Hola hola!:)) Jsem tu s novou povídkou, která se psala téměř sama. Je z mýho života, to snad všechno pochopíte, ale tak nějak je to součástí WYWH 🙂 Já vím, je divně napsaná, člověk se taky potřebuje někdy vypsat, dostat ze sebe to, co mu leží na srdci, nebo ne?:) K.
Bylo zvláštní, jak rychle lidé zapomenou na člověka… se kterým kdysi propsali, provolali, prokecali celé dlouhé prázdninové, avšak někdy i školní noci. Ať už pouze po internetu nebo i osobně. Prostě… zapomenou a jako by už dotyčný ani neexistoval. Přesně takhle se cítil čenovlásek. Kolik lidí jej opustilo během dvou let? Netušil. Byla to kamarádka, která mu dosti ublížila, na jednu stranu mu říká, jak je nejlepší kamarád a za zády pomlouvá, jak neumí poradit, pomoct, jak je špatný kamarád…Nebo nevlastní sestra, která se postavila na stranu svého přítele a řekla o černovláskovi, že se chová, jako by mu patřil celý svět, je namyšlený… a přitom to nebyla pravda. Nikdy by nedovolil, aby byl namyšlený. Tohle nebyl on. Nechtěl být takový, přesně takové lidi nesnášel. Nechápal, jak to o něm mohla říct jeho sestra, se kterou trávil většinu svého volného času, fotili společné fotky, poslouchali spolu písničky, nakupovali… A ona udělala tohle? Doteď se spolu moc nebaví, spíš je to jen taková přetvářka, která trvá už přes půl roku…
Nebo tady potom byla ještě jedna kamarádka, která k němu jezdila i na prázdniny, ale teď… našla si přítele a ani nenapíše, i když třeba online je. Kolikrát už psal první, kolik měl takových kamarádů a kamarádek, pomáhal jim, když se trápili, teda alespoň se o to snažil, povídal si s nimi, poradil… ale co z toho má teď? Nic… pouze vzpomínky. Chybělo mu to. Jenže on s tím moc nenadělal.
Jediný, kdo zůstal při něm, byl jeho přítel Tom, který jej kdykoliv podržel, on mu utíral slzy, když plakal kvůli svému mladšímu bratrovi, který mu ubližoval. Slovy. To, co o něm řekl, mu nikdy nezapomene. Ale i přesto jej měl rád. Měl rád svýho mladšího brášku, pořád měl v srdíčku vzpomínky, jak se hádali o autíčka, jak se spolu koupali, stavěli si bunkry z dek a židlí… Nechtěl na to zapomenout, proto mu skoro vše odpustil.
Měl v sobě takový zmatek. Nevěděl, jestli jej má mít rád nebo ne. Kvůli němu se každý den doma křičelo, dělal problémy… ale on měl v hlavě pořád ty vzpomínky a doufal, že se vše vrátí a bráška se k němu bude chovat jako vlastní sourozenec.
Černovlásek, Bill, nebyl ani ve škole moc oblíbený. Byl takový průměr. Moc lidí se s ním nebavilo, nemělo jej rádo, protože měl rád jiné věci než ostatní. Měl rád anime, v japonštině s titulky, jinou hudbu než ostatní, oblíkal se jinak. A docela mu šly i jazyky. Takže za ním spolužáci chodili, když něco potřebovali. Pokaždé, když kolem někoho prošel, viděl ty zhnusené obličeje. Ale neřešil to, bylo mu to jedno. Bylo mu jedno, co si o něm kdo myslí, či říká. Nepotřeboval je k životu. Přežil bez nich celých 17 let, přežije bez nich i teď. Věděl, že si tam odsedí pár hodin a za pár dní či třeba hodin bude s ním. Bude s někým, kdo ho má rád takového, jaký je.
Doma si potom přetrpěl každodenní křik, večer skončil se slzami, ale přesto každé ráno nasadil úsměv, doufajíc, že se ten den něco změní. Ale omyl. Všechno zůstává stejné…
Jako každou noc, seděl ve své posteli se slzami v očích. Přemýšlel. Kolik přátel jej nechalo, ať už ti, které znal osobně, tak i přes internet? Netušil. Ale bylo jich dost. Lidi, přátel, kterých si vážil. Měl by se cítit sám, taky že někdy ano, kdy mu nebyl na blízku on, ale to bylo tak vše. Když byl s ním, neměl potřebu být s někým jiným. Už spolu byli něco málo přes rok, a on i přes to všechno, co zažíval a zažívá, může říct, že je ten nejšťastnější kluk na světě. Nepotřeboval falešné přátele. Stačil mu on a jeho skutečná rodina. A byl všem za všechno vděčný, za jejich podporu a lásku, kterou mu dávali. Nemohl se dočkat, až uvidí zase Toma. V jeho náruči je svět v pořádku. A věděl, že i bude. Byl mu zkrátka vždycky po boku… Vždy, kdy jej potřeboval, ať už osobně, nebo alespoň přes mobil… Vždy.
autor: Kiki
Je vidět, že jsi povídku psala opravdu ze svého života a od srdce 🙂
Bill má obrovské štěstí, že má vedle sebe někoho takového jako je Tom, ale pozor. V momentě, kdy o něj nějakým způsobem přijde, bude zle, zůstane sám, opuštěný, nešťastný. Není dobré se na kohokoliv tak upínat, zvláště potom, když se jedná o jednoho jediného člověka, zklamání potom může být nedozírné…
Ale abych pořád jenom neplašila, doufám a věřím, že tento Tom po Billově boku zůstane už navždy, protože oni dva prostě byli stvořeni jeden pro druhého a Tom tady pro Billa vždycky bude :)♥
Povídka je opravdu ze života.Něco podobné se mi stalo,ale člověk se také poučí a musí začit znovu.
Jsem ráda, že se líbila:) Abych řekla pravdu, po tom, co jsem napsala tuto povídku, se cítím tak nějak.. líp. Mohla jsem se o to s někým podělit a nedržet to v sobě. Takže strašně moc děkuju.:)
Cítim strašný chaos, radosť aj smútok, strach a spokojnosť. Na jednej strane Bill smutný a opustený a sám, na druhej strane, stále má svoju lásku Toma 🙂 za čo som úplne šťastná (strašne som sa na začiatku bála, že aj Tom Billa opustil)
Veľmi som čakala na čriepky z pokračovania WYWH. Bola som zvedavá či tá láska ešte stále vydržala a som veľmi rada, že áno. Na "kamarátov" z netu alebo aj zo školy, ktorí nie sú schopní dať nič na oplátku sa treba vykašľať a brať život tak ako ide. Ono sa v ňom ľudí premelie ešte strašne veľa. Držím Billovi a Tomovi palce teším sa (snáď ešte bude) na ďalší krátky pohľad do ich života. Prajem im zo srdca strašne veľa šťastia.
Tak tahle povídka mě dostala, už kvůli tom že se tam cítím skoro jako Bill… s jednou výjimkou. Já nemám svojí celoživotní lásku ani spřízněnou duši, zato mám dvě nejlepší kamarádky, kterým se můžu se vším svěřovat, tak jako Bill Tomovi.. za což jsem moc ráda, i když doufám.. že tu hlubokou lásku taky někdy poznám! 😀 Ve škole na mě taky divně koukají, páč jsem Otaku a poslouchám Tokio Hotel a K-Pop.. nevadí mi incest ani homosexualita.. Lidi by si měli uvědomit tolik věcí, jako třeba že homosexuální člověk je stejně normální jako heterosexuální.. a že anime není jen pro děti xD! :D:D Líbí se mi, jak jsi se takhle vypsala a vznikla z toho pkná twc povídka! jsi šikula! 😀
Moc se mi tahle povídka líbila!
Úplně mi vyrazila dech, protože tohle je ze skutečného života. Je to přesně to, co prožívá víc lidí, ale nikdo o tom nemluví. I já jsem se kolikrát cítala takhle a jak o tom člověk dokola pořád přemýšlí a přemýšlí, tak je to ještě horší. Je těžké si najít alespoň jednoho člověka, kterému může člověk věřit. A Bill má štěstí, že si našel Tomiho 😉 Lidi prostě z našeho života neustále mizí a objevují se noví, s tím se musíme smířit a kašla na ty, kteří kašlou na nás! 🙂 Jde vidět, že Ti to šlo přímo od srdíčka a ze všeho jsi se vypsala 🙂 Vážně se mi tohle moc líbí! :))