(Bill)
Faajn, tak ještě jednou! Andyho zabiju, že mi to poslal! Znova kliknu na malinkou obrazovečku zobrazující náhled do hry The House a začnu opět hrát. Stydím se to přiznat, ale je to vážně první hra, u který se bojím… jo, já se bojím! Nejdřív to bylo úplně v pohodě, jenže po prvních pár strašidelnejch scénách už jsem si držel křečovitě ruku před očima a ty strašidelný věci jsem pozoroval jen malinkatou škvírkou mezi prsty. Jsem srab! Po asi dvou minutách se na parapetě jisté místnosti objeví opět ten chlapeček bez hlavy… ano – opět a já se opět hrozně vyděsím! Ne, to nejde! Už asi po čtvrtý za tenhle večer zavřu celou hru. Opatrně vyjdu z pokoje, a zatímco se vyklepaně rozhlížím všude kolem, nahmatám rukou zapínání světla. Trošku se uklidním, když celou chodbu zalije světlo. Pořád kontroluju, jestli za mnou někdo nejde… ne, opravdu nejsem normální… a zaklepu na dveře Tomova pokoje. S tímhle mi prostě musí pomoct! „No?“ ozve se zevnitř. Otevřu dveře a strčím hlavu dovnitř. „Mohl bys mi s něčím pomoct na compu?“ zaškemrám. „S čím?“ zeptá se, ale už kráčí směrem ke mně. „No… víš hraju jednu hru a ona je hrozně strašidelná,“ rozpačitě se usměju, protože vím, že jemu to nebude připadat tak úplně normální. „Bojíš se hry?“ koukne na mě s velice pobaveným výrazem. „Nech toho!“ naštvaně našpulím pusu a už ho vedu k sobě do pokoje. Přes židli se nakloním k myši a najedu… znova… na onu hru.
(Tom)
Pobaveně sleduju Billa, jak opatrně kliká na odkaz ve svým e-mailu. S každým cvaknutím myši je čím dál nervóznější a gestem ruky mi naznačuje, abych si sednul vedle něj. Přisunu si židli a zadívám se do obrazovky, na který se přímo přede mnou vyrýsuje obrys nějakýho domu v doprovodu strašidelný hudby. „Tohohle se bojíš?“ pousměju se. Uznávám, že ve mně trochu začíná hryzat ten červík svědomí, protože kdybych tu byl sám, asi bych ke strachu taky neměl daleko. Ale zatím je to v pohodě. Bill pořád ustrašeně kliká na nějaký předměty a najednou si zakryje oči. „Tome, pozor!!“ zaječí a odvrátí hlavu od monitoru. Nechápavě sleduju obrazovku, nic tak hroznýho se zatím neděje. „Co tak plašíš? Vždyť se tam nic nedě-“ nestačím doříct větu a s hrůzou v očích vystřelím od obrazovky. „Ááááááááá, co to je????“ vyklepaně sundám ruku z obličeje. Na obrazovce se jen tak kutálí hlava nějakýho dítěte. „No fuj!!“ odfrknu, načež se oklepu z ‚lehkýho‘ šoku. „Ty se taky bojíš, Tome?“ Bill se na mě překvapeně podívá a stěží zadržuje smích. „Já? Ne… nebojím se! Jenom jsem se lekl!“ dělám hroooznýho hrdinu, ale popravdě se začínám fakt děsit dalších cvaknutí myší. Jsem přece starší! A je to jenom HRA! Všechno to je vymyšlený, není se přece čeho bát! Bill se otočí zpátky ke compu a ucejtím, jak se přisune blíž ke mně…
(Bill)
No skvělý… Tom mě měl… ‚ochraňovat‘ a on se bojí taky. „Tak… tak to hrát nebudeme, hm?“ nevrhnu plaše, ale Tom jen zakroutí hlavou. „Tohle zvládneme, ne? Přece nebudeme posraný z nějaký pitomý hry… a jak jsem řekl – já se nebojím bráškol“ přesvědčivě na mě zamrká… jasně… „Fajn…“ souhlasím ztěžka. ‚Vejdeme‘ do další místnosti – koupelna. Ježiš… to minule bylo aspoň o to lepší, že jsem věděl, co se bude dít, ale tady jsem ještě nebyl. Strachy se otřesu, když se nám podaří spláchnout záchod. Do oken naráží prudkej vítr a o několik málo okamžiků později se za oknem objeví tmavá siluetaaaa!!! „Bille, nekřič!“ trhne sebou Tom, kterej se možná víc lekl mě, než tý hry… srdce mi buší neuvěřitelně silně a pod návalem strachu se ještě víc přitisknu k Tomovi. Je mi fuk, co si o mě bude myslet, ale já se prostě bojím!!
(Tom)
Fuj, jsem se zase lek… Bill si klidně zaječí hned vedle mýho ucha a já mám z toho málem infarkt! Jakoby nestačily ty hrůzy v compu. „Tome? Ty se fakt nebojíš?“ upře na mě velký čokoládový oči. Ten ustrašenej výraz mě fascinuje! Skvělej pocit, když vím, že se nebojím sám. „No, trochu…“ pokrčím rameny a sklopím oči. Připadám si jak ten největší srab, ale Bill to na mě stejně pozná. Klepu se strachy a krčím se u compu. A to je mi prosím sedmnáct a já se bojím nějaký připitomělý hry! „Neboj, Bille, je to jenom vymyšlený!“ utěšuju ho, protože ten vyděšenej výraz mě začíná dohánět k šílenství. Obejmu ho konejšivě kolem ramen a zase se zažeru do obrazovky. Odteď už se bát nebudu. Je to jen HRA!!! Bill zkroušeně sedí u počítače, ruku má připlácnutou na obličeji a děj v ‚Domě‘ sleduje jen přes tu malilinkatou škvírku mezi prsty. Bill znova hlasitě zaječí, škubne sebou a odtáhne se od monitoru. Taky to ve mně hrkne, protože pohled na oběšený dětský tělo jsem fakt nečekal. No fůj! Další noční můra je na světě! Ale Tome, TY jsi přeci ten starší, ne? Vzpamatuj se! Rychle se otřepu z toho leknutí a obejmu bráchu kolem pasu. Celej se klepe a choulí se do malinkýho klubíčka. „Tak, teď do obýváku…“ vzdychnu napjatě a kliknu na šipku vedoucí do dalšího pokoje…
(Bill)
Ze strachu se mi téměř motá hlava… kdy se mi tohle naposled stalo?? Snad někdy ve třech letech? Tom mě chytnul kolem pasu. Jen ztěžka vydechnu a ruku si přitisknu ještě víc k obličeji. V ‚Domě‘ se rozeznělo starý radio… Zase se trošku otřesu.. Pevně zavřu obě oči a… je to najednou mnohem lepší. Už nevidím ten hrozně strašidelnej dům, jen slyším zvuk radia. A cítím Tomovu ruku, jak pevně svírá můj pas… jo, přesně na tohle se teď soustředí všechna moje pozornost. Můj dech se uklidnil, ale jakmile se Tom leknul a stiskl mě ještě o něco málo pevněji, zase se zrychlil.. ale už ne strachy. Bože můj, začíná mi tělo polejvat příjemný teplo… Otevřu pomalu oči a obraz se mi zase trochu zhoupne. Tom právě otevřel jakejsi obraz, takže zabírá prvotní místo na obrazovce a já jen tisknu dlaň v pěst a zaháním přicházející a především NECHTĚNÝ vzrušení. Muž na naprosto nehybným obraze mrkne očima a moje břicho se stáhne strachy… tohle už ale vážně nezvládám… je mi neskutečně příjemný, jak se mě můj vlastní bratr dotýká. Příjemnej pocit ucítím od břicha až kamsi do krku a do konečků prstů. Tohle nejde! „Tome …“ řeknu potichu a hře už nevěnuju pozornost. Ale on jo… „Neboj,“ zamumlá a pohladí mě celou dlaní přes bok! Ah Tome, co mi to děláš?! „Tome,“ řeknu o něco důrazněji. „Už to bude, Bille, neboj se.“ „Tome!“ řeknu už pevným hlasem. Konečně se otočí obličejem ke mně. Jak neuvěřitelně blízko je… „Co je?“ zeptá se a nepřestává mi zpříma koukat do očí. „Já… jsem vzrušenej,“ skousnu si spodní ret. Vyvalí oči… a sklouzne pohledem.. do mýho napnutýho klína. Můj obličej hodí červenou barvu… tohle je opravdu trapas! Znova mi koukne do očí.. netuším, co mě to napadá, ale místo abych uhnul.. zpříma mu do nich taky koukám. Pomalu vydechne pootevřenou pusou. Teď nevím, jestli to dělá naschvál, ale fajn… olíznu si rty, nevím,prostě nevím, proč to dělám. Tomova ruka sjede z mýho boku až na holý břicho. Vyplašeně kouknu dolů a vidím jeho prsty, jak obkreslují hvězdičku a pak zabloudí až ke kraji červenejch boxerek. Zvednu oči k němu a vidím, že celou dobu pozoroval můj pohled. Jakoby se snad ptal? Vzrušeně vydechnu, zavřu oči a na znamení souhlasu přitisknu svoje rty na jeho… otvírá je… ach bože, můj bratr…
(Tom)
Já… líbám svoje vlastní dvojče! Nejhorší je, že tomu prostě nedokážu zabránit!! Moje tělo si dělá, co chce, ruce už se přesunuly kamsi hluboko pod Billovo triko a já? Nemůžu dělat absolutně nic… Tohle je určitě jen momentální zkrat. Jenom chvilkový selhání ze strachu. Co si to sakra namlouvám? Copak se lidi ve strachu líbají se svýma sourozencema? To asi NE! Bill se jemně dotýká svými rty těch mých, hladí mě po tváři a pořád ještě třesoucí se rukou proplétá naše prsty dohromady. Je tak roztomilý, když se bojí… Strachuju se každýho ať jen trochu prudšího pohybu, abych mu neublížil. Připadá mi tak bezbranně křehký… Na monitoru začne problikávat světlo v jakýsi temný chodbě, ale tomu až ani jeden z nás nevěnuje pozornost. Opatrně ho nadzvednu a rukama chytnu jeho zadek. Spíš mini zadek. Pochopí to a omotá svoje ruce kolem mýho krku. Nadzvednu ho, vysadím na psací stůl a začnu ho hltavě a nedočkavě líbat. V pokoji je šero, vlastně skoro tma, osvěcuje ho jen neúnavná záře obrazovky počítače. Bill se na stole zavrtí, ozve se jen pár cvaknutí na klávesnici, na kterou jsem ho mimochodem nevědomky posadil, a zase se začne věnovat našim jazykům. Hraje si. Něžně si s nimi pohrává, hladí mě studenou rukou po holým bříšku a občas mi tlumeně vzdychne do ucha. Jestli jsem se ještě před pár minutama divil tomu, že Billa vzrušujou moje ruce na jeho těle, tak teď ho naprosto a plně chápu. Oči mám pro jistotu zavřený nebo je upírám jen na bráškovu dokonalou tvářičku. Nemám snad ani sílu přemýšlet o tom, co právě dělám. Můj mozek nepobírá, mám zpomalený snad všechny reflexy, jediný, co plně vnímám, jsou Billovy doteky a čím dál divočejší polibky. Centrum mýho veškerýho myšlení se teď totiž ani omylem nenachází v mozku, ale přesunulo se jaksi ‚tam dolů‘, k mejm hustě napnutejm džínům. Tohle už přestávám mít silně pod kontrolou… „Musíme to… to… dohrát,“ odtrhnu se od něj, zrychleně oddechuju a všelijak se snažím zamaskovat natlakovanej poklopec. Upřeně se na mě dívá. Trochu překvapeně a zmateně. Zklamaně odvrátí hlavu zpátky k monitoru a párkrát nepřítomně klikne na myší. To prostě nejde! Já… já s tím nedokážu jen tak přestat!! Omotám ruce kolem jeho boků a pevně si ho k sobě přitáhnu. Svými rty se dotknu jeho krku a po chvíli po nich zbude jen malý zarudlý flíček. Jeho posmutnělej výraz zmizí jako mávnutím kouzelnýho proutku a rozverně se na mě usměje. Nechápu svoje chování, nechápu, proč to všechno dělám a… jak vůbec můžu, vždyť je to můj BRÁCHA! Ale přesto… všechno to chci. Nedokážu si tu slast odepřít. To prostě nedokážu. Prudce mě začne líbat. Objímám ho, pořád ho hladím a občas mi mezi rty unikne nejeden tichej sten.
(Bill)
Můj… bože! Je možný, že mě takhle dokáže rozhycovat někdo, koho jsem dlouhých sedmnáct let považoval za pouhého bratra?? Je možný, že ten někdo, kdo tuhle naši akci před chvilkou na pár sekund ze strachu přerušil, mi tu teď pomalu stahuje kalhoty? Ochotně nadzvedávám zadek, abych mu to usnadnil, já vím, že je to blbost, že se možná jednou vzbudím a řeknu si, že jsem strašnej vůl… ale žiju jen jednou a právě teď chci tohle! A když to chce i on… proč bych se bránil, když je to tak… „Úžasný Tome!“ prodere se mi z úst, když líbá moje stehna a přesouvá se vejš a vejš, až vždycky skončí u nohavice boxerek. Jsem jak v jiným světě, jen napůl vnímám okolí… jen napůl registruju, jak mi v hlavě bliká, že to, co dělám… respektive, co se sebou nechávám dělat… je naprosto šílený a pro drtivou většinu lidí naprosto nepřípustný. Je mi to tak srdečně jedno! Cítím, jak se mi na čele tvoří kapičky potu. Tom na chvíli přestane ve svý činnosti a zadívá se na mě. „Ještě to můžeš pořád stopnout, Bille,“ řekne a i v jeho hlase jsou slyšet jistý známky vzrušení. „Ne… teď už nemůžu!“ řeknu ztěžka, z posledních sil se k němu nakloním a jen krátce ho políbím… pak už se zase zvrátím dozadu a nechám ho, aby mi sundal i spodní prádlo…
autor: Nicky, Týnka
betaread: Michelle M.
super!