autor: SlashPrincess
betaread: Janule
Po dnešním kliknutí na twincest blog a přečtení, že nikdo nepíše, jsem se konečně rozhodla, že pošlu můj historicky první twincest. Psala jsem ho někdy koncem srpna při šílené bouřce, když nám vypadl net… a zvrhlo se to v jedno hrozné klišé xD Takže za cukrovku neručím xD
Je to věnováno mé nejbližší, Kate
Jen tak tam stál. Promrzlý a promočený. Dopadaly na něj husté provazce dešťových kapek a on tam jen tak stál. Neměl strach, i když kolem něj zuřily blesky a hromy, naopak, miloval ten pocit, kdy ho déšť bičoval do obličeje a jeho vlasy zplihly, aby obtáhly ten křehký dívčí obličej. Tenhle pocit miloval více než ten, když stál na pódiu a okolo skandovaly tisíce fanynek tak, že sám sebe neslyšel. Nebe protnula rudá, klikatá čára a on se mírně otřásl. Měl na sobě jen tenkou mikinu a útlé, černé kalhoty, ty, které měl nejradši.
Hlavu zakláněl daleko dozadu a užíval si tu překrásnou čerň nad ním. Roztáhl ruce, jako by chtěl obejmout celý svět, rozevřel rty a chutnal dešťovou vodu. Měl chuť zpívat, ale jeho hrdlo bylo sevřené krutou zimou. Měl by jít domů, věděl to. Moc dobře věděl, že hned zítra přestane mluvit, dostane rýmu a možná i horečku, ale když se konečně cítil tak neobyčejný a nemusel mít za zadkem řady bodyguardů, nemusel poslouchat ječení bláznivých puberťaček… bouře vyhrála.
Ozval se silný hrom. Užíval si ten dunivý zvuk, jako ozvěny Gustavových bubnů.
Ale s tím zvukem přišel i někdo jiný.
Čísi ruka mu poklepala na rameno.
Zmateně se otočil. Chtěl něco říct, ale ten dotyčný jej předběhnul.
„Brácha, můžeš mi říct, co to tady vyvádíš?“ křiknul hlasitě jeho bratr… jeho dvojče. Ale on neměl náladu mu odpovídat. Vždyť tady ani nebylo žádné rozumné vysvětlení, proč stojí na zahradě, v noci a v bouřce. Dal si prst před pusu a tiše syknul.
„Ššš…“
Bratr se na něj nechápavě podíval.
„Prosím tě, nechej toho divadla a pojď domů. Chceš se zase nachladit? Zítra máme zkoušku!“
Usmál se na něj a naklonil se mu k uchu. „Poslouchej, Tomi,“ pošeptal. Znovu nadzvednul hlavu.
„Šílíš, Bille?!“ vyjeknul Tom podrážděně a chytajíc Billa za ramena ho k sobě otočil.
Neměl ho takhle rušit, nikdo ho neměl rušit, když si zrovna užíval tak dokonalý jev. Zakabonil se na Toma a opět stočil svou andělskou tvář k nebi. „Možná.“
Tom jej tentokrát uchopil za prokřehlou dlaň a byl odhodlaný odtáhnout ho domů, ať to stojí, co to stojí. „Ty ses normálně zbláznil!“ zakřičel na Billa skrz další silné zahřmění. Bill se na něj otočil s tváří zkřivenou vztekem, avšak s očky ublíženého štěněte. Věděl, že tohle na jeho platí vždycky, znal ho. Když nasadil tenhle výraz, Tom by mu snesl modré z nebe, jen aby byl zase klidný.
Tomi stisk ruky povolil, ale ne úplně. Nechtělo se mu pouštět něco tak dokonalého, když to konečně získal. Přivinul Billa k sobě a objímal ho. „Není ti zima, Billi?“ Silně ho k sobě tisknul a pociťoval nutkání chránit jej před touhle hnusnou bouří.
„Jen trošku,“ pošeptal mu Billí do ouška. Bylo příjemné, když se konečně našel někdo, kdo by ho objal… z lásky, z přátelství… ne kvůli tomu, že má úžasný zjev. Usmál se pro sebe.
„Jsi promrzlý,“ řekl tiše jeho bratr, majíc v tváři ustaraný výraz.
Chvíli tam oba jen tak stáli… v těsném objetí.
Bill slastně přivíral oči, když oblohu prozářil blesk a poté onu krásu porazilo hlasité hromobití.
„Pojďme domů,“ zkoušel to znovu Tomi, ovšem jen s malou, ale zápornou odezvou.
Bill zavrtěl hlavou, až Toma na tváři zalechtaly konečky jeho vždy dokonalých vlasů, teď splihlých a slepených od deště. Chtěl tady zůstat, klidně celou noc, kdyby bouřka trvala tak dlouho.
Pocítil, že se Tom celý zmrzlý roztřásl. Tvář měl studenou, ledově mrtvou.
Billí ho na ni nevědomky políbil a Tom se mu vzápětí otřel o líčko.
„Vážně nechceš jít domů?“ zeptal se potichu Tom a jen nerad pustil dvojče ze svých spárů. Bill se kousnul do spodního rtu. Nevnímal slova vycházející z úst bratra, vnímal jen pohyb jeho rtů. Chtěl to udělat ještě jednou, chtěl ho ještě políbit. Bylo to tak hrozně zakázané, tak nové a nepoznané.
Jemně se usmál a s nevinným nárazem se naklonil a ulpěl na Tomových ústech. Bill udělal krok dopředu a znovu splynuli v objetí.
Tom strnule stál, až překvapením rozevřel rty. Bill si myslel, že ho zve dál, nabízí mu svou třináctou komnatu, kterou nikdy nemohl okusit, která pro něj byla až doteď zamčená. Vklouznul mu do úst a pohladil špičku jeho jazyka, obkreslil dásně a Tom se oddaně přidal. Zkoumali ústa toho druhého, přestali vnímat zimu, procházející jejich těly, i ledové kapky, dopadající z černých mračen.
Polibek stále prohlubovali, dokud je surově neroztrhnul silný hrom. Tom se vylekaně stáhnul a rozhlédnul se po obloze.
„Možná bychom opravdu měli jít,“ pípnul vyděšeně. Rty měl napuchlé a zrudlé, vypadal takhle roztomile.
Bill se na něj znovu nevinně podíval. „Teď bych možná domů šel,“ pošeptal mu do ucha svůdně a jemně ho do něj kousnul. Chytil jeho ruku a táhnul jej za ni k velkému domu.
Konečně našel něco, co dokázalo překonat ty neobyčejné pocity z bouří.
Našel jeho, svého bratra… své dvojče.
autor: SlashPrincess
hezky napsaný… mooooc klásnouckýýý xD
krásná povídka x) škoda že nebudou další díly 🙁
krásný 🙂
Mno teda.. ((´= Kwááááááááááášnýýý!!! ((=
jéé :))) to je úžasnééé!! x)) napiš URČO další povídkuu!! dokonaléé x) fakt x)
poslední dobou nic moc nepíšu, mám rozepsaných hodně slashů xD takže se je snažím dokončovat, ale mám pár nápadů na twc x)
a moc děkuju za krásné komenty, nečekala jsem takovou chválu x)
jééé to je nádherné….upe boží….plostě kwása…%-) :-*
to je pěkny…
upe vidím jak oba budou nemocní pít čajik xD xD
jj moc krásné…určitě piš dál…..píšeš skvěle!!!
nádherný;)