autor: Janiie
Jsem tu s mojí další povídkou. Možná si mě někdo pamatujete, a kdyby ne, tak jsem tu nedávno měla svoje první dílko ‚One day‘. Moc bych vám chtěla poděkovat za komentáře. Opravdu mě potěšily. A teď už k téhle povídce. Původně byla psána jako dárek k narozeninám pro Sandru Trümper. Po té, co si přečetla prvotní verzi, už jsem se nedokázala dokopat k opravě a úpravě. Teď jsem se do toho pustila a výsledek je tu. Takže Sandro, tahle povídka je pro tebe, tak si ji užij. A děkuji ti za menší výpomoc. 🙂
A vy si ji taky užijte. Teď dost keců a můžete se pustit co čtení.
„Billí, nejezdi tam. Bude se mi stýskat. Nemusíš tam jet hned dneska. Já tam s tebou pojedu zítra,“ přemlouvám svého bratra, aby zůstal doma a nejezdil za Andreasem. Je s ním sice dohodnutý, ale už se schyluje k večeru, a navíc to venku vypadá na pořádnou bouřku. Bill se bouřky bojí. Nemá ji rád, a teď by se jen kvůli Andreasovi a obalu s CDčky vydal na cestu v takovém nepříznivém počasí.
„Já tam musím. Andreas zítra odjíždí na dovolenou a vrátí se až za 14 dní. Já ty CDčka potřebuju. Andymu jsem je půjčil, chtěl ty písničky slyšet, ale říkal jsem mu, že mi je musí co nejdřív vrátit. Zapomněl na to a včera jsme se dohodli, že si pro ně dnes dojedu. Jsou na nich skladby, které budeme hrát na další tour a já se je potřebuju doučit. Ještě je neumím perfektně,“ obhajuje své rozhodnutí můj bratr.
„Prosím, nejezdi. Já zítra řeknu Davidovi, ať ti nechá ty skladby znovu vypálit. Jenom neodcházej. Mám z toho špatný pocit. Pocit, že se stane něco zlého.“ Bill si snad nedá říct. Ať si Andreas ty CDčka klidně nechá, jen aby bráška zůstal doma. Vážně mám špatný pocit, bojím se, aby se mu něco nestalo.
„Ježiši, Tome. Řídit umím a to, že bude pršet, mě nezastaví. Já jedu. Do desíti se snad vrátím. Měj se a ahoj,“ rozloučil se. Asi už se se mnou nechtěl „hádat“. Prostě se sbalil, řekl ‚Ahoj‘ a odjel. Už vidím jen jeho vlající bundu a slyším startování auta. Je pryč. On opravdu odešel. Ještě chvilku koukám na naše prosklené dveře, kterými před chvílí prošel ven do toho nevlídně vypadajícího podvečera.
Pomalu se loudám do obýváku. Na stole mi leží napůl vypitý hrnek s kafem a pokojem problikává televize. Sednu si na gauč a snažím se sledovat zrovna běžící film. Nechci myslet na to, že Bill je teď venku, kde se schyluje k bouřce. Že jede pryč a že se mu může něco stát. Už ani ten film nesleduju. Co tu budu dělat do jeho návratu? Počkat, dneska k nám měl přijít Georg. Měl mě naučit uvařit těstoviny carbonara a upéct medovník. Jeho to naučila mamka s tím, aby se o sebe uměl postarat. Proto jsem o pomoc požádal zrovna jeho. Byli jsme dohodnuti na dnešek, protože jsem věděl, že Bill neměl být doma. Nesměl se o tomhle dozvědět. Zkazil by se tím celý plán, který jsem měl vymyšlený na oslavu našeho výročí, co jsme spolu. To mi připomíná, zítra musím zavolat do květinářství a objednat velkou kytici červených růží. Dneska bych se tam už asi nedovolal.
Moje myšlenky přetrhl zvonící telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy a přijal hovor.
„Haló?“
„Čau, Tome.“
„Nazdar, Geo, co se děje?“
„Mám problém. Zítra k tobě nemůžu přijít ohledně toho vaření. Volala mi mamka, že musím být doma. Koupila si novej gauč a potřebuje ho dopravit do domu a nastěhovat. Moc mě to mrzí, ale z tohohle se nevymluvím. Co třeba pozítří?“
„Jasně, to půjde. Výročí máme až za týden, to do tý doby nějak stihneme.“
„Opravdu se omlouvám.“
„Neomlouvej se. Tohle se může stát každému. Tak se uvidíme pozítří, jo?“
„Jasně. Dík, kámo. Čau,“ rozloučil se a zavěsil, ani odpovědět jsem mu nestihl. Co teda teď budu dělat? Geo nepřijde a na film se nedokážu soustředit. Jasně, půjdu se vykoupat a na Billa počkám v posteli, zatím ji hezky vyhřeju.
Napustil jsem si teplou vanu a lehl si do ní. Cítím, jak se moje ztuhlé tělo pomalu začíná postupně uvolňovat. Zavrtím se, udělám si pohodlí a nechám se unášet klidem. Voda pomalu chladla a začala mi být zima. Rychle jsem se domyl, oblíkl se a šel si lehnout.
Jen co jsem se zachumlal do peřin, udeřila mě do nosu Billova vůně. Neee! Je to tu zase. Sevřel se mi žaludek a rozbolela mě hlava. Snad je Billí v pořádku. Snad se mu nic nestalo. Nedokázal bych bez něj žít. Nesmířil bych se s tím, že je to moje chyba. Já jsem ho neudržel doma.
Snažím se uvolnit a vyprázdnit mysl. Po nekonečné půlhodině se mi to povedlo, a konečně jsem usnul.
***
Probudily mě sluneční paprsky. Světlo se mi dostalo pod víčka očí, a donutilo mě se probrat. Otočím se a podvědomě hmátnu rukou na druhou stranu postele. Očekávám, že nahmátnu v dekách zachumlaného brášku, ale… je tam jen studené místo! Nikde žádná měkká, teplá, nadzvedávající se peřina. Kde je Bill? Kdyby tu spal, jeho místo v posteli by nebylo studené. Že by přespal u Andrease? Kdyby byl u něj, tak by mi určitě napsal SMSku. Mobil! Žádné přijaté zprávy. Sakra, co se stalo? Podívám se po bytě, jestli tu není. Třeba spal v obýváku na gauči, i když je to nepravděpodobný. Schody seběhnu po třech.
„Bille, jsi tu?“ zavolám a čekám na odpověď. Nic. Proběhnu celý náš dvoupatrový byt. Nikde nikdo. Kde jen ten bráška je?
„Tutudutu tutudu,“ vyhrává si nahoře můj mobil. Vyběhnu schody v rekordním čase a sápu se po mobilu. Ten zatím bliká a poskakuje po nočním stolku. S nadějí kouknu na displej. Neznámé číslo, takže Bill mi nevolá. Vezmu přístroj do ruky a přijmu hovor.
„Kaulitz, prosím.“
„Dobrý den, tady policie. Mohl byste prosím přijet k nám na stanici?“
„Co se stalo?“ okamžitě mě napadlo, že se to týká Billa. Snad se mýlím.
„Týká se to vašeho bratra.“ Přesně, jak jsem si myslel.
„Po telefonu vám nemůžeme nic sdělit, proto vás žádáme, abyste přijel k nám na stanici.“
„Dobře, hned vyrážím.“ Ještě telefonuju, a přitom už se oblíkám a sahám po klíčích od auta.
„Čekáme na vás,“ ozve se mi policista.
„Už jsem na cestě.“ Típnu hovor, nasednu do auta a jedu tak rychle, jako bych to auto ukradl.
Během pěti minut už sedím v koženém křesle v kanceláři místního policejního ředitele. Strážník sedí naproti mně a skládá papíry do desek.
„Tak, pane Kaulitzi, mám na vás pár otázek. Kdy naposledy jste viděl svého bratra?“
„Včera v podvečer. Proč? Co se děje? Povíte mi to už konečně?“
„Dobře… Neříká se mi to snadno, ale… váš bratr měl včera nehodu. Při cestě po silnici mezi polema mu do cesty skočila srna. Asi ji vystrašila bouřka. Váš bratr, přestože jel opatrně, si ji nevšiml, lekl se, nezvládl řízení a narazil do stromu, co byl na kraji silnice. Když jsme na místo nehody přijeli, bylo už pozdě. Váš bratr zemřel.“
Nechtělo se mi věřit tomu, co jsem slyšel. Billy, můj Billy, že měl nehodu? Že zemřel? To ne. To nemůže být pravda. Přece by mě tu nenechal samotného. Slíbili jsme si, že budeme pořád spolu a spolu i umřeme. Nemohl odejít… Stejně je to moje vina. To já jsem ho nezastavil. To já jsem ho nedonutil, aby zůstal doma a nikam nejezdil.
Podívám se na policistu, jestli to není nějaký vtip. Jeho pohled plný lítosti mě přesvědčil o opaku. Můj mozek přestává normálně fungovat. Obraz se mi rozmazává, a nakonec se mi zatmí před očima. Poslední, co cítím, je to, jak se mnou někdo třese a volá mé jméno…
***
…Prudce se posadím na posteli. Kde to jsem? Rozhlídnu se kolem sebe. Můj pokoj? Co dělám v mém pokoji? Jak jsem se sem dostal? Postel se mírně prohne. Podívám se vedle sebe. Billy!!! Co tady dělá? Vždyť mi řekli, že umřel. Umřel? UMŘEL? Neee. Počkat. Vždyť leží vedle mne. Opatrně k němu natáhnu ruku. Bojím se. Co když mám jen halucinace? Nechci, aby to byl jen přelud. Moje prsty se zarazily o něco teplého a měkkého. Jeho kůže. Není to přelud. Je skutečný. Ale co ta havárka a policista? Že by se mi to jen zdálo? Jasně! Byl to jen sen. Jen zlá noční můra. Ve skutečnosti je Bill v pořádku a spí vedle mě.
Podívám se na něj a můj pohled se setká s tím jeho. Nespí.
„Billí? Já jsem tě vzbudil, viď? Promiň, to jsem nechtěl,“ omlouvám se mu mírně roztřeseným hlasem.
„Nic se neděje… Tomi? Proč vypadáš tak vyděšeně? Copak se stalo?“
Nedokázal jsem odpovědět, jen jsem natáhl ruce, přitulil si brášku k sobě a pevně ho objal.
„Tomi?“
„Promiň. Mně… Mně se zdál zlý sen. Hodně zlý. Jel sis k Andreasovi večer pro CDčka. Byla bouřka. Po cestě ti pod auto skočila srna, ty jsi se lekl a narazil jsi do stromu a… a…“ nedokázal jsem doříct větu, nemohl jsem to slovo vyslovit. Jen jsem se na Billa podíval. Vše pochopil a vyčetl z mých očí.
„Neboj, všechno je v pořádku. Já jsem tady a nic mi není. Přece bych tě tu nenechal.“
„Já vím, ale… Ono to bylo tak skutečné, já jsem se bál, že tu zůstanu sám, že si mě opustil, že se to všechno opravdu stalo. Že…“ Už jsem se neudržel. Slzy mi tekly po tvářích a já je nemohl zastavit. Nešlo to. Ucítil jsem na tváři teplé měkké prsty mého dvojčete. Jemně mi stíral slané kapičky stékající po mém obličeji.
„Ššššš, už je dobře, Tomi. Vše je v pořádku,“ utěšoval mě a hladil po zádech. Pomalu jsem se začal uklidňovat a vnímat realitu. Opravdu se nic nestalo. Bill je živý a zdravý tady se mnou. Přesně tam, kde má být.
autor: Janiie
betaread: Janule
Tak tohle bylo opravdu úžasně napsané.
Pěkně si mě viděsila v té části jak byl TOm na policii, už sem si říkala "tak tohle skončí špatně, po dlouhé době sem si tu něco přečetla a musí toskončit špatně …", ale neskončilo a já sem za to moc ráda. Dobrej nápad na děj a prostě se mi líbí.
líbilo se mi to 🙂 sice to byla spíš taková oddechovka, ale na to jsem dneska měla náladu 🙂 líbí se mi tvůj styl psaní 🙂 je to moc hezký 🙂 akorát by to klidně mohlo být delší 🙂 ale jinak povedené 🙂
Přiznávám, že jsem si hned od začátku myslela, že se Bil v tom autě zabije.
Takže jsem neskutečně šťastná, že tomu tak není =)♥
Je pravda, že jsem potom čekala, že Bill Tomovi řekne, že se mu zdál ten samý sen =)
Jak říká Mishka, mohlo to být klidně delší, ale jinak moc hezká povídka =)♥
Jeee, takové krásné věnování… děkuji, zlatí =)
Je to prostě nádherné. Takové krásné, lehké pohlazení po duši… co víc k tomu říct? 🙂
teda fuj já sem se lekla!awww užasně napsané!skvělý nápad :))