Jeden pohled stačí

Labužnicky přivoním ke své první kávě dnešního dne. Večer už to nebude takové potěšení, ale právě teď je šálek stojící přede mnou opravdovou lahůdkou. Opatrně upiju, abych si nespálil jazyk, a s nadšeným úsměvem se zahledím do románu, který jsem si s sebou do kavárny přinesl.

Můj každodenní ranní rituál. Káva a kniha, než se zase budu muset vrhnout do práce. Po třech přečtených stranách jsem se jenom zběžně rozhlédl kolem sebe, abych zjistil, kdo z pravidelných zákazníků ještě vysedává na svém oblíbeném místě, nebo jestli jsem já už tím posledním. Pohledem doputuji až k čokoládově hnědým očím, které mi můj pohled opětují. Ucuknu dříve, než stihnu zachytit emoce v pohledu muže s tmavými vlasy, sepnutými do culíku a bouřlivým plnovousem na bradě.

Jenom další zákazník. Jenom další… sakra, jenom další přečtená strana, ale ať se propadnu, jestli vím, co jsem četl. Pohled mi uteče zpět k muži s plnovousem a opět na sebe naše pohledy narazí. Sklopím rychle pohled k šálku teď již vlažné kávy a nerozhodně se zakousnu do rtu. Když se podívám znova… přistihnu jej? Rychle blesknu očima rozhodnutý, že jestli se muž nebude koukat, rychle si jej prohlídnu. Jak se ale zdálo, chlápek neměl evidentně nic lepšího na práci, než studovat mé rysy v obličeji, protože jsem opět narazil na jeho teď už pobavený pohled, ve kterém probleskovala zvědavost. On se snad královsky baví. No, jak myslíš, tuhle hru můžou hrát obě strany.

Vší silou jsem se snažil udržet nezaujatý výraz v obličeji a lehce rozechvělou rukou jsem otočil další stránku knihy. Jenom já vím, že předchozí strana nebyla přečtena, ale s tím se mu svěřovat nehodlám. Kávu jsem raději odsunul kousek od sebe, protože se svou nešikovností bych si tak maximálně způsobil nehodu. Najednou mi celá tahle situace přišla komická a já se proti své vůli začal usmívat. Zvedl jsem pohled, zda muž ještě sedí naproti mně přes dvě řady stolečků a on tam opravdu seděl. Pohodlně opřený a uvolněné držení těla napovídalo, že je se sebou i s celou situací naprosto spokojen. Také se usmíval.

Další strana přetočena, nepřečtena a mně se chtělo hlasitě se zasmát. Takhle bláznivě jsem se choval snad někdy na střední škole. Ale ne v pětadvaceti. Dobře, chceš to, máš to mít. Odhodlaně jsem zaklapl knihu a po stole ji odsunul daleko od sebe. Pohodlně jsem se zapřel o opěrku křesílka a s pozvednutým obočím jsem se zadíval na pana neznámého. Chvíli jsme se měřili pohledy. Snad doufal, že mě rozhodí, ale to mě neznal.

Najednou se začal smát, do mužné ruky uchopil šálek, který v jeho prstech vypadal skoro jako hračka z dětské kuchyňky, a rukou pokynul směrem ke mně. Co? Zazmatkuji, co tím chce naznačit? Chce si přisednout? Nejspíš mé pokrčení rameny pochopil jako souhlas, protože se zvedl a vesele ukazuje chrup celému osazenstvu kavárny, se hrne ke mně. Co s ním mám jako dělat?

„Ahoj. Můžu si přisednout?“ Bože, jeho hlas byl ještě žhavější než celý jeho zevnějšek. Lehce nakřáplý, s podtóny sametu. Jenom se do něj zabořit. Než jsem se stihnul nadechnout, pan neznámý si nenuceně odsunul druhé křesílko a překvapivě elegantním stylem složil naproti mně své, pod bílým děrovaným tričkem rýsující se, vypracované tělo.

„Řekl bych, že už se stalo.“ Nešlo se neusmívat. Najednou to dnešní ráno nebylo tak nudné, jak se původně zdálo.

„Nesnáším chození kolem horké kaše. Na to je život sakra krátký. Mimochodem, jsem Tom.“ Pokud je to ještě možné, jeho úsměv se rozšířil a v uhrančivých, čokoládových očích hrály jiskřičky. Natáhl ke mně ruku.

„Zajímavá životní teorie. Nějaké další zajímavé? A já jsem Bill.“ Přijmu jeho podání a ten dotek mi vyšle do břicha příjemně šimravé pocity. Snažím se ale, aby se překvapení neodrazilo ve výrazu tváře. Tohle se mi nestalo už dlouho.

„Pár by se jich určitě našlo. A co ty? Nějaká životní moudra?“ Zvědavě si mě prohlíží a já vím, že vidí vytáhlého kluka s krátkými blond vlasy a pár kovovými piercingy v obličeji, které označila moje babi za železářství.

„Možná. Tak, Tome, proč sis přisednul?“ Když přímo, tak na férovku.

Tom se zachechtal a mně se tím zvukem zježily chloupky na krku. „Řekl bych, že kopeme za stejný tým. Tak proč nesmečovat?“ Dostal mě. Nevěřícně jsem na něj kouknul a pak jsme se oba rozesmáli. Dnešní den začíná vypadat úžasně.

„Vypadám snad jako mičuda?“ Ohradím se.

„Ne, spíš vypadáš jako jablečný koláč se šlehačkou. Taky k nakousnutí.“ Přímý úder. Takhle okatě mě už dlouho nikdo nebalil.

„Hmm… a nemáš strach, že bys mohl z přemíry sladkého dorůst do velikosti XXL?“ I když jeho oblečení tak skoro vypadá. Ne už tak to tělo pod ním. Tom si mě pobaveně přeměří pohledem.

„Mno, řekl bych, že tobě by trocha cukru prospěla a já jsem víc než ochotný jít s kůží na trh.“ Mrknul na mě. Chlapec fakt neztrácí čas.

„Nezlob se, ale na takový přímý frontální útok nejsem zvyklý. Tvá nabídka sice blaží moje ego, ale tohle mi nic neříká.“

„Moc rychle?“ Poprvé mi přišlo, že Tom znejistěl.

„Docela dost. Takhle to zkoušíš na každého?“ Nevypadal jako floutek, který klátil všechno, co se kolem něj pohne. Jeho řečičky ale zatím dokazovaly opak. Docela zklamání.

„Sakra. Promiň. Takhle se obyčejně nechovám, ale můj ex mi vyčítal, že se vůbec neprojevuju. Vlastně řekl, že nikdy neví, co si myslím a že by mi neuškodilo být trochu otevřenější. Takže když jsem tě tu dneska viděl, tak jsem se rozhodl jít do toho naplno. Kdo ví, jestli bychom se ještě někdy viděli a já chtěl udělat dojem.“ Naprosto mě odzbrojil upřímným úsměvem a jeho slova měla nejspíš přesně ten účinek, kterého se snažil dosáhnout už před chvíli. Zaujal mě.

V tu chvíli se u našeho stolečku zastavila mladá blondýnka v číšnické uniformě a nemohla z Toma spustit oči. Nemohl jsem se jí divit. Tom ji příjemným, avšak lehce neosobním hlasem nadiktoval svou další objednávku a slečna obrátila svou pozornost na mě. Obyčejně jsem si vypil svou ranní kávu a pak se poroučel do práce, ale při pohledu do Tomova usměvavého obličeje jsem nemohl jinak, než si objednat další kafe a v duchu si pogratulovat za svou flexibilní pracovní dobu.

„Takže. Nedá mi to a zeptám se. Povedlo se mi to?“ Tom si mě prohlížel s očekáváním a já si připadal, že mi uteklo kousek rozhovoru, protože netuším, co se mu mělo povést. Zjevně jsem vypadal stejně zmateně, jak jsem se cítil, protože Tom se ušklíbl a mírně se ke mně naklonil.

„Jestli se mi povedlo na tebe udělat dojem?“

„Uvidíme. Pár bodů jsi už nasbíral, ale do plného skóre ještě dost chybí.“ Lehce mu vracím úsměv a přemýšlím, kam tohle všechno může vést.

„Sakra. Ale pořád lepší, než aby ty body byly v záporných číslech. Jak si můžu nahrabat uspokojivé bodové ohodnocení?“ Tom se zavrtěl v křesílku a já se musel pobaveně zasmát, jak při tom vypadal. Skoro jako premiant na vysoké škole, netrpělivě čekající na svou příležitost ohromit profesora.

„Dost by myslím pomohlo, kdybys mi o sobě něco řekl. To, myslím, je dobrý začátek.“ Tom se nadechl k odpovědi, ale byl přerušen krásnou blondýnkou v číšnickém, která nám donesla naši objednávku. Na můj vkus se zdržela až moc dlouho, ve snaze poskytnout Tomovi co nejlepší výhled do své halenky. Tom ale její nabídku jednoduše ignoroval, čímž si zajistil další přísun bodů.

„Vidíš? To by mohlo prolomit ledy. Takže to, že se jmenuju Tom, už víš, ale k tomuhle jménu jsem fásnul ještě příjmení Kaulitz. Hmm… vlastním malý krámek s hudebninami na konci ulice. Vlastně mi patří jenom polovina. Do podnikání jsme se vrhli společně s nejlepším kámošem Georgem. Někdy mi do mých rozhodnutí moc kecá, ale sakra, jenom někdo tam nahoře ví, že je to v nejlepším zájmu celého mého živobytí. Takže díky, bože, za jeho otravné připomínky. Jo, jsem jedináček. Příští měsíc mi bude pětadvacet a…“ nadechl se k pokračování.

„Zpomal, člověče. Nehodlám psát tvůj životopis.“ Bodoval a bavil mě. Sakra. „Netuším, co byl zač tvůj bývalý, ale určitě ti nemohl vyčítat, že se neprojevuješ. Nech mi taky místo na dezert.“

„Nevím, kolik mi dáš času, takže se snažím. Dobře, takže pro teď dost o mně. Co ty?“ Tom upil ze své kávy a s očekáváním se pohodlně opřel do opěrky.

„Jmenuju se Bill Trümper, pracuju jako interiérový designér a je mi dvacet pět. Mám mladší sestru Samanthu a už mě unavuje, jak se mi pořád snaží dohodit nějaké své známé. Má pocit, že jenom díky ní můj společenský život existuje. Co víc tě zajímá?“

Čas v jeho přítomnosti utíkal dost svižným tempem. Byl jsem tak ponořený do hovoru s Tomem, až mi málem přivodil kolaps mobil zvonicí z mé kabely. Vím, kdo volá. Můj asistent a nejlepší přítel v jedné osobě, Gustav. „Omluvíš mě, prosím?“ Kývnu na Toma a přijmu hovor.

„Sakra, můžeš mi říct, kde se fláká tvůj malý, kostnaný zadek?“ Z tónu Gustavova hlasu byly znát obavy.

„Gusti, nemusíš se bát. Jenom jsem se zdržel v kavárně. Dorazím později. Dneska máme stejně volněji. Nebo se něco děje?“ Jsem si naprosto jistý, že Gustav by si poradil s čímkoliv, co by se mohlo semlít, takže jeho telefonát je ryze v duchu přátelských obav.

„Proč by se mělo něco dít? Jenom můj šéf nedorazil do práce a nedal o sobě, idiot, ani vědět. Jinak je všechno v pořádku. Takže dorazíš ještě dneska do kanceláře? Nebo si bereš volno?“ U jeho slov jsem si se zájmem prohlížel Tomův mužný obličej, jehož pohled byl výjimečně skloněn, jak studoval jídelní lístek. Musím přiznat, že je žhavě koukatelný, až na ten nemožný plnovous. Co je to, sakra, za módní výstřelek?

„Jak jestli ještě dneska dorazím? Neplaš, ještě není tolik hodin.“ Chtěl jsem se vysmát Gustavovu dotazu, ale pak mi padl pohled na hodiny a zjistil jsem, že už je skoro čas oběda. Tak proto Tom studoval jídelní lístek. „Gusti, víš co? Za chvíli ti dám vědět, co s dneškem, jo? Neboj, jsem v pořádku, zatím, ano?“ Než stačil něco namítnout, hovor jsem ukončil a nejistě se zakousnul do piercingu ve spodním rtu.

Tom zvedl svůj pohled a vřele se usmál. „Jídelní lístek?“ Nedalo se odolat.

Po výtečném obědě jsme se s Tomem shodli na tom, že si k další, kdo ví, kolikáté už kávě, dáme sladký dezert.

„Takže, kdy jsi přišel na to, že jsi na kluky?“ Tom nabral na vidličku kopeček sladkého krému a labužnicky jej dopravil do svých úst. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled a věděl jsem, že Tom se tak trošku předvádí právě kvůli tomu, že sleduju každý jeho pohyb.

„No, vlastně už ve dvanácti se mi tak trochu líbil sousedovic kluk. Akorát jsem tehdy ještě tak úplně nechápal rozdělení homo a hetero. Prostě se mi líbil. Až později, po jediném nevydařeném chození s holkou, jsem si uvědomil, že to mám trochu jinak, než kluci okolo mě. A co ty?“ Vidličkou jsem pitval svůj dezert a zvědavě čekal na Tomovu odpověď.

„Kdy byl první moment, to netuším. Pamatuju si až jednu párty na střední, kde jsem se poprvé pořádně ztřískal a ráno se probral s pořádnou kocovinou a nahým klukem vedle sebe v posteli. Na sex teda nedošlo, nebyli jsme ve stavu, aby byl, ale jinak jsem si pamatoval z noci dost a nějak jsem nebyl schopný najít v sobě dost lítosti. S tím klukem jsem se pak ještě chvíli vídal a jemu vděčím za to, že můj osobní coming out proběhl hodně dobře. Žádný velký vnitřní boj.“ Chraplavě se zasmál při vzpomínce na své mnohem mladší já a pak natáhl ruku s vidličkou směrem ke mně. „Můžu ochutnat, jakou mňamku sis to dal? Vypadá to totiž sakra dobře.“

Než jsem se vzmohl na protest, část mého zákusku už byla na cestě k Tomovým ústům.

„A tobě vyčítali, že se neprojevuješ? Nevěřím.“ Honem jsem dojedl zbytek, aby mi od něj Tom nemohl odpomoct, a s posledním soustem jsem se pohodlně zapřel do křesílka a se šálkem v ruce na Toma vypálil další otázku.

„Co rodina? Komu jsi to řekl jako prvnímu?“ Trochu mě zarazil Tomův smích.

„Vlastně rodiče jsou už v pohodě. Řekl bych, že se smířili s tím, jak to mám. Takže fajn a první byl taťka. Ovšem dost neplánovaně. Pamatuju se na ten den naprosto přesně. Bylo to na mé narozeniny. Naši měli dorazit až večer, takže jsem si Patrika přivedl k nám domů. Gordon mi k narozkám koupil fungl novou kytaru a měl z ní takovou radost, že mi ji musel dát hned. Doteď si pamatuju jeho obličej, když vlítnul ke mně do pokoje, aby mi dal dárek, zrovna ve chvíli, kdy jsem obdarovával svého přítele. Řeknu ti, nic nezchladí orgasmus tak skvěle jako škovaný otec ve dveřích.“

Hlasitě jsem se rozesmál. Dokázal jsem si to živě představit. Tomovi hrály v očích veselé ohníčky a na rtech měl usazený spokojený úsměv.

„A co ty? Kdo byl první z rodiny?“ S úsměvem jsem mu začal vyprávět, jak jsem to poprvé vybalil na svou sestru, a jak jsem to s její pomocí oznámil i rodičům. Táta nadšený nebyl, ale žádné drama se nekonalo a mamka jenom prohlásila, že jsem se konečně odhodlal jí to oznámit. Prostě to prý věděla.

…

Odpoledne se pomalu překlenulo v podvečer, čehož jsme si ani jeden nevšimli. Takže když k nám přistoupila mladá tmavovláska v číšnickém a ptala se, jestli si dáme další jídlo, šokovaně jsme se na sebe s Tomem podívali a mně došlo, že jsem dneska celý den proseděl v kavárně s naprosto neznámým klukem, kterého se mi ale nechtělo opouštět. A ani Tom nevypadal, že by chtěl naše sezení ukončit.

Pravdou ale bylo, že už byl nejvyšší čas zaplatit a vyrazit pryč. Když jsme oba zaplatili celodenní útratu a musím říct, že tolik kávy jsem už dlouho nevypil, oblékl jsem si kabát, do ruky si vzal svou knihu, která byla dnes jenom němým svědkem mé zábavy, a počkal na Toma, který se soukal do černé bundy s decentními kovovými prvky. Na rtech mu pohrával úsměv a jeho oči, připomínající horkou hořkou čokoládu, se hřejivě dotýkaly mé tváře. V tichosti jsme spolu opustili restauraci a já se automaticky vydal na parkoviště ke svému autu.

Tom mě bez pobízení následoval. Zastavil jsem se u dveří řidiče a v prstech jsem nervózně převaloval klíč od auta. Najednou se mezi nás začala vkrádat rozpačitost a o to jsem rozhodně nestál.

„Byl to úžasný den. Takhle jsem se už dlouho nebavil. Upřímně musím říct, že tvůj ex je pitomec.“ O krok jsem se přiblížil k Tomovi. „Zaprvé nechápu, jak tě mohl obvinit z toho, že se neprojevuješ. Spíš mám pocit, že bys měl problém zůstat na chvíli zticha.“ Tomovi uteklo tiché zasmání. „A zadruhé… nechápu, že tě nechal jít.“ Poslední slova jsem už spíše šeptal. Zadíval jsem se Tomovi do tváře a věděl jsem, že mě slyšel. Ale taky jsem viděl, že v tom nelítám sám. Možná, že takhle nějak vypadá láska na první pohled.

Tom téměř zrušil jedním krokem prostor mezi námi. Zastavil se pár centimetrů ode mě a čekal. Dával mi možnost úniku. Ale já neměl v plánu nikam utíkat.

„Vlastně bych mu měl poslat děkovnou sms.“ Tom se lehce dotkl konečky prstů mé tváře. „Kdyby mě nevykopnul ze svého života, neměl bych příležitost poznat tebe a udělat na tebe dobrý první dojem.“ Zaseknul se a zvědavě se mi zadíval do očí. „Mimochodem, jak jsem na tom vlastně s body? Už mám plný počet?“ Vyprsknul jsem smíchy.

„Tak teď už vím, proč tě vykopnul. Ty jsi regulérní vrah romantiky. Pako, fakt.“ Parkovištěm se rozléhal dvojitý smích. Odemknul jsem si auto, otevřel dveře a hodil knihu na místo spolujezdce. S jednou nohou téměř v autě jsem se otočil na Toma. „Tak zase zítra ráno?“

Tom se zazubil. „Hele a co pusa na dobrou noc?“ Hraně zazmatkoval. „Co když bez ní neusnu?“

Přiznávám, jsem trochu mrcha, a tak jsem si sedl, zabouchl dveře a přes lehce stažené okýnko jsem na něj zašvitořil. „Počítej ovečky. A zítra mi řekneš číslo, jo? Dobrou, Tomi. Budu se těšit.“

Ještě nějakou chvíli jsem měl pocit, že slyším Tomův pobavený smích a bylo mi úžasně. A zítřka jsem se nemohl dočkat. Asi budu taky počítat ovečky…

autor: Luki