Tuto povídku bych chtěla věnovat své nejlepší netové kamarádce, která twc miluje. Emiily, mám tě ráda!
Je možné, aby byla tahle hodina tak nudná? Je. Bohužel! Stále ty stejné kecy; geologie, geomorfologie, podnebí, vodstvo. A jde to zase od začátku. Ano, zeměpis! Mluvím o zeměpisu! Jeden z nejnudnějších předmětů vůbec. A hned za ním vlají a visí chemie s němčinou…
Twincest. Vzpomenu si na twincest. Je možné, aby existovaly dvě tak vznešené a krásné osoby v páru? Není. Bohužel! Vždyť by bylo nádherné, kdyby se dvě tak překrásné osoby spojily v jednu. Je sice fakt, že to někomu může připadat nemorální, odporné, ale… Mě to nevadí. Láska je přeci pěkná věc, tak proč jí bránit? Proč?
Je možné, aby se mé zasnění odehrálo při hodině zeměpisu? Je. Bohužel!
Buf!
Letíme nebem, galaxií,
bubliny kolem nás.
Buf!
Zářivé kotouče klesají
a v novém světě vítají.
Buf!
Černé dlouhé vlasy se zalesknou v zapadajícím slunci. V mžiku se na nich objevila hubená dlaň, hladící je. Jemné vlásky se zatřásly vlivem pohybu hlavy, která se natočila, aby viděla na toho, kdo jí hladí. Úsměv. Na tváři se mu objevil úsměv a chytil jeho ruku do svých dlaní. Opřel se o jeho ručku s drsnou kůži na prstech od věčného brnkání na kytaru.
„Tome…“
„Bille…“
Dvojí šepot zazněl prázdnou místností. Šepot, který se spojil v jeden. Dva hlasy, které byly tak stejné, a přeci rozdílné! Každý patřil někomu jinému, každý byl využíván k jiným slovům. Každý byl využíván k jinému oslovení; jedno patřilo jemu, druhé zase tomu druhému. A stejné? Vyznívaly ze stejných úst, jen jedny měly ve rtu kuličku, oba dva byly využívány ke stejnému zvonivému smíchu, byly to hlasy dvojčat.
„Je možné…“ Zašeptání se chvíli vznášelo ve vzduchu, než dorazilo k uším druhého člověka. „Je možné, abych někoho tak moc miloval? Abych miloval vlastní dvojče?“ Slova, slovíčka se odrážela od stěn, pohybovala se prostorem uzavřeného pokoje, narážela do dvou osamocených postav, ale ty to necítily. Jediné, co pociťovaly, bylo ono silné poletování motýlků v podbřišku a láska. Láska svazující jejich těla, láska odstraňující všechny problémy, láska ukazující jen toho druhého.
„Ano. Ano, je to možné. Alespoň u mě.“ Odpověď se rychlostí blesku přemístila od černovlasého mladíka k tomu druhému.
„To byla pouze řečnická otázka.“ Usmál se a pohladil svého bratra po lícní kosti, prstem sjel ke koutku rtů, přejel po jejich horní kontuře na druhou stranu a zase zpět, ukazováčkem setrvával na jemných rtech. Až sem byla cítit jejich jahodová vůně. Pak ho jemně chytnul za bradu, tlačíc ji vzhůru. Z ramena si přehodil na záda jeden pramen svých smotaných vlasů a sklonil se k bratrovu obličeji. Usmál se a druhou rukou ho pohladil po čele, přičemž mu z obličeje odhodil delší černé vlásky. Poté se jemně dotknul jeho úst, něžně mu skousnul dolní ret…
Buf!
Láska pohybuje lidmi,
bubliny začínají praskat.
Buf!
Mají dlouhé seznamy,
Jak buchat a co dál dělati.
Buf!
„Je možné, že zase nedáváte pozor?“ Osloví mě hlubší rozzlobený hlas. Trhnu sebou a zadívám se do zamračené tváře našeho profesora zeměpisu.
„Ano. Jen bych to slovíčko zase vynechala.“ Odpovím a jako jediná pociťuji a vidím, jak ona slova narážejí do tabule, do oken a do stěn a opět se vrací směrem ke mně, ale zastaví se o staršího muže, stojícího přede mnou.
autor: EliotQa
betaread: Janule
