Black Lipstick

autor: Kiro

Ahoj 🙂 dávám Vám sem takovou kratičkou povídku/úvahu, kterou jsem psala hoodně pozdě večer, takže kdyby to bylo moc zmatené, tak se omlouvám :).

Malé a třpytivé vločky sněhu a pomalu snášely k zemi a vytvářely tak bílou pokrývku, jíž byla už po několik týdnů pokryta země okolo. Uprostřed hlubokého lesa byste obyčejně nenarazili na živou duši, ovšem dnes to bylo jiné.

Na mýtině mezi stromy, kde v létě byla nejzelenější tráva, nyní stálo několik osob, všichni oblečeni od hlavy až k patě v bílém, až skoro splývali se sněhem. Všichni směřovali svůj zrak k jednomu jedinému místu.

Na ledovém sněhu před nimi leželo nehybné tělo, ale na rozdíl od nich, celé oděné v černém. Černý dlouhý plášť zakrýval prakticky celé tělo mladíka, jehož vlasy byly také černé, ještě černější než ta nejtemnější noc. Oči mladíka byly zavřené, ani se mu nechvěla víčka, nespal.

Na křišťálovém sněhu byl jasně vidět kontrast mezi bělí sněhu a rudostí krve, která se vsakovala tak rychle, že to bylo okem patrné. Mladík tu ležel už několik minut a bylo jisté, že tu bude ležet napořád.

V myslích všech bílých osob bylo jasné ulehčení ze smrti onoho mladíka, děsili se ho. Byl jiný, tak… temný. Ale jedno ulehčení bylo z jiného důvodu. Pocházelo z mysli člověka, jenž stál z celého hloučku nejdál, od muže s černými copánky na hlavě, též oblečeného v bílém, ale s myslí stejně černou jako jeho… bratr, který byl teď mrtvý.

Měl by cítit lítost? Vztek? Smutek? Možná ano, ale nic z toho jeho srdce nenaplňovalo. Svého bratra viděl nyní po 7 letech. Věděl, že takhle je mu lépe, když není mezi společností, která ho jen odsuzovala a nenáviděla.

Sledoval jeho bledou pokožku a propadlé tváře, vypadal zuboženě, ale přesto mu připadalo, že na jeho rtech vidí mizivý úsměv, i když prohrál boj se životem ve společnosti.

Všichni v bílém se odebrali k odchodu, jen bratr zesnulého ještě chvíli zůstal, odložil vedle drobného těla nůž, který ještě pře několika okamžiky způsobil bolest, a ze svého prsteníku sundal jedinou věc, co na něm byla černá. Prsten s velkým kamenem, položil ho na bratrovu dosud ještě nevychladlou hruď.

Poté se napřímil, otočil své kroky opačným směrem a vyrazil pryč. Věděl, že se sem jednoho dne ještě vrátí, ale to bude, až nastane čas jeho odchodu.

autor: Kiro