betaread: Janule
„Jsi v pohodě?“ Dívám se něj, když pomalu schází schody…
„Jo… jasně…“ jen kejvne hlavou, kterou následně radši sklopí k zemi, asi abych si nevšiml jeho rozmazaných líčidel, které mu samovolně tečou po tvářích. Jen přešlápnu na místě, protože tak nějak nevím, co se bude dít… Jestli je mu to vážně tak líto, asi bych ho měl nechat o samotě, protože na slova útěchy já zrovna odborník nejsem a jsem tu hlavně kvůli doučování.
„Hele, Bille, jestli dneska nemáš náladu na doučování, tak klidně řekni a já přijdu jindy…“ Vím, že se ta písemka píše v pondělí, a že dneska je už sobota, ale když vidím, že mě vůbec nevnímá, a že ho ten hovor s jeho otcem takhle vzal, tak bych ho vážně nechtěl otravovat. Po chvilce na mě otočí svoji hlavu a podívá se na mě s uslzenýma očima. Z toho pohledu mě až píchlo u srdíčka, jako bych snad ucítil tu jeho bolest.
„On mi slíbil, že přijede, ale nepřijede… Zase mi lhal…“ rozbrečí se ještě víc a padne mi do náruče. Tak nějak zkamením… Tohle se mi ještě nestalo… Od Billa bych tohle teda nečekal. Myslel sem, že on je silná osoba, ale že mi padne do náruče a bude brečet – to sem vážně nečekal, od něj ne…
Vážně už to nezvládám. Sice je blbý brečet zrovna před Tomem, ale nejde to vydržet. Dál Tomovi brečím do mikiny a on mě hladí na zádech… Ani si nějak neuvědomím, že sem ho ještě před chvilkou nenáviděl, ale když je člověk na dně, je mu jedno jestli brečí na rameni přítele nebo nepřítele… Ten pláč mě nějak unavil a já sem usnul…
Probudí mě nádherná vůně. Pomalu otevřu oči a zjistím, že venku je už tma. Podívám se po pokoji. Přes sebe mám hozenou deku… Nějak mi to nahání strach. Myslím tu vůni, která se tak line z kuchyně. Táta přeci není doma. Najednou mi to docvakne… Tom! Nejradši bych se do toho gauče zavrtal! Když si vzpomenu, že sem před ním brečel… U dveří je vidět jen slabý pruh světla, který způsobuje světlo z kuchyně. Dodám si odvahu a vyhrabu se na nohy… Proč mám vlastně takovej strach? Sem přece doma… Vejdu do kuchyně a naskytne se mi šílenej pohled! Buďto ještě spim nebo sem zfetovanej! Přede mnou stojí Tom, kolem pasu má zástěru s hrdým nápisem „Dnes vařím já!“, kterou nosí vždycky táta, když je teda doma, a právě dělá něco, co úplně božsky voní. Nevšiml si mě… Nepatrně zakašlu a on zvedne svůj pohled od hrnce ke mně.
autor: Anett483
noo už sem mysela že se nezeptá :))
suprová povídka..ráda ji čtu :)))
oh, to je kráááásnýýýýýýýýýýý
tychle dál!!
krááása x) rychle dalšííí! 🙂
jo zůstaň s ním
dáááál honem dál je to úžasnéé x)
Já snad sepíšu petici pro pokračování!
DALŠÍ!!!!!!
POKRAČOVÁNÍ!