It’s not even allowed to cry 2/3

„V pohodě?“ usmál se dredáč, když Billa posadil na světle fialové křeslo.

„Jo, jo… Děkuju,“ vydechnul Bill a s úsměvem se podíval na dredáče.

„M-můžu mít otázku?“ pípl a kousnul se do rtu. Odpovědí pro něj bylo pouze přikývnutí.

„Víš, pomohl jsi mi, a já jsem ti za to opravdu vděčný,“ usmál se, což mu bylo oplaceno.

„A-a… Ale ani nevím, jak se jmenuješ,“ pousmál se Bill a zamrkal.

„Thomas, tedy… Tom,“ usmál se Tom a kývl k němu.

„Oh, Bill,“ zazubil se Bill. Tom se jeho výrazu zasmál.

„Pěkné jméno, Bille,“ usmál se a znovu kývnul. Bill mu jen úsměv oplatil a přitáhnul si, i přes bolest, nohy k tělu. Naklonil trošku hlavu na stranu a zaujatě si Toma prohlížel. Připadal mu… Jiný? Milý. Povzdechnul si a usmál se. Věděl, co ho za to doma čeká. Věděl, co mu Andreas udělá, aspoň přibližně. Ale chvíle s Tomem… Připadal si volnější, uvolněnější. Protáhnul se a objal si kolena. Položil na ně hlavu a dál Toma sledoval. Tom se zasmál.

„Co na mě tak koukáš?“ usmíval se. Bill jen pokrčil rameny a dál ho s úsměvem sledoval. Toma to opět rozesmálo.

„Nesměj se mi,“ šeptnul Bill a dál se usmíval. Tom se jen usmál.

„Nemůžu si pomoct… Bille,“ usmál se Tom.

„Proč, to vypadám tak šíleně vtipně?“ zasmál se.

„Ne.“

„Tak proč tedy?“ Bill zamyšleně našpulil rty a hypnotizoval pohledem dva páry čokoládových očí.

„Připadáš mi tak… Roztomilý? Tak… Ano, roztomilý,“ uculil se Tom. Bill nechápavě zamrkal, ale na tváři měl stále úsměv. Možná ještě větší než před tím.

„A to je tak vtipné?“ zasmál se černovlásek a zkoumavě si dredáče prohlížel.

„Ne, já jen, že… Musím se smát tomu, kam až moje myšlenky vedou,“ zasmál se, což Bill napodobil. Pomalu se postavil na nohy a šel k Tomovi, který seděl naproti němu. Tom si skousnul ret.

„A prozradíš mi je? Tvé myšlenky?“ usmál se Bill a obkročmo se Tomovi posadil na klín. Tom se pousmál a omotal ruce okolo Billova pasu. Bill se kousnul do rtu. Tomova blízkost mu dopřávala hodně zvláštní pocit.

„Ne, ne,“ zasmál se Tom. Bill se na něj usmál a naklonil se k němu tváří. Tom pomalu přivíral oči, stejně jako Bill. Slabě vydechnul na Billovy rty, který se následovně zachvěl. Billovy rty se otřely o Tomovy a vyšel z nich tichounký sten. Bill se s naléhavostí do protějších rtů vpil. Semknul k sobě pevně víčka a obmotal ruce okolo Tomova krku. Bill vydechnul do Tomových úst, oba se zachvěli. Bill se od Toma odtáhnul z důvodu, že už mu nestačil dech. Zhluboka oba dýchali a pootevřeli oči. Bill se zadíval do těch Tomových a kousnul se do rtu.

„Je to tak… Tak šílený,“ zašeptal a políbil Tomovy rty. Tom se pousmál a přikývnul mu. Bill chytil Tomovu tvář do rukou. Důkladně jezdil po každém milimetru a sem tam ho na kůži políbil. Nasucho polknul. Bušilo mu srdce jako o závod, přesně jako Tomovo. Zlapal po dechu a dlaň přiložil na Tomovu hruď. Cítil, jak jeho srdce bije tak silně jako to jeho, jako by mělo každou chvíli vyskočit ven. Usmál se.

Billovo konání přerušil zvonící mobil v kapse.

„Bille?“ ozval se naštvaný hlas, když Bill hovor přijal. Bill se kousnul do rtu.

„Andy?“ vydechnul tiše a omluvně se podíval na Toma.

„Kde sakra jsi? Volal jsem k tobě do práce,“ řekl hrubě. Bill zalapal po dechu. Nahrnuly se mu do očí slzy.

„Tohle si s tebou vyřeším doma, ať jsi, kde jsi, okamžitě přiklusáš, jasný?!“ křiknul. Bill jen pípl na souhlas a položil. Hodil mobil na sedačku. Potichu zavzlykal a tvář si schoval do dlaní. Tom zamrkal.

„Bille? Děje se něco?“ zašeptal a schoulil si Billa k sobě.

„Jsem idiot! Naprostý debil,“ vzlykal a třásl se. Tom ho líbnul do vlasů, které mu následovně prohrábnul.

„Tohle neříkej,“ šeptnul. Bill k němu zvednul uplakaný pohled.

„Tome, já… Moc si vážím toho, že jsi na mě tak hodný, rád bych s tebou zůstal, ale…“

„Tak to udělej.“

„Nemůžu,“ povzdechnul si a sklopil pohled.

„Proč?“

„Musím… Musím domů, kde mě čeká zasloužená odměna za to, že neposlouchám, za to… Že jsem,“ zavzlykal a pomalu se zvednul na nohy. Tom jen nechápavě koukal a taky se zvednul. Zakroutil hlavou. Bill se vydal ke vchodovým dveřím a Tom ihned za ním. Černovlásek se v otevřených dveřích zastavil a uplakanýma očima se podíval na Toma. Vzlyknul a pousmál se. Přistoupil k němu a vpil se mu do rtů. Za týl si ho k sobě blíž přitisknul. Tom se bez jakýchkoli námitek nechal.

„Budeš mi chybět, Thomasi,“ zašeptal Bill, když se od Toma odtáhnul. Během několika sekund se Bill ztratil za zavřenými dveřmi.

Bill stál před dveřmi bytu. Bál se je otevřít ale přeci jen. Sáhl po klice a otevřel dveře. Vešel dovnitř a dveře zavřel. Když se otočil, na tváři mu přistála prudká facka. Podlomila se mu kolena a on spadl na zem. Zavzlykal.

„Neřvi mi tu,“ sykl Andreas a vytáhnul Billa za vlasy na nohy. Přirazil ho ke dveřím.

„Takže chlapce vyhodili? A kde ses toulal celou dobu, ty děvko, hm?“ křikl po něm a dal mu další prudkou facku. Billovy tváře byly pokryté slzami a z pusinky mu vycházely vzlyky.

„Kurvo!“ křiknul a kopl ho kolenem do břicha. Bill zaskučel a znova se mu podlomila kolena.

Andreas ho pustil a nechal ho dopadnout na zem. Ušklíbnul se. Sundal z Billa oblečení a přehodil si ho přes rameno. Bill vzlykal a třásl se. Andreas otevřel dveře a sešel s ním o patro níž. Stál i s Billem před dveřmi od sklepa. Bill zalapal po dechu.

„N-ne,“ pípl tiše se vzlykem. Na víc se nezmohl. Andreas se jen ušklíbnul a dveře odemknul. Rozsvítil světlo a sešel s černovláskem dolů.

„Byl jsi zlý chlapec, Billi,“ ušklíbnul se a posadil Billa na zem.

„Za to tě čeká zasloužená odměna.“ Andy mu připnul nad hlavou ruce do pout. Bill se naplno rozvzlykal a sklopil pohled k zemi.

„Něco se ti nelíbí?“ křikl a dal mu pěstí ránu do obličeje. Roztrhnul mu spodní ret, ze kterého se spustila krev. Bill cítil kovovou chuť v ústech. Zavzlykal.

„A-Andy, p-prosím ne,“ zavzlykal a zvednul k němu pohled. Andreas zakroutil hlavou.

„Drž hubu,“ odsekl blonďák.

Černovláskovo tělo se klepalo zimou, zatímco Andreas jezdil žiletkou po jeho břiše. Bill stále vzlykal a slzy mu stékaly až do hlubokých ran na jeho hrudníku.

„Máš to, co si zasloužíš,“ řekl hrubě Andreas a natáhnul se po menší sklenici. Byla v ní sůl.

„A-andreasi… P-prosím už… Už dost,“ zavzlykal už vysílený Bill. Andreas se jen ušklíbul a zaryl prst do skleničky se solí. Přejel jím po Billových rankách. Bill se bolestí prohýbal v zádech, skučel, vzlykal, prosil, ale ani jedno na Andrease neplatilo.

Blonďák se pomalu zvednul a skleničku se solí, co v ní ještě zbyla, dosypal na Billovo poškrábané tělo. Malý zbytek v ní si dal na prst a přejel jím po Billově rozseknutém rtu. Ušklíbnul se a pomalu vyšel schody.
„Do příště si zapamatuj, co se smí a co ne,“ řekl hořce a zabouchnul dveře. Místnost polila příjemná tma a černovlasý vysílený chlapec pomalu upadal do říše snů.