autor: KarlaSka
Ahoj úchyláčci!
Tak další moje dílko je na světě. Je to jedna z těch chlupatých povídek, ale nečekejte nic veselého. Celá povídka je smutná a depresivní, takže to asi není to pravé pro slabší povahy. Moje psací nálada je najednou nevyčerpatelná, takže se těšte na další mé kousky 🙂
KarlaSka
P.S.: Flashbacky jsou kraťoučké a většinou jednověté, a tak jsou pouze označeny kurzívou
Znáte to. Jste úspěšný, slavný, milovaný i nenáviděný. Máte obrovskou vilu se zahradou v LA, několik rychlých aut a vlastně všechno, na co si vzpomenete. Na večeře chodíte jenom do těch nejluxusnějších podniků, nosíte jenom oblečení od Diora a jiných světoznámých návrhářů, kteří se můžou přetrhnout, jenom aby na vás viděli své kousky. Všude kam jdete, vás pronásledují paparazzi, ale to vám příliš nevadí. Je to malá cena za to, že si žijete svůj sen. Vždyť stovky, tisíce i statisíce fanynek omdlévá, když otevřete pusu a některé by i vraždily pro jediný váš pohled.
Já to znám. Tedy spíš znával.
Někdy je život prostě příliš křehký. Pak stačí jediný slaboučký záchvěv větru, aby se sesypal jako domeček z karet.
„Miluju tě, miluju! Copak to nechápeš?“ Slova, jež mě pronásledovala každým dnem, minutou i sekundou. Byl to sen, který se změnil v noční můru.
„Už s ním nechci hrát,“ oznámil Tom se založenýma rukama a pevným pohledem sledoval Davida. „Už ho nechci nikdy vidět!“ dodal rázně, když se na něj manažer nedůvěřivě podíval.
A teď tu sedím sám v prázdném tmavém pokoji a snažím se posbírat zbytky své osobnosti.
Kéž by to bylo možné.
To on mě dělal osobností. Bez něj nejsem nic. Nic. Jenom prázdná schránka bez duše.
Pokoj na krátký okamžik osvětlí světla projíždějícího auta. Kdysi jsem stával ve světlech jiných reflektorů.
Ale to je všechno nenávratně pryč a nikdy se nevrátí.
„Běž ode mě, ty úchylnej teplouši!“
Z toho všeho mi zbyl pouhý zlomek. Ani tisícina to není. Žiju ze dne na den, z ruky do úst. Až umřu, jediný, kdo o tom bude vědět, bude můj domácí, protože jenom on sem za mnou chodí. A samozřejmě jenom pro nájem.
Za tenhle smradlavej kamrlík by měl platit spíš on mně. S tichým povzdechem přejdu k jedinému oknu, které zakrývají rozpadající se plesnivé závěsy.
Vyhlédnu ven na špinavou ulici, na které nenajdete nic jiného než ztracené duše a jejich pastýře. Nebo spíš pasáky.
U chodníku stojí bílá Audi. Takovou míval i Tom. Možná ji pořád má. Nevím, jak žije. Nemám televizi ani mobil, bojím se vyjít na ulici, abych si koupil noviny. Možná je pořád s Riou a možná taky ne. Nevím, třeba ji zničil stejně jako mě. I když pro mě kdysi byla překážkou mezi mnou a mým bratrem, nikdy bych jí nepřál stejný osud, který dostihl mě. Vždyť mě zatratila vlastní rodina.
„Myslela jsem, že jsem tě vychovala dobře!“
Už opravdu nemám vůli jít dál.
Na co taky? Nikomu nezáleží na tom, jestli je Bill Kaulitz ještě živý, nebo leží někde pod mostem dobitý ostatními zatracenci. O všechny své fanynky jsem přišel, když Tom na rovinu veřejně řekl, co stálo za rozpadem naší kapely.
Z auta vystoupila sotva šestnáctiletá dívka. Rudé, lehce rozcuchané vlasy jí v měkkých vlnách splývaly až na lopatky. Na sobě měla jednoduché zelené šaty do půlky stehen a na nohou černé lodičky na vysokém podpatku.
Bolestivě mě bodlo u srdce při myšlence, že je stejně ztracená jako já. Jinak by nebyla tady. Navíc už jsem ji tu párkrát zahlédl, pokaždé ve společnosti nějakého muže. Vždyť je to ještě dítě!
Znechuceně jsem si odfrkl, když se naklonila k okýnku a mluvila s řidičem. Nejspíš si domlouvali další schůzku.
Vždycky jsem zastával názor, že sex by neměl být bez lásky. Tyhle dívky mě přesvědčily o opaku. Ony možná ani nechtěly, ale musely tuhle práci dělat, aby na ulici vůbec přežily.
Zakroutil jsem hlavou a šel jsem si sednout zpět na postel. Z té se při dosedu zvedl oblak prachu. Silně jsem se rozkašlal, až mi vhrkly slzy do očí. Na tohle si prostě nikdy nezvyknu.
Rozhlédnu se po pokoji, abych si posté připomněl, že všechno, co mám, je jen hnusný ztrouchnivělý stolek a rozbité zrcadlo v rohu. Zničil jsem ho sám, když jsem poprvé po dlouhé době viděl sám sebe.
Moje kdysi pečlivě upravené vlasy mi v dlouhých špinavých provazcích lezou po ramenou. Bílá barva v nich už není téměř vidět, teď jsou světle hnědé s příměsí prachu a špíny. Ani moje ruce nejsou, co bývaly. Na krátko zastřižené pěstěné nehty jsou ty tam a nahradily je dlouhé špinavé drápy.
Avšak změna, která mě vyděsila nejvíce, nebyla ani jedna z těchto. Pěstí jsem do toho zrcadla uhodil, když jsem spatřil, že vřelá čokoláda mých očí se změnila v led. V tu chvíli mě pohltila bezmoc, která se mě od té doby drží jako borová pryskyřice, a nechce pryč.
Víte vůbec, jaké to je, ztratit svůj život? Bratra? Sám sebe?
Ne, nevíte. Nevíte totiž vůbec nic. Jste pouze němou vrbou naslouchající mým nářkům.
Ty jsou totiž tím jediným, co mi zbylo.
Bolí to. Tak strašlivě moc to bolí, když vás odmítne milovaná osoba. Avšak stokrát horším je její opovrhování vámi.
Ale jak může někdo opovrhovat city tak čistými, jako je láska? A neříká se náhodou, že láska překoná všechno? Tak proč ta moje nepřekonala pokrevní pouto dvou bratrů?
I po tom všem, co mi provedl, ho pořád miluji. Tak moc, že mám dojem, že se mi z toho každým okamžikem rozskočí zbytky srdce.
Avšak, on mi mé city neopětuje a ani toho není schopen. Už mi nemůže být ani bratrem.
Kdybych mu to neřekl, mohl jsem v klidu žít vedle něj, Sice by mi moje láska nebyla navrácena stejnou měrou, ale byl bych s ním. Musel bych se koukat, jak si vodí další a další holky, ale měl bych bratra. A teď nemám nic.
„Nechci tě držet od tvého bratra, ale on už tě nechce vidět.“
Tehdy jsem viděl bolest v jejích očích. Vím, jak moc si zakládala na tom, aby mezi mnou a Tomem nebyla překážkou, aby nám nekazila vztah. Ale to jsem zvládl sám a nikoho jsem k tomu nepotřeboval.
„Nechápu, jak jsem ho kdy mohla poslouchat.“
Fanynky, které tvrdily, že budou podporovat všechna naše rozhodnutí, se ke mně otočily zády, a z Toma udělala média chudáčka, což mu zajistilo dostatek sexu na deset let dopředu.
Nemyslím si, že by se to někdy mohlo otočit k lepšímu. Je mi prostě osudem dáno shnít tady v téhle díře.
Už vidím ten novinový titulek: ‚Bill Kaulitz konečně zdechnul. Jeho bratr přestává žít ve strachu.‘
Jo, další věc, která mi zbyla, je sarkasmus. Jenže jediný, kdo mu naslouchá, jsem já sám. Balancuji na hraně šílenství a čekám, že každou chvíli spadnu přes okraj.
Možná by bylo nejlepší, kdybych šel ven na ulici a chvíli se tam motal. Za chvíli by si mě všimli místní zlodějíčci a s vidinou několika prašivých dolarů by mě zbili. Zjištění, že v mých kapsách nenajdou více než pár centů, by je určitě vytočilo natolik, že by mě konečně zbavili života.
Kdybych byl dost odvážný, udělal bych to už tehdy sám. Ale vidina otevřených žil ve mě vyvolává náhlou touhu žít, ačkoliv už nemám pro co.
S tichým povzdechem se zvednu a přejdu opět k oknu, které je v poslední době mým jediným spojením s vnějším světem.
To auto tam stále stojí. Svým luxusním vzezřením silně kontrastuje se zbytkem tohoto světa. Mého světa.
Dívka v zelených šatech stojí kousek opodál a sleduje auto, jako by čekala, že řidič vystoupí. Ale který normální člověk by něco takového udělal? Sem je lepší nejezdit, ale když už sem zavítáte, neměli byste opouštět bezpečí svého vozidla.
Dveře se pootevřely, ale jenom o kousek, jako by si řidič najednou uvědomil, že vystupovat opravdu není dobrý nápad. Dívka na něj netrpělivě pokynula rukou a něco mu horlivě vysvětlovala. Pak se otočila na podpatku a zmizela ve vchodu do tohoto domu.
Znechuceně jsem si odfrkl, když se muž konečně odhodlal a vystrčil nohu z vozu. Nejspíš ho vidina dobrého sexu navnadila dostatečně, aby riskoval i vlastní život. Někteří lidé by si opravdu měli srovnat priority. Vsadím se, že tenhle chlap má někde úspěšný podnik, dům a v něm milující manželku a děti. A on je mezitím tady.
Kdybych měl život jako on, určitě bych ho nepromarnil se šlapkou. Lidé si neumí vážit toho, co mají, dokud to neztratí. To je i můj případ. Nevážil jsem si bratrské lásky a chtěl jsem víc, ale znáte to, kdo chce víc, nemívá nic. A taky, že je to pravda. Odporná a krutá pravda.
Sedl jsem si zpět na postel, jež se stala svatyní mého rozjímání, a pořádně se zachumlal do obrovské mikiny. Byla to jedna z mála věcí, které mi po něm zbyly, a ačkoliv ji na sobě už přes pět let neměl, přísahal bych, že stále cítím jeho vůni. Lehkou a opojnou vůni zakázaného ovoce.
Nehledě na špínu, plíseň a všechny ty parazity, které by se mohly ukrývat v záhybech tmavě modré pokrývky, se položím na záda a pozoruji strop, z nějž se olupují kusy omítky. Tak takhle jsem skončil. Slavný Bill Kaulitz nemá nic víc než smradlavej kamrlík. Ani ty šlapky si nemůžu zaplatit, aby aspoň na chvíli odnesly všechny mé chmurné myšlenky pryč.
Najednou se ozve nejisté zaklepání na dveře, jako by se jeho původce bál tohoto kroku. Já už nemám co ztratit, a tak jdu klidně otevřít, ať tam stojí, kdo tam stojí.
Když o tom tak přemýšlím, nemá cenu pokračovat. Proč bych měl dál vést tenhle život? Bez rodiny, lásky a štěstí? Možná, kdyby na mně někomu záleželo, snažil bych se jít dál, ale s vědomím, že nikoho nezajímám, ztrácím vůli i sílu jít dál a doufat v happyend. Tohle je můj konec.
Otevřu dveře a šokovaně otevřu pusu. Na prahu stojí dredatý mladík, vlasy má stažené do jakési chobotničky vzadu na hlavě a na tváři nejistý úsměv.
„Ahoj Bille.“
A možná je tohle teprve začátek.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
To by chtělo ještě jednu kapitolku.
Krása!!! nechceš napsat pokračování?? 😉
abych pravdu řekla nepochopila jsem rozpad skupiny ani co se stalo.. 😀 Vnímala jsem jen ty Billovi pocity, které jsi hezky napsala a Tom je kretén.. že odmítl lásku.. 😀 doufám, že to šel napravit 😀
[1]: [2]: popřemýšlím o tom 😀
[3]: za rozpadem bylo Tomovo odmítnutí, máš to hned v tom prvním flashbacku, prostě nebyl schopen být vedle Billa a Tokio Hotel bez jednoho nebo druhého by prostě fungovat nemohli… Mě se to zase nelíbí, když to čtu po čtvrtý 😀 nevím, je to takový sekaný… konec je na vás 😀 ale jo, to víš, že šel 🙂
ježiš to bylo dobré! :)) prosím strašně moc prosím pokračování!!! :)) už teď se nemůžu dočkat jak to bylo pěkné i když ani nevím jestli bude nějaké pokračko 😀
brrrr…. až mě z toho mrazilo….. boze chudak Billl tohle bych mu fakt nikdy nepřála. Ale ten konec mi vyrazil dech.
Povídka je úžasná, konec překvapivý. A druhou kapitolku by to chtělo:-).
[4]: Díky za vysvětlení Karlíku! 😀 Však já vím že šel 3:) :3 A jak to tak vidím budeš dlouho překecávána k pokráčku 😉 I když osobně bych tu povídku nechala, tak jak je 😉
hel chtelo by to pokračování..ikdyž takhle je to taky dobrý :)chudák bill..a tom..hmm ze zacatku hajzl a pak :)) udelal dobre 🙂
Pekné, Billa mi je ľúto a aj ja sa pridávam k tomu, že by to chcelo druhú kapitolu.
Dokonalé;)
Moc pěkné Já bych sice ráda kvuli své zvědavosti okráčko ale takhle by to zanechalo zajimavou roušku tajemství 🙂
Pokráčko [12]:
děkuju vám všem za komentáře 🙂 nečekala jsem, že tahle povídka bude mít tak velký feedback, moc mě to potěšilo 🙂 to pokráčko jsem si promyslela a rozhodla jsem se, že s mým talentem ničit povídky, ho radši nebudu riskovat 😀 ukončete si to všichni jak chcete, ale podle mě je tohle takový malá happyend 🙂
Píšeš, že je to smutné a depkoidné, tak som takmer nenabrala odvahu čítať, ale nakoniec, viem, že píšeeš krásne, tak som to riskla a urobila som dobre. Je to krásna depresívna pocitovka, asi so šťastným koncom… alebo nie? asi by to ozaj chcelo nejaký epilóg 🙂 alebo radšej nie?
[15]: oh, děkuju :3 to mě opravdu těší 🙂 a jo, ten konec je šťastný, ale hodně na vás čtenářích 🙂 epilogem bych si to zase zkazila, i když se mi už zase nelíbí, nemám své psaní ráda 😀
[16]: takže podľa mňa je to šťastný koniec, len Tom potreboval viac času. No je to skrátka chlap 🙂
Ty nemáš rada svoje poviedky??? Skús si ich prečítať odosobnene ak sa to dá. Uvidíš, že píšeš úplne krásne. Máš pekný štýl, číta sa ľahko a vtiahneš do deja od úplného začiatku, mám Tvoje písanie rada.
[17]: opravdu? 🙂 jé, tak to jsem ráda .) culím se tu teď jak měsíček na hnoji 😀 a nemyslím si, že jsem schopná se od nich odprostit a přečíst si je nezaujatě 😀 to bych nebyla já 😀
Původně jsem tuhle povídku ani nechtěla číst, když jsem si od Tebe přečetla varování, že je depresivní. Jenomže zatím všechny povídky, co jsem od Tebe četla, se mi moc líbily, že jsem neodolala. A jsem za to ráda! 🙂 Protože pro mě osobně byl tenhle konec šťastný. Kdyby Tomovi na Billovi už nezáleželo, nedošel by. Je jedno, že mu to trvalo tak dlouho, ale přece jen se počítá to, že vůbec došel.
Ale je pravda, že po celou dobu povídky mi bylo strašně smutno. Tvůj styl psaní se mi neuvěřitelně moc líbí, takže jsem se do povídky až moc vžila a pomalu jsem cítila stejnou bolest jako Bill.
Moc za tuhle povídku děkuji :))