autor: KarlaSka
Trvalo to, že? Omlouvám se, ale neustále jsem tuto část předělávala, protože mi nevyhovoval děj, a tak se její odhalení světu trošku protáhlo 🙂 Jedna část povídky je inspirovaná videem ze zákulisí 😀 Schválně, jestli poznáte která 😀
Jinak, tento díl je věnovaný Ci-Chan, která pro mě hodně znamená 🙂 Zatím jsme spolu strávily strašně málo času, ale i tak je pro mě ten magor jako sestra, kterou jsem nikdy neměla (teda, mám ségru, ale občas bych jí nejradši uškrtila) 😀 Je pro mě inspirací a její milá slova 😀 mě nutí psát dál a dál 🙂 Není lepšího člověka, se kterým by se dalo brečet u Zimmer 483 live tour 😀
Jáj, to je zase zbytečných keců 😀 K povídce snad jenom, že je to trošku jiný šálek kávy než první část, ale samozřejmě to na sebe navazuje 🙂 Doufám, že se vám bude druhá část líbit aspoň z poloviny tak, jako ta první 🙂 Vaše KarlaSka
P.S.: Kájo, čti pořádně, protože tě na všechna ta místa vezmu, aby si se vžila do děje xD
P.P.S.: Ten konec je uspěchaný, ale jinak by to mělo ještě o 3 stránky Wordu víc „-_-
„To nemůžeš myslet vážně!“ založil si černovlásek ruce na hrudníku a zlostně zahlížel na staršího muže před sebou.
„Naprosto vážně,“ ubezpečil ho klidně. Z jeho postoje čišelo pobavení.
Chlapec se na něj zamračil a zdviženým prostředníčkem mu dal jasně najevo, co si o jeho návrhu myslí.
„Nemůžeš nás nutit!“ prohlásil sebevědomě a se širokým úsměvem se opřel do pohovky.
„Ne vás. Tebe! Kluci s tím už souhlasili, dokonce i Tom. A jelikož je to většina, tak si prohrál, Bille,“ opáčil starší muž a spokojeně sledoval, jak úsměv jeho svěřence mizí.
„Tak fajn! Fajn!“ rozhodil Bill naštvaně rukama a s tichým klením odešel, aby mohl vyhledat svého zrádného bratra a pořádně mu to vyčíst.
„Jak si to, sakra, představuješ?!“ obořil se na něj, když našel dredatou hlavu skloněnou nad kytarou. „Nesnáším tě!“
„Taky tě miluju,“ nenechal se Tom vyvést z míry a dál se snažil naladit struny svého nástroje.
„Odkdy neděláme rozhodnutí společně?!“
„Od tý doby, co jsi se tak rapidně změnil!“ odpověděl bratr, a konečně odložil kytaru. „Už nejsi ten, se kterým jsem vyrůstal! Už nejsi Billi.“
„Samozřejmě, že nejsem! Lidi se mění, nemůžeš po mně chtít, abych byl pořád stejný!“ rozhodil Bill bezmocně rukama. Někde v hloubi duše ho Tomova slova bolela, ale bylo to tak hluboko, že to skoro nevnímal.
„Přesně proto jsem s tím souhlasil. Nechceš, abych dělal rozhodnutí bez tebe, ale rozhoduješ se o všem sám. A tohle bys nikdy dřív neřekl, sláva tě změnila. Je z tebe úplně jiný člověk a já tomu už nehodlám přihlížet!“
„Co po mně chceš?! Chtěl bys zpátky toho kluka, kterýho všichni mlátili, protože byl jiný?! Toho otravu, který pro tebe byl koulí na noze?! Toho, kvůli kterému ti klesal společenský status?! Toho nesamostatnýho blbečka? Toho pošahanýho teplouše?!“ křičel černovlásek. V obličeji byl úplně rudý, jak v něm kypěl vztek za všechny minulé křivdy.
Tom překvapeně pootevřel ústa v němém úžasu. Nevěděl, že to Bill slyšel, a už vůbec netušil, že to je právě ten důvod, proč se jeho bratr tak změnil.
*flashback*
Bill vyšel ze školy a nevnímaje několik děvčat stojících v hloučku a ukazujíc si na něj, zamířil směrem, kde zahlédl zlatavé dredy svého bratra. Než tam stačil dojít, Tom se ztratil někde v davu.
„Ahoj Bille, mužů tě poprosit o autogram?“ osmělila se jedna z dívek a podstrčila mu pod nos růžový památníček. Bill se vytasil se svým megawatovým úsměvem a naučeným pohybem zápěstí načmáral na jednu za stránek svůj podpis. Ještě jednou se usmál, a pak už se opět vydal za Tomem.
Nechtěl si to přiznat, ale byl svým bratrem trochu posedlý a nebyl schopný bez něj být víc než těch několik vyučovacích hodin. Poměrně mu nahrávalo, že od té doby, co jsou slavní, spolu trávili mnohem víc času.
Zašel za roh, kde tušil Tomovu přítomnost a lehce se pro sebe pousmál, když uslyšel dredův hlas, ale trochu ho zarazilo, že jeho bratr nebyl sám.
„A kde máš svýho bratra?“ zeptal se Adam, machýrek z Tomovy třídy.
„Co já vim,“ odsekl Tom.
„Já myslel, že jste nerozlučná dvojka,“ řekl posměšně Adam a pak dodal: „Jako dva teplí bratři.“
„Hahaha, strašně vtipný. Já teplej teda rozhodně nejsem,“ zasmál se Tom, čímž si vysloužil souhlasný smích zbytku té party.
„Já přece nejsem teplej, Tomi,“ zašeptal Bill zoufale, ale nikdo ho nemohl slyšet.
„Tak proč s tím svým pošahaným teploušem všude chodíš?“
„Je hrozně nesamostatnej. Musím se o něj starat, protože je to blbeček. Je jako koule na noze,“ pokrčil Tom rameny, jako by mluvil o počasí, a přitom vůbec netušil, že jeho mladší bratr stojí hned za rohem, srdce rozervané na kousky.
Bill se se slzami v očích otočil na podpatku a utekl domů, kde se zamkl v pokoji a brečel a brečel.
*konec flashbacku*
„Proto? Proto ses tak změnil?“ Najednou mu došlo, že jeho bratr se zatvrdil právě tehdy, když se Tom začal bavit s tou magdeburskou partou, která měla velice v oblibě ponižování slabších jedinců. „O-omlouvám se.“
„Není za co, Tome. Konečně jsem tehdy pochopil, že pro tebe vlastně nic neznamenám. Už je to dva roky, co nežiju v sebeklamu.“ Bill na tváři vyloudil jeden ze svých amerických úsměvů a o mnoho víc diplomatičtějším tónem se zeptal: „A do jaký prdele světa že to jedeme, abysme potěšili pár vidláků?“
„Do Český republiky. Do Tábora.“
***
„Proč si myslíš, že mě změní nějakej malej koncert?“ zeptal se Bill Davida a vypadal by i zvědavě, kdyby nevěnoval veškerou svou pozornost své manikúře. Právě jeli prostornou a luxusně zařízenou limuzínou přímo do Tábora.
„Nebude to jen koncert. Chci, abyste chodili mezi lidmi a bavili se s nimi.“
„Vždyť neumíme česky!“
„Tak budete mluvit anglicky nebo německy. Možná se ti to nezdá, ale starší generace těch vidláků umí německy a ti mladší zase anglicky,“ uzavřel David poměrně chladně. Billovo chování si bral velmi osobně, protože jeho babička byla Češka, konkrétně táboračka, a díky ní měl k tomuto malému státečku poměrně silný vztah.
„Hm…“ zabručel Bill, kterému bylo jasné, že nemá cenu dál Davida prudit. Stejně pořád nevěřil, že ho změní procházka mezi pár Čechy.
„Co je to za akci?“ zeptal se najednou Tom, který byl zatím potichu a přemýšlel.
„Akce? To není prostě náš koncert?!“ zhrozil se černovlásek, který na takové zacházení nebyl zvyklý.
„Táborská setkání,“ řekl David klidně, jako by Billovo pohoršení se touto situací přeslechl.
„Co to je?“ přerušil Billa, který se nadechoval k dalším protestům, Gustav.
„Historický festival. Má přiblížit 15. století a husitské období tohoto státu.“
„Takže stánky, dobové oblečení a do toho koncert Tokio Hotel?“ zasmál se Georg, jemuž absurdnost této představy přišla nesmírně vtipná.
„Nepočítej s tím, že na sebe budu navlíkat nějaký kostým!“ ozval se Bill, který prostě nemohl zůstat zticha.
„Nic takového se po tobě nechce, ale jestli se budeš dál chovat jako debil, tak ti nic jiného nezbude!“ vyjel jindy ledově klidný David, jehož pohár trpělivosti právě přetekl.
Všichni na něj zůstali zaraženě civět. Nikdy takhle nevybuchl a nikdy nikoho z nich nenazval debilem. Občas si dokonce dělali srandu, že žádné sprosté slovo ani nezná, ale teď jim jejich manažer dokázal, že i on je umí uplatnit.
„Co když se na Billa sesypaj fanynky?“ zeptal se Tom, který tuto otázku vyčetl z obličeje svého bratra.
„V nejhorším případě zasáhne Saki nebo Tobi,“ řekl David opět klidně a zadíval se z okna, čímž dal všem najevo, že se o tom nehodlá dále bavit.
„Bude to fajn, uvidíš,“ usmál se na černovláska dred, ale ten pouze otráveně protočil oči a opět se jal zkoumání svých rukou.
***
„Fuj!“ zaškaredil se Bill a rychle vysunul okýnko, kterým do auta proudil zápach rybiny a bahna. Projížděli zrovna po jakési hrázi, která vedla kolem jámy, jež kdysi bývala vodní nádrží.
„Jordán,“ poznamenal Gustav, který si jako vždy přečetl vše o cíli jejich cesty.
„To strašně smrdí!“ řekl Bill a dramaticky mával rukama před obličejem.
„Aby ses neposral,“ zašeptal Tom. Georg i Gustav vybuchli smíchy, ale Bill mu věnoval jeden nabubřelý pohled a naštvaně se zahleděl skrz kouřové sklo ven.
Tomovo předsevzetí, že bude na brášku milý a vynahradí mu tak vše, co mu kdy provedl, tímto ztroskotalo. Tiše si povzdechl a zadíval se na velkou žlutou budovu, která až příliš nápadně připomínala školu. (Poz. aut.: Bohužel to škola je 😀 Gymnázium přesněji řečeno)
***
„Proč?!“ vyjel Bill. Od chvíle, kdy přijeli, se mu pořád něco nelíbilo, ale největší šok na něj čekal, když zjistil, že má pokoj společně s Tomem.
„Protože od té doby, co nemíváte společný pokoj, se chováš jako pablb,“ objasnil mu David a vzal si od recepční klíč od svého apartmá.
„To není fér!“ našpulil Bill rty a založil si paže na hrudi.
„Život není fér.“
Bill si jenom ztrápeně povzdechl a smířlivě zamířil za bratrem, který nesl dva kufry, z nichž jeden byl až po víko naplněný pouze čepicemi a šátky.
Černovláskovi cesta k výtahu trvala pětkrát déle než normálnímu člověku, protože musel táhnout všech šest kufrů a kabelku. Tom už tam na něj čekal. V jeho obličeji se usadil podivný výraz, který se dal nejvíce přirovnat k soustrasti.
„Proč se na mě tak koukáš?“ zeptal se černovlásek nechápavě, když Tomův zmučený pohled nepřestával, a lehce si odhrnul černý pramen z obličeje.
„Mrzí mě, že jsem tě takhle zničil,“ řekl dred a jeho obličej ještě posmutněl.
„Nezničil,“ odpověděl druhý chlapec prostě, přičemž si kontroloval své černé líčení v zrcadle.
„To si myslíš ty. Pořád věřím, že tam někde hluboko v tobě je ten starý Bill, kterého jsem měl tak rád. Můj malý Billi,“ zašeptal Tom tiše. Jejich pohledy se v zrcadle setkaly. V jedněch čokoládách byl vidět nefalšovaný smutek, v těch druhých, černé orámovaných, pouze jeho zlomek. Jejich majitel na city tak hluboké, jako je smutek, již dávno zanevřel.
„Tak proč? Proč jsi o mě tak mluvil?“ zeptal se černovlásek a poprvé od té doby dovolil bolesti, aby se vloudila do jeho hlasu.
„Byl jsem pitomej. Chtěl jsem mezi ně patřit, ale neuvědomoval jsem si tehdy, že to nejdůležitější na světě jsi pro mě ty a vždycky budeš!“
„Dokaž to!“ zasyčel Bill a spolu se třemi kufry vystoupil z výtahu. ‚Jen se snaž!‘ pomyslel si při krátkém pohledu na zbylá zavazadla.
***
„Bla, bla, bla, bla, blááá!“ rozezpívával se Bill, zatímco si Tom s Georgem drnkali na struny kytar a Gustav hrál na neviditelné bubny.
„Teď trochu vážněji,“ zasmál se David, když vešel do místnosti a ucítil tu veselou atmosféru, která byla u kapely během posledních dvou let ojedinělá. „Těšíte se?“
„Jo, jo, jo!“ zpíval dál černovlásek a vesele skákal po pokoji.
„Co se mu stalo?“ zeptal se s pozdviženým obočím manažer.
„Masáž zad, krku, nohou, velký kyblík čokoládové zmrzliny a moje tříhodinové utrpení v podobě The best of Nena,“ usmál se Tom, který tímto svým pokořením mezi nimi včera prolomil ledy.
„Kdy vystupujeme, Dave?“ přiskočil Bill zvesela k překvapenému muži. Ten by řekl, že je černovlásek něčím sjetý, kdyby nevěděl, jaký k takovýmto látkám má odpor.
„Neříkej mi Dave!“ okřikl rozjařeného zpěváka manažer, ale na tváři mu pohrával spokojený úsměv. Už dlouho neviděl Billa tak bezstarostného a dětinského. „V deset.“
„Mám dobrou náladu, ale to neznamená, že jsem ti odpustil a že ti věřím,“ zchladil samolibého Toma, který už začínal věřit v odpuštění, Bill, a odešel nahoru do pokoje.
„Je mi úplně jedno, co jsi mu provedl, ale srovnáš to! Je ti to jasný?“ přikázal dredovi David s přimhouřenýma očima.
„Snažím se,“ zamračil se zamyšleně Tom a vyrazil za bratrem, který nemohl jít nikam jinam než do jejich pokoje.
„Potěšilo mě, že jsi se mnou poslouchal Nenu, ale nemyslím si, že to mezi námi někdy bude jako dřív,“ promluvil Bill hned, jakmile uslyšel cvaknutí dveří. Zaujatě pozoroval oknem hemžení dole na náměstí několika desítek lidí, kteří se snažili uklidit po včerejším koncertu pódium, které bylo podle černovláska na takový vidlákov poměrně velké.
„Tak mi dej ještě šanci. Mám tě rád, Billi, opravdu rád.“
„Snažím se ti jí dát, ale je to strašně těžké. Je to už dva roky, co věřím, že pro tebe nejsem víc než vzduch, a teď je těžké snažit se přesvědčit sám sebe, že to není pravda.“
„Ale to máš pravdu. Jsi pro mě vzduch. Vzduch, který dýchám a potřebuju k životu. Nemůžu bez tebe žít, Billi, a nemůžu žít ani jen tak vedle tebe. Chybí mi, jak jsme si společně hráli se Scottym, jak jsme škádlili Kazimíra, jak jsme běhali venku dešti a pak jsme byli oba nemocní a mamka nám pěkně vynadala a další týden už jsme zase byli celí promočení, protože jsme si rádi hráli v bahně. Chybí mi, jak si se chodil schovávat ke mě pod peřinu, protože si se bál bouřky, a nejvíc mi chybí to, jak jsme sdíleli naprosto vše, naše radosti, smutky, tužby i strachy. Prostě všechno! A strašně mě mrzí, že to zkazil jeden debil, který chtěl zamachrovat,“ vychrlil ze sebe na jedno nadechnutí Tom a v duchu děkoval, že zpívá aspoň ty vokály, protože jinak by to nezvládl.
Bill na něj zůstal zaraženě civět. Bylo to to nejhezčí, co mu kdy kdo řekl, a navíc znal svého bratra natolik dobře, aby věděl, že to neříká jenom tak.
„Taky mi to chybí,“ pípnul tiše a žmoulajíc mezi prsty sametové závěsy, se otočil zpět k oknu.
„Tak se do těch dob zase vraťme!“ navrhl Tom, když přešel za černovláskova záda. Ten se lehce otřásl pod dotekem bratrova horkého dechu na pokožce svého krku, ale rozhodně ne odporem.
„Rád bych…“ šeptnul jemně a zapřel se o bratrovu poměrně svalnatou hruď. Ten ho objal kolem pasu a položil mu hlavu na rameno, aby společně pozorovali venku lidi, kteří připravovali zvukotechniku pro dnešního velkého hosta.
Ani nevěděli, jak dlouho tam tak stáli a užívali si blízkost toho druhého, ale když David zaklepal na jejich dveře, byla už tma.
„Pojďte se připravit, kluci. Za tři čtvrtě hodiny vystupujete.“
„Tak pojď, Billi,“ vzal Tom černovláska za zápěstí a ruku v ruce sešli do přízemí nejluxusnějšího hotelu, který Tábor nabízel.
Pohledy členů týmu upřené na jejich ruce byly sice překvapené, ale nezdálo se, že by někomu vadilo, že jejich vztah je víceméně opět v pořádku.
„Výborně!“ vykřikl až příliš nadšeně David a otcovsky je oba poplácal po rameni. „Takže, Saki vás odvede za pódium, kde se můžete dopřipravit. Já za vámi pak přijdu a pošlu vás nahoru.“
***
„Jsi nervózní?“ zeptal se Tom Billa. Bylo za minutu deset a předcházející kapela už jim dávno uvolnila pódium.
„Měl bych?“ odpověděl Bill a snažil se znít bezstarostně, ale zradil ho hlas, který mu nervozitou vylétl do závratných výšek.
„To bude dobrý,“ uklidňoval ho ihned dredáč a jemně mu promnul předloktí. Věděl, že to jeho dvojče uklidňuje a dle jeho předpokladu se Bill ihned viditelně uvolnil. „Nikdy si nebyl tak nervózní, kde je problém?“
„Poslední půlrok jsem vždycky nervózní, jenom to nedávám najevo. Od té operace jsme moc nevystupovali a já mám pořád strach,“ přiznal se černovlásek a podvědomě si promnul krk. Až příliš dobře si pamatoval na tu bezmoc, když nemohl mluvit a nevěděl, jestli ještě někdy bude zpívat.
„Já vím, že to zvládneš,“ ujistil ho Tom a s posledním úsměvem se vydal na pódium.
„Doufám,“ zašeptal Bill, ale už tu nebyl nikdo, kdo by ho mohl slyšet.
Seshora se ozvaly první tóny kytary a k Billovu překvapení i jekot. Nečekal, že tady mají nějaké fanynky.
„We were runnin through the town…“
Bill zpíval a obšťastňoval kotel fanynek přímo pod pódiem svými pohyby, které měly sice k tanci daleko, ale holky (a někdy i kluci) je milovali.
***
„Nečekal jsem, že tu budeme mít takový úspěch,“ přiznal Bill upřímně, zatímco si otíral zpocený obličej ručníkem.
„Nejlepší vystoupení za poslední dva roky, kluci,“ usmál se David a ulomil si kousek z pečiva, které držel v ruce, a vložil si ho do úst. Požitkářky zamlaskal a olízl si prsty, na kterých mu ulpěly krystaly skořicového cukru.
„Co to je?“ zeptal se Bill dychtivě a s doširoka otevřenýma očima pozoroval dobrotu v manažerově ruce.
„Říkají tomu trdelník. Prodávají to na náměstí,“ objasnil mu David a spokojeně sledoval, jak chlapec, táhnouc svého bratra za sebou, vyběhl ven, aby ten stánek našel.
„Tak kde to je?!“ vykřikl nervózně černovlásek, když se prodírali davem a nikde nebylo ani stopy po pečené sladkosti.
„Možná támhle!“ ukázal Tom někam za Billova záda. „Mají tam vyvěšenou nějakou hnědou rouru.“
Bill se otočil a vida zvětšeninu trdelníku, se ihned tím směrem rozešel. Tedy spíš rozběhl.
„Sakra Bille! Zpomal trochu!“ snažil se ho zkrotit dred, ale jeho bratr byl příliš pohlcený představou rychlého přísunu cukru do své krve, než aby věnoval pozornost jeho chabým pokusům.
„Dva,“ řekl Bill německy, a zároveň ukázal číslo i na prstech. Pak se ještě snažili dohodnout na ceně v eurech, jelikož si černovlásek ještě nevyměnil peníze. Nakonec Bill hodil prodavači deseti eurovku a spokojeně se svým úlovkem odešel, aniž by věnoval sebemenší pozornost muži, který se mu snažil vrátit nazpět.
„Tu máš,“ usmál se Bill a vrazil jeden voňavý trdelník Tomovi do ruky.
„Děkuju,“ usmál se jeho bratr, který nebyl na takováto vstřícná gesta za strany svého dvojčete zvyklý. „Nechceš se někam podívat, když už jsme tady?“
„Proč ne?“ vrátil mu úsměv Bill a ihned vyrazil k jednomu z plakátů, na kterém byl napsaný program.
„Jů! Je to tu i německy!“ vypískl nadšeně, když si přečetl prvních pár řádků. „Půjdeme na ohňovou show, Tomi? Prosím!“
„Dobře,“ zasmál se zvesela Tom. Jak by mohl odolat těm štěněčím očím a téměř dětskému nadšení. „Kde to je?“
„Píšou tu: Housův mlýn,“ zamračil se černovlásek na drobné písmo.
„Támhle je ukazatel,“ oznámil mu bratr. Oba vyrazili do jedné z užších uliček, do kterých je rozcestník naváděl, a podle několika dalších se přes poměrně prudce se svažující park dostali ke mlýnu, kde už se kejklíři připravovali na historické divadlo.
„Kolik je hodin?“ zeptal se najednou Bill, když mu došlo, že se nejspíše podíval špatně.
„Přesně půlnoc,“ řekl Tom po krátkém zkontrolování displeje mobilu.
„Čau, co tu děláte?!“ Uslyšeli za sebou svoji rodnou řeč. Oba dva se jako na povel otočili za tím hlasem. Stáli tváří v tvář svému manažerovi, do kterého byla zavěšena velmi sešlá stařenka. Bill si pomyslel, že jí je minimálně sto let. „To je moje babi,“ objasnil zmateným klukům manažer a o poznání hlasitěji dodal směrem ke staré paní: „Babi?! To jsou ty kluci, o kterých jsem ti vyprávěl! Bill a Tom! Ta dvojčata!“
„Nevypadají jako dvojčata. A tenhle nevypadá ani jako chlapec,“ řekla stařena. Její tichý klidný hlas zněl po Davidově řvaní téměř nepatřičně.
Bill měl tak dobrou náladu, že ho to ani neurazilo. Zářivě se na ni usmál a obrátil svůj pohled zpět na představení dole, které pomalu začínalo.
Nikdo se babi Jostové neprosil, ale ona i tak předkládala do němčiny vše, co bylo během divadla řečeno jak jinak než česky. Bill jí za to byl vděčný, protože ho představení už na první pohled zaujalo.
Hned na začátku herci zinscenovali jakousi bitvu mezi muži v obyčejném měšťanském oblečení a rytíři ve stříbrné lesklé zbroji. Obě dvojčata si pomyslela, že určitě vyhrají rytíři, ale k jejich nesmírnému překvapení to byl vůdce těch vandráků, kdo vítězně odcházel z boje, i když si zakrýval oko zakrvavenou rukou.
„Doufám, že je to kečup,“ zamumlal Bill, který se do představení až příliš vžil.
Následovalo několik dalších bitev a všechny vyhráli husité, jak jim řekla paní Jostová, a pak ze scény téměř všichni zmizeli a na prašném placu zůstali pouze čtyři lidé, muž s páskou přes oko, dva jeho muži a drobný mladík ve vyšívaném kroji.
„Jmenuji se William von Kaulitz. Jsem synem Simone a Jörgena von Kaulitz,“ přetlumočila jim Davidova babička a pohoršeně se na ně podívala, když všichni tři vybuchli smíchy.
„M-m-my s-se o-o-omlouváme, ale n-naše máma se j-jmenuje Simone K-Kaulitzová a táta Jörg Kaulitz! A Bill je vlastně taky W-William,“ vykoktal ze sebe Tom a přitom si utíral slzy smíchu.
„Možná to byli vaši předci,“ poznamenala zamyšleně, ale pak se opět otočila na herce, z nichž už zůstali jenom dva – mladík v honosném oblečení a jeden z husitů.
Billovi najednou zničehonic proběhl hlavou obrázek Toma přitisknutého na jeho rtech. Byl z té myšlenky tak vyjukaný, že vůbec nemohl uvěřit vlastní představivosti.
Kouknul na Toma, který si ho prohlížel velice zvláštním způsobem. Snad vyděšeným? Jejich dvojčecí pouto opět zafungovalo a Billovi bylo jasné, že se jeho bratrovi vybavila stejná situace.
„Celou dobu přemýšlím o tom, že jste mi nějací povědomí. Už vím proč,“ pronesla stařena a bez sebemenších problémů vytáhla Billa za zápěstí do stoje a vlekla ho za sebou. Tom se k nim ihned přidal, protože mu instinkt velel, že to, co jim chce Jostova babi ukázat, je velmi důležité.
„Hu-husitské muzeum?“ přečetl si černovlásek zaraženě nápis na dubových dveřích, před kterými Češka zastavila. Ta zrovna hledala něco v kapse, ze které nakonec vytáhla svazek klíčů, z nichž jeden přesně pasoval do zámku muzea. Stařena je energicky rozrazila a za hlasitého klapání svých bot vyrazila potemnělou chodbou následovaná oběma dvojčaty.
Trio zastavilo až před vitrínou, nad kterou visela cedule: ‚Dobové kresby uhlem‘. Za jejím sklem ležela poměrně zašlá kresba ženy na koni, která se skláněla k muži s palcátem u pasu a věnovala mu lehký polibek. Ani jeden z bratří nechápal, co se jim stařena snaží naznačit, a tak se ve snaze spatřit něco, co není na první pohled vidět, naklonili blíže.
„Vždyť jsi to ty, Bille!“ vydechl překvapeně Tom, až se vitrína pod jeho dechem zamlžila.
„Cože?“ podivil se černovlásek, který se v té malbě opravdu neviděl.
„Na tom koni!“ objasnil mu bratr.
Bill chvíli zkoumal obrázek, než mu došlo, že dred má skutečně pravdu.
A pak si všiml ještě něčeho.
„A ten druhý jsi ty!“
Oběma se najednou setmělo pře očima. Bill neudržel rovnováhu a ztěžka dopadl na kolena, která se pod ním podlomila. Zapřel se rukama o zem a stejně jako jeho bratr se snažil bojovat s náhlým pocitem, že má mozek v železném svěráku. Bylo to jako ta nejhorší kocovina. Hlava je oba bolela, jako by jim ji někdo rozseknul vedví.
Pak najednou tlak povolil, ale než se některý z nich jen stačil nadechnout úlevou, zaplavily jejich mysli tisíce chaotických obrazů. Nejdřív vše byly pouhé záblesky, dlouhé pouze zlomek vteřiny, ale s každým dalším okamžikem získávaly na ostrosti a smyslu. Začaly se skládat do pocitů, pocity do myšlenek a myšlenky do vzpomínek. Najednou si oba chlapci vybavili situace, které nikdy nezažili a ani nemohli.
Oběma jim hlavou probíhaly vzpomínky na celý jejich minulý život. Tom viděl ženy, boje, ženy a boje, ale všechny tyhle obrazy přebil drobný mladík téměř dívčího vzezření, který ho hypnotizoval bojácnýma laníma očima, jeho nezkušené, a přesto jisté ruce klouzající po jeho nahých zádech, jemnost a sladkost jeho rtů, hebkost jeho pokožky.
Bill viděl nezkrotného a hrdého muže, který ho svým vzhledem odpuzoval, ale mnohem více přitahoval. Viděl tu něhu, která se skrývala v každé částečce jeho těla, to opatrnost s kterou se mu věnoval a pak… smrt. Smrt jeho první i poslední lásky. Viděl Toma ležícího v jeho náručí, z jehož rány vytékala horká krev, jež skrápěla vyprahlé trsy trávy a vsakovala se do popraskané zeminy. První a poslední ‚miluju tě‘.
„Tomi,“ vzlykl a nechal křišťálové slzy, aby si hledaly cestu po bledých lících.
„Jsem tady,“ vydechl Tom ztěžka a ihned se doplazil k Billovi. Silně ho k sobě přitiskl, aby mu dokázal, že je s ním. Černovlásek mu smáčel velkou mikinu slzami, které se barvily do černa, ale jemu to nevadilo. Bylo mu jasné, co jeho bratr prožívá, cítil to velmi podobně, už jenom díky tomu vzácnému poutu, které spolu sdíleli.
„Všechno je v pořádku. Už je to za námi, Billi. Je to minulost, jsem s tebou,“ šeptal dred chvějícímu se černovláskovi uklidňujícím hlasem a houpal s ním tam a zpátky jako matka s miminkem.
Bill už nebrečel, ale občas trhnul rameny pod náporem ojedinělých vzlyků.
„Neopouštěj mě, Tomi!“ zaprosil Bill do bratrovy hrudi, která pro něj v tu chvíli byla jedinou jistotou. Byl to jediný záchranný bod, který ho přesvědčoval, že to všechno je už pryč a jeho dvojče je tu s ním.
„Už nikdy, Billi,“ ujistil ho Tom, zatímco se jemně probíral jeho havraními vlasy a neustále přemýšlel o svém minulém životě a jejich vztahu. „Koukni se na mě, Billi!“
Černovlásek zvedl kaštanové oči plné slz, aby se mohl střetnout s těmi identickými v obličeji jeho bratra.
„Můžu?“ zeptal se Tom a nečekajíc na odpověď, uchopil bratrovu bradu mezi palec a ukazováček a procítěně se vpil do jeho sametových rtů tak jemně, jako by se bál, že se mu při sebemenším tlaku rozpadne pod rukama. Ta chvíle byla pro oba nekonečná, a přitom tak krátká.
V pevném objetí si vyměňovali zamilované polibky a děkovali někomu nahoře, kdo jim dal druhou šanci.
A tak duše dvou chlapců nadobro splynuly v jedno, aby je už nikdy nikdo nemohl rozdělit.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Ou…… to je tak krásný…. vůbec jsem nečekala že se stane tohle….. ale tomova hláska "Aby ses neposral!" byla dokonalá…… ale ten konec…. holka začínám tě víc a víc milovat 🙂
Tedááá, tohle bylo dokonalé ♥
Absolutně nechápu, jak jsi to mohla takhle perfektně vymyslet, aby se ty dva rozdílné příběhy tak nádherně prolnuly. Přece jenom, od husitů k Tokio Hotel je hodně daleko.
Na začátku mi bylo strašně líto Billa, když byl svědkem bratrovy zrady, něco takového ho muselo hodně ranit, zvláště když on sám svého Toma tolik zbožňoval.
To jsem se na Toma hodně zlobila a ani jsem nechtěla, aby mu Bill odpustil. Potom mě hodně pobavilo Billovo vymýšlení si různých trestů, které musel Tom snášet, aby si brášku udobřil, jako třeba tříhodinový poslech Best of Nena xDDD
Ale naprosto skvělé to začalo být, když přijeli do Vidlákova xD David to prostě vymyslel geniálně a jeho babi, o které jsem si nejdříve myslela, že je to ta stará vědma, tak ta prostě neměla chybu 🙂
A trdelník!!! Ten miluju, hlavně ten skořicový, i když mi teda chutnají všechny druhy, hned jsem na něj dostala šílenou chuť, tak jsem si musela dát alespoň Tatranku xD
Poslední třetina povídky se potom nesla v trochu jiném duchu. Strašně se mi líbilo, když si kluci v jednom okamžiku vybavili svoje minulé životy, svoji lásku, kterou tenkrát mezi sebou měli, když si Bill vzpomněl na Tomovu smrt a znovu ucítil všechnu tu bolest nad jeho ztrátou…
A uvědomil si, jak moc Toma uvnitř svého srdce miluje a že si tu lásku prostě nesmí nechat vzít, nikým a ničím…stejně jako si to uvědomil Tom ♥
Opravdu se ti to hodně povedlo, oba dva díly, perfektně jsi celý příběh vymyslela a nádherně napsala, moc se mi to líbilo 🙂
Krásně vymyslene.
[1]:děkuju 🙂 snažila jsem se to trochu odlehčit a kousavého Toma si prostě nemůžu odpustit 😀
[2]: uf, další vyčerpávající komentář 😀 ale ty to jinak neumíš, viď? 😀
abych pravdu řekla, ten příběh se v mé hlavě objevil už kdysi, že by se kluci mohli převtělit, ale ty táborky mi k tomu dali takovej impuls a já to sepsala právě takhle 🙂
moc děkuju za komentář, nesmírně mě potěšil (jako vždy) 😀 jsem ráda, že se ti Husita líbil 🙂
[3]: děkuju 🙂
Ja som totálne mimo z tohoto krásneho príbehu. Úžasný nápad, úžasná doba 🙂 aj tá predošlá a hlavne táto 🙂 milujem ich v ich klasickej nedávnej minulosti, keď ešte boli dve nadpozemsky nádherné bytosti.
To zistenie a návrat ich lásky bol tak dychberúci, že sa mi zatočila hlava. Doslova. Toto bude niečo, k čomu sa určite budem vracať. Idem si to okopírovať do počítača. Dúfam, že napíšeš ešte veľa takýchto krásnych poviedok. Áááách *blažený úsmev*
[5]: hrozně si mě potěšila 🙂 já měla dojem, že se mi tahle část příliš nevydařila :// jsem strašně ráda, že se někomu povídka líbí až do takové míry, že si jí překopíruje 🙂 určo napíšu ještě spousty povídek ať už jedno nebo vícedílných 😉
Je to fakt boží!!! Hrozně se mi to líbilo a úplne jako bych to viděla! Fakt moc povedený!!!!
[7]: děkuju, to je milé 🙂 jsem ráda, že takhle zapůsobila 🙂
To bylo fakt moc krásný:-).
Krásny príbeh. Nezvyčajný námet a úžasné spracovanie 🙂
Tak tohle je něco neuvěřitelně nádherného! ♥
Nechápu, jak Tě takový námět vůbec mohl napadnout! Tohle je něco, co jsem ještě nikdy nečetla, naprosto bravurně sepsané a po celou dobu povídky jsem jenom hltala řádky očima, jak moc se mi to líbilo. I ta minulost byla neuvěřitelně kouzelná a to propojení do současnosti je něco neuvěřitelného ♥ Tohle povídkou jsem doslova a do písmene očarovaná ♥ Když kluci zjistili, že se vlastně už dávno v minulosti znali, tak mě úplně běhal mráz po zádech. A stejně jako oni jsem i já šťastná, že dostali druhou šanci a já věřím, že ji nepromarní 🙂
Za tuhle povídku opravdu moc děkuji, je úžasná! ♥