Declarations 1/2

autor: Jelly Pencil

Tentokrát děkuji Darxie, která se po čase ozvala, že by ráda něco pro náš blog přeložila, takže tady máte další jednodílku z dílny skvělé americké autorky Jelly Pencil. Je to první věc, kterou od této autorky budete číst, pokud nejste pravidelnými návštěvníky THF, jinak ji samozřejmě budete znát. Je jednou z těch skvělých autorek, které píšou nezapomenutelné povídky. Tahle patří mezi ty roztomilé, tak doufám, že si ji zamilujete stejně jako já, když jsem ji četla poprvé. Ještě jednou díly Darxie za překlad a vy si to užijte a dejte autorce vědět, co si o jejím dílku myslíte. J. :o)

Tom vždy čekal na tyhle krátké  momenty. Čas s jejich psy, temné noci, když tourbus stál a hvězdy zářily, tiché chvilky jen s jeho dvojčetem. Přestávky mezi koncerty byly jako nádechy mezi ponořením se do vody.

„Podívej!“ Bill zalapal po dechu v jednom z takových tichých momentů, prsty propletené s těmi Tomovými a s vodítky. „Tome, padající hvězda. Právě jsem ji viděl.“

Tom se zaklonil, aby viděl na temně modrou oblohu, sledoval, jak se nad nimi třpytily a blýskaly hvězdy. „Už je pryč.“

„Proto by ses měl stále dívat nahoru, místo koukání dolů. Teď jsi to prošvihl,“ pokáral ho Bill a uvolnil Tomovu ruku, aby mohl odmotat vodítko a prodloužit ho.

Tom pokrčil rameny, užíval si ticho, když foukal vítr, Billovi foukal vlasy do očí, i když se je neúspěšně snažil odhrnout z tváře. „Dej mi to,“ řekl Tom a vzal si vodítko, takže teď vedl oba psy. Vždycky to tak nějakým způsobem skončilo. „Bude jich víc. Georg říkal, že déšť meteorů začal teprve před hodinou, ne?“

„To je pravda“ řekl Bill zamyšleně.

Jak psi začali čenichat v blízkém křoví, táhli Toma dopředu… Vždycky byli venku nadšení, i na zastávce autobusu, kde byl většinou hlavně beton. Když se Tom otočil, aby kouknul na svoje dvojče, Bill už se elegantně pokládal na zem. Přitáhl si kolena k hrudníku a zaklonil hlavu tak, že zase viděl na oblohu.

„Hej,“ protestoval Tom a škubal za vodítka jejich psů, aby je navedl směrem k Billovi. „Myslel jsem vevnitř. Můžeme je sledovat z busu. Psi už jsou stejně hotoví.“

„Už je mi z tourbusu špatně.“ Bill zamlaskal a náhle oba psi táhli Tomovu ruku do opačného směru a poslušně skákali na Billovu stranu. Tom viděl Billův úsměv i v tlumeném světle, když láskyplně hladil jejich štěňata. „Vidíš? Naše miminka si to myslí taky. Neměli by být uvězněni pořád uvnitř.“

Tom se svalil s povzdechnutím vedle jeho dvojčete a šťouchl ho do lokte. Bill jen zavrčel, oči odhodlaně připíchnuté na obloze.

Ty tiché momenty byly Tomovy nejoblíbenější, hlavně po dni plném křiku tak hlasitém, že mu pořád zvonilo v uších, a krev se stále řítila žilami. Bill už nebyl ani stažený ani ostražitý, teď vypadl spokojeně a mírumilovně, kromě toho, že mu byla trochu zima. Jeho jemné vlasy mu stále vlály před očima, ale už se ani neobtěžoval jejich odhazováním, jen napjatě čekal na další záblesk na obloze.

„Dávej pozor,“ řekl. Tom si ale všiml, že se jeho rty hýbou už předtím, než slyšel samotná slova. „Propásneš i tu další, Tome.“

S reptáním se Tom otočil, aby sledoval oblohu, zrovna když pruh světla prosvištěl nebem, a Bill ohromeně zalapal po dechu.

„Fajn,“ řekl dredatý kytarista a snažil se vstát. „Jednu jsem viděl. Pojďme.“

Bill si přitáhl kolena víc k hrudníku a natáhl ruku, aby chytl Toma za loket. „Psi se nedívali. Ještě žádnou neviděli.“

Oba psi zírali na Toma velkýma, nevinnýma očima. On si ale jen odfrkl, vymanil se ze sevření  svého dvojčete a začal se oprašovat. „Viděli to v duchu. Pojď, je zima.“

Aby se zahřál, přejížděl si dlaněmi po pažích a zatahal za vodítka. Bill jen protočil oči a zamumlal něco jako „Velký mimino.“

„Pojď už, Bille,“ Tom si stěžoval a pro změnu tahal za límec Billova trička.

„Ne,“ jeho bratr se odtáhl a vytrhl vodítka z Tomova sevření. „Chci vidět víc padajících hvězd a psi ještě neviděli ani jednu.“

„Ani bys nevěděl, kdyby ji viděli!“ Tom protestoval.

Bill ho ignoroval, škrabal za uchem psa, co byl nejblíž, a sladce špital hlasem, který si schovával jen pro jejich štěňátka.

Tom se posadil zpátky na zem, poražený. „Miluješ je až moc.

„To teda ne,“ odpověděl jeho bratr, konejšivě hladíc jejich psa. „Miluju je přesně tak akorát. Jsou sladcí.“

„Ne, jsi jako ta děsivá kočičí žena, která žila přes ulici,“ provokoval ho Tom. „Ta, co vždycky smrděla po rybách,“ zacpal si naschvál nos. Bill hlasitě zavrčel, rty sevřené do nespokojené linky.

„Miluju tě víc než psy, tak je to teda taky asi až moc!“

Tom se překvapeně odtáhl, z Billova pohledu ho vtipkování přešlo. Větřík zafoukal studeněji, a tak se namáčknul zpátky blíž k Billovi, aby ho zahřál. „Sakra, nebuď protivnej. Můžeš mě milovat tak moc, jak chceš, jo?“

Bill něco zabroukal a zase zaklonil hlavu. Jeho výraz vyjadřoval, že byl na míle daleko, zamyšlený  v měsíčním světle.

Další hvězda přelétla přes oblohu.

**

Hukot neustálého mluvení  naplňoval televizní studio, každý člověk mluvil hlasitěji než ten před ním, jako by to, co chtěli říct oni, bylo o moc důležitější. Lidé štěbetali všude kolem něj, hlasy se míchaly do sebe navzájem a stresovaly Toma ještě víc. Georg brečel, když trapně prohrál s Davidem zápas v ping-pongu. Někde za ním byl člen týmu kárán za snězení Billova ovocného občerstvení. V rohu Natalie držela štětec s makeupem a mluvila sladce na Gustava, který se snažil utéct a vypadal jako v pasti.

Tom zasténal a zacpal si uši, tiše nadával. Šum lidí se pomalu vytratil, když procházel přes halu, razíc si cestu do šatny, kde doufal, že najde svoje dvojče.

Kromě klapání  podpatků, dopadajících na dřevěnou podlahu, už bylo docela ticho, zrovna když Tom přišel ke dveřím. Oddechl si a vešel dovnitř. Bill stál před zrcadlem dlouhým až na zem, upravoval si oblečení a tahal za části svého outfitu. Předtím, než si všiml Toma a rozzářil se, udělal před zrcadlem otočku.

Posunul se dostatečně  daleko od zrcadla, aby Tom viděl outfit v celém jeho rozsahu, včetně kožených bot a řetězu pověšeného na kalhotách. Bill přejížděl svými nalakovanými nehty přes kovové ozdoby zářícího trička.

„Vypadá to dobře,“ prohlásil Tom, když si Bill pohrával s lemem trička.

„Jo?“ zeptal se jeho bratr, protahujíce si krk tím, že se snažil kouknout na sebe zezadu.

„Jo. Fakt se ti tohle tričko v obchodě líbilo, pamatuješ?“

Přesně tohle tričko totiž získali na výjimečném nakupovacím výletu, další jejich tichý moment (i když byl přeplněný lidmi, bodyguardi stojící po celém obchodě). Tom seděl poslušně v kabince a říkal názor na každý z Billových outfitů, sbíral ty, které si Bill odložil a pečlivě je skládal.

Jeho dvojče kývlo a otočilo se k němu s potěšeným pohledem předtím, než jen tak prohlásil: „Miluju tě víc než tohle tričko.“

Tom mrkl a pak jen zíral na Billa, jak si hraje se zoubky ozdobného zipu.

„Uhm,“ řekl. „Díky?“

Bill zářil. „Není  zač.“

Otočil se zpátky, aby se mohl zase upravovat v zrcadle a hrát si s tričkem, které nemiloval tak moc jako Toma.

„Stalo se něco?“ vešel jejich kameraman, a když Tom zvedl hlavu, měl objektiv kamery přímo v obličeji.

„Jak se cítíš před interview? Nervózní? Nadšený?“

Kytarista jen pokrčil rameny, ustupujíc od kamery. „Běžte se zeptat Billa na jeho outfit.“

Kamera se odvrátila a Bill štěbetal vzrušeně o svém oblečení, nemohl nezačít s přehnaným příběhem o jejich nakupovacím výletu, včetně toho, jak statečně bojoval s agresivním prodavačem o poslední z černých, třpytivých triček – což bylo naprosto vymyšlené, samozřejmě.

Tom zavrtěl hlavou a sledoval jej s úsměvem.

**

Všechny backstage byly stejné. Kapela nimi probíhala, aniž by se o cokoliv starala, adrenalin stále v jejich žilách, řev stále zvonící v uších.

„Skvělé,“ Bill zapištěl, když Tom dorazil do jejich odpočívací místnosti. „Absolutně, úplně, tak… Tome… můj…“

Tom už mu pomáhal sundávat těžkou horní část jeho stage outfitu a Bill pohodil zpocenými vlasy jako pes, když to z něj jeho dvojče stahovalo. „Jo, přesně tohle… Tak, tak úžasné, kluci!“

„Georg to dvakrát pokazil,“ uchechtl se Tom. „Nemá žádný schopnosti, je to absolutní nula.“

Bill kývl na souhlas, zatímco Georg v židli, vzdálené od nich asi půl metru, protočil oči.

„Nebo to bylo třikrát?“ zeptal se Tom s úšklebkem, zapomínajíc se zmínit, že jeho bratr doslova uklouzl na podiu. Dvakrát. „Myslím, že jsi to musel zkazit alespoň tři-„

„Miluju tě víc než Georga,“ přerušil ho Bill.

Tom se zastavil, vytržen z nadávání na Georgovy chyby. Bill se zdál perfektně uvolněný, jako by vlastně neřekl nic divného.

„Hej,“ promluvil Georg a přitiskl si dramaticky ruku na srdce. „Není nutné být teď tak krutý.“

„Máš Gustava,“ řekl Bill nemilosrdně. Přehodil ruku přes Tomova ramena a opíral se o jeho bok, když pracoval na rozšněrování svých bot. Tom se uvolnil pod Billovým dotekem – všechny sobecky přivlastňující dvojčecí potřeby obstarány, aniž by on musel cokoliv dělat.

Georg komicky našpulil rty a smutně se koukl na Gustava. Ten ale jen chladně založil ruce. „Ne.“

„Kruté,“ řekl Georg a zkroušeně zavrtěl hlavou.

Tomova pozornost se obrátila zpátky na Billa, který právě začal s únavným sundáváním své kombinézy.

Zápolil se zipem, tak se Tom natáhl a se skousnutým rtem ho sám rozepl.

„Jsi…?“ vypadlo z něj, i když vlastně vůbec nevěděl, na co se zeptat.

„Skvěle,“ řekl Bill, když osvobodil s Tomovou pomocí jednu ruku.

Tom kývl, ztichl, když se Georg okamžitě přidal na Gustavovu stranu s rozesmátými prosbami o dvojčecí obejmutí.

**

„Počkej, počkej, tady se to stalo, vidíš, počkej…“ Bill ukazoval na televizní obrazovku, když s kyselým výrazem sledoval jejich vlastní rozhovor. „Tam… TAM. Slyšel jsi to? Neměl bych mít dovoleno mluvit, Tome!“

„Děláš chyby pořád,“ odpověděl jeho bratr, pokrčil rameny a opřel si hlavu o Billova kolena. Jeho dvojče sedělo s překříženýma nohama na Tomově hotelové posteli, zatímco on seděl na zemi před ním. Zaklonil hlavu a doufal, že si bude Bill dál hrát s jeho copánky. „Jsi chodící omyl.“

„Není to moje chyba,“ ozval se Bill, přesně jak Tom očekával. Nejrychlejší a nejsprostší způsob, jak zařídit, aby na sebe Bill přestal být tak tvrdý, byl prostě ho trochu popíchnout. „Angličtina je tak těžká. Od teď chci mít překladatele. Chybí mi ty časy, kdy s námi byla Dunni pořád.“

„Nepotřebuješ Dunju,“ trval si na svém Tom, nepřestával ve šťouchání hlavou do bratrovy ruky. „Máš mě. Když se do toho zamotáš, začnu jim německy nadávat.“

„Polovina fanynek by ti rozuměla, Tome.“

„Vím,“ odpověděl Tom a ušklíbl se, když si Billovy ruce našly cestu zpátky k jeho hlavě. „Proto je to tak zábavný.“

„Ty jsi ale sprosťák,“ provokoval Bill, sbíral jeho copánky a pletl je do sebe, přitom za ně hravě zatahal.

„No tak, myslíš si, že je to vtipný.“

„Jo,“ řekl Bill a masíroval palci zadní část Tomova krku, „ale pořád ti můžu říkat sprosťáku, když budu chtít.“

To bylo fér, rozhodl se Tom a zaklonil hlavu tak, že koukal přímo vzhůru na Billa, který se na něj usmál zpátky a vyplázl dětsky jazyk. Pak natáhl ruku, aby mohl zatahat za Tomův piercing ve rtu.

„Myslím, že to nebylo všechno tak špatné, “ zauvažoval Bill, otočil kroužek zpátky a naprosto se zaměřil na televizi, kde sledoval konec rozhovoru – kapela vstávala, aby si potřásla rukou s přicházejícím hostem. Kov na Billově tričku se pod horkými televizními světly odrážel. Obdivně si povzdychl. „Já vypadal ten den tak dobře.“

„Nafoukanče,“ popíchl ho Tom.

Bill jen pokrčil rameny a ani se neobtěžoval ten fakt vyvracet. Býval jak neuvěřitelně pyšný, tak i znepokojivě nejistý.

„Miluju tě víc než sám sebe,“ řekl.

Toma ta slova zasáhla u srdce, jako kdyby to místo Billa samotného byl někdo jiný, kdo právě urazil jeho dvojče.

„To je hloupý.“ Setřepal Billovu ruku ze své tváře, aby se mohl otočit, zkoušejíc Billa se svým novým skepticismem.

Bill se lhostejně natáhl pro ovladač, aby mohl přepnout kanál. Jak projížděl stanicemi přes různé televizní pořady, Tom jen zíral na obrazovku a pořádně ani nevěděl, na co koukal.

**

Bill Toma miloval víc než  boty, kabelky od návrhářů nebo brýle, víc než ptáky, co zpívali ráno za okny jejich autobusu, víc než výlety na Maledivy a taky víc než jídlo.

Tom byl zmatený.

Tohle bylo nové, protože Bill nikdy jejich emoce tak otevřeně a běžně nesděloval, nikdy je necpal do krátkých konverzací, kam tak nějak zapadaly.

Bylo to nové, ale jenom tím, že to říkal nahlas. Protože jinak to už Tom dávno věděl. Samozřejmě, že ho jeho bratr miloval víc než tyhle věci. Byl si jistý, že ho miluje víc než skoro všechno na světě. Takhle to s nimi vždycky bylo.

Bylo jen nové, že to Bill říkal. Toma to ale nijak neotravovalo. Asi by mělo, ale ne, neotravovalo.

Koncertování bylo tak vyčerpávající, Tom jen čekal na ty společné malé momenty a byl si jistý, že Bill se na ně těšil taky. Tom miloval, když se jeho bráška usmíval.

Někdy měl taky rád, když  koukal, jak spí.

„Cítím, jak na mě koukáš,“ zamumlal Tom s polštářem nataženým přes obličej. „Přestaň s tím, nebo tě vyhodím z postele.“

„Jen jsem přemýšlel,“ ozval se Bill příliš blízko u Tomova ucha, příliš silným hlasem. „Ten meteorový déšť byl tak pěkný. Měli bychom to udělat znovu.“

„Bille,“ řekl Tom, odmítajíc otevřít oči. „Budeš spát na zemi.“

„Je to moje postel,“ namítl jeho bratr. „Já tě vyhodím na zem. A co budeš dělat potom?“

Nebyla to tak úplně lež. Dvojčata se totiž nikdy přesně nerozhodla, která postel patří komu. Většinou byla Billova postel ta, kde spal Tom.

„Ty si nemyslíš, že to bylo hezký?“ Jeho hlas zněl opravdu ublíženě.

Tom vydechl a snažil se sám sebe udržet vzhůru. Vystrčil tápající ruku zpod jejich těsně  přitisknutých peřin a pohladil Billa tam, kde si myslel, že je jeho rameno. „Bylo to krásný, Billi. Teď pojď spát.“

„Myslel jsem si to taky,“ odvětil Bill, naprosto potěšený. Poposunul se blíž k Tomovi a povzdechl si. Tom přetáhl roh přikrývky přes Billovo odhalené rameno, když se jeho dvojče zavrtělo, a dokončil tak jejich pelíšek.

Jak se Billův dech prodlužoval, padal Tom uvolněně a vděčně zpátky do snů.

„Chceš to udělat znovu?“

Tom si povzdychl a donutil se otevřít jedno oko a zírat.

„Jsi tak hlasitý,“ poznamenal a šťouchl do bratrova ramene, aniž by ho vystrčil z jejich pelechu z přikrývky.

„Nevrážej do mě,“ odvětil mu Bill i tak, a šťouchl Toma o moc víc. „Krom toho, jen jsem se snažil říct, měli bychom to někdy udělat znovu.“

„Měli bychom vytvořit meteorický déšť,“ řekl Tom v polospánku.

Mohl cítit, jak Bill kývá do polštáře. „Ano.“

„Potřebuješ spát,“ Tom zamumlal. „Jsi praštěnej.“

Bill se urazil. „Ne-mů-žu.“

Když Tom s námahou rozlepil jedno oko, Bill na něj s očekáváním čučel a vypadal uraženě.

„Oh,“ zamumlal jeho bratr a naklonil se, aby mu mohl dát pusu na čelo. „Dobrou noc.“

Jeho dvojče se usmálo a už  uklidněné se zamotalo zpátky do peřin. Oba už byli vyčerpaní.

„Miluju tě víc, než načechrané peřinky,“ řekl Bill, zrovna když už Tom málem usnul.

Bill se nacpal více do jeho prostoru, blíž jeho vůni tak, že dýchal přímo na Tomovu pokožku. „I když jsou opravdu teplé, jemné, a je tak dobré v nich být.“

„Uh huh,“ zamumla Tom těsně na hranici spánku, blízko světa snů, kde bude snad Bill u něj, spolu, přesně jako teď. Možná i blíž. „Ty taky.“

Bill udělal jemný zvuk, přesně v momentě, kdy Tom odpadl.

**

Tom se probudil sám, těsný  smotek peřin z předchozí noci byl teď rozmotaný a poloprázdný.

Došel až do tourbusové  uzounké kuchyňky a otíral si ospalky z očí. Nemohl si přesně  vzpomenout, co dnes měli dělat – možná Bill bude vědět.

Tom pár sekund zíral do prázdné  ledničky, odsunul krabici mléka a objevil jen prázdnou dózu na něco, co musel být jeden z Billových divných produktů na pleť. „Bille? Kde je pizza?“

Jediná odpověď, která  se mu dostala, bylo příležitostné klapání klávesnice.

Tom si povzdychl a zahnal představy o snídani. Bylo ohromující, kolik Bill mohl sníst jídla na někoho tak hubeného. Nějakým způsobem bylo množství, které snědl, přímo úměrné množství, které plánoval sníst Tom.

Bill seděl v obýváku s vytaženým notebookem, polonahý, sedící si na patách.

„Na co se koukáš?“ zeptal se Tom a natáhl se, aby mohl nahlížet bratrovi přes rameno.

Na obrazovce byla zrnitá, stará fotka. Dva identičtí blond chlapci sedící  společně na špinavém koberci, jeden s autíčkem visícím z uslintané pusy, druhý měl obmotané prsty kolem tváře prvního dvojčete.

„Máma je přesvědčená, že může zase pracovat s počítačem,“ vysvětlil Bill, překlikávající na další obrázek, vyfocený hned po tom prvním. Teď jedno dítě drželo autíčko a to druhé bylo červené a ubrečené.

„Vždycky jsi mi bral moje věci.“ Tom si lehce postěžoval, usazujíc se na sedačku vedle Billa. „Spratku.“

„Byl jsem miláček,“ popřel Bill a rychle prolistoval pár dalšími obrázky malého brečícího Toma, než se dostal k jedné, kde měl Bill autíčko ve své vlastní puse. „Tys byl špatný příklad.“

„A ty jsi byl kopírka.“

To byla pravda. Bill vždycky Tom následoval, napodoboval ho a dělal všechno špatně jako on. Nikdy Toma nenechal ani na moment samotného jako dítě, a ani se to moc nezměnilo v dalších letech. Jeho dvojčeti to nevadilo, Bill motající se kolem něj, znamenalo jen to, že se ho nemusel držet sám.

„Mamka skenuje všechny staré rodinné fotky. Měl bys je všechny vidět – byli jsme tak roztomilí, Tome.“

„Já jsem pořád roztomilej.“

„Přeju si, abychom nevyrostli,“ Bill pokračoval, ignorujíc Tomovy protesty. Povzdechl si, když se proklikal k obrázku jednoho miminka cucajícího palec toho druhého. „Jednodušší časy.“

Tom si sotva pamatoval jejich dětství jako jednoduché – hádky mezi Jorgem a Simone, šikanování na škole od lidí, co nerozuměli jejich stylu, učitelé, kteří je rozdělovali – ale nehodlal kazit Billovu dobrou náladu. Jeho dvojče mělo vysoce selektivní paměť.

Na dalším obrázku byl rozzářený  kojenec s diadémovou čelenkou. Tom se zasmál. „Věci se zas až  tak nezměnily.“

Bill po něm hodil pohledem. „To jsi ty.“

Tom zamrkal. „Aha.“

„Byli jsme tak malinkatí,“ pokračoval Bill trochu toužebným hlasem. „Podívej se na ty malé prstíčky. Jsou teď o tolik větší.“

Bill zatahal za jednu z Tomových rukou, natahoval ji a krčil prsty jako panence. Tom mu to s úšklebkem dovolil a uvolnil prsty. Projížděl dál miminkovskými fotkami, zatímco se Bill nostalgicky zamyslel nad jeho nehty, zacházejíc tak daleko, že se tváří otíral o Tomovy klouby.

„Byli jsme spratci,“ Tom řekl, když se na obrazovce objevila fotka různobarevného dítěte. Bill se všemi druhy makeupu, které Simone měla ve sbírce, a pravděpodobně i s něčím z kuchyně.

„Máme štěstí, že nás máma neutopila.“

„TY máš štěstí. Já byl andílek,“ tvrdil Bill s ďábelským úšklebkem.

„Nemysli si, že mě  oblafneš. Já tam byl. Rozstříhával jsi všechno nové oblečení, aby sis mohl vytvořit divný malý trička.“ Řekl Tom, potlačujíc hloupý úsměv, když si na to vzpomněl. „A sukně,“ dodal ještě.

„Byl to kilt,“ připomenul mu Bill. A já na tom fakt tvrdě pracoval, Tome! Jak se opovažuješ!“

„Byly to máminy nejoblíbenější šaty a ona ti musela pomoct to sešít zpátky, protože tys nevěděl, jak to udělat, jakmile jsi tu věc rozstříhal.“

Bill se urazil a pustil Tomovu ruku. „Takhle si to vůbec nepamatuju!“

„Samozřejmě, že ne,“ Tom ho provokoval, zatímco překlikl na další fotku – Bill v páru Simoniných bot na podpatku.