Only toy

„Fajn, udělám to.“ Vzdal se černovlásek. Byl u kamaráda na oslavě narozenin a hráli flašku. Úkol padl na něj. Měl štěstí, že teprve začínali. Zatím jen takové zahřívání. Musel ze sebe stáhnout triko a projít ulicí. Druhý to bude mít horší. Bez trika a kalhot, a postupně… Do toho šel. Kdyby ale měl jít nahý, to ne. Takže byl svým způsobem rád, že je to zahřívačka. To ale netušil, jaký bude mít tahle hra konec… vlastně pokračování.

Všichni se zvedli, včetně  jeho, stáhl ze sebe triko a vyšel na temnou ulici. Nebyla mu zima, přesto měl husí kůži. Každý na něj koukal, smáli se, není divu, všichni už v sobě něco měli, i on, ale ne moc. Byl při smyslech. Vyšel před branku. Mířil dál, jenže… najednou kolem něj jen mlha. Jeho kamarádi z toho měli srandu, nevnímali, co se děje, takže mu nikdo neběžel na pomoc. Cítil, jak mu někdo něco rychle přiložil k puse. Slábl, nohy se mu podlamovaly, oči padaly. Snažil se křičet, ale jeho síla mu to nedovolovala. I přes jeho vlastní vůli, musel zavřít oči. Pak už nevnímal, jak ho někdo táhne do auta, následně vezl do lesa, k malé, ale hlavně opuštěné chatce.

Pomalounku otevíral oči. Všechno ho bolelo, točila se mu hlava. Chtěl si promnout hlavu, aby bolest alespoň trochu ustala, ale něco mu to nedovolovalo. Škubnul rukama, ale hned na to vykřikl bolestí. Zaklonil hlavu, aby zjistil, co to je. Krásná železná pouta, ze kterých vystupovaly různé ostny. Bylo to vyřešeno, ale tak, aby mu nemohly ublížit, i kdyby chtěl on sám. Za jiných okolností, kdyby tohle byly normální náramky, by je nosil rád, ale teď? V hlavě měl spousty otázek. Tiše zaskučel.

V tom se otevřely dveře. Světlo ho oslepilo natolik, že nic neviděl.

Přivřel oči k sobě. Ve stínu rozeznal osobu, která se k němu pomalu ale jistě rozešla. Instinktivně se skrčil. Šel z něj strach. Podle chůze poznal, že je to kluk. Černovlásek byl připoutaný pouty, i kdyby chtěl utéct, nepovedlo by se mu to. Absolutně netušil, o co tu jde. 

„Hm… pěkný…“ ušklíbl se dred. Jeho přítel Andreas měl vždycky dobrý vkus. Rukou mu rozcuchal vlasy. „Jméno.“ Štěkl. On se ale k ničemu neměl. Nemohl mluvit. Byl úplně v šoku. Dred mu chytil vlasy a prudce zaklonil hlavu. Druhý z chlapců pomalu ani nedýchal, tak moc se bál… „Na něco jsem se ptal!“ Vyštěkl a chytil ho u kořínků vlasů. Zesílil stisk. 
„B-Bill.“ Vyjekl tiše, sotva slyšitelně. Ještě k tomu mu byla zima. Jeho hlas se třásl, i on sám. Strachy i teplotou v místnosti. Neměl na sobě tričko. 
„Hlasitěji!“ Nelíbilo se mu, když se s ním takhle… mluvilo. A když se mu něco nelíbilo, nikdy, ale vážně nikdy to nedopadlo dobře… ne pro ostatní. 
„Bill.“ Zopakoval své jméno hlasitěji. Chtěl domů. Bylo to tady všechno špinavé, pavouci, kterých se od malička štítil… 
„Výborně. Když budeš poslouchat a dělat, co ti řeknu, budu hodný. Jestli ne… radím ti, nezkoušej to, nebo špatně dopadneš. Neopovaž se dělat problémy, a už vůbec ne utíkat.“ Podíval se na něj přísně. 

„Ale Tome, nestraš ho hned od začátku.“ Do místnosti vešla další osoba. 
„Ne, Andy, ať si zvyká. Mimochodem, krásný kousek. Jen si ho musím vychovat.“ Pokrčil rameny. Ti dva mezi sebou měli perfektní pracovní vztah. Andy dodával a někdy vychovával. Tom zase dodával drogy. Oběma to vyhovovalo. Užívali si a byli spokojení. 

„Je to jen na tobě. Je tvůj, ale… kdybys chtěl, klidně ho dej ke mně…“ 
„Já vím, ale ty zase víš, že když se vrátili, musel jsem čekat u některých týden,“ zašklebil se. 
„Ale nezatlučeš to, že pak poslouchali,“ nedal se. Byla to pravda. Výsledek byl vždycky jasný. 
„To máš pravdu. Ještě uvidím,“ otočil se zpátky na Billa. Viděl, jak se třásl. Tohle dělala každá. I každý. Většina, co byla u Toma, skončila u Andyho… v bordelu, nebo někde prodaní. Bylo mu to jedno. 
„Já půjdu, svou práci jsem už tady udělal. Čau a užijte si,“ uchechtl se a zmizel. 
Tom nestihl ani nijak zareagovat. Jen spíš dodal pro sebe – „To si piš.“ Odepl Billovi pouta, za vlasy ho vytáhl na nohy. Táhl ho po schodech nahoru do prvního patra. 

Bill vyjekl, když dopadl na tvrdou zem. Vůbec se mu tady nelíbilo. 
„V osm ať jsi připravený. Oblečení máš na posteli, se skoro dvanácti hodinami. Prospi se, dokud můžeš,“ zavřel za sebou dveře. Cvaknutí v zámku Billovi napovědělo, že zamkl. Bezmocně se na zemi rozvzlykal. Neměl skoro žádné síly se nějak zvednout. Zapřel se o ruce. Pokoušel se dostat na postel. Nakonec se mu to povedlo. Musel uznat, že tohle byl docela hezky vybavený pokoj… avšak ne hezký, jako jeho vlastní. Rozplácl se na měkkou matraci. Byl pořád unavený. Vůbec nevěděl, co se bude dít. Kdyby jen tušil… ale nic. Za chvíli usnul. 

Tom vešel do Billova pokoje. Začal zuřit, když ho viděl spát. Za hodinu mají být u Andyho. Dnes pořádá nějakou párty. Samozřejmě je Tom pozvaný. Chytil ho za vlasy a smýkl s ním o tvrdou zem. Nezajímal ho Billův vyděšený výkřik, ani že ho takhle hrubě probudil. Nezajímalo ho nic. 
„Máš čtvrt hodiny, aby ses proudil a nachystal se,“ sykl a odešel. Nezapomněl pořádně třísknout dveřmi a ani zamknout. Bill se opět rozvzlykal. Nechtěl nikam jít. Nechtěl nic, jen domů. Začal si mnout bolavou hlavu. Nakoukl, co si má oblíknout. Vytřeštil oči. Síťované punčochy, krátká sukýnka, korzet a nějaká čelenka. Dělá si z něj srandu? Tohle na sebe neoblíkne! Jen na to asi deset minut hleděl, dalších pět seděl v okně a plakal. 

Jak Tom řekl, přesně za čtvrt hodiny přišel. Málem ho trefilo, když ho viděl v tom, v čem ho Andy přivezl. 
„A dost!“ vykřikl. Bill k němu zvedl uslzený pohled. „Okamžitě si to oblíkneš, nebo to na tebe narvu sám. Máš pět minut a to myslím vážně!“ Málem vyrazil dveře a celý dům se pomalu otřásal v základech. Ten malej skrček bude poslouchat, a jestli ne… 
Bill se rozvzlykal snad ještě víc, pokud to šlo. Nechtěl si to oblíknout. Prostě… neposlechne. Kdyby jen tušil, jak dopadne, udělal by cokoliv, co by mu Tom řekl. Pořád seděl v okně, snažil se nějak lomcovat s klikou, otevřít a utéct, jenže… nepovedlo se. Povzdechl si. Nemá jak se odsud dostat. Mohl si jen přát, aby ho co nejdříve začali hledat a vůbec, našli ho. 

Tom rozrazil dveře. Když viděl černovláska v okně, rázně k němu přešel a hodil s ním na zem. Byl šíleně vytočený. Jeho hračky budou poslouchat na slovo. Strhl z něj doslova úplně všechno oblečení a oblíkl mu to, co měl nachystané. Potrestá ho, až se vrátí. Teďka na to nebyl čas. Spoutal mu ruce a pevně ho chytil, aby mu neutekl, když ho vedl dlouhou chodbou do maskérny. Hodil ho na židli. Beze slova odešel. Ten kluk se mu v tom oblečení líbil. Byl sladký. Ještě, jak bude nalíčený a upravený… Tom na to nechtěl myslet. Raději. 

Bill se snažil zhluboka dýchat. V tom korzetu to šlo moc špatně. Tom mu ho stáhl až moc. Samozřejmě schválně. Možná by bylo lepší, kdyby si ho oblíkl sám… Škubal sebou, nechtěl ho mít na sobě. Bylo to nepohodlné. Jenže koho to zajímalo? Nikoho. 
Zanedlouho do místnosti vešla drobnější žena. Na tváři ledový výraz. Otevřela kosmetickou taštičku, vytáhla z ní vše, co potřebovala, a začala jej líčit. Neměla na to moc času, přesto si dala záležet. 
„Přestaň!“ zakřičela na něj. Pořád sebou škubal. Lekl se a vyděšeně se na ni podíval. Raději toho nechal. Nic z toho mu nebylo příjemné. Věci, co měl na sobě, to, že na něj sahají cizí ruce, prostředí, kde byl… všechno! 
„Hotovo,“ sykla, když mu upravila i vlasy a do nich mu zasunula čelenku. Ještě upravila líčení. Donutila ho postavit se. „Jdi dolů po schodech. O nic se nepokoušej!“ Varovala ho. Bill nasucho polknul a přikývl. Vyhodila ho na chodbu. Sledovala, jak pomalu kráčí po schodech. 

Tom už netrpělivě čekal, nemohl se dočkat, až ho uvidí. Už se chtěl rozejít nahoru, ale v tom uviděl na schodech chlapcovo dokonalé tělo. Bohužel, oblečené. To se v noci ale jistě změní. Vypadal úžasně. Slušelo mu to. Zamračil se, když se Bill zastavil. 
„Dělěj, už tak kvůli tobě přijdeme pozdě,“ promluvil ledově. Černovlásek polkl. Měl strach. Chtěl se rozejít, ale na podpatku se mu zvrtl kotník a spadl. Ošklivě se bouchl do ruky. Hádal, že zítra tam bude mít velkou modřinu… kdyby jen tam… Tom k němu rychle přešel a tahal jej do auta. Bill vykřikl, když s ním Tom opět hodil. 
„Opovaž se rozmazat, rozcuchat, cokoliv!“ sykl dred s třísknutím dveří, které raději zamkl. Nasedl vedle něj, nastartoval a vyjel. Bill měl pořád svázané ruce. Škubal s nimi a snažil se rozbít alespoň okno. 
„Přestaň!“ zakřičel na něj. Už měl dost toho, jak se ten malej skřet chová. Uvažoval, že by ho nechal u Andyho. Pak by si ale týden nesedl. Tak ať. Jeho problém. On nehodlá čekat. Má poslouchat. Varoval ho hned na začátku. 

Zastavil před domem a Billa z auta doslova vyhodil. Ten si ošklivě odřel koleno. Do očí se mu vedraly slzy. Šíleně moc to bolelo. 
„Opovaž se brečet.“ Zavrčel Tom a odepnul mu pouta. „A taky něco vymýšlet.“ Dal mu kolem krku stříbrný obojek. Připnul ho a druhý konec chytil do ruky. Škubnul s ním, aby se černovlásek dal do pohybu. Bill vyjekl, ale poslušně šel. Musel, nic jiného mu nezbývalo. Vešli do Andy domu, spíš vily. Okamžitě k nim přišel. 
„Koukám, že jsi nepřišel sám.“ Ušklíbl se na Billa. „Samozřejmě mě to těší. Tamhle si vezmi… cokoliv chceš.“ Ukázal do místnosti, kde to už docela žilo.  

„Taky tě zdravím. Dík, ale to, co chci, mám sebou.“ Zatahal s obojkem. Nezajímalo ho, jak to Billa zabolelo. Tahal ho tam, kam Andy řekl, že mají jít. 

Posadil se do křesla. „Sedni.“ Rozkázal a škubnu vodítkem směrem k zemi. Bill vykníkl a byl stažen na chladnou podlahu. Opravdu, ten, kdo na ní byl dlouho, brzo nastydnul. Byla moc chladná, kamenná, jako její majitel… vlastně, Bill si připadal jako ona. Jen věc. Pro každého bezvýznamný. Tvrdě dopadl na kolena. Špatně se mu sedělo, ale co mohl dělat? Nic. Tom se vesele bavil skoro celou noc, popíjel, jen Bill seděl na zemi, třásl se zimou. Chtěl pryč. Odhodlal se. Měl strach, jak Tom zareaguje, ale nemohl to už vydržet. V pokoji, místnosti, byla puštěná klimatizace… právě od země. Okna otevřená… 
„T-Tome?“ opovážil se šeptnout. Žádná reakce. Zkusil to znova, tentokrát i jemně zatahal za jeho nohavici. 
„Co?“ podíval se na něj. Neuniklo mu, jak se třese. Ušklíbl se. Byl zvědavý, jestli bude mlčet. Spletl se.  

„M-Můžeme prosím už jít? J-Je mi zima.“ Zaprosil. Přitáhl si ruce k tělu. Byly studené jako celé jeho křehké tělo. 
Tom zakroutil hlavou. „Pojď ke mně.“ Poklepal si na kolena. Bill byl za tohle, aspoň tohle vděčný. Posadil se na něj. Konečně nic chladného. To ale neměnilo nic na tom, že mu nebyla zima. 
„Opravdu ti je taková zima?“ zeptal se ho. „A neopovaž se lhát.“ Bill jen trochu přikývl. „Dobře, jdi nahoru. Úplně poslední dveře vlevo. Nic nevymýšlej, ani se o nic nepokoušej. Já si tě najdu,“ shodil ho ze sebe a odepnul. Černovlásek s tichým výkřikem dopadl na zem, ze které se hned zvedl. Rozhlížel se kolem sebe. Dveřmi utéct nemohl. Tam hlídala Andreasova ochranka. Šel do toho pokoje. Musel uznat, že to tu bylo docela hezké.

Nevěděl, jestli si může sednout na postel, židli, cokoliv. Jenže vyčerpání pláčem mluvilo za vše. Z vlasů vytáhl tu příšernou čelenku, vyzul si boty, lehl do postele, přikryl se, aby mu už nebyla taková zima. Za chvíli se přestal třást a usnul. S tím, co by se dělo, kdyby jej tu Tom našel, si nelámal hlavu. Byl unavený a vyčerpaný.

Tom se asi za hodinu rozhodl, že ho půjde zkontrolovat. Pustil ho, protože tady nemá jak utéct. Vešel do pokoje a pohled mu spadl na boty, které ležely u postele, na čelenku, položenou na nočním stolku a v poslední řadě na spící klubíčko. Měl chuť jej zmlátit, že mu nedovolil spát, ale aspoň věděl, že se o nic nepokouší. Vytáhl ze šuplíku klíč, se kterým vyšel a za sebou zamkl. Nechal ho tam sice hodinu, ale co když se náhodou probere? Nechtěl to riskovat. Šel za Andym. Moc ho to tu už nebavilo. Ještě chvíli, asi čtvrt hodiny kecali o kšeftech, jenže to už blonďáka volali zase pryč. Tom se vydal nahoru do onoho pokoje. Chtěl domů. Užít si. Bill tu přece není pro nic jiného.

„Vstávej.“ Zavrčel a strhnul z něj peřinu. Vlastně… proč čekat až domů, když můžou být tady? Bill je jeho, kdykoliv a kdekoliv si ho může vzít. Taky se rozhodl. Chce ho. Teď hned. Věděl, proč jej poslat zrovna sem. V šuplíkách jsou docela dobré věcičky. Prudce jeho tělo přetočil na záda, čímž ho vzbudil. „Tak poslouchej. Nechci čekat a právě ti ukážu, kdo je tady pánem. Taky ti ještě musím vymyslet nějaký trest.“ Ušklíbl se. 
„T-trest?“ promluvil vystrašeně Bill. Byl právě probuzen a nechápal, kde to je a… všechno! 
„Jo, trest. A nemluv, když to ti nikdo nedovolil.“ Sykl, nahnul se do jedné ze zásuvek. Vytáhl z ní jednu věc. Usmál se. Položil ji na stolek vedle čelenky. „Sedni si.“ Černovlásek jej vyděšeně pozoroval. „Sedni!“ zakřičel Tom. Bill nevěděl, co má dělat, ale strach mu říkal – Poslechni. Posadil se a Tom z něj sundával korzet. 
„C-co to d-děláš?“ zeptal se roztřeseně. 

„Mlč!“ dal mu facku a nakonec mu korzet strhnul. Nechtěl se s ním štvát.

Povalil ho na postel a tu věc použil. Svázal mu ruce nad hlavou, aby se nemohl moc bránit. Stáhl z něj postupně všechno oblečení. Když pod ním ležel nahý, mokrý od slz, měl na něj ještě větší chuť. Rychle se svlíkl taky. Nepoužil nic. Prostě mu roztáhl nohy a tvrdě do něj vnikl. Bill pod ním křičel bolestí, škubal sebou, ale vždy docílil toho, že to zabolelo ještě víc. Nebo taky toho, že ho Tom kousl do krku, když mu tam sál kůži. Dokazoval mu, že je jen a jen jeho a taky si ho značkoval. Nikdo mu na něj nesáhne. Přirážel do něj, kousal ho, rukama mu šmátral po jeho dokonalém těle. Bylo dokonalé, nedotčené, to Tom poznal hned. Natáhl se pro další kouzelnou věcičku. On miloval krev. Vytáhl žiletku. Bill vytřeštil oči a začal sebou házet ještě víc. Chce ho snad zabít? Možná, že smrt by pro něj teď byla lepší.

Dred přiložil ostrou stranu k jeho hrudi. Trošku zaryl, ale ne tak, aby mu ublížil. Jen, aby ho to bolelo a tekla mu krev. Rád způsoboval druhým bolest. Jakýmkoliv způsobem. Zarýval hloub a hloub. Usmíval se. Bill křičel, když si hrál s žiletkou a přirážel do něj.

Položil ji na stolek. Krve měl pro něj, dostatek. Slízával jí. Chutnala moc dobře. Ještě  by chtěl vědět, jak chutná on. To se ale dozví určitě  brzo. Zanedlouho se s výkřikem do něj udělal a vystoupil z něj. Usmíval se. Celou dobu. Černovlásek vedle něj měl obličej jako kdyby v křeči, bolestně zavřené oči.

Tom se zvedl a oblíkl. Nechtěl ještě domů. Změna plánu. Musí se pochlubit Andymu. Přešel k Billovi, kterému odepnul ruce a u ucha zašeptal – „Jsi jen hračka, to si pamatuj.“ Olízl mu ho a odešel z pokoje, který zamkl… Tohle teprve začínalo a on se nemohl dočkat na pokračování doma…