autor: Kiki
„Tak kluci, já jedu. Mějte se tu hezky a Tome, žádné holky na jednu noc, jasný?“ loučí se s námi máma, která jede na měsíc za babičkou do Berlína.
„No mami, vždyť mě znáš,“ ‚zděsí‘ se mé ‚milované‘ dvojče.
„No právě.“ Pronese ironicky a zabouchne dveře.
„Ták… jsme tu sami. Víš, co to znamená?“ ptá se mě.
„Ne… už ne… prosím!“ křičím jako o život, protože vím, co chce udělat.
„Ale neboj se, vždyť víš, že když se nebudeš cukat, tak to bolet nebude…!“
„Tome, já nechci!“ řvu, když mě tahá k sobě do pokoje. Slzy mi tečou po tvářích, div nespadnu ze schodů. Jak mi to mohl udělat? Mé vlastní dvojče? Má krev? Pane bože! Pomoc! „Tome, slyšíš? Já nechci!“ škubu sebou, když otevírá dveře.
„Bille… buď zticha… bude se ti to líbit!“ rozhodne a hodí mě na postel… už vytahuje provazy, kterými mě chce svázat…
„Tome! Ne! Prosím!“ vzpírám se mu, ale už je pozdě… Ježiši… proč jsem TO neudělal už dřív? Už mě svázal a připoutal k posteli… „Tome, já… udělám cokoli!“ řvu z posledních sil. „Cokoli?“
„Jo…“
„Tak buď zticha!“ řekne a přes pusu mi dá šátek…ježiši… to mu to za ten rok znásilňování nestačilo? Už jsem se rozhodl… Udělám to…. užij si TO, Tome… je to naposled… poslední den…
Za ‚chvíli‘ je po ‚činu‘. Tom vstane, rozváže mě, oblékne se a odejde. Já se taky rychle obléknu a vystřelím k sobě do pokoje. Naštěstí máme v pokoji každý svou koupelnu, takže mi TO nemůže udělat i v koupelně… Rychle se osprchuju, abych na sobě necítil ty jeho doteky atd. Když se umyju, cítím na sobě ‚špínu‘. Pak se taky rychle obléknu, zasednu ke stolu a začnu psát rozlučkový dopis
Milý Tome,
Nechápu, jak jsi mi to mohl udělat… ty, mé dvojče. Já jsem tě miloval, ale po ‚tomhle‘ to nejde… vlastně jde, ale teď už to je jedno… jen ti chci říct, že toho, co jsi mi udělal, lituji a už úplně toho, že jsem se ‚poprvé‘ nechal… promiň mi to, co teď udělám, nebo jsem spíš udělal… ale já už prostě nemůžu dál… sbohem… a nezapomeň na mě… když myslím, že na TO, co jsi mi dělal, budeš myslet ještě dlouho…
P.S. Miluju tě a… sbohem… Bill
Když to dopíšu, vstanu od stolu a jdu do společné koupelny… otevřu dveře, ale ouha… sprchuje se tam Tom…
„Promiň, jen si vezmu… něco…“ omluvím se a vezmu si žiletku.
„B-Bille… na co to máš?“ ptal se vykuleně.
„Na nic…“ odpovím suše a rychle zavřu dveře. Potom uteču do pokoje, kde se zamknu, sednu si na postel a uvažuju… mám nebo nemám… No, tak když to neudělám, bude mi TO dělat snad do konce života… takže jo! Udělám to… vezmu žiletku, přiložím si ji k zápěstí a zajedu do kůže… bolí to, ale je to příjemná bolest… Najednou někdo začne bouchat šíleně na dveře. „Bille… ne… nedělej to… prosím!“ je to Tom…
„Ne, já tě taky prosil!“
„Bille, poslouchej… nedělej to, omlouvám se, neuvědomoval jsem si, jak tě to bolí… už to nikdy neudělám… jen ty dveře otevři!“ buší na ně.
„Ne, to prostě nejde prominout… sbohem!“ zakřičím naposled a pak už jen sleduju, jak mi rychle teče krev po zápěstí… „Víš proč jsem to dělal?… protože… tě… miluju!“
„Vážně?“
„Jo… miluju tě,“ mluví skoro neslyšitelně. Vstanu, i když už nemám žádné síly, přesto otevřu dveře a padnu Tomovi do náruče (jako že tam „trochu“ omdlel)
„Tome, já… tě… taky… miluju“ vypadne ze mě z posledních sil a pak… KONEC… už ne a už nikdy, TOME!
Toto byla moje 1. TWC povídka, tak doufám,že se líbila…
autor: Kiki
omg proč to muselo dopadnout takhle blbě. Jejda. Já jsem z toho na nervy. Ale jinak krása.
už víte proč nesnáším žiletky nože a různé věci o co se lidi řežou
Nádherná povídka
ooo ale holky….budu se červenat xD děkuju moc, že jsi to tady zveřejnila a taky děkuju Vám,co se to líbí!
hezký xD ale já už sem to četla…ale nwm kde…asi na nějakým jiným blogu xD
nemám slov…. sem naprosto bez dechu…
[5]: Tak to bylo asi u mě na blogu xD já mam totiz 3 xD
No a ne? Líbilo a to moc… Musíš napsat ještě něco dalšího… musíš, musíš a prostě musíš a to je rozkaz x)) Krásný x))
[8]: jj ja napsala… takze kdyz tady najdes FF "Myslíš,že song vše napraví?" tak to jsem psala já.. jen čekám, až to tu holky zveřejní…
P.S. – Děkuju!!!
wow super ff!ale moc smutnej závěr!
Ach. Co bych k tomuhle měla dodat? Nevím, opravdu, sama nevím. Je mi tak moc líto Billa, neboť když si pomyslím, jak moc musel za život trpět pro lásku, která jej zrazovala. Plakat po nocích a usykávat bolestí. A každým dnem se pro něj opakoval stereotyp nočních můr… Kiki, povídka se mi moc líbila, opravdu!! Byla kraťoučká,krásná, smutná, leč výstižná..
Budu se těšit na tvé další výtvory!
když je hloupej tak je hloupej…
Je to moc krásný…:) Ale smutný…Mám ráda smutný povídky…;) Fakt moc krásný…;)
Já se z toho picnu… Tak on ho miluje a znásilní ho… No to je konec! Nakopat ho je málo..
ale je to krásný… Smutný povídky mám ráda, i když jsou taks mutný…