Věnováno Ter, protože jsem od ní chytla vraždící moresy, protože mi vždycky dokáže zlepšit náladu a protože… Prostě proto, že je x))
„Vašeho bratra srazilo na přechodu auto.“ ozval se v telefonu nakřáplý hlas a suše, bez jakéhokoli náznaku lítosti, to Tomovi oznámil.
„Billa? Panebože, to je… Jak je na tom?“
„Je v kómatu, nevíme, jestli se probere. Můžete se na něj přijet podívat, pokud chcete.“
„Přijedu, za chvilku jsem tam.“
„Na shledanou, pane Kaulitzi.“
Vyděšeně pustil sluchátko z ruky a to tvrdě dopadlo na mramorovou podlahu v předsíni.
Nasedl do auta a vyjel z garáže. Jeho jinak veselé oči vyzařovaly smutek, nevěřícnost a strach, strach o bratra. Nemocnice nebyla daleko, ale nedočkavost a touha vidět Billa ho hnala obrovskou rychlostí. Neznámého řidiče, který Billa srazil, častoval všemi nadávkami, na které si vzpomněl. Lidé jsou tak bezcitní!
Zaparkoval před vysokou budovou a prudce otevřel dveře auta. Stejně prudce rozrazil dveře nemocnice a hnal se na informace.
„Dobrý den, kde leží Bill Kaulitz?“
„Novinář?“ zeptala se otráveně sestra.
„Jsem jeho bratr!“
„Vážně? To už jste třetí, co mi to tu tvrdí, abych ho k němu pustila.“
„Co si to dovolujete? Já jsem Tom Kaulitz, vy mě nepoznáváte? Řekněte mi, kde leží můj bratr!“
Na to sestra jen znuděně žvýkala žvýkačku a listovala módním magazínem. Tomem lomcoval vztek. Vytáhl z kapsy občanku a hodil jí to na stránku toho časopisu. Sestra – z její jmenovky si Tom přečetl, že se jmenuje Anne, průkaz vzala do ruky a vzápětí vyděšeně upustila.
„Pr-promiňte! Já, nevěděla jsem… Omlouvám se! Váš pan bratr je na pokoji 199. Chcete tam dovést?“
„Ne, díky, to zvládnu sám.“ Odsekl Tom a hledal, na kterém patře pokoj je.
*ťuk* *ťuk*
„Ano?“
„Dobrý den, vy jste mi volal?“
„Pan Tom Kaulitz?“
„Přesně.“
„Váš bratr… Je sice stabilizovaný, ale v kómatu, naděje na jeho probuzení jsou malé.“
„Kdy se to stalo? Jak se to stalo?“
„Podle toho co jsem slyšel z vyšetřování, váš bratr šel po přechodu a řidič si ho nevšiml. Řidič auta utrpěl pouze malé odřeniny a lehký otřes mozku. Už jsme ho pustili domů.“
„Pustili domů? Toho vraha? Jakože ho rovnou nezavřeli?“
„Pane Kaulitzi, uklidněte se. Ten případ se teprve řeší, ten člověk je zraněný, musí být ještě v domácí péči.“
„On mi skoro zabil bratra!“
„Vy teď musíte být hlavně v klidu. Chcete jej tedy vidět?“
„Samozřejmě!“
„Prosím, tudy.“
Dlouhou prázdnou nemocniční chodbou se rozléhaly kroky dvou osob. Jedna přemýšlela nad tím, proč zrovna Bill, druhá nad tím, kdy už jí konečně skončí směna.
Pomalu otevřel vrzající dveře pokoje a vstoupili dovnitř. Na bílé posteli ležel Bill, bledý jako stěna a havraní vlasy měl rozprostřené po polštáři.
„Můj bože, Bille!“
Rozběhl se Tom k posteli a s brekem si na ni sedl. Pohladil bratra po vlasech a před očima mu běhaly výjevy z jejich dětství, z celého jejich dosavadního života.
Proč?
Proč jsem ti neřekl, že tě miluju?
Co když už je pozdě?
Co když už ti to v tomhle světe nestihnu říct?
Bille, co jsi mi to udělal?
Bille, bojuj, lásko!
„Tome? Tome, vstávejte, je pozdě, jeďte domů, zítra můžete přijet znova.“ Milý hlas ho probudil z toho krásného snu. Byli s Billem na pláži, koupali se v moři a byli spolu.. Jako pár.
Tom hlasitě vzdychl.
„On to dokáže, věřte mu,“ usmála se sestra – na jmenovce bylo Julia.
„Doufám. Nemůžu tu s ním zůstat?“
„Ne, musíte se vyspat, nabrat síly. Zítra přijeďte, všechno bude světlejší, uvidíte.“
Jak moc by tomu chtěl věřit!
Pokynula mu hlavou směrem ke dveřím a Tom se zvednul se židle, přistavené k Billově posteli. Políbil ho na tvář, pohladil po vlasech a popřál mu dobrou noc. Nevadilo mu, že jej Bill asi nevnímá, neodolal nutkání to udělat.
Ze spánku jej probudil brzký telefonát.
„Pane Kaulitzi, jste tam?“
„Ano, co se děje? Něco s Billem?“
„Probral se, je při vědomí, ale jeho stav se zhoršil. Pokud chcete, přijeďte.“
„Jedu.“ Třísknul s telefonem o stolek a nahodil na sebe včerejší oblečení. Toužil být s Billem co nejdřív.
Řítil se autem po cestě nepovolenou rychlostí a na nic nebral ohledy. Bill je nejpřednější, policie ať jde do háje. Nevšímal si okolí a tak si ani nevšimnul kamionu, který mu vjel do cesty.
„Má vážná zranění mozku, zlomenou pravou ruku, roztříštěnou holenní kost. Máme podezření na vnitřní krvácení.“
„Bille? Jste při vědomí?“
„Doktore! Kde je Tom?“
„Toma právě dooperovali. Měl nehodu, když za vámi jel.“
„Proč mi nikdo nic neřekl?!“
„Nechtěli jsme, aby se vám přitížilo, váš stav se už tak zhoršil.“
„Mně je můj stav ukradený, chci vidět Toma!“
„Pane Kaulitzi, uklidněte se, mohlo by se vám udělat špatně. Toma vezou k vám na pokoj, ale také na tom není moc dobře. Měl silné krvácení do žaludku, nevíme, co s ním bude.“
„Tome!“
Billovo zaúpění se neslo celým oddělením. Toma vezli s operačního sálu napojeného na kapačku a spousty dalších přístrojů. V hale nemocnice se to novináři přímo hemžilo. Slétávali se tu jako vosy na zapomenuté lízátko.
„Lásko, vzbuď se, to jsem já, Bill!“
„Tome, prosím! Nenechávej mě tu!“
„Bojuj, prosím. Kvůli mně, musím ti toho tolik říct!“
Billovy prosby se v tichém nemocničním pokoji zdály mnohokrát hlasitější. Přerušoval je pouze tikot přístrojů, na které byli oba napojeni.
„Ehm, eh… Kde to jsem?“
„Tome!“
„Bille? To už jsem v nebi?“
„Ne, v nemocnici! Ty žiješ, ty žiješ bráško! Ani nevíš, jaký jsme měl o tebe strach!“
„To ty také ne!“
„Zazvoním na sestru, že ses probral“ zářil Bill štěstím.
„Á, tak oba Kaulitzové jsou při vědomí!“ zvolal nadšeně doktor při vstupu do pokoje.
„Ale Bille, vy se mi nějak nezdáte. Máte nějaký vysoký tlak. Řeknu sestře, ať vám dá nějaké prášky. Tome, jak se cítíte?“
„Jako by mě rozčtvrtili na milión kusů. Bolí mě břicho.“
„Aha,“ svraštil doktor starostlivě obočí. To nevěštilo nic dobrého. „Kdyby se něco dělo, volejte sestru, jinak přeju pěkný den.“
„Tome!“
„Tome!“
„Tome!!“
„Bráško, je ti něco?“
„Hlava, mě se snad rozskočí.“
„Mám zavolat sestru?“
„Ne, minule mi řekla, že to musím vydržet, že to přejde.“
„Bille, pomoc!“
„Tome? Co tě bolí?“
„To krvácení, asi se znovu spustilo. Já nevím, já už nemůžu!“
„Tome! Musím ti něco říct.“
„Ne, dovol, první já.. Panebože, to je bolest.. Miluju tě!“ Slzy bolesti a štěstí se objevily v Billových očích.
„Já tebe taky, už dlouho. Odpusť za všechno, co jsem ti udělal, miluju tě!“
První a zároveň poslední polibek na zemi spojil jejich život.
„Podej mi ruku.“
„Tome, neodcházej!“
„Bille, ty jsi hrozně ledový! Ale počkej, jaktože, jaktože tu u mě ležíš a zároveň sedíš? To se mi zdá? Mám halucinace?“
„Víš, Tome, já… Už jsem musel.“
„Ty… ty jsi mrtvý?“
„Ano.“
„Já musím s tebou. Nenechávej mě tu! Jdu s tebou, k nebesům.“
„Jako andělé. Konečně budeme spolu.“
„Ano, lásko.“
autor: Kajess
betaread: Michelle M.
já se málem rozbrečela….:-(,je to moic hezký…
toje tak smutný, ale krásný!
Zvláštně napsaný.Jinak pěkný