Dva v jednom

autor: Kiki

Po dlouhé  době… jednodílovka 😀 Chtěla bych jí věnovat ségře, za to, jak komentuješ videa, Illyrias, za to, že poctivě komentuje, skvělý kámošce Teress, se kterou je vždycky sranda, moc dobré kámošce z ICQ Mußiq May a pak taky mojí nej kámošce, Alici… Díky, že jste! ♥ Snad se bude líbít… Napsala jsem ji dva dny před Vánocema… to víte… lenost opisovat, a taky mám toho celkem hodně rozepsanýho xD K.  

„Bille, miluju tě.“ Tak, a je to venku, Nemohl to dál v sobě víc dusit. 
„T-to nejde… my jsme dvojčata.“ Zasekl se bráška sedící naproti. 
„Já vím, ale nikdo to nemusí vědět.“  
„Tome, to nejde. Promiň. Nemiluju tě.“ Vstal Bill od stolu se slzami v očích. Věděl, že svému bratrovi lže. On ho taky miloval. Více než svůj život. Jenže takhle to nejde. Vzal mobil, zamkl se ve svém pokoji a začal si objednávat letenku. Potřebuje na chvíli pryč. Nemůže se teďka podívat na Toma, když mu zlomil srdce, jak chodí po domě. Jako tělo bez duše. A to jen kvůli němu. Skvěle. Odlítá už dnes v noci. To se mu hodí. Tom bude spát a on se nebude muset dívat do jeho smutných a prázdných očí. Zabalil si do kufru nejdůležitější věci, osprchoval se a šel spát. Samozřejmě si nastavil budíka na mobilu. To aby nezaspal.  

Budík ho vzbudil ve dvě  hodiny ráno a on okamžitě vyskočil na nohy. Na sprchování se vykašlal, líčení a lakování a takové věci okolo vlasů taky, jen si je rozčesal, oblíknul se, zasedl ke stolu a začal psát dopis pro Toma. Když byl spokojen, vzal svou kreditku, kufr, sportovní tašku s kosmetikou a zavolal si taxíka. Opatrně sešel dolů se všemi věcmi, obul se, dopis položil na zem před dveře a vyšel ven. Zrovna přijel taxík, s pomocí řidiče naházeli věci do auta, Bill si sedl dozadu, řidič na své místo a rozjeli se tam, kam černovlásek chtěl. 

Zastavili před velkou budovou, zaplatil, vzal si věci a šel si zaplatit a vyzvednout letenku. Poté  si i s ní šel sednout na židličky. Letěl až za půl hodiny. Proč mu to udělal? Proč mu neřekl, že jeho city opětuje? Nemusel by se teď trápit. Vlastně oba. Lituje toho, že mu to neřekl. Pozdě. Už musí do letadla. Zavazadla si dal na takový ten pás, jen mobil si nechal u sebe. Se sluchátky. Sedl si na své místo. Měl ho u okna, takže mohl koukat ven. Do uší si strčil ty sluchátka, pustil si nějakou písničku a opřel se hlavou o opěradlo. Teď nechce nic jiného dělat, než-li odpočívat. A hlavně nemyslet na Toma.

Letadlo po několika minutách vzlétlo a on po chvíli usnul. Vydal se do říše snů. Bez starostí  a trápení. 

Vzbudil se, až když  přistávali. Začal se protahovat a různě kroutit. Jak jinak. Vstal, vydal se pro své věci a šel hledat nějaké to ubytování.  

Mezitím se však vzbudil i Tom. Hodil na sebe tričko a šel se dolů nasnídat. Jenže co nenašel dole na zemi u dveří. Moc tomu dopisu nevěnoval pozornost, jen ho vzal a položil na stůl, protože o ni se hlásilo jeho bříško. Namazal si rohlík, na něj si dal plátky sýra, posadil se, rozbalil dopis a začetl se.  

Bill  

Bill! Kde je? Okamžitě  přestal jíst, rohlík hodil na stůl a okamžitě vběhl do Billova pokoje. Vše bylo na svém místě, jen postel byla rozestlaná.  
„Bille!!!“ zakřičel hystericky. Nikdo se neozval. V domě byl sám. Úplně. Máma s Gordonem na dovolené, Bill bůh ví kde, psiska u babičky… Kam by mohl jet? O čem často mluvil? Berlín, Hamburg, Ibiza… Maledivy! Tam byli minulý rok a děsně se mu tam líbilo. Říkal, že se mu tam děsně líbilo, že by tam chtěl znova, ale taky chtěl i na Ibizu. Kruci. Na obou místech najednou být nemůže. Moment! Opravdu napsal, že ho miluje? Ale proč? Vždyť včera říkal, že… Co si potřebuje urovnat v hlavě? Vždyť mu psal, že jeho city opětuje. Nechápal ho. Leda, že by chtěl, aby ho Tom našel, přijel za ním a prožili spolu krásnou dovolenou. Jenže psal, ať ho nehledá. Něco dredáče ale trklo. Zavolá na letiště, a kdyby něco, jede do Berlína a pak do Hamburgu. Třeba dá vyhlásit celosvětové pátrání. Hlavně, že ho bude mít u sebe v náruči.Vzal mobil a už hledal číslo na letiště, které tam měl od té doby, co byli s Billem na dovolené, a začal vytáčet. Po nějaké té chvilce se ozval hlas příjemné paní.  

„Dobrý den. Chtěl bych se zeptat, jestli si včera nebo dnes nekupoval letenku Bill Kaulitz.“ 
„Moment. Podívám se… Jo. Včera večer.“  
„A můžete mi prosím říct kam?“ 
„Maledivy.“  
„Děkuju. Taky bych chtěl jednu letenku. Právě tam.“  
„Nejbližší letadlo letí za hodinu. Dobře?“ 
„Skvěle. Děkuju.“ Položil to a rychle si začal balit věci. Několikrát se pokoušel i dovolat Billovi, ale ten to vždycky položil. Když měl sbaleno, zavolal si taxíka a vyšel před dům. Za několik minut byl už v letadle a následně za několik hodin na Maledivách.  

Ubytoval se ve stejném hotelu, jako když tam byli spolu. Byl už skoro večer, šest hodin a on se rozhodl, že se ještě půjde podívat po okolí. Jak se mu hned vybavily vzpomínky. Tady na té pláži se do něj zamiloval. Koukali si vzájemně do očí. Teď je ale tady, aby ho našel. Musí ho najít. Za každou cenu. Nevěděl, kde zítra začne… nevěděl, co mu řekne… Nevěděl nic. Jak hrozné je myslet na to, co bude zítra. Ani si toho nevšiml a už byla tma. Usoudil, že je na čase vrátit se na hotel. Akorát si vybalil, udělal hygienu a bylo skoro před půlnocí. Ani celý den nejedl. Jen v letadle a ráno. To za celý den bylo vše. Nebyl čas. Zalehl a okamžitě usnul.  

Druhý den se vzbudil okolo jedenácté. To už snídani nestihnu. Leda oběd. Pomyslel si. Tak jako včera udělal hygienu, oblékl na sebe čisté oblečení a vydal se na oběd. Něco do sebe hodil, ani nevěděl co. Myšlenkami byl u Billa. Zase. Nádobí odnesl na okýnko pro tyto účely otevřené a okamžitě si to zamířil ven. Někam. Kam ho nohy nesly. Něco si pamatoval, když tu byli. Ani rok tomu není. Možná půl.  

Celý den ho hledal. Bez úspěchu. Musí tu být. Sakra! Třeba je na jiném místě. Začal pochybovat. Pomalu se vracel na hotel, protože bylo devět večer, nikde ani noha, tma jak v pytli… Ještě, že se u vchodu naposledy otočil, jinak by nespatřil tmavou siluetu procházející se po pláži, chodidly ve vodě, s žabkami v ruce. Okamžitě se k ní rozešel.

„Bille?“ Promluvil Tom, když od něj byl asi metr.  
„Tome?“ Otočil se. Byl nenalíčený, ale plakal. „Co tady děláš?“ utřel si slzy. 
„Hledal jsem tě.“ Došel k němu a objal ho. On ho objal taky. 
„Neměl jsi mě hledat.“ Plakal mu na rameno. 
„Proč pláčeš?“  
„Protože…“ odtáhl se od něj a koukl mu do očí. „Promiň.“  
„Za co se mi omlouváš?“  
„Jak jsem se zachoval. Měl jsem strach, že když to někdo zjistí, oddělí nás od sebe. Promiň. Neměl jsem odlítat.“ Znovu se k němu přitiskl.  
„Neplakej… lásko… Spolu to zvládneme.“ Hladil ho po vlasech.“ Miluju tě.“  
„Já tebe taky.“ 
„Zopakuj to.“ Zašeptal Tom. 
„Miluju tě.“ Usmál se. 
„Už mi nikdy neutíkej, prosím.“ 
„Neuteču.“ 
„Slibuješ?“ koukl mu do očí. 
„Slibuju.“ 
„Proč pláčeš teď?“ utíral mu slzy. 
„Protože tě mám. Kvůli mně jsi letěl takovou dálku, a to jsi ještě nevěděl, jestli tu vůbec budu. Přesto jsi mě hledal. I když jsem nechtěl. Jsem rád, že zrovna ty jsi mé dvojče a má láska.“ Popotáhl. 
„Já jsem taky rád, že tě mám. Kvůli tobě udělám vše. Cokoli.“ 
„Uděláš pro mě cokoli? I to nejšílenější?“ 
„Ano… i to nejšílenější.“ 
„Polib mě.“ Vyslovil rozhodně svůj požadavek. 
„Proč je to šílený?“  
„Je to šílený, protože bratři se nelíbají.“ 
„Kaulitzovi se líbají. To si pamatuj.“ 
„Tak políbíš mě, prosím?“ 
Tom na nic nečekal. Nikdy by nevěřil, že to po něm bude jeho Bill chtít. Ale vůbec neprotestoval. Byl rád… a zamilovaný. Oba byli zamilovaní do svého dvojčete… a bylo jim to jedno. Mají sebe. Dvojče a svou lásku v jednom…