Květina

Proč je to tak jiné? Proč už to není jako dříve? Proč už mě neobjímáš a celé hodiny nedržíš v náruči?
Ano, přišlo jim to divné, všem, jen nám ne.
Seděli jsme a ty jsi mě konejšil ve své náruči, objímal mě, hladil mě, laskal mi vlasy.
Ale sláva z tebe udělala někoho jiného.
Bojíš se.
Bojíš se mě?
Bojíš se mě dotknout, aby lidé neříkali „špatné věci“… Ale co je špatného na tom pohladit své dvojče?
Vždyť tím hladíš sám sebe, protože já jsem ty a ty jsi já!
Ty jsi silnější něž já. Ty vydržíš bez toho, aby ses mě dotýkal! Já to nevydržím… Já ne!!
Potřebuju tvůj dotyk k životu. Potřebuju tvé ruce, které se mě dotýkají.
Potřebuju cítit, jak laskáš mé líce.
Potřebuju tvé objetí… jakto že ty ne?
Jak jen to můžeš vydržet?
Ach ano, vyděsil jsi se. Odehnali tě ode mě. Svými slovy, svými pohledy. Tím, že by snad dvojčata neměla být tolik spolu? Ale proč? Vždyť je to naprosto přirozené.
Nebo jsi se vyděsil, když jsem ti řekl tu osudnou větu?
„Jsem tvá květina, ty mé slunce“!

Ano – pochopil jsi, co sem se ti snažil říci. Miluji tě!
Ale nepochopil jsi tu druhou věc. Slunce bez květiny přežije, ale květina bez slunce ne!
Umírám a ty sis toho ani nevšiml.
Proč?
Ah ano, už tě nezajímám…
Až se zítra budeš ptát, proč jsem to udělal, bude už pozdě. Zvadl jsem, má květina umřela a já umírám s ní.
Dnes jsem ho ignoroval, ten tvůj pohled „nepřibližuj se“, po tak dlouhé době jsem se ti postavil.

„Vypěstuješ si jinou květinu,“ zašeptal jsem ti do ucha. Nic jiného jsi ode mě neslyšel a ani jsi nemohl – odešel jsem. Jen tato věta mě může zachránit. Sedím tu a píšu tyto řádky a vím, že by ti dřív či později došlo, proč jsem to udělal. Ale vím, že když to ode mě budeš vědět celé, bude to tak lepší. Snad i doufám, že než to tu sepíšu, tobě dojde význam mých slov a přijdeš si pro mě.
A po tak dlouhé době mě konečně opět obejmeš a snad i vtiskneš polibek na mé osamělé rty.
Byl jsem vždy snílek a ani teď nepřestávám, všiml sis toho?
„Květinu musíš zalévat nebo uschne, musíš jí dopřát sluneční paprsky, jinak zvadne.“
Pokud květina nic toho nemá, tak chřadne stejně jako já. Nevšiml sis toho, zhubl jsem, odmítám jíst, ale tobě je to jedno, ty nic z toho nevidíš.
Mé myšlenky patří našemu dětství. Všiml sis toho, že ve všech snech jsme pořád spolu?
A teď? Sedím tady sám, pořád sám. A ty dole s Gustavem a Georgem.
Bavíte se. Nejspíš tam jsou s vámi i nějaké holky. Proč taky ne? Vždyť je to tvoje jediná starost, o mě se nestaráš.
Pokoušel jsem se tě zavolat k sobě zpět, ale nic nepomohlo. Nepochopil jsi význam mých songů. Proč se vůbec namáhám? Stejně tenhle dopis hodíš do koše. Nejspíše budu mít štěstí, pokud si ho vůbec přečteš.
Věřím, že hluboko uvnitř mě miluješ stejně jako já tebe, nevyčítej si nic. Prostě jsem potřeboval něco, co jsi mi nemohl dát.
Poslední ohlédnutí na dveře. Až tohle dočteš, máš u mě na posteli dárek. Doufám, že na mě nezapomeneš a konečně ti dojde, co potřebuje květina k životu.
Už vstávám, ale ve chvíli kdy se otočím, spatřím něco neuvěřitelného – TEBE.
Stojíš naproti mně a držíš v ruce skleničku s vodou.
„Tome,“ vydechnu překvapením.
„Jdu zalít svoji květinu, nechci, aby mi uschnula, potom bych si totiž musel pořídit novou a mě se jiná nelíbí. Vím, že teď bylo dost dlouho pod mrakem, ale v příštích několika letech bude slunečné počasí,“ řekl jsi a pohladil mě po tváři.
„Slibuješ?“ šeptl jsem a nechal stékat slzu naděje, štěstí, strachu, lásky a v neposlední řadě úlevy.
„Slibuju,“ řekl jsi a pak ses natáhl za mě a vytáhl papír z psacího stroje. Přelétl jsi ho očima a přečetl sis mé důvody, proč jsem chtěl odejít od tebe, starostí, naděje, smutku, pochopil jsi.
Pochopil jsi význam mé poslední věty, co jsem ti řekl tam dole. Bylo to rozloučení schované do okvětních lístků naší květiny. Čekal bych na tebe do nekonečna, ale já na to nemám prostě sílu.
Odložil jsi dopis a položil skleničku na stůl. Obejmul jsi mě a já se mohl konečně po tak dlouhé době schoulit v tvé náruči. Vzal jsi mou hlavu do dlaní a konečně (poprvé to nebyl jen můj sen) jsi mě políbil.
„Už nikdy nemysli na něco takového! Už nikdy, je ti to jasný?“ šeptl jsi a já slyšel v tvém hlase takovou naléhavost, že se mi podlomila kolena. Ale ty jsi mě držel pevně ve svém náručí.
Objímáš mě a odmítáš pustit.
Laskáš mé vlasy a nechceš přestat.
Pevně mě držíš a nedbáš na názory druhých.
Držíš mě.
Přesadil jsi mě do jiného květináče. Do svého. Teď mě denně zalíváš polibky a já se vyhřívám v paprscích tvé lásky. Miluji tě a ty miluješ mě. Jsem konečně šťastný.

autor: Selene
betaread: Michelle M.