I am not clean 1/2

Varování!!!!! V textu se objevuje téma znásilnění!!!!

You told me „it gets better, it gets better in time,“

You said I’ll hold myself together, pull it together

you’ll be fine

Tell me what the hell do you know? What do you know?

‚Till it happens to you, you don’t know how it feels

‚Till it happens to you, you won’t know it won’t be real

‚Till you’re standing in my shoes,

i don’t wanna hear a thing from you

(Lady Gaga – ‚Till it happens to you)

Bill

Ano, byl jsem opilý. Ano, byl jsem sám. Ano, procházel jsem částí města, kam nikdo večer nechodí. Ano, měl jsem na sobě hezké oblečení a ano, byl jsem nalíčený. A ano, neměl jsem u sebe nic, čím bych se mohl chránit. Znamená to snad, že mi to mohl udělat? Znamená to snad, že ho to omlouvá? Znamená to snad, že by to mohl udělat znovu? I kdybych se procházel nahý po ulici, nikdo nemá právo tohle udělat! Já to nechtěl. A ANO, muselo mu být jasné, že nechci. Kdyby znásilnil ženu, zavřeli by ho za to?

Pamatuju si, že jsem byl domluvený s kamarádkami, že půjdu domů s nimi, ale nechaly mě samotného, prý jsem přece chlap, co by se mi mohlo stát? Zvládnu to sám. Vystoupil jsem z autobusu a vyzvracel se na trávník. Ušel jsem asi půl kilometru a dostal se do tmavého parku, kam světlo z pouličních lamp díky stromům nedosáhlo. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem si nepozvracel boty. Nenapadlo mě v mé sladké opilosti, že mi může hrozit nebezpečí, přece jen jsem chlap. A v takové tmě si jen těžko někdo všimne, že nosím mejkap, nebo že mám dlouhé vlasy. Nasadil jsem si kapuci, začalo poprchávat, a užíval jsem si noční procházku. Miloval jsem noc. Noční vzduch, noční oblohu. Miloval jsem chodit sám…

Byl mladý. A nebyl nijak slizký, jak si člověk možná představuje. Nesmrděl alkoholem, určitě ne víc než já. Ale měl také kapuci a nejspíš ještě čepici nasazenou tak, aby mu zakrývala polovinu obličeje. I tak bych ho neviděl, byla inkoustová tma. Srpen přecházel v září, vzduch byl teplý a já byl bezstarostný, šťastný. Prošel okolo mě, vypadalo to, že se ani nezastaví, jako by někam spěchal. Rozvázala se mi tkanička, nevšímal jsem si světa okolo, byl jsem moc opilý… Neslyšel jsem kroky, klekl jsem si a zavazoval si botu, myslím, že hrozně pomalu… nebo bylo vše od té chvíle zpomalené… Když jsem se zvedl, šel přímo směrem ke mně, znovu velice rychle, jako by mě chtěl uhodit, ale zastavil se těsně přede mnou. Ani v tu chvíli jsem se nebál… stále mi nedošlo, že by mi mohl něco udělat. Byl to muž. A já taky. Co by mi mohl udělat? Okrást mě? No… nebylo by to poprvé. Zmlátit mě? To už by byl první zážitek, ale pořád by to nebylo nic oproti…

„Nemáš cigaretu?“ Myslím, že řekl tohle… nebo se ptal na zapalovač.

„Ne, já nekouřím.“ Řekl jsem… usmál jsem se. Nevím proč. Pořád stál přede mnou a zíral. Myslel jsem, že je to feťák… Vypadal nervózní, jako by si potřeboval píchnout nebo něco takového. Jako by měl strach nebo nevěděl, co dělá… Jen stál, několik vteřin, a mně najednou došlo, že mě nenechá odejít… srdce jsem doslova slyšel, jak buší. Rychle a silně. Buch, buch, buch, buch… Adrenalin. Najednou jsem si připadal vystřízlivělý. Nevím, jak to funguje, ale jako by adrenalin vytlačil alkohol z mého mozku stranou. ‚Teď nepotřebuješ chlast, teď potřebuješ mě… uteč!‘. Snažil jsem se. Chytl mě okolo pasu a strhl mě zpátky. Potom se spousta rychlých pohybů spojila do chomáče něčeho, co jsem nevnímal ostře, ale vím, že jsem se stále snažil… Neměl nůž ani boxer ani zbraň. Byl tu jen on, jeho ruce, já a moje nohy. Protože ruce mi drtil ve svých… Nevím, jak jsem se dostal k tomu stromu, daleko od cesty, hlouběji v lese, nevím, jak se mu podařilo rozepnout mi pásek, jak to, že jsem mu v tom nezabránil?! Nevím… Vím, že mě udeřil několikrát, ale asi mě nechtěl zmlátit… Vím, že jsem neprosil, vlastně jsem vůbec nemluvil. Nekřičel jsem. Možná jsem měl, ale veškerou energii jsem vynakládal na to, abych mu utekl, aby se mu nepodařilo mi svléct kalhoty… ani on nemluvil… nevyhrožoval mi, že mě zabije, když budu ječet, že si mě najde, když mu uteču, že ví, kde bydlím…

Měl neuvěřitelnou sílu, anebo to nedělal poprvé… Vypadal, že je naštvaný, nevypadal, že by si užíval… ale co já vím, co cítí taková monstra? Ve filmech jsem to párkrát viděl, vždycky jsem přepnul kanál… kdo by se na to chtěl dívat? Já jen věděl, že mu musím utéct, a snažil jsem se vzpomenout, jak to udělala ta herečka… kopal jsem ho, drápal jsem ho, když se mi podařilo uvolnit jednu ruku, jako by měl práh bolesti postavený trochu někde jinde než já. Chtěl jsem mu nabídnout své peníze, ale ztratil jsem hlas. Vůbec jsem nedokázal vydat ze sebe hlásku. Dál jsem kopal a snažil se vyprostit ze sevření… nechápu, jak to, že mě udržel, vždyť jsem dělal všechno pro to, abych se dostal pryč. Ano, dělal jsem pro to všechno! Vím, že ke mně byl celou dobu natlačený a držel mě pomocí celého svého těla a já se snažil pomocí celého svého těla utéct… Moment, kdy mi spadly na zem kalhoty, je momentem, kdy jsem na chviličku zamrzl, pak jsem se vzepřel ze všech sil a podařilo se mi ho od sebe odstrčit natolik, abych se rozeběhl, jenže jsem zakopl, kalhoty jsem měl okolo kotníků a než jsem stihl si sundat boty a obě nohavice, zatímco jsem se plazil co nejdál a co nejrychleji to šlo, dostihl mě, samozřejmě, dostal jsem se od něj asi dva metry. Kdybych si stihl sundat alespoň jednu nohavici, snažil jsem se postavit a prostě utíkat, ale znovu jsem zakopl. Chytil mě za kapuci a stáhl k zemi…

Pamatuji si… Musel jsem tohle říct několikrát do nejbližších detailů, musel jsem sledovat reakce několika lidí a jediní lidé, kteří za mnou doopravdy stáli a nemysleli si bůhvíco, kteří mi věřili, byli moji rodiče. Už od té noci jsem věděl, že je dlouhovlasý, a řekl jsem to policii… Cítil jsem to… několikrát mě švihly mě do tváře, když jsem ležel pod ním… tvář jsem mu neviděl a tudíž bych ho nepoznal, i kdyby prošel okolo mě na ulici, DNA útočníka jsem jen těžko mohl policii poskytnout… cítil jsem se hrozně trapně, když jsem se snažil vysvětlovat proč, ptali se, „byl jste přece u lékaře,“ byl samozřejmě, říkal jsem, ale on… možná kdyby ten, kdo si zapisoval moji výpověď, byla žena, dokázal bych to říct, aniž bych chtěl umřít studem. Lékař, u kterého jsem byl asi čtyři dny od té noci, byla žena a byla vlídná, prohlížet oběti znásilnění byla její práce, musela se chovat slušně…

„On… to nedodělal,“ řekl jsem jí, aniž bych se na ni podíval, byl jsem si jistý, že ona se na mě upřeně dívá, oči všech jsem od té chvíle cítil na sobě neustále. Celé tohle vyšetřování bylo ponižující, nikdy jsem se nebyl tak zostuzený jako od oné noci až do konce soudního procesu, a i poté to nebylo o moc lepší; několikrát jsem si říkal, že jsem si to celé měl nechat pro sebe, jediné, co mi dodávalo sílu nenechat to jen tak, byla myšlenka, že to udělá znovu a kvůli mně ho nedopadnou, kvůli mně bude trpět někdo další…

Doktorka mi řekla, že pokud chybí přímý důkaz a já bych útočníka nepoznal, je nepravděpodobné, že ho vůbec najdou. Alespoň byla upřímná. Večer na to hlásili ve zprávách, ať si dávají ženy i mladí muži pozor v okolí Eastwood parku a popsali tu zrůdu tak, jak jsem ho dokázal popsat já. Vysoký 185 cm, štíhlý, dlouhé vlasy, věk mezi 18-30 lety. Do dvou dnů se policie ozvala rodičům, abychom přišli znovu na vyšetřování, protože se útočník nejspíš sám přiznal.

K soudu ho dovedla policie… měl zamaskovanou tvář, prý je příliš mladý na to, aby ji mohli zveřejnit… Vidět jsem jen jeho tělo… jak se chvěje… a jeho dredy. Celou dobu jsem seděl co nejdál od něj, ale stále to bylo až příliš blízko, byl jsem v tu chvíli rád, že mě nemůže vidět… Celou tu parádu, kdy se jeho obhájce snažil dokázat svou teorii, že jsme já a to monstrum, ten démon bez tváře, který mě děsil každou noc ve spaní, byli ve stejném baru tu noc a já jsem mu dal nějaký důvod myslet si, že ho chci… můj právník celou dobu musel něco namítat a soudce to vše sledoval jakoby z dálky. Jako by se těšil, až už bude konec a bude si moct zajít na pozdní oběd se ženou…

Byl prohlášen za vinného. Čekali jsme s rodiči a právníkem, že dostane vzhledem k důkazům, věku, čistému rejstříku, výpovědi a reakcím poroty 3-7 let. Pustili ho na podmínku. Jeho obhájce řekl, že není žádný delikvent a nesmírně lituje toho, co udělal, a že vše napovídá tomu, že už to nikdy neudělá.

Možná kdyby byl starší, kdybych byl čtrnáctileté děvče a kdyby si soudce nemyslel, že jsem gay, zavřeli by ho. Neodvolali jsme se proti rozsudku, už jsem to chtěl mít za sebou.

Odstěhovali jsme se okamžitě, pocit, že ho všude vidím… mohl být kdekoliv, mohl to být kdokoliv… Ale ani v jiném městě mě paranoia neopustila… MOHL být kdekoliv. Mohl mě sledovat… Mohl… Nedokázal jsem vyjít ven… v noci jsem se bál i ve vlastním zamčeném pokoji… Náhle jsem se bál kohokoliv, žen, mužů, mladých, starých… nenáviděl jsem být mezi lidmi. Nenáviděl, jsem, když se mě někdo nechtěně dotkl. Nenáviděl jsem svět a chtěl jsem umřít. Tyhle pocity se mírnily časem, ale nikdy nezmizely úplně. Nebyl jsem nikdy šťastný a to, co jsem dřív miloval, pro mě bylo náhle nic. Nedokázal jsem se doopravdy smát, nedokázal jsem si zajít sám do obchodu a vynést smetí před dům jsem dělal s takovou nelibostí, že jsem byl od tohoto úkolu osvobozen… Nechali ho jít… byla to ta nejhorší křivda, jaké se na mě kdy kdo dopustil. S holkama, které mě nechaly jít samotného, jsem se nemohl dál bavit, prostě to nešlo, věděl jsem, že za to nenesou odpovědnost, nikdo z nás, jen on, ale nedokázal jsem se na ně podívat. Už nikdy nebudu moct navštívit svou rodinu v tom městě, už nikdy nebudu moct jít tou samou cestou jako v tu noc… už nikdy nebudu moct jít do žádného parku, do žádného baru… už nikdy nebudu ten stejný Bill.

Pořád si říkám, možná, kdybych křičel, možná kdybych se rozeběhl, už když mě oslovil… možná kdybych… kdybych, kdybych, kdybych… vím, že to není moje vina, ale to kdybych tu bude vždycky… vždycky to bude jeho vina a vždycky to bude moje vina… vím, že to udělal on, že jsem to nechtěl, že jsem se bránil a že jsem udělal, co jsem mohl, aby se to nestalo, ale vždycky budu mít pocit, ve chvíli kdy mi bude nejhůř, že jsem si za to mohl sám a v ten moment budu vždycky chtít ze všeho nejvíc umřít.

Po půl roce od doby, kdy on dostal jen podmínku, jsem vyhledal ‚odbornou pomoc‘. Psychologa. Hned první pokus dopadl velice dobře. Má soukromou ordinaci, nádherně vybavenou, člověk se cítí o kousek líp, jen co tam vejde. Dokonce jsme se spřátelili a občas spolu zajdeme na kafe.

TOM

„Tak co tě sem přivádí, Tome? Můžu ti tykat? Jsem Melinda, těší mě.“ Potřásl jsem si s ní rukou.

„Tom,“ zamumlal jsem. Usmála se na mě a posadili jsme se.

„Takže… ty jsi mi volal, že jsi vyzkoušel už několik psychologů a psychiatrů a že se na tebe všichni dívali skrz prsty.“

„Jo,“ nechodila okolo horké kaše, šla rovnou k věci, to mi vyhovovalo.

„Před šesti lety tě nějaký psychiatr diagnostikoval jako bipolárního.“

„Jo,“ přesněji řečeno nějaký cvokař na policejní stanici, který si neviděl do huby…

„A od té doby ses snažil léčit, ale nevyšlo to.“

„Víte… vždycky do toho něco vlezlo.“

„Tomu nerozumím. Takže jsi s léčbou začal, nebo nezačal?“

„Začal a přestal, začal a pak zase přestal…“ a tak dál. Ona mlčela, chtěla nejspíš vysvětlení.

„Víte, já si myslím, že mi nějaký pilulky těžko pomůžou, když jsem neměl klid, pořád mě něco…“

„Ano?“

„Vždycky mě něco strhlo zpátky.“

„Zpátky kam?“

Zpátky do temnoty. Ale to jsem jí neřekl. Ještě jsem nevěděl, jestli jí to chci říct. O svých démonech, o svém pocitu viny, o tom, že bych si moc přál umřít, ale nedokážu si to udělat sám.

„Kdy si myslíš, že se tvoje nemoc projevila poprvé?“ zeptala se mě na druhém sezení.

„Nevím, nevzpomínám si.“

„Dobře, kdy poprvé jsi měl nutkání udělat něco, co ti pak přišlo jako naprosto hloupé, co bys prostě jinak neudělal?“ Melinda neměla žádné desky a tužku, aby si zapisovala, co říkám. Neměla na sobě bílý plášť ani regály s prášky všeho druhu za zády. Byla jiná než lidi, se kterými jsem už mluvil. Lidi, kterým nezáleželo na tom, jestli budu brát to, co mi předepsali, nebo jestli se radši podřežu. Lidi, kteří si mysleli, že bez zločinců, jako jsem já, bude na světě krásněji. Že nepotřebuju pomoc… že jsem něco, od čeho se musí držet dál. Něco, co mělo být radši zavřené dál od civilizace. Možná měli pravdu. Ona byla poslední šance, jestli mi nepomůže ona…

„V jedenácti.“

„Tak brzy? Páni, a co jsi udělal?“

„Napadlo mě… byla to jen taková myšlenka zabodnout si nůž do nohy, víte, abych věděl… byl jsem hrozně zvědavý. Chtěl jsem vědět, jaké by to bylo.“

„A tak jsi to zkusil?“

„Ne… já neměl odvahu. Tehdy ještě ne, ale nikdy dřív mě nic takového nenapadlo, od tý doby jsem začal mít divné myšlenky a představy pořád. Byl jsem hrozně zvědavý. Na všechno jsem si musel přijít sám, všechno jsem musel zkusit sám,“

„Měl jsi problém s nespavostí?“

„Jo… no, občas jsem prostě nepotřeboval spát. Nebo mi stačilo pár hodin týdně.“

„Dobře.“

„Dobře?“ jak by něco takového mohlo být dobře? Nic na mně nebylo dobře.

„Dobře, že tu jsi, že se mnou otevřeně mluvíš, to je velice dobře, Tome. A už můžeš jít, pro dnešek mi to stačí. Myslím, že i tobě.“

Třetí sezení proběhlo podobně, otázky a odpovědi. Melinda byla spíš jako kamarádka, která tu je jen od toho, aby poslouchala moje stěžování si. Nejspíš to byla její strategie.

Když jsme se viděli počtvrté, zeptala se mě, kde to mám nejradši.

„Na pláži, ale nesmí tam být lidi.“ Odpověděl jsem jí okamžitě. A tak jsme vyrazili na pláž. Už se mě na nic neptala. Ne pracovně, řekl bych. Setkali jsme se po několikáté, znovu v její pracovně, když mi přišlo, že jí nechci klamat, že jí potřebuju říct všechno, aby všechno věděla, abych já věděl, že i potom se mnou bude ochotná chodit za soumraku na pláž.

Poslouchala, tvářila se bezbarvě. Neusmívala se. Neptala se. Nechala si otázky na konec.

„Máš tušení, proč jsi najednou dostal pocit, že to musíš zažít? Byla to zvědavost jako tehdy, když ses bodl nožem, anebo by mohla z něčeho ústit?“

„Ústit? Myslel jsem, že tohle ústí z toho, že jsem magor. Bipolární, víte? Že mi šplouchá na maják, proč by to mělo ústit z něčeho jiného?“ Melinda se zasmušile pousmála.

„Víš… měla jsem za ta léta už spoustu pacientů s bipolární poruchou a žádnému z nich se neprojevila takhle brzy. Myslím, že jsi v dětství prožil něco… co tebou otřáslo natolik, aby to spustilo tvou nemoc.“

„A co by to na tom měnilo? Chápete, co jsem udělal? To přece nic neomlouvá.“

„Já tě neomlouvám, Tome. Omlouvá tě tvůj pocit viny, omlouvá tě tvá nemoc a omlouvá tě tvá minulost. Chápu, že si to nemyslíš a ten chlapec nejspíš také ne, ale je to tak. Jsi nemocný. Žádný zdravý, psychicky vyrovnaný jedinec by se násilí nedopustil, laicky řečeno, by na to neměl žaludek. Ty nejsi zdravý, sexuální delikventi nejsou zdraví. A je chyba, že s nimi společnost takto nakládá, já vím, je odpornost, co jsou někteří schopní udělat, ale je to nemoc, je to porucha osobnosti a takový člověk se musí léčit, ne zavírat do vězení… No ale to je můj názor. Ty potřebuješ pomoc, proto jsi tady, je dobře, že si to uvědomuješ a je velice dobře, že o to stojíš a to jak se cítíš, je důkaz, Tome, že máš velikou naději se brzy dát do většího pořádku. Bohužel, psychické nemoci neumíme vyléčit, ale umíme je utlumit, zmírnit a někdy na dlouhou dobu, dokud se něco nezlomí, což se stává, odložit stranou. Nikdy nevíme, co vše působí na naši psychiku, může to být několik aspektů najednou, aniž bychom si to uvědomovali. Musíme se tedy zaměřit na detaily. Začneme dětstvím. Ale až zítra, dnes ses napovídal až až. Tak mazej,“ a vystrčila mě ze dveří.

„Takže, Tome.“ Přivítala mě velice energicky, jako by měla úžasný plán.

„Melindo,“

„Tome.“ Usmála se. „Dnes se budeme znovu bavit o tom samém jako minulé sezení.“

„A proč tak zvesela?“

„Protože.“ Podala mi dvě dobře známé nádobky. „To jsou tvé prášky, ty bohužel brát musíš, dnes jsem si stoprocentně jistá, že jsi bipolární, a dokonce jsem si jistá, že dnes zjistíme, co bylo spouštěčem, a dokonce proč jsi udělal, co jsi udělal, a zjistíme, co by ti mohlo pomoci cítit se líp.“

„Nic.“

„Nebuď tak skeptický, kdyby sis doopravdy myslel, že nic, co bys tady se mnou dělal? Vždycky je naděje. Sedni si. A ze všeho nejdřív, Tome. Řekni mi, jak se ti dnes daří? Myslím, jak žiješ? Nestresuješ se v práci? Jsi dobře zaopatřený? Jak se máš a vynechej ten pocit viny, to už jsme si řekli.“

„V práci je to v poho.“

„A co bydlení?“

„Dobrý.“

„Nikdo tě neovlivňuje?“

„Ne.“

„Máš přátele, rodinu?“

„Ne.“

„A necítíš potřebu někoho mít?“

„Ani ne.“

„Proč?“

„Nechci nikomu ublížit.“

„Aha… Takže myslíš si, že jsi připravený na léčbu, myslíš si, že jediné, co tě trápí, je to, co jsi udělal tomu chlapci?“ Neodpověděl jsem.

„Kdyby ses mu mohl omluvit, kdybys zjistil, jak se mu daří, myslíš, že by ti to pomohlo?“

„Určitě. Ale to se nestane.“

„Nikdy nevíš.“

autor: Marky Cat