autor: KarlaSka
Šla jsem právě do školy, když jsem si všimla nádherně zabarveného stromu. Něco ve mně ten pohled probudil a mně se v hlavě začal tvořit jednoduchý příběh. Měla jsem toho plnou hlavu a obrázek toho stromu a námět na příběh mě pronásledovaly všude a nutně chtěly z hlavy ven. Tak jsem jim to dovolila a nechala své prsty rozeběhnout po klávesnici a stvořit tento příběh. Byla to pro mě výzva, protože tahle povídka má něco, co žádný z mých dosavadních příběhů tak úplně nemá. Nebudu vám prozrazovat předem co, protože ti, co už ode mě něco četli, to poznají 🙂 Doufám, že se vám povídka bude líbit,
Vaše KarlaSka
P.S.: Psala jsem jí dlouho, protože jsem s ní nebyla spokojená. Tak dlouho, že se podzim stihnul přehoupnout do zimy 😀
Rok. Přesně tak dlouho to bylo od doby, kdy odešel, od první chvíle beznaděje, od prvního záchvěvu smutku. Od začátku jeho samoty.
Pocity, které poslední rok zažíval, byly pro jiného člověka naprosto nepochopitelné, ale jemu to dávalo perfektní smysl. Byl prázdný. Jako by mu někdo vytrhnul srdce z hrudi a on teď přežíval jenom z nutnosti. Jak by taky ne, když ztratil osobu, na níž mu v životě nejvíc záleželo. Toho, jenž byl pro něj smyslem života.
S těžkým povzdechem si stáhl černou čelenku víc do čela a rozhlédl se po pustém sadu. Už tady dlouho nebyl. Vlastně ten den, co jeho bratr odešel, to bylo naposledy.
Stromy si navlékly pestrobarevné šaty a všude po zemi leželo zlaté listí spolu s rudými jablky, a přesto toto místo nikdy nevypadalo depresivněji. Jabloně za barevnými lístky schovávaly bolestně pokroucené větve a pod metrovou vrstvou tlejícího listí byla vyprahlá zpustošená zemina.
Nesnášel podzim. Vlastně nesnášel všechna roční období, ale přechod mezi zimou a létem byl pro něj přímo utrpením. Připadalo mu, že se listí svou barevností vysmívá jeho smutku a chladný vítr si s posměchem šeptá o jeho příběhu. O příběhu ztráty.
Nikdo se tu o to nestaral. Tedy poslední rok. Předtím tu byl člověk, kterému na tomhle kousku země záleželo. Ale ten byl pryč. Už navždy.
Tom udělal několik kroků vpřed a každý z nich se mu do srdce zarýval jako ten nejostřejší střep. Tohle místo ho ničilo, protože tady se to stalo. Tady od něj Bill odešel, aniž by řekl sbohem.
Někteří říkají, že není nic horšího, než když vás opustí milovaný člověk, ale nikdo už neřeší, že mnohem víc to bolí, když víte, že vás nikdy opustit nechtěl. Tom to moc dobře věděl. Jejich první skutečný polibek se tehdy stal polibkem posledním.
Prodíraje se vysokou vrstvou listí, došel až k mohutné lípě, jež celému sadu dominovala a jejíž ohnivě oranžové listí se sebemenším záchvěvem větru snášelo k zemi. Posadil se pod ni, opřel se o její hrubý rozpraskaný kmen a zavřel oči. Potřeboval být na chvíli sám se svými vlastními myšlenkami, které se stejně pořád točily jenom kolem Billa.
„Chybíš mi, bráško,“ zašeptal do ticha, jež narušovalo pouze šustění listů, které drtil mezi prsty.
„Tomi…“ Chladný podzimní vítr donesl k jeho uším zvonivý smích, který mu poslední rok tak chyběl. Polekaně otevřel oči a několikrát zamrkal. Tohle přece nemohla být pravda!
Koutkem oka postřehl nepatrný pohyb, ale když se tím směrem podíval, bylo to něco už pryč.
S frustrovaným povzdechem opět zavřel víčka, aby aspoň na chvíli mohl přesvědčit sám sebe, že se nic z toho nikdy nestalo. Že Bill nikdy nešlápnul vedle a že nikdy nemusel pokládat oranžovou růží na černou rakev, v níž spočívalo tělo člověka, jenž mu byl nejbližším.
A přesto to zde stále bylo. Už dávno nebylo lehké se přinutit věřit, že až otevře oči, bude mu v klíně ležet černovlasý chlapec s lehkým úsměvem na zrůžovělých lících a rebelskými ohníčky v kaštanových očích.
„Billi,“ vzlykl zlomeně a otřel si hřbetem ruky oči, z nichž se začaly koulet křišťálové slzy, projev bolesti.
A co? Proč by měl být silný, když nemá pro koho? Jediný, pro koho by kdy potlačoval slzy, jenom aby viděl jeho šťastný úsměv, byl pryč a nic to nemohlo změnit. Byl sám.
Zhluboka se nadechl chladného vzduchu vonícího tlejícím listím a zvrátil pohled k nebi, na němž se začala shlukovat nadýchaná šedá mračna. Nebe se chystalo plakat spolu s ním.
„Tomi!“ Hlas byl o něco naléhavější a přicházel z bezprostřední blízkosti.
„To se mi jenom zdá…“ zašeptal Tom, přesvědčujíc tím sám sebe.
„Thomasi!“ Billův hlas už byl téměř naštvaný.
„Tohle nemůže být pravda!“
Tom ucítil letmý dotek na tváři. Rychle otevřel oči, ale nikdo tu nebyl. Jenom pustý smutný sad.
„Tome!“ zasmál se Bill. Jeho hlas se odrážel a ozvěnou se vracel zpět. Normální člověk by se bál, ale to Tom ne. Proč by se měl bát vlastního bratra?
„Bille!“ vykřikl, když spatřil černý záblesk mezi stromy. S námahou se vyškrábal na nohy a běžel k místu, kde na mlhavý okamžik spatřil Billovy havraní vlasy.
„Tomi!“ zavolal na něj opět Bill odněkud z druhé strany sadu a vesele se zasmál. Smích se v ozvěně několikrát vrátil. Tomovi přeběhl mráz po zádech. Jak může znít tak bezstarostně, jako by se nic nestalo?
Tom se bezradně rozhlížel ve snaze zahlédnout svého malého bratra, který se stále smál, ale toho nebylo k nalezení. Pouze jeho smích svědčil o jeho přítomnosti, jež se mohla každým okamžikem opět vytratit.
Jeho smích přicházel pokaždé odjinud. Nebylo lehké určit, kde by mohl Bill být. Vlastně to nebylo možné, protože černovlásek byl všude a nikde zároveň. Ale to Tom nevěděl.
Frustrovaně zavrčel a rozběhl se k tomu osudnému místu. Tam, kde Billa viděl naposledy.
„Bille!“ zakřičel z plných plic, když stanul na okraji skalního převisu.
„Tomi…“ zafňukal Bill a s tím se jeho hlas, jeho vůně i jeho přítomnost ztratily. Do barevných listů dopadla křišťálová slza.
„Ne! Neodcházej!“ zakřičel zoufale Tom. Slzy se začaly koulet po jeho tvářích a zanechávaly na nich stříbrné cestičky, jež se na posledních paprscích slunce přízračně třpytily. „Prosím!“
Ztěžka dopadl na kolena a zaryl prsty do tlejícího listí. Hořké slzy mu stékaly po nose a dopadaly na zem, kde se vsákly, aniž by po nich zbyla byť jediná stopa. Všechen smutek, stesk i frustrace se vyvalily na povrch. Z jeho hrdla se vydral srdceryvný pláč. Spolu se slzami však odcházela i všechna bolest a úzkost, a vystřídala je odvaha.
Vzlyky lomcující Tomovým tělem pomalu polevovaly, až se z nich staly pouhé záchvěvy.
„Smrt,“ řekl klidně, když se opět vyškrábal na nohy, „je pouze krok do neznáma.“
Naposledy se rozhlédl kolem sebe po smutně šustících jabloních a se smířeným povzdechem se poprvé po dvanácti měsících upřímně usmál.
„Miluju tě, Tome.“ Uslyšel opět šepot svého bratra, ale tentokrát už nevěřil, že by to byla iluze. Bylo to příliš skutečné. Ve vzduchu byla cítit Billova vůně, a když zavřel oči, mohl ve tváři cítit sametově jemné havraní vlasy. Byl tu s ním. Přinejmenším v jeho srdci, které vždy patřilo pouze jemu.
„Taky tě miluju, Bille,“ usmál se opět Tom, když udělal onen osudný krok do neznáma.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
Opravdu povedená smutný a úžasný konec zároven !
Tak tohle je naprosto dokonalé =')) Tak nějak jsem čekala něco úplně jiného a popravdě mě to mile překvapilo. Čekala jsem, že na konci mi po tvářích potečou slzy a už vážně nebudu schopná pokračovat ve všem tom učení, co mě ještě čeká 😀
Nějak už jsem asi vyšla ze cviku, takže stručně a jasně – nevím, jestli jsem to tak viděla jenom já, ale tohle byla naprosto dokonale naladěná povídka. Samozřejmě pohybovala se na hranici smutku, ale někde pod ním, stejně jako pod listy půda, bylo schované naprosto dokonalé štěstí a neposkvrněná láska. To, že to skončilo tak, jak to skončilo, je naprosto správně, protože přece co může být lepšího, než po roce trápení znovu prozřít a dokázat vidět věci realisticky.
Přijde mi, že do téhle povídky jsi dala hrozně moc skrytých významů, a kdybych se je tu snažila všechny vyjmenovat alespoň tak, jak je vidím já, nikdo by mě zítra ráno nedostal z postele, dokonce ani buldozer 😀
Takže abych tak nějak shrnula svoje dojmy – rozhodně jsi podzim a tu jeho ospalou, lehce posmutnělou náladu nemohla vystihnout líp =) Zvlášť teď se to hodí, když sluníčko ne a ne vylézt a pořád jen prší -_-" 😀
Těším se na další tvoje práce ;))
Pááni Karlí! Ta to se ti váážně povedlo!.. Moc se mi ten příběh líbil!.. a sama jsem překvapená jak moc.. byl to sice hrozně smutný příběh, ale ten konec byl dokonalý! Věřím, že se po roce jejich duše opět na plno spojily, a že už mají klid.. a mohou se od srdce smát! abych pravdu řekla, byla jsem rozhodnutá to nepřečíst, ale přišla bych o hodně.. zase o dokonalou nekonečnou, i když smutnou LÁSKU, která je u dvojčat něco tak dokonalého, nevysvětlitelného a reálného až se mi z toho podlamují kolena :).. Neboj.. je pořád podzim první listopad… a za výkyvy počasí přeci nemůžeš! 🙂 až teď jsem pořádně pochopila.. ten banner ode mě! Myslím, že nejsem schopná od tebe všechno nečíst!! :'DD Ty pocity v povídce mě vtáhli tak hluboko do děje, že jsem jí zhltla naráz! 🙂
[1]: děkuju 🙂
[2]: Helie, ani nevíš, jak moc si toho vážím 🙂 já jsem měla celý tenhle příběh v hlavě, ale pořád mi dělalo problém ho dostat na papír, bylo to pro mě přímo traumatické 😀 Snažila jsem se, abny povídka byla smutná, ale aby zároveň někde hluboko byla naděje, která se na konci dostane na povrch 🙂 Zdá se, že se mi to povedlo 🙂 Skrytých významů je tam opravdu hodně, některé z nich už bych asi nezvládla najít ani já sama, jenom vím, že jsem se do toho opravdu položila a snažila se dát čtenáři víc než pár bezduchých slov 🙂 Moc děkuju Helie, opravdu 🙂
[3]: Wow, Ci 😀 To bych od tebe nečekala 😀 Ale jsem ráda, že jsi si jí přečetla, ačkoliv jsou smutné konce proti tvému přesvědčení 😀 Ale tenhle konec ani není smutný 🙂 Není to tam přímo vyjádřeno, ale všem je nám naprosto jasné, že se tam nahoře setkali, aby dokončili něco, k čemu neměli šanci na zemi 🙂 Na dvojčecí lásku mám stejný názor a možná i to je důvodem, že nechci číst a hlavn+ PSÁT jiné páry, protože tyhle dva patří a vždycky budou patřit k sobě 🙂 Jsem opravdu ráda,, že se ti moje povídky tak líbí a jsi schopná se do nich tolik vžít 🙂 Opravdu mě to těší, magore 😀 Myslím, že další smutná už nás v dohledné době nečeká, i když se mi něco formuje v hlavě :'D
Váhala som, ale viem ako pekne píšeš, tak som neodolala. Nemám rada keď miláčikov niekto v poviedkach vraždí, ale napísala si to krásne. Len… mám radšej keď sú spolu tu, v našom svete, na ten druhý majú ešte čas.
Veľmi sa mi páčila atmosféra jesene, ktorú milujem. A páčilo sa mi aj to, že si Toma nenechala na tomto svete samého.
Hned na začátku musím říct, že povídka byla jedním slovem překrásná ♥
Já miluju podzim, zvláště tohle barevné období, a díky tvé povídce se na něj teď dívám i malinko jinak, než jenom na pestrou nádheru. Uvědomila jsem si, že ho někdo může vnímat naprosto rozdílně než já, která v něm vidím hlavně slunce, veselé barvy a radost ze života a z krásy kolem sebe. Že někdo jiný za ním může vidět bolestnou vzpomínku, slzy a bolavou ránu v srdci…
Strašně krásně jsi to celé napsala a prostřednictvím Tomových myšlenek vystihla tu zvláštní zádumčivou atmosféru a smutek v jeho duši.
Opravdu dlouho jsem nečetla něco tak působivého, jako bych v tom starém sadu byla s Tomem, cítila chlad podzimního větru, cítila pach tlejícího listí a slyšela Billův hlas, vábící a volající milovaného bratra k sobě…
Použila jsi moc pěkný styl psaní, sugestivní a poutavý, plný krásných slovních spojení a emocí. Smutku, bolesti a lásky.
Povídka se ti neskutečně povedla a jako celek je opravdu nádherná. Smutná krása o tom, že pravá a čistá láska vydrží až za hrob a že dvě spřízněné duše nerozdělí nic, ani smrt ne…♥
A ještě musím pochválit krásný banner 🙂
[4]: Oh Karlí! :'DD nepiš ještě další smutný.. :'D jsem ráda.. že mě v dalších chvílch nic takového nečeká! 😀 A jsem moc ráda, že máme tak stejné názory.. ohledně dvojčátek! nesnáším ty tvoje přezdívky hnidopichu! xD
[6]: Já jsem moc ráda že se ti líbí! :)).. s tímhle jsem docela spokojená x)
[5]: oh, děkuju 🙂 jsem ráda, že se ti můj styl psaní líbí 🙂 je příjemné vědět, že někdo moje psaní ocení, protože češtinářka to moc nedělá 😀 I já mám radši, když jsou tady na zemi a doufám, že tady ještě dlouho budou, ale byla to pro mě opravdu výzva 🙂
[6]: moc děkuju, Jani 🙂 Rozhodně jsem ti nijak nechtěla změnit pohled na podzim 😀 Já osobně ho miluju, všechny ty barvy a když k tomu vysvitne sluníčko, je to k nezaplacení 🙂 Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jsem postihla tu situaci, tak jak jsem chtěla, ale dle vašich komentářů soudím, že přeci jenom ano 🙂 Musím říct, že mám v počítači ještě jednu verzi, která podle mě nebyla tolik dobrá 😀 Můj styl psaní… nesnažila jsem se použít ani nijaký zvláštní, prostě jsem se do Tomovi situace vžila a psala, co mi přišlo na mysl. Samozřejmě jsem si slova upravovala, aby co nejlépe vystihla všechny ty emoce 🙂 Jsem opravdu ráda, že tě povídka uchvátila až do takovéto míry 🙂 A banner je opravdu krásný 🙂 věděla jsem, komu ho mám svěřit 😀
[7]:nemůžu psát pořád jen šťastný 😀 ale momentálně plánuju spolupráci s jedou holkou a měla by z toho vyjít opravdu veselá povídka… o banánu 😀 miluju tě magore! :'D
[8]: :'DDDDDDDDD Ahoj Warsaha jak se.. jak se… nicht ! 😀 Hmm to jsem na tu povídku s banánem zědavá, vypdá to na velmi zajímavě.. *chce být okamžitě v Táboře a začít psát s milovaným nidopichem tu až moc veselou povídku*
[9]: já jsem taky zvědavá :'D hlavně na Janulinu reakci až jí to vnutíme 😀 *chce být v Praze a psát se svým magorem*
Pěkné 🙂
Povídka velmi krásná.Úplně jsem se vžila do děje a halvěn do prostředí,protože podzim miluji a i to pochmurné počasí 🙂 Přímo mi běhá mráz po zádech :)) Jen tak dál 🙂
Nemám slov! Povídka byla tak plná emocí, až mi na konci ukápla slzička. Je mi líto, že Tom přišel o svého brášku, ale zase mě na druhou stranu uklidňuje, že už jsou zase spolu. Mám teda radši, když jsou kluci spolu tady na našem světě a živí. Ale vlastně dokud jsou spolu, je jedno kde, tak jsem šťastná i já 🙂
Opravdu nádhera! 🙂