Pod most, na kterém bez přestání přejížděla vysokou rychlostí auta, skoro nedosahovalo světlo pouličních lamp. Přesto plechovky a láhve od alkoholu se spoustou dalších předmětů tvořily na stěnách mostu děsivě zvětšené stíny. Holé keře, přežívající okolo, zdobily mírně vlající, větrem přinesené noviny. Každou chvíli se jeden z keřů zatřásl poryvem studeného větru nebo když kolem proběhla na kraji města žijící liška. Uprostřed toho všeho, opřený o zeď mostu, seděl chlapec. Třásl se zimou a tiskl si k tělu slabounkou páchnoucí přikrývku. Nyní už studený pot mu stékal po zádech a ještě více ho ochlazoval. Břicho se mu bolestivě svíralo hlady a přesto měl pocit, že bude každou chvíli zvracet, i když jeho žaludek již pár dní neobsahoval nic kromě hořkých žaludečních šťáv. Jazyk se mu lepil na patro a celý krk měl znecitlivělý žízní, jak zhluboka vdechoval suchý vzduch, který nutně vyžadovaly jeho plíce. Roztěkaně se rozhlížel kolem a zkoumal tmavé stíny. Chtěl před nimi utéct, zdrhal před nimi pořád, ale kdekoliv byl, ony ho následovaly. Až skončil zde – v jejich nejděsivějším sídlišti. Neměl síly jim dále vzdorovat. Semkl pevně víčka a nechal si jimi dále našeptávat zlé myšlenky, jako každou noc již několikátý den. Když vyčerpaně ulehl na zem, po celodenním utíkání, v nějakém tmavém koutě, aby ho stíny ochránily před ještě strašlivějšími postavami noci. Znovu se jim poddal. Jako obvykle každý z nich vlastnil klíč, který odemykal ty nejtemnější kouty jeho mysli a násilím z nich vyrvával nejbolestnější vzpomínky. Nad ním se ozvala rychle se blížící a posléze znovu slábnoucí policejní siréna. Poplašeně otevřel oči. Znovu ho přepadla chuť vyškrábat se nahoru na most a nechat se strážci zákona odvést do zdánlivě bezpečného bílého pokoje. Vztáhl ruku a nahmatal si hladký, vystupující šrám na čele. Trhl sebou jak se nad ním znovu objevila rychle se blížící kovová přezka pásku.
,,Však my to z tebe vymlátíme!“
Vyschlé a prachem zanesené slzné kanálky ho bolestivě zaštípaly. Ne, to tu radši zemře. Bude utíkat až k smrti před vzpomínkami na to zlé místo, než aby se mu někdo snažil vzít vzpomínky na něj.
,,Zopakuj to!“
Znovu ucítil dopad koženého pásku na dolní část svých zad a jedna z mnoha hlubokých ran se ozvala, jako by jí právě někdo opět zasadil.
,,Tome!“ zakřičel ve své mysli, stejně jako se tenkrát odvážil zařvat z plných plic. ,,Pojď si pro mě!“
Nepřišel. A Bill věděl, že nepřijde, že ani Tom nedokáže vstát z mrtvých. Přesto věřil své mysli, čekal a doufal… v tu vznášející se nad ním tvář, které po lících stékaly průzračné slzy.
,,Běž! Přijdu si tam pro tebe, Bille.“
Jeho tělo prostoupil ledový chlad. Přestával cítit konečky prstů a jeho dech byl nyní až příliš mělký. Z keře před ním nečekaně vystřelilo nějaké zvíře a prchalo pryč do lesů. Dokonce provoz nad ním přicházel teď jakoby z kilometrové dálky, i když auta stále jezdila pouze několik metrů nad jeho hlavou.
,,Ale kam, Tome? Kam mám jít?“ zavzlykal. Stejně jako tenkrát se mu však nedostalo odpovědi.
,,Tady jsi,“ ozvalo se náhle za jeho zády.
———-
Znovu v bílém pokoji bez oken. Jediný zdroj světla poskytovala dlouhá zářivá lampa, jejíž světlo nepříjemně bilo do očí. Otočil se ke stejně bílým dveřím, jež se bez klíče nikdy zevnitř nedaly otevřít. ,,Ne,“ bezhlase vydechl a mžoural do nepříjemného světla. Strávil tu již mnohé chvíle a přesto jeho oči znovu nedokázaly rychle přivyknout. Za dveřmi se ozval tolik známý šramot, jak se někdo snažil strefit klíčem do klíčové dírky. Dveře se otevřely a dovnitř vešly dvě osoby v bílém. Strach mu nedovolil zvednout hlavu. Ve snaze chránit si alespoň zbytky svého obličeje, ji ještě více sklonil. Přesto viděl jejich odporem a surovostí zkřivené obličeje, kterým ironicky za hlavami prudké světlo tvořilo sterilní svatozář. Viděl i přes semknutá víčka jejich kruté vítězné škleby a výsměšné výměny pohledů. Se svými rudými tvářemi mu připomínaly klauny z hororů. Ani si neuvědomoval, že sám se v takovém hororu právě nachází. Po zemi zbrkle docouval až ke zdi a vtiskl se do nejvzdálenějšího kouta, ve snaze chránit si zničená záda. Byl to reflex, jasně si uvědomoval, že to mu v příštích minutách rozhodně nepomůže.
,,Ne, ne. Už ne,“ nevěřícně opakoval.
,,No tak, Bille, podívej se na nás,“ promluvila žena klidným hlasem.
Vzápětí ho silné ruce pevně sevřely a vytáhly nahoru. Muž ho postavil doprostřed místnosti, stoupl si před něj a pevně jej chytil za ramena.
,,Tome…“ zaprosil úplně neslyšně. Přesto téměř okamžitě uslyšel známé zasvištění a ucítil ostrou bolest v zádech. Špinavé tričko, nyní přesně v půli roztržené smáčela nová krev. Cítil, jak se rána rozevírá a po zádech mu stékají celé pramínky. Billovi se podlomily nohy, muž ho však okamžitě znovu postavil. Snažil se nevykřiknout, ne při první ráně, nemohl jim podlehnout tak snadno. Ve snaze nevydat ani hlásku si prokousl ret, takže cítil slanou pachuť i v ústech.
,,Tome!“ ´Proč? Proč už si pro mě konečně nepřijdeš? Jak jsi mě tu mohl nechat!´ ,,Můj Tome!“
———–
,,Skoč!“ Bill se nejistě podíval dolů. Chtěl to udělat, jenže ta tma pod ním ho děsila. Ucítil jemný vánek na svém uchu, jak mu Tom šeptal. ,,Neboj se. Už tě neopustím.“ Přál by si, aby mohl bratra chytit za ruku, aby to mohli udělat spolu. Přesto však ucítil jen jemné mrazení na kůži, když se znovu pokusil bratra dotknout. Do očí mu vyhrkly slzy. Naposledy se ohlédl a setkal se s Tomovým pohledem. Ten jen mírně přikývnul a jemně se přitom usmíval, jakoby chtěl Billovi dodat odvahy. Bill však nevnímal ten úsměv, pevně se očima vpíjel do bratrových, v nichž se opět odrážely temné stíny. Tentokrát však nevyvolávaly bolestivé vzpomínky. Připomínaly mu oblohu, plnou malých záchranných plamínků. Oblohu, ke které vzhlížel den co den a prosil anděly, ať ho tam odnesou. Teď věděl, že jeho prosby byly vyslyšeny. Zvedl oči k opravdové obloze. Na okamžik se mu zdálo, že je vidí. Jako jemný prach na přímém slunci se snášeli pod mraky a zase mizeli nahoře, kam jeho oko zatím nedokázalo dohlédnout. ,,Děkuju,“ zašeptal a rozhodně udělal krok do tmy. Pevně zavřel oči, nemohl se ubránit strachu z prudkého nárazu. Tlak na srdci se postupně zvyšoval. Překvapeně vykřikl, bolest, která zaplnila celý jeho hrudník, se nedala vydržet. Měl pocit, že jeho tělo je stále těžší a rychlejší, že jej nestíhá následovat. Náhle jej kdosi chytil za ruku. Pevně ji stiskl a otevřel oči. Měl pocit, že ho ta síla rozerve na tisíc kousíčků. ,,Vydrž,“ zašeptal Tom a ještě pevněji stiskl jeho ruku. Bill přes slzy skoro neviděl, když pocítil prudké trhnutí. Nevěřícně se díval na své tělo, letící stále vyšší rychlostí pod ním, dokud se neztratilo ve tmě. Cítil, že Tom změnil směr letu a táhne ho nahoru. Pohlédl na své ruce. Z čistě bílých rukou zmizely všechny jizvy. ,,Leť, Bille,“ Tom nečekaně pustil jeho ruku a Bill ucítil, že znovu rychle klesá. Instinktivně napnul záda a rozevřel ruce. Jen koutkem oka zahlédl dvě černá křídla, která ho nyní unášela po stejně tmavé obloze. Prudce změnil směr svého letu a vletěl svému bratrovi do náruče. ,,Promiň, Bille, prosím, odpusť mi,“ šeptal rychle Tom, po jehož lících znovu stékaly slzy. ,,Všichni andělé museli trpět.“ Bill ho však umlčel tak, jak jen Tom mohl doufat. Znovu cítil jeho sladké rty na svých, jemné prameny uhlově černých vlasů, do kterých se z nebe snášel nebesky zlatavý prach na své tváři a tlukot jediného a pravého srdce, přitisknutého k jeho hrudi.
,,Však my to z tebe vymlátíme!“
Vyschlé a prachem zanesené slzné kanálky ho bolestivě zaštípaly. Ne, to tu radši zemře. Bude utíkat až k smrti před vzpomínkami na to zlé místo, než aby se mu někdo snažil vzít vzpomínky na něj.
,,Zopakuj to!“
Znovu ucítil dopad koženého pásku na dolní část svých zad a jedna z mnoha hlubokých ran se ozvala, jako by jí právě někdo opět zasadil.
,,Tome!“ zakřičel ve své mysli, stejně jako se tenkrát odvážil zařvat z plných plic. ,,Pojď si pro mě!“
Nepřišel. A Bill věděl, že nepřijde, že ani Tom nedokáže vstát z mrtvých. Přesto věřil své mysli, čekal a doufal… v tu vznášející se nad ním tvář, které po lících stékaly průzračné slzy.
,,Běž! Přijdu si tam pro tebe, Bille.“
Jeho tělo prostoupil ledový chlad. Přestával cítit konečky prstů a jeho dech byl nyní až příliš mělký. Z keře před ním nečekaně vystřelilo nějaké zvíře a prchalo pryč do lesů. Dokonce provoz nad ním přicházel teď jakoby z kilometrové dálky, i když auta stále jezdila pouze několik metrů nad jeho hlavou.
,,Ale kam, Tome? Kam mám jít?“ zavzlykal. Stejně jako tenkrát se mu však nedostalo odpovědi.
,,Tady jsi,“ ozvalo se náhle za jeho zády.
———-
Znovu v bílém pokoji bez oken. Jediný zdroj světla poskytovala dlouhá zářivá lampa, jejíž světlo nepříjemně bilo do očí. Otočil se ke stejně bílým dveřím, jež se bez klíče nikdy zevnitř nedaly otevřít. ,,Ne,“ bezhlase vydechl a mžoural do nepříjemného světla. Strávil tu již mnohé chvíle a přesto jeho oči znovu nedokázaly rychle přivyknout. Za dveřmi se ozval tolik známý šramot, jak se někdo snažil strefit klíčem do klíčové dírky. Dveře se otevřely a dovnitř vešly dvě osoby v bílém. Strach mu nedovolil zvednout hlavu. Ve snaze chránit si alespoň zbytky svého obličeje, ji ještě více sklonil. Přesto viděl jejich odporem a surovostí zkřivené obličeje, kterým ironicky za hlavami prudké světlo tvořilo sterilní svatozář. Viděl i přes semknutá víčka jejich kruté vítězné škleby a výsměšné výměny pohledů. Se svými rudými tvářemi mu připomínaly klauny z hororů. Ani si neuvědomoval, že sám se v takovém hororu právě nachází. Po zemi zbrkle docouval až ke zdi a vtiskl se do nejvzdálenějšího kouta, ve snaze chránit si zničená záda. Byl to reflex, jasně si uvědomoval, že to mu v příštích minutách rozhodně nepomůže.
,,Ne, ne. Už ne,“ nevěřícně opakoval.
,,No tak, Bille, podívej se na nás,“ promluvila žena klidným hlasem.
Vzápětí ho silné ruce pevně sevřely a vytáhly nahoru. Muž ho postavil doprostřed místnosti, stoupl si před něj a pevně jej chytil za ramena.
,,Tome…“ zaprosil úplně neslyšně. Přesto téměř okamžitě uslyšel známé zasvištění a ucítil ostrou bolest v zádech. Špinavé tričko, nyní přesně v půli roztržené smáčela nová krev. Cítil, jak se rána rozevírá a po zádech mu stékají celé pramínky. Billovi se podlomily nohy, muž ho však okamžitě znovu postavil. Snažil se nevykřiknout, ne při první ráně, nemohl jim podlehnout tak snadno. Ve snaze nevydat ani hlásku si prokousl ret, takže cítil slanou pachuť i v ústech.
,,Tome!“ ´Proč? Proč už si pro mě konečně nepřijdeš? Jak jsi mě tu mohl nechat!´ ,,Můj Tome!“
———–
,,Skoč!“ Bill se nejistě podíval dolů. Chtěl to udělat, jenže ta tma pod ním ho děsila. Ucítil jemný vánek na svém uchu, jak mu Tom šeptal. ,,Neboj se. Už tě neopustím.“ Přál by si, aby mohl bratra chytit za ruku, aby to mohli udělat spolu. Přesto však ucítil jen jemné mrazení na kůži, když se znovu pokusil bratra dotknout. Do očí mu vyhrkly slzy. Naposledy se ohlédl a setkal se s Tomovým pohledem. Ten jen mírně přikývnul a jemně se přitom usmíval, jakoby chtěl Billovi dodat odvahy. Bill však nevnímal ten úsměv, pevně se očima vpíjel do bratrových, v nichž se opět odrážely temné stíny. Tentokrát však nevyvolávaly bolestivé vzpomínky. Připomínaly mu oblohu, plnou malých záchranných plamínků. Oblohu, ke které vzhlížel den co den a prosil anděly, ať ho tam odnesou. Teď věděl, že jeho prosby byly vyslyšeny. Zvedl oči k opravdové obloze. Na okamžik se mu zdálo, že je vidí. Jako jemný prach na přímém slunci se snášeli pod mraky a zase mizeli nahoře, kam jeho oko zatím nedokázalo dohlédnout. ,,Děkuju,“ zašeptal a rozhodně udělal krok do tmy. Pevně zavřel oči, nemohl se ubránit strachu z prudkého nárazu. Tlak na srdci se postupně zvyšoval. Překvapeně vykřikl, bolest, která zaplnila celý jeho hrudník, se nedala vydržet. Měl pocit, že jeho tělo je stále těžší a rychlejší, že jej nestíhá následovat. Náhle jej kdosi chytil za ruku. Pevně ji stiskl a otevřel oči. Měl pocit, že ho ta síla rozerve na tisíc kousíčků. ,,Vydrž,“ zašeptal Tom a ještě pevněji stiskl jeho ruku. Bill přes slzy skoro neviděl, když pocítil prudké trhnutí. Nevěřícně se díval na své tělo, letící stále vyšší rychlostí pod ním, dokud se neztratilo ve tmě. Cítil, že Tom změnil směr letu a táhne ho nahoru. Pohlédl na své ruce. Z čistě bílých rukou zmizely všechny jizvy. ,,Leť, Bille,“ Tom nečekaně pustil jeho ruku a Bill ucítil, že znovu rychle klesá. Instinktivně napnul záda a rozevřel ruce. Jen koutkem oka zahlédl dvě černá křídla, která ho nyní unášela po stejně tmavé obloze. Prudce změnil směr svého letu a vletěl svému bratrovi do náruče. ,,Promiň, Bille, prosím, odpusť mi,“ šeptal rychle Tom, po jehož lících znovu stékaly slzy. ,,Všichni andělé museli trpět.“ Bill ho však umlčel tak, jak jen Tom mohl doufat. Znovu cítil jeho sladké rty na svých, jemné prameny uhlově černých vlasů, do kterých se z nebe snášel nebesky zlatavý prach na své tváři a tlukot jediného a pravého srdce, přitisknutého k jeho hrudi.
autor: Jude
betaread: Michelle M.
One thought on “Bridge to the stars”