Keep your hands off my boy 4.

autor: Anett483
betaread: Janule

TOM

„Jsi v pohodě?“ Dívám se něj, když pomalu schází schody…
„Jo… jasně…“ jen kejvne hlavou, kterou následně radši sklopí k zemi, asi abych si nevšiml jeho rozmazaných líčidel, které mu samovolně tečou po tvářích. Jen přešlápnu na místě, protože tak nějak nevím, co se bude dít… Jestli je mu to vážně tak líto, asi bych ho měl nechat o samotě, protože na slova útěchy já zrovna odborník nejsem a jsem tu hlavně kvůli doučování.

„Sedni si…“ řekne mi po chvilce a mě je najednou nějak divně. Mám strašnou chuť se ho zeptat, co ten rozhovor s jeho otcem měl znamenat, a taky proč se z něj vypařila všechna ta ´agrese´, se kterou mi otevíral dveře, ale asi to radši nechám plavat. Ta moje zvědavost se mi už hodněkrát vymstila. Jen když si vzpomenu na tu facku, kterou sem dostal od mámy jen kvůli tomu, že sem se jí zeptal na tátu a na bráchu. Radši budu mlčet. Bill zase na chvíli odběhne a vrátí se a já ho poprvé vidím bez make-upu. Dívám se na něj s otevřenou pusou. Je mnohem krásnější a působí jemněji, radši se podívám jinam. Postaví přede mě plechovku s colou a sedne si vedle mě. Je mimo… Sakra, co mám dělat?
„Hele, Bille, jestli dneska nemáš náladu na doučování, tak klidně řekni a já přijdu jindy…“ Vím, že se ta písemka píše v pondělí, a že dneska je už sobota, ale když vidím, že mě vůbec nevnímá, a že ho ten hovor s jeho otcem takhle vzal, tak bych ho vážně nechtěl otravovat. Po chvilce na mě otočí svoji hlavu a podívá se na mě s uslzenýma očima. Z toho pohledu mě až píchlo u srdíčka, jako bych snad ucítil tu jeho bolest.

„Promiň, Tome… já… moc mě to mrzí…“ dá si hlavu do dlaní a začne brečet. Přece tady nemůžu jen tak sedět… Sednu si blíž k němu a pohladim ho na zádech…

„Co se stalo?“ zeptám se ho, protože mě to vážně hodně zajímá.
„On mi slíbil, že přijede, ale nepřijede… Zase mi lhal…“ rozbrečí se ještě víc a padne mi do náruče. Tak nějak zkamením… Tohle se mi ještě nestalo… Od Billa bych tohle teda nečekal. Myslel sem, že on je silná osoba, ale že mi padne do náruče a bude brečet – to sem vážně nečekal, od něj ne…

BILL

Vážně už to nezvládám. Sice je blbý brečet zrovna před Tomem, ale nejde to vydržet. Dál Tomovi brečím do mikiny a on mě hladí na zádech… Ani si nějak neuvědomím, že sem ho ještě před chvilkou nenáviděl, ale když je člověk na dně, je mu jedno jestli brečí na rameni přítele nebo nepřítele… Ten pláč mě nějak unavil a já sem usnul…

Probudí mě nádherná vůně. Pomalu otevřu oči a zjistím, že venku je už tma. Podívám se po pokoji. Přes sebe mám hozenou deku… Nějak mi to nahání strach. Myslím tu vůni, která se tak line z kuchyně. Táta přeci není doma. Najednou mi to docvakne… Tom! Nejradši bych se do toho gauče zavrtal! Když si vzpomenu, že sem před ním brečel… U dveří je vidět jen slabý pruh světla, který způsobuje světlo z kuchyně. Dodám si odvahu a vyhrabu se na nohy… Proč mám vlastně takovej strach? Sem přece doma… Vejdu do kuchyně a naskytne se mi šílenej pohled! Buďto ještě spim nebo sem zfetovanej! Přede mnou stojí Tom, kolem pasu má zástěru s hrdým nápisem „Dnes vařím já!“, kterou nosí vždycky táta, když je teda doma, a právě dělá něco, co úplně božsky voní. Nevšiml si mě… Nepatrně zakašlu a on zvedne svůj pohled od hrnce ke mně.

„Už je ti líp?“ zeptá se mě. Jen kývnu a sednu si ke stolu. Otočím se a kouknu se na hodiny. Je přesně 9 večer. Spal sem hodně dlouho.

„Za chvilku to bude…“ řekne mi jen a dál si mě nevšímá. Jen sedím a koukám před sebe… Po chvilce přede mnou přistane vrchovatý talíř špaget s nějakou omáčkou.

„Nevím, jestli se to bude dát jíst, ale snažil sem se…“ Podle tý vůně to bude hodně dobrý. Jen kývnu, že chápu a popřejeme si dobrou chuť a pustíme se do jídla. Přiznám se, že kdyby mi nebylo, tak jak mi je, tak mu vynadám, co tady ještě dělá a pošlu ho pryč. Ale já sem rád, že tu nemusím být sám, takže výčitky nechám na jindy. Navíc, když je se mnou, mám takový pocit, který nedokážu popsat…

Zajímalo by mě, co si teď myslí on. Není na mě ani hnusnej. Třeba mě teď vidí jen jako chudáka. Nevim co si myslí, ale rád bych to věděl. Sem rád, že tu zůstal…

„Bylo to dobrý…“ řeknu, když dojíme a dávám talíře do myčky.

„Díky…“ řekne a čte si SMSku, která mu před chvílí přišla.

„Už musím jít…“ řekne mi a začne se oblíkat. Sem zoufalej. Tak moc bych chtěl, aby tu se mnou zůstal. Už mi to vážně vadí tady být sám. Ani nepočítám kolikátý už to je večer. Je mi jedno, jestli se mi za ten návrh bude smát nebo mě bude považovat za blázna, ale zkusit to můžu.

„Nechtěl by si tu se mnou zůstat? Prosím…“ zeptám se ho a čekám na jeho reakci…

autor: Anett483