autor: IchbinTeufelin
Zdravím všechny twincestní dušičky! x) Po dlouhé době jsem se rozhodla, že napíšu nějakou twincestní povídku a tuhle jsem měla v plánu už dlouho, ale pořád nějak nebyl na realizaci tohoto plánu čas. Ale teď jsem chytla konečně inspiraci, sedla si a všechny svoje „myšlenkový pochody“ sepsala… xD
Je napsaná podle písničky „Vzal mi tě stín“ (http://youtube.com/watch?v=CQH5CFiwxt8) a už tak můžete poznat, že půjde o žánr trošku smutnější. Za to se chci omluvit, ale já jsem taková divná duše, která umí psát jenom smutný povídky… xD někdy se teda pokusím napsat i něco veselejšího, ale teď vám přeju příjemný počtení s touhle povídkou. Ať se vám líbí! Vaše IchbinTeufelin x)
Vzal mi tě stín… vzal mi tě stín… vzal mi tě stín…
Sedím tu v křesle, na klíně hladím naši kočku Kazimíra, dívám se do ohně v krbu a myslím na tebe. V očích mě pálí slzy. Cítím se tak sám. Připadá mi to už tak dávno, co se stala ta strašná událost, která mi navždy změnila život…
Poslední den, co navždy rozdělil nás, byl nevšední – myslím, byl lednový mráz.
Vedle mě stál a ruce něžně mi hřál, najednou stín černý se objevil v dál…
Snad každý den si připomínám ten lednový večer. Den, kdy jsme spolu byli naposledy…
Vraceli jsme se z narozeninové párty našich přátel. Přestože byla zima, až mráz praštěl, vůbec mi to nevadilo. Cítil jsem se báječně – díky tobě. Něžně jsi mi držel ruce, abys mi je aspoň trochu zahřál, když jsem si zapomněl vzít doma rukavice. Jo, vždycky jsem byl hrozně zapomětlivý. To se tobě nemohlo stát! Ty jsi myslel pokaždé na všechno! Lehce se nad tou myšlenkou pousměju a vzpomínám dál…
Měl jsem ruce už úplně zčervenalé zimou, ale jakmile se jich dotkly ty tvoje, jako by roztály. Usmíval ses na mě, pak ses ke mně sklonil a jemně mě políbil na rty. „Miluju tě, lásko,“ zašeptal jsi mi do ucha a na tváři mě zašimraly tvoje dlouhé havraní vlasy. „Já tebe přece taky, miláčku. A ty to víš!“
Vtom se ti na tváři rozlil šibalský úsměv, pustil jsi mě a rozběhl ses na cestu. „Sněžííí!!!!“ křičel jsi a nadšeně poskakoval od jednoho chodníku k druhému. Vždycky ses choval jako malé dítě, ale právě to se mi na tobě líbilo. Pozoroval jsem tě, jak běháš po ulici, nastavuješ svoji porcelánovou tvářičku k nebi, aby ti na ni dopadaly další sněhové vločky a s napřaženými pažemi ses točil dokola. Přitom ses vesele smál, kroutil se kolem pouličních lamp a mával na mě, abych šel za tebou. „Tome, pojď sem! Je to legrace!“
Už už jsem vykročil směrem k tobě, když se ulice osvítila prudkým světlem jedoucího auta. Záhy jsem slyšel jen pištění brzd, které na ledovém povrchu vůbec neposlouchaly, tvůj výkřik a ohlušující ránu.
Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám. Jak smířit se s tím, že v nebi žiješ teď sám. Uplakaný oči ty nemohou spát, rozechvělý ústa ty touží se smát…
V žilách mi úplně ztuhla krev, když jsem tě viděl bezmocně ležet pod koly auta. „Néé, Bille!“ rozběhl jsem se k tobě, padl na kolena a tvou zkrvavenou hlavu si položil do klína. „Bille, no tak! Probuď se! Nezavírej oči! Všechno bude zase v pořádku, bráško! – Prosím vás, zavolejte sanitku!“ zařval jsem na řidiče, který se jenom vyplašeně díval, co se stalo. „Bille, bráško, lásko!“ sklonil jsem se k tobě a odhrnoval ti z čela vlasy zmáčené krví.
„T-Tome… všechno… mě… bolí. Tome, j-já… umírám…“ mluvil jsi tiše, přerývavě, sotva jsem tě slyšel.
„Ne, Billi, ty nesmíš umřít! Nesmíš mě tu nechat samotného. Sanitka už brzo přijede a ty budeš zase v pořádku!“ snažil jsem se přesvědčit spíš sebe, než jeho.
„Ne, Tome, ty víš, že už mě… nic… nezachrání…“ zavřel jsi oči a tvůj dech byl čím dál slabší.
„Billi, otevři oči, prosím! Slyšíš mě?!“ Byl jsem naprosto zoufalý! Sanitka pořád nejela a ty jsi mi pomalu umíral v náručí. Pak jsi zase oči otevřel.
„Tome, sbohem… Miluju tě. Nezapomeň na mě, prosím! Opravdu tě… miluju.“ Poslední slova byla téměř neslyšitelná.
„Já tě taky miluju. A nikdy nepřestanu!“ Hlava ti poklesla a já jsem věděl, že už je konec. „Ne, Bille! Nee! Neeeee!“ ulicí se rozléhal můj beznadějný křik a za vteřinku i sanitní houkačka. Pak už jsem nic nevnímal, nedokázal jsem to…
Soumraky zlý, jak vlny připluly k nám. Neptám se dál, tomu se raději vzdám.
Vzal mi tě stín, já tehdy byl(a) jen tvou. Proč lidi zlí změnili osud nás dvou?!
Ani nevím, jak jsem se dostal do sanitky. Zřejmě mi pomohli doktoři, když viděli, že jsem v naprostém šoku. Jen matně si pamatuju, že se tě ještě po cestě do nemocnice pokoušeli oživovat.
Před očima mi pořád jen vířily samé děsivé obrazy. Světla auta, náraz, ty v louži krve. Tvoje poslední slova mi v hlavě zněla jako ozvěna…
Vzal mi tě stín, jako blesk udeřil k nám. Jak smířit se s tím, že v nebi žiješ teď sám.
Promarněný noci ty nechci už znát, uplakaný oči ať mohou jít spát…
A teď už to bude skoro rok, co jsem sám. Opustil jsi mě tak náhle, ale osud nás bohužel chtěl rozdělit. I když jsme si vždycky říkali, že umřeme spolu, porušili jsme tento slib. Tak rád bych s tebou byl v nebi! Aspoň bys tam nebyl tak sám a my bysme byli zase spolu…
Celé dny se stejně jenom trápím a pořád dokola si kladu jednu otázku: Má to vůbec smysl? Bez tebe? Vím, co bys mi řekl: Ano, má.
Ale proč? Co mě tady drží? Vůbec nic! Ale i tak nedokážu udělat nic, co by mě dostalo k tobě. Na to jsem moc slabý…
Byla to láska, přesně jak má být. V tuhle chvíli nemoh’ nikdo tušit, co se bude dít.
Když tenhle zimní večer, chtěli spolu zase jít a jen tak se bavit, báječně se mít.
Pak zčistajasna ozvala se rána. Všichni se rozutekli a zbyl tu jenom prach.
V průchodu tmavým zůstala úplně sama, ten černý stín ten nese jméno vrah.
Seděl jsem v nemocnici na chodbě a vlastně ani nevím, na co jsem čekal. Stejně jsem věděl, že už si teď jako andílek sedíš někde na obláčku v nebi a sleduješ mě. Zaklonil jsem hlavu a zašeptal: „Bráško, nikdy na tebe nezapomenu. Miluju tě, strašně moc! Ty jsi moje jediná láska – první a… poslední…“ Po tváři mi tekly slzy, ale vůbec jsem to nevnímal. Bylo mi všechno jedno – v tuhle chvíli už ano. Neměl jsem nic, pro co bych tady mohl žít. Žádná naděje…
Náhle se vedle mě otevřely dveře a vyšla nějaká mladá sestřička. Jen co mě uviděla brečet, sedla si vedle mě a zlehka mě pohladila po zádech.
„Pane Kaulitzi, moc mě to mrzí. Váš bratr… zemřel. Následky zranění byly opravdu vážné. Je mi to líto…“ Nabídla mi papírový kapesník. Když jsem jí pohlédl do očí, všiml jsem si, že taky nemá moc daleko k pláči. A pak už jsem se neudržel a padl jí do náruče.
„On byl můj jediný bráška, moje láska! Miloval jsem ho a teď je pryč! Co tady bez něj budu dělat?!“ Sestra se mě pokoušela uklidnit, ale ani jeden způsob jí nebyl nic platný.
„Pojďte, odvezu vás domů. Končí mi služba, tak ať tady pořád jen tak nesedíte.“
„Tak dobře… děkuju,“ zavzlykal jsem.
* * *
„Mohla byste to prosím vzít okolo sadu?“ seděl jsem v autě té milé sestřičky a v hlavě měl prázdno.
„Samozřejmě,“ přitakala sestra, přestože nechápala, proč má jet zrovna touhle cestou.
„Můžete přibrzdit?“ zeptal jsem se a tak mi zastavila přesně na tom rozcestí, kde jsem chtěl. Otevřel jsem dveře od auta a vylezl ven. Pozoroval jsem tu idylicky vzhlížející ulici. Všude spousta sněhu, navíc pořád sněžilo, od Vánoc to tady bylo ještě pořád vyzdobené a osvětlené, prostě nádhera. Jen jedna věc to kazila – velká krvavá skvrna uprostřed silnice a pár střepů okolo. Vzhlédl jsem k nebi. Bylo úplně jasno, a tak na něm zářily snad tisíce hvězd! Na tváři mě zastudilo pár sněhových vloček a vlastní slzy, ale vůbec jsem si toho nevšímal.
Najednou se mi zdálo, že vidím na obloze tvůj obličej, který se na mě usmíval a potichoučku, tak abych to slyšel jen já, šeptal: „Vždycky tu budu s tebou – ve tvém srdci!“
autor: IchbinTeufelin
betaread: Janule
Certiku,to je nadherny.Ja u toho brecela!Je to silene smutny,ja vzdycky brecim,kdyz je neco s Billem.Chudinka Tom;-(
Písnička, která mě pokaždý rozbrečí a do toho ještě tahleta nádherná povídka… fakt moc krásný… ='(
ježiš to bylo nádherný..fakt strašně moc krásný.. já u týhle písničky taky dycky brečim a teď k tomu tahle povídka.. snad nejhezčí smutná ff, kterou sem kdy četla.. fakt moc dokonalý, nádherný ×''(
Just lucky that this is not realy.
Úžasné, opravdu! Je to působivé, člověk se do toho úplně vžije!
teda takhle depresivní a smutná povídka…..a teď se mám jít učit? no to to dopadne…ale ff je i přesto všechno náááádherná!!!
môj Biilí nesmie zomrieť ešte NIE!
Je to nádherná poviedka, desím sa toho ak by sa to malo niekedy stať ,ale ešte prosím NIE!
Bill je moje slniečko tak nech ešte žiari!
Tyjo smekam uzasna povidka ,,,,ani ne od pulky brecim :-(nevim smutny povidky tk pisu nejraci :-(proste nadhera
ježiš, to je úžasný, úžasně napsaný, no nádhera!!!! i když moc mco smutný 🙁
Krasny…strašně smutny:'(..ale skwela powidka..
kurwa já tu brečím jako malý děcko.. ani kapesníky mi nestačiiiiiiiiii ae jinak krásně napsaný.. ae nemám ráda když někdo z dwojčátek umřee x´(
Ach,jenom jsem si přečetla název týhle povídky a už se mi sevřelo srdíčko…Miluju tu písničku a povídka byla přenádherná…Účel splnila,klávesnice je od mých slz celá zmáčená…
Já jsem tu povídku už četla! Vážně xD je to možný? xD
Jsem si tím stoprocentně jistá, že jsem jí už četla xD
Je to úžasnýý.. hrozně smutný.. ale krásně napsaný..
holky, strašně moc děkuju za vaše nádherný komentáře…úplně jste mě tím dojaly…x') jsem fakt ráda, že se vám moje práce tak líbila…x) ještě jednou děkuju…=o*
uNhApPiNeSs^^: nespletla ses? xD tahle povídka spatřila světlo světa poprvé až tady na twc…xD