moc!!
krásný..
:'(Do haaajeee
:'( to si přímo žáda o pokračko
jj
Mááj gáááát! Proc? Tom je takovy tele!!!
Ilonko, to bylo tak smutné, ale chce se mi napsat krásně smutné… Moc hezky se mi to četlo, ale měla jsem pocit, že musím nějak zasáhnout, že je musím přistrčit k sobě a říci jim, ať neblázní a domluví se, že je škoda celý život litovat něčeho, co člověk neudělal… ale v koutku duše vím, že i já bych se možná zachovala podobně jako Tom…
Ilonko, opravdu se mi to líbilo 🙂
Drahá Ilonko♥, jsem tak šťastná, že jsem tvou povídku našla. Byla by moc velká škoda, kdyby mi právě tento skvost unikl.
Píšeš nádherně, příběh je nabitý citem a to zbožňuji. Musím zdůraznit, že jsi nám ukázala okamžiky jak z pohledu Billyho, tak Tommyho, to je geniální!
Nemusím snad ani říkat, jak mě uhranul DREDÁČEK Tommy a věta: "Pokračuj, pokračuj – prosím pokračuj…" Ach, jak smyslné. A úplně jsem umírala, když jsem četla, jak Tommymu spadaly dredy přes obličej a k tomu BÍLÉ triko… Rozněžnila jsi mě! Ty mi dáváš, zlato! Konečně mu někdo ty dredy nechal takto, děkuji! Vždy jsem o to prosila, ale marně.
Navíc musím obdivovat i krásný obrázek – nejen ČB, která podtrhuje ten smutek a emoce, ale i magický Pán noci a anděl, který nesmí chybět.
Nebeské!♥♥♥