Prší! Miloval jsi déšť! Vlastně… tys miloval cely život. Nikdo neměl právo ti ho takhle brát!
Ten den… ten kdy se ti to stalo… bylo to tak náhle! Nevěděl jsem, jak zareagovat, co dělat! V hlavě jsem měl prázdno a v srdci tíhu celého světa. Ty… můj mladší bráška… mrtvý?? Ne, nemohla to být pravda! Ne teď! Bože prosím, vrať mi ho! V očekávání jsem se podíval na nebe… Nic! Ach… Bille, kdybys tak věděl!
Tolik mi chybíš! Vrať se! Prosím! Kvůli mně! Kvůli nám!
Ten den… byli jsem tak šťastní! Probudil jsem se vedle tebe jako vždy. Podíval ses na mě svým oddaným pohledem a já neodolal… lehce jsem otřel své rty o ty tvé… plné… růžové.
Měl jsem jít s tebou! Zatraceně měl jsem! Blbá angína, to ona mi nedovolila doprovodit tě do obchodu. Byla tma… chtěli jsme se dívat na Dvd jako vždy… v objetí. Vyskočil jsi na nohy s výkřikem, že ti tu něco chybí… byly to chipsy, jak jinak? Ani jsem se nenadál a ty už si mě líbal mezi dveřmi. Kdybych tak věděl, že je to naposled! „Za chvíli jsem zpátky, slibuji,“ řekl jsi tehdy. Tak proč jsi to sakra nedodržel? Proč už si se nevrátil? Proč pořád cítím tvé rty na těch mých? Proč mi tak chybíš???? PROČ?!!!
Po tvářích mi tečou slané potůčky. Všichni se o mě strachovali, všichni se vyptávali. Předstírám, že je vše v pořádku, abych je netrápil. Že se s tím vyrovnám a bude to jako dřív. Ale je to tak těžké, bráško! Tak moc! Nechci nic předstírat! Chci umřít spolu s tebou. Chci cítit tu bolest, kterou ti způsobil muž, který tě tehdy přepadl a pobodal! Chci pomstu! Chci ho zabít!
Mám v sobě tolik nenávisti, až mě to děsí, bráško! Chci se mu podívat do jeho proradných očí a probodnout mu srdce tak, jako ho on probodl mně! A jednou to udělám, to ti, Bille, slibuju!
Bude trpět tak jako ty a já! A až bude prosit o milost, nedostane rozhřešení! Ty jsi ho taky nedostal! Ach… musí být život takový? Vždycky jsme bojovali jen za to správné a takhle se nám svět odvděčil? Že mi tě vzal?? Hráz nenávisti a zloby v mém srdci brzo přeteče, bráško a potom… už nebude cesty zpět. Bojím se! Tak moc! Ale chci být zase s tebou.
Chci hlídat tvé sny a líbat tvé rty, chci hladit tě po tvářích a opakovat, jak moc si tě vážím! Proč už to nebudu moci nikdy udělat? Nejradši bych vyrval své srdce z hrudi a dal ho do té tvé! Aby zase začalo bít! Aby ses zase usmíval na celý svět! Abych tě zase mohl milovat… a být milován! Stává se ze mě sentimentální blázen, vím. Bráško…
Vyjdu z bytu se skládacím nožem v ruce. Vím kam jdu… tam, kde se to stalo. Něco mě tam táhne. Nemýlil jsem se. Sedí tu! Ten co to udělal, ten co nás zničil!
„Vstaň!“ zavrčím vztekle.
„Věděl jsem, že přijdeš,“ řekne hlas. Vstane a já se mu konečně podívám do očí. Jsou zelené…máš rád zelenou barvu, vždycky jsi měl. „Zabij mě, jestli ti to pomůže, ale tvého bratra to nezachrání.“ Trhnu sebou.
„Neopovažuj… Neopovažuj se říkat… neopovažuj,“ hlas mi selže.
„Nechtěl jsem, ani nevíš, jak mě to teď trápí! Jak mě to mrzí,“ řekne potichu.
„Tebe? Tak tebe to mrzí? Zabil jsi mi bratra!“ vykřiknu vztekle a máchnu kolem sebe nožem. Muž tak tak ustoupí. „Nechtěl jsem! Pokoušel se mi nůž vytrhnout, s tím jsem nepočítal… já myslel jsem… tolik toho lituju!“ dá hlavu do dlaní. Po chvíli ji zvedne. „Nejradši bych to všechno vrátil, to mi věř, ale já… nemůžu!“ začal plakat… tak jako já.
„Proč?“ zašeptám.
„Potřeboval jsem peníze… má dcera… je nemocná! Umírá! Já… myslel jsem, že se nebude bránit, měl jsem v plánu jen ho okrást a…“
„Okrást? Jen ho okrást??“ vykřiknu nevěřícně. Najednou mě uchopí za ruku a nůž nasměruje přesně proti mému srdci…
„Tak bodni! Bodni, ať pocítím bolest, jakou pociťuješ ty.“ Podívám se mu do očí a… skloním nůž. Je v nich tolik smutku.
„Tolik mi chybí,“ rozpláču se. Obejme mne a pohladí po vlasech. Je to absurdní, že se objímám s vrahem svého dvojčete… svého já. Najednou mě zahřeje u srdce. Bill!
„Běžte,“ řeknu tiše. Muž přikývne a otočí se ke mně zády. „Kdybys cokoli potřeboval…“ Zavrtím hlavou. Přikývne a zmizí v uličce. Usměji se. Takhle jsi to chtěl, bráško, já to cítím. Otočím se a… poslední co ucítím je tvrdý náraz a ještě tvrdší dopad.
„Bille?“ špitnu a natáhnu ruku.
„Ano, jsem to já,“ klekne si ke mně a pohladí mne po tváři.
„Jak…?“
„Jsi anděl, bráško… dokázal jsi odpustit… jako já… odpustit člověku, který ti způsobil bolest… a teď pojď, máme na sebe celé věky,“ usmál se. Propletl jsem s ním prsty a zmizel v záři teplého světla… Byl to pro nás nový svět.
A já teď vím, že chybovat je lidské, ale odpouštět… andělské…
autor: Kia
betaread: Janule
Ach jo…u týhle povídky mi tekly slzy proudem :'(..jsem nějaká přecitlivělá xD…je to krásně napsané..jen tak dál
To je nádhera.. oh bože, četla jsem to naposledy tak před rokem nebo dávno nevím kdy :).. ale celé si to pamatuju..bože.. to je neskutečně pravdivé, krásné..