Kvůli lásce do blázince

,,Miluju tě!“ ,,E?“ Ano, já vím, chytrá odpověď. Ale to, co mi teď Tom řekl…Úplně mě to dostalo! Tak moc jsem to chtěl slyšet, že teď, když to slyším, tomu nemůžu uvěřit! Určitě je to jenom další sen z těch mnoha ostatních! Ale co když ne? Co když mi to opravdu řekl? ,,Bille? Čekal jsem, že tě to asi dostane,ale…“ Ani mluvit nemůžu. Musel jsem ho umlčet polibkem. Byl takový jiný než ty ve snech…Byl..Opravdový? Ano, opravdový! ,,Nevěděl jsem, že ty taky..“ řekl nesměle Tom. ,,Chodil jsi pořád pryč… Myslel jsem si, že někoho máš…“ pokračoval. A co teď? Mám mu říct, že jsem chodil k rybníku, abych se vybrečel, abych se svěřoval rybkám? ,,Chodil jsem si vyvětrat hlavu.“ No co? Je to pravda… ,,Aha. No, zdá se mi, že to není celá pravda, ale když mi to nechceš říct, nebudu to z tebe tahat! Nemáš hlad?“ ,,A co mi uděláš dobrýho?“ Když se na mě nechápavě podíval, dodal jsem: ,,Na jídlo!“ Zdá se mi to, nebo zčervenal? Na co myslel? ,,Špageti?“

Po 2 letech:

,,Kde jsi byl?“ Už zase. Zase je na mě tak hnusnej. Posledních pár týdnů je takovej furt. Kontroluje mě, zakazuje mi plno věcí… Je šíleně žárlivej! Nevím proč! Byl jsem jenom venku. Ale to mu stačí, aby si myslel, že někde za rohem jsem si to rozdával s někým jiným. Přemýšlel jsem, že bych to ukončil, opravdu se to s ním nedá, ale na to ho moc miluju. A nějaký rozumný rozhovory s ním nejdou. Zkoušel jsem to. Akorát jsem ho urazil a naštval. ,,No tak, Bille! Proč jsi mi neodpověděl? Ty někoho máš, co?“ Ticho. Nemám už sílu na to, abych mu odpovídal na ty jeho blbý otázky. Radši jdu do pokoje. ,,Tak to teda ne!“ zvýšil hlas Tom, silně mě chytil za ruku a škubnutím otočil. ,,Kdes byl a s kým?“ ,,To má být výslech? Mami?“ řekl jsem mu to trochu naštvaně a posměšně. Ok trochu víc naštvaně a posměšně. Zarazil se. Chvíli se mi zdálo, že jsem v jeho očích viděl zase toho starýho nežárlivýho Toma. Asi to bylo tím, jak jsem mu to řekl. Takhle jsem s ním ještě nemluvil… Vždycky jsem se alespoň snažil být klidný. ,,Jak mami?“ To se mi opravdu jenom zdálo! ,,Jak jsi to myslel? To mami?“ Tak a dost! ,,Víš co, Tome? Dej mi pokoj! Už mě nech být! Pořád mi něco zakazuješ! Pořád mě kontroluješ! Pořád se ti něco nelíbí! Je konec! Já už to s tebou nevydržím! Vím, že jsem teď ztratil milence, tak doufám, že teď najdu bráchu!“ Při poslední větě jsem to už nevydržel. Rozbrečel jsem se. Tady před ním. Zaraženě se na mě díval. Asi si konečně uvědomil, co dělal. Asi si uvědomil, co ztratil. První teplá slaná slza stekla po jeho tváři, následovaná dalšími. To byly první slzy, které jsem u něj viděl od té doby, co jsme spolu. Pardon! Co jsme BYLI spolu. Až teď si i já uvědomuju, co jsem v návalu vzteku vlastně udělal.Už ho neobejmu jinak než jako bratra! Už ho nepolíbím. Radši využiju toho, že mě při záplavě výčitek pustil a jdu do pokoje.

Celý zbytek dne jsem ho neviděl. Byl v pokoji tak jako já. Docela by mě zajímalo, jestli o tom přemýšlel. Jestli o nás přemýšlel. Ještě že je mamka na dovolené a my máme volno. Koncertovat s ním bych asi nezvládl. Najdu ho jako bráchu? Je alespoň malá možnost, že vše bude zase jako dřív, jako před tím naším vztahem? Z mého přemýšlení mě vytrhlo slabé zaklepání. Bojím se, že je to Tom. Jo, teď se ho bojím! ,,Pojď dál, Tome!“ Kdo jinej by to asi byl, když tady nikdo jinej než my dva není. To, co jsem uviděl, mě pěkně vylekalo! Do pokoje vstoupil Tom s bledým obličejem a napuchlýma očima od pláče. ,,Sedni si!“ ukázal jsem na postel. Opatrně se posadil. Bylo na něm vidět, že neví jak říct to, co chtěl. ,,Promiň…“zašeptal. Vyvalil jsem oči a otevřel pusu. On se mi omluvil! ,,E…To… Dostal´s mě! Tohle bych od tebe nečekal!“ ,,Odpustíš mi?“ zašeptal se skloněnou hlavou. Nevím, co mu na to mám říct. Chtěl bych s ním zase být, ale bojím se ho… ,,A slibuješ, že se nebudeš chovat jak vůl?“ To že jsem mu řekl? Sám jsem vůl! Zadělávám si na další probrečený noci! ,,Slibuju!“ ,,No tak odpuštěno!“ Nějak na mě leze dobrá nálada. Nevím proč, ale věřím mu. Šťastně na mě koukl, asi čekal, že to bude horší.

,,Víš, po zbytek dne jsem o nás přemýšlel… Napadlo mě…“ odmlčel se. Nenapínej! ,,Co tě napadlo?“ Nejistě se na mě podíval a řekl: ,,Napadlo mě, že bychom si mohli pořídit dítě! Nějaký malinký! Pomohlo by nám to! Určitě!“ Doufám, že v okolí nejsou mouchy, protože mě nechutnaj (mám hubu dokořán). ,,Co?“ ,,No! Úplně malý miminko!“ Nevím, co si mám o tom myslet! Tak trochu se mi to líbí… A on to říká tak nadšeně, rozhodnutě! ,,Tome, ale já nemám tu jednu docela potřebnou díru!“ ,,Však já ji taky nemám!“ ,,Těžko nám ho někdo nechá adoptovat! A navíc je tady mamka! A skupina!“ ,,Nemusíme ho adoptovat! A můžeme s ním utéct! Nějaký prachy máme! A můžeme pracovat!“ ,,Tome! Nemáš horečku?“ Když nesouhlasně zakýval, trochu jsem se vylekal. Myslí to vážně! Je sice pravda, že od určité doby vypadá jak cvok, ale až tak? Ale zase vychovávat s ním dítě… Asi mi taky přeskočilo! Já to dítě chci! ,,A kde ho vezmem?“ ,,Ukradnem!“ Že já se ptal! ,,A kdy?“ Co se to se mnou děje? Bille! Vzpamatuj se! Todle je únos! A navíc malýho děcka! Jenže já to dítě moc chci… ,,Hned!“ řekl Tom a čapl mě za ruku.

,,Vidíš támhle to?“ ,,Toho chlapečka?“ ,,Jo!“ ,,Ten se mi líbí, Tome!“ ,,A jak se bude jmenovat?“ ,,No jak asi! Po tatínkovi!Bill!“ ,,Tak to teda ne! Já jsem taky tatínek! Takže to bude Tom!“ ,,No to teda ne!“ ,,Co ti na tom vadí?“ ,,Tak berem holčičku!“ ,,A jméno?“ ,,Kellly?“ ,,To se mi líbí! Co támhle ta?“ ,,Ne! Ta vypadá rozmazleně!“ „A támhle ta?“ ,,Nó…“ ,,A tamta?“ ,,Jo! Ta se mi líbí!“ Vyhlídli jsme si malou hnědovlásku s modrýma očima. Byla v kočárku u maminky. Za chvíli budem tatínci! ,,Tome, dělej, dem!“ Maminka se zvedla z lavičky a s kočárkem se rozjela k nedalekýmu parku. ,,Asi to nebude tak lehký!“ oznámil Tom. ,,No a? Já chci mít dítě! Tamto dítě!“ Co nejopatrněji jsme maminku sledovali. ,,Bingo!“ zařval jsem, až Tom nadskočil. ,,Pš!“ ,,Teď je ta správná chvíle!“ zašeptal jsem Tomovi. Ta paní se totiž ohnula, aby si zavázala tkaničku u boty. Tím pustila kočárek. ,,Jdeme?“ ujišťoval jsem se. ,,Honééém!“ zařval Tom a rozeběhl se. Já nezůstával pozadu a vystřelil jsem za ním. Tom popadl kočárek a s ,,naší“ holčičkou běžel dál. ,,Zastavte je! Ukradli mi dítě!“ začala řvát ta mamča. Mno smůla! Ona ale na rozdíl od nás může mít další dítě. ,,Prosím, zastavte je!“ řvala dál a pomalu se sesunula k zemi. Po chvilce se rozplakala. ,,Tome?“ ,,Ano?“ ,,Počítal jsi s tím, že tady budou policajti, že?“ zeptal jsem se trochu udýchaně. ,,Tady? Jak jsi na to přišel?“ ,,Jeden běží za náma!“ ,,Co?“ zařval Tom a v běhu se otočil. ,,Sakra!“ Mezitím spustila ta malá. Lidi okolo se na nás divně dívali, ale zatím se nikdo o hrdinský činy nepokoušel. Nikdo nás nezastavoval. ,,Do prdele!“ zařval jsem a prudce se zastavil. Tom se zastavil naráz se mnou. Před náma stálo policejní auto. Za náma běžel ten polda a kus za ním jela v dalším policejním autě ta mamča.

Tak, a teď je to všechno v háji. Svět se mi zbořil jak domeček z karet. Zavřou nás za únos a já už Toma nikdy neuvidím! To ne! ,,Tome!“ zašeptal jsem. Pustil kočárek a objal mě. ,,Promiň! Byl to blbej nápad!“ ,,To nevadí! Já to mimčo chtěl!“ Oba jsme se rozbrečeli. A co s tím, že na nás koukali policajti, ta matka s holčičkou a celej park! Políbil jsem Toma. Byl to stejnej polibek jako ten první! Prostě nádhernéj! Dal jsem do něho všechnu svou lásku a Tom asi taky. ,,No tak, to by stačilo!“ řekl jeden z těch policajtů. ,,Máte průser hošánci!“ pokračoval. Půjdem sedět za únos a za incest. Takhle jsem zrovna skončit nechtěl.. Pochybuju, že by nám odpustili!

Oddělili nás, vzali každého, i přes protesty, do jiného auta a odjeli. Je to konec? Náš konec? Chudák mamka.

,,Na základě vyšetření obou chlapců soud rozhodl, že sedět nepůjdou, ale…“ ,,Jó!“ zařvali jsme s Tomem. Vůbec nechápu, jak je to možný. ,,TICHO!“ zařvala soudkyně. ,,Ale právě kvůli těm vyšetřením se oba chlapci půjdou léčit na psychiatrickou léčebnu! Odděleně! Na samotky!“ Ťuk! A náš rozsudek je vynesenej.

To nemůže být pravda! Proč? Než stačíme s Tomem nějak reagovat, už nás vedou chlapi v bílých pláštích pryč ze soudní síně. Už neuvidím mamku. A ani Toma! Prvních pár slz se mi skutálelo po tvářích. Tom už brečí. Tohle přece není fér!

Nasedáme do auta směr blázinec! Tohle jsou naše poslední chvíle, kdy jsme spolu! A ani polibek na rozloučenou mu nemůžu dát!

Tak takhle dopadli Kaulitz bratři! Zavření. Copak je láska špatná? Kde je teď Tom? Taky kouká z okna na hvězdy a přemýšlí?

KONEC

,,Teda, Bille! Ty nám teda dáváš!“ řekl mi Tom. ,,Příště radši napiš něco veselejšího!“ usmál se. ,,Příště napíšeš něco ty!“ ,,A o čem mám psát?“ ,,O tom, jak se všichni dozvěděli o naší lásce a podporovali nás!“ navrhl jsem. ,,To beru!“ řekl Tom a potvrdil to polibkem.

autor: Lusyett
betaread: Helushka