autor: LadyKay
Hallöchen 🙂 Všechny vás zdravím. Tentokrát nepřicházím s dalším dílem povídky Me, Myself and Romeo, za komentáře u něj na tomto místě ale děkuji. Hodně mě překvapilo, že ho ještě někdo čte. Zpět k věci, dnes jsem si pro vás připravila jinou povídku. Dlouho jsem si s nápadem pohrávala a dlouho jsem ji měla i rozpracovanou. Dokončila jsem ji vlastně před pár dny a pořád nemohu uvěřit, že zrovna já jsem vytvořila one shot story! Uznávám, že je zvláštní, snad vám i zamotá hlavu. Věřte však, že je taková, jakou jsem ji mít chtěla. Doufám, že si najde cestu k srdci někoho z vás a věřím, že jsou mezi vámi tací, co ji skutečně pochopí.
Užijte si čtení a komentáře mě samozřejmě potěší. Nejsou však povinností, pro mě je odměnou už jen to, že povídce věnujete část svého času. Vaše LadyKay
Kráčel známou ulicí. Takovou, jíž by prošel i se zavřenýma očima, neboť jí procházel už tolikrát, že i kdyby se sebevíc snažil, nikdy by se nedopočítal. Znal tu důvěrně každý roh, okno, strom. Dokonce i dlažební kostky, po nichž šel. Nic se neměnilo, byla stále stejná. Její vzhled obměňovala jen střídající se roční období. Na jaře vše kvetlo, v létě ji celou zaplavovaly horké sluneční paprsky, na podzim se na chodníky snášelo padající barevné listí a v zimě na nich ležel sníh.
Bylo jaro, příroda se pomalu probouzela k životu a ulice byla provoněna kvetoucím stromovím. Měl rád tu vůni, a jakmile jej udeřila do nosu, přistihl se při úsměvu. Minul cukrárnu na rohu, kam jako malý často chodíval. Ať už sám nebo s maminkou. Pamatoval si, jak sám sobě přísahal, že ochutná všechny zákusky a dorty, co nabízejí. Doteď se k tomu nedostal a nejspíš na to ani nedojde. Jako dítě sladké miloval, teď si je dával opravdu výjimečně. Hned vedle cukrárny byl umístěn antikvariát, kde byl pravidelným zákazníkem a nikdy neodcházel s prázdnou. Pokaždé, když se mu podařilo ukořistit nějaký vzácný výtisk, kroutil hlavou nad tím, jak ho někdo mohl odložit. Sám by spoustu z nich nedal z ruky. Jeho pokoj díky častým návštěvám antikvariátu pomalu začínal připomínat knihovnu, jak ráda zdůrazňovala jeho matka. Jemu to však nevadilo. Naopak, miloval knihy a odmala se jimi obklopoval. Věřil tomu, že v nich je ukryta moudrost lidstva a dají se na jejich stránkách naleznout odpovědi na otázky, které si klademe a nedávají nám spát. Dnes ale dovnitř nevešel, měl namířeno jinam. Zbývalo ujít jen pár desítek metrů a byl na místě.
Když se ocitl před maličkým obchůdkem skoro na samotném konci ulice, nejprve nakoukl dovnitř skrze výlohu. Teprve pak vzal za kovovou kliku a otevřel. Stejně jako pokaždé mu i dnes zacinkal nad hlavou zvoneček oznamující příchod nového zákazníka. Nepřekvapovalo ho, že je tu v podstatě sám. Byl zvyklý. Chodíval sem již několik týdnů a nikdy se mu nestalo, že tu bylo plno. Málokdo sem zavítal. Vždyť i on se tu tehdy ocitl úplnou náhodou. Jeho babička měla narozeniny a nevěděl, co jí dát. Bloumal po městě a za výlohou tohoto krámku si všiml čajové soupravy. Jen konvička a šálek s podšálkem. Zalíbila se mu a byl si jistý, že by se i babičce líbila, proto vešel dovnitř. Než si o ni prodavači řekl, rozhodl se projít obchůdek, jestli nenarazí na nějaký jiný skvost. Kolem něj byly nejrůznější předměty, které sem lidé zanesli. Jak kolem nich procházel a některé bral do ruky, vymýšlel nejrůznější příběhy, které s nimi mohly být spjaty. Fantazii měl už jako dítě nesmírně bohatou. Co on si dokázal všechno vysnít a vymyslet! Rodiče občas nechápali, kam na to chodí. Jako kluk dokázal o svých smyšlených světech vyprávět tak věrohodně, že by se člověk domníval, že nejsou jen výplodem dětské představivosti, ale reálné. Měl by chuť uvěřit, že kdesi v naší galaxii se skutečně taková místa nacházejí a Tom je navštívil.
Opravdový poklad našel až později. Sice to nebyl vhodný dárek pro babičku, ale klenot to byl. Byl až úplně vzadu, umístěný na dřevěném podstavci. Obraz se zlatým rámem. Viděl jich nespočet, ale při pohledu na tento se mu zatajil dech a nebyl schopen od něho odtrhnout zrak. Byl na něm zpodobněn chlapec. Zvláštní chlapec.
Když ho spatřil vůbec poprvé, chvíli se domníval, že je to dívka. Pak však portrét zkoumal pozorněji a nabýval na jistotě, že se jedná o mladíka. Byl nádherný. Dlouhé černé vlasy s blonďatými pramínky mu splývaly na ramena, plné rty jako by volaly po polibcích a co ho uchvátilo nejvíce, byly jeho oči. Barvy hořké čokolády. Kamkoli se hnul, následoval ho jejich pohled. Dokonce i když byl doma, měl pocit, že ho sledují. Nebo snad pronásledují? Na tom ostatně nesešlo. Nemohl je dostat z hlavy, proto se následujícího dne vrátil a i den na to a v ten další a další. Chodil sem pravidelně každý den po několik týdnů. Jen kvůli tomu obrazu. Prostál před ním hodiny a stále se nemohl té dokonalosti na plátně nabažit. Někdy se jen kochal, jindy jako by čekal, že se mu od něj dostane nějakého znamení. Z toho snil o tom, že ho láska dokáže oživit a on k němu z rámu vystoupí. Jak bláhový jen byl!
I dnes jeho kroky automaticky zamířily k němu. Už na něj čekal a on ho v duchu pozdravil. Jeho tvář byla stejně krásná jako poprvé a on opět zatoužil vědět, jaká je na dotek. Byl přesvědčený, že je jemnější než samet. Oči na něho hleděly a mírně pootevřená ústa ho lákala. Přál si je políbit. Cítit je na svých. Netušil, kdo onen chlapec je, ani kdo ho namaloval a nevěřil, že by se to někdy dozvěděl. Ten obraz mohl být starý několik let a možná ho sem někdo odložil, protože mu doma překážel. Musel to být blázen. Sám by se ho nevzdal.
„Nádherný, že?“ Ozval se za ním hlas akorát v momentě, kdy natahoval ruku a chystal se ho bříšky prstů pohladit. Rychle ji tedy stáhl a otočil se. Za ním stál bělovlasý muž, jehož tu vídal a domníval se, že to tu vlastní. Čas mu do tváře vepsal mnoho vrásek, přesto působila mile a vlídně.
„Nejste první, koho okouzlil.“ Poznamenal, když mu neodpověděl, a pozvedl koutky úst. Přistoupil o krůček blíž a dlouze si obraz prohlédl. „Každý, kdo sem zavítá, se u něho zastaví a obdivuje se mu.“
„Nedivím se,“ zašeptal, aniž by odtrhl pohled od chlapce. Žádná bytost se mu krásou nevyrovnala!
„Myslím, že je nejvyšší čas Hnědoočka opět skrýt před zraky ostatních,“ poznamenal muž a kluka se zvláštní ozdobou hlavy tím vyděsil. Kam schovat? Proč schovat? To přece nemohl myslet vážně.
„Nedělejte to.“ Sotva tu větu vyřkl, uvědomil si, jak zoufale zněla. Jenže on se tak i cítil. Nechtěl o něho přijít.
„Znal jsem jednoho, co před ním promrhal několik let. Nechci, abyste dopadl jako on.“ Starý muž se na něho soucitně zahleděl. Však už si dávno všiml, že sem pravidelně chodívá. Objevoval se vždy ve stejnou dobu. Každý den v týdnu. Nikdy nevynechal, nikdy. Sotva vstoupil, bez váhání zamířily jeho kroky k obrazu, před ním pak hodiny v tichosti stál a užasle obdivoval tvář, která fascinovala víc lidí. Nebyl prvním a dozajista ani ne posledním.
„Jak promrhal?“ Podivil se.
„Tak, roky před ním každý den vysedával a zíral na něho. Nic ho nezajímalo. Vůbec nic, až na něj.“ Kývl směrem k chlapci na plátně.
Mladík si pohrával s konečky svých zlatavých dredů, uvažoval o slovech druhého a ubezpečoval sám sebe, že jemu se tohle nikdy stát nemůže. Lidé plýtvají časem na různé, mnohdy horší a hloupější věci. On se pouze chodívá obdivovat dílu některého z mistrů malířů. Na tom není nic špatného. Autor by byl zajisté rád, kdyby věděl, že jeho výtvor někoho natolik uchvátil.
„Co se s ním stalo? S tím druhým?“ Starého pána ta otázka trošku zaskočila, ač se dala čekat. Přál si, aby nebyla vyřčena, neboť na ni nechtěl odpovídat. Jenže nebylo zbytí. Byla položena a jako každá jiná otázka si i tato žádala odpověď.
„Je dospělý. Oženil se a má dceru. Dodnes se však pro Hnědoočka trápí.“ Zhluboka si povzdechl a smutně se usmál na toho, jenž byl další „obětí“ chlapce s ebenovými vlasy a porcelánově bílou pletí. I jeho uhranul svýma očima. On jim rovněž propadl.
„Je to obraz,“ namítl. „Nemůže nikomu ublížit.“
„Uvažujete stejně jako on tenkrát.“ Následoval další soucitný pohled. Ani tenhle nešťastník si to nepřipouští, snad to ani nezpozoroval. „Přemýšlel jste nad tím?“
„Nad čím?“
„Jak se jmenuje? Kolik je mu let? Odkud je? Jak zní jeho hlas? Jsou jeho oči opravdu tak tmavě hnědé?“ Jeden dotaz následoval druhý. Odpověď na všechny zněla ano. Samozřejmě že si tyhle otázky kladl. Kdykoli před ním stál a hleděl do jeho hlubokých očí, ptal se, jaké jméno nosí a kde se právě teď nachází.
„Nebude trvat dlouho a budete ho chtít najít. Setkat se s ním. Začnete po něm pátrat, stanete se tím doslova posedlým.“
„To je nesmysl,“ zavrtěl odmítavě hlavou. Avšak s vědomím, že starý pán není daleko od pravdy. Přestože netušil, jak je obraz starý, uvažoval o tom. Napadlo ho, že by se pokusil chlapce vypátrat. A nebylo to jen jednou, kdy přemýšlel, kde by ho měl hledat.
„Už jsem to zažil. Nikdy ho nenašel. Hledal ho dlouho a naprosto všude. Marně, jako by nikdy neexistoval. Kdo Hnědoočka hledá, nenajde ho. K tomu, kdo po něm nepátrá, sám přijde.“ Při posledních slovech pozvedl koutky úst. Věděl, že co vyřkl, zní bláznivě, ale sám tuto větu kdysi slyšel. Přímo od něho.
„Ten obraz jsem namaloval já.“ Starý pán láskyplně pohladil rám. „Před několika lety.“
„Vy ho znáte?“ Vyhrkl bez rozmyslu a přistoupil k němu blíž. Jakmile kývl, přistihl se, že mu neskutečně závidí. Závist vždy odsuzoval. Opovrhoval těmi, co druhým nepřáli a záviděli. A teď ji sám cítil. Tento muž ho znal. Setkal se s ním, byl v jeho blízkosti, snad s ním i mluvil. Jaký to šťastlivec!
„Kde jste ho potkal? Tady ve městě? Mluvil jste s ním? Jaký byl?“ Vyzvídal a pohledem ho vybízel, aby konečně promluvil a řekl mu, kde k onomu setkání došlo. Třeba by mohl i on…
„Mluvil.“ Po mučivých vteřinách ticha se konečně ozval unavený hlas. Dlouze přemýšlel, zda tomu mladému bláznovi má říct pravdu. Litoval, že se vůbec zmínil. Měl mu namluvit, že sem ten obraz někdo přinesl. Jenže bylo pozdě.
„Je to už mnoho let, ale pamatuji si to, jako by se to stalo včera.“ Dal se do vyprávění a pokynul mu, aby se posadil na jednu ze židlí, které stály u stěny. Sám na jednu dosedl a složil ruce do klína. „Do té kavárny jsem chodíval často. Než jsem si otevřel tento krámek, maloval jsem. Většinou jen krajiny, ale občas jsem vyrazil mezi lidi. Znáte to, člověk je mladý, plný snů a ambicí. Já chtěl být proslulým malířem. Teprve s věkem si uvědomuje, že na některé cíle nedosáhne.“ Smutně se pousmál a pokračoval ve vyprávění. „Seděl jsem, díval se a snažil se je zachytit v nejrůznějších situacích. I ten den mě tam nohy zanesly z tohoto důvodu. Automaticky jsem zamířil ke svému stolku, odkud jsem měl výhled na celý lokál.“
Dlouhé minuty pátral po přítomných hostech a snažil se najít zajímavý objekt, jenž by stálo za to zvěčnit na list papíru. Avšak všichni byli příliš fádní, nudní. Nikdo nedělal nic zajímavého. Zhluboka si povzdechl a napil se z šálku černé kávy. Zrovna když už se rozhodoval, že bude kreslit rusovlásku, jež si četla knihu, dolehly k jeho uším jemné tóny klavíru. Věděl, že zde stojí, ale za celé roky na něj nikdo nehrál. Aspoň ne v době, kterou tam trávil on. Byla to Beethovenova Měsíční sonáta. Poznal ji od prvních tónů. Slyšel ji nesčetněkrát a miloval ji ze všech jeho klavírních skladeb nejvíc. I dnes žasl nad krásou, jakou skladatel dokázal vytvořit. Jak elegantně zachytil krásu a půvab noci. Když byl dítě, měl pocit, jako by z klavíru skrze tóny proudilo ven měsíční světlo. Ten pocit v něm přetrval do dnešních dnů. Dnes lidé potřebovali na vyjádření emocí v písních slova, kdežto Beethoven dokázal dokonale replikovat něco tak složitého jako měsíční svit, aniž by použil jedno jediné slůvko. Byl skálopevně přesvědčen, že ho to nikdy nepřestane uchvacovat. Otočil se směrem, odkud zaznívaly líbezné tóny a spatřil ho. Seděl vzpřímeně, jeho prsty tančily po klávesách a působil hrozně vznešeně. Po celou dobu ho upřeně sledoval fascinován sonátou samotnou a neznámým chlapcem zároveň. Přál si, aby skladba byla nekonečná, aby ta chvíle trvala napořád. Dokonalá harmonie, napadlo ho tenkrát. Jenže vše končí a tedy i představení chlapce s havraními vlasy. Dohrál, zaklapl víko klavíru a vstal. Spíše než prošel, kolem něj protančil. Ta ladnost, s níž se pohyboval, neuchvátila jen jeho, skoro každý v kavárně se po něm otočil. Několik párů očí ho následovalo až k východu.
„Říkal jste, že jste s ním mluvil.“ Namítl hoch netrpělivě, upravil si kšiltovku na hlavě a poposedl. Naslouchal vyprávění a několikrát během něj na okamžik zavřel oči, jak se snažil co nejlépe představit si mladíka u klavíru. Neznal Beethovenovu tvorbu, vlastně mu vážná hudba nic neříkala, proto tedy netušil, jak Měsíční sonáta zní. Věřil však, že to byla nádhera.
„Mluvil, ale později.“ Opáčil a pousmál se. „Řekl jsem, že jsem tam chodíval často. Tak dvakrát do týdne. Musím se však přiznat, že jsem tam začal chodit denně, abych ho znovu spatřil.“ Nikdy se s nikým, jako byl ten mládenec, nesetkal. Nikdo se mu ani zdaleka nepodobal. Byl jako nějaká éterická bytost. „Skoro jako by ani nebyl z tohoto světa.“ Vyslovil nahlas myšlenku, kterou s ním měl od prvního dne spojenou. Přišlo mu neuvěřitelné, že někdo takový chodí po tomto světě. Krása je ošidný pojem, neb v očích každého z nás je krásné něco jiného. Co člověk, to odlišný ideál krásy. Jedni obdivují krásu vnější, jiným záleží více na kráse lidského nitra. Jenže ten mladík nebyl pouze krásný, byl nadpozemsky nádherný a vyzařovalo z něj něco zvláštního. Neexistovalo pro to pojmenování. Věděl jen, že ho to uklidňovalo, naplňovalo radostí a odhánělo chmury.
„Byl tam? Myslím další den.“ Promluvil chlapec znovu.
„Kdepak,“ zavrtěl obchodník hlavou. „Skoro dva týdny se neukázal. Jednoho deštivého odpoledne jsem tam zase seděl a kreslil mladou dvojici naproti. V jedné chvíli jsem vzhlédl a on stál přímo naproti mně.“
Neslyšel ho přijít. Netušil, jak dlouho nad ním stojí a sleduje ho. Najednou tam prostě byl. Zvědavě natahoval krk a zkoumal, co muž usazený za stolem provádí. Jako dítě, které přerušilo hru, přiběhlo za maminkou do kuchyně a koukalo jí pod ruce.
„Víte, jak mi říkal?“
„To netuším.“
„Človíčku.“ Sotva to vyslovil, jeho ústa se roztáhla v široký úsměv. Přestože mu později řekl svoje jméno, mladík jako by ho nezaznamenal. Pro něj byl zkrátka človíček. Mladší z dvojice se usmál rovněž, přišlo mu to svým způsobem legrační. Představoval si, jak spolu ti dva mluví a chlapec z obrazu ho po celou dobu rozhovoru oslovuje takto.
„‚Ach človíčku, ty jsi malíř.‘, řekl mi tenkrát, tleskl si do dlaní, a aniž by se zeptal, posadil se ke mně. Položil si ruce na stůl a začal si se mnou povídat. Jako bychom nebyli dva cizinci, ale staří známí, co se roky neviděli.“ Přesně tento dojem to v něm vyvolalo. Na první pohled působil plaše, avšak ani zdaleka takový nebyl. Mluvil hodně, jednotlivá slova ze sebe přímo chrlil a podporoval je živou gestikulací.
„‚Se mnou si nikdo nepovídá, človíčku,‘ svěřil se mi a jeho oči se leskly. Ptal jsem se ho proč. Odpověděl mi pokrčením rameny a ještě víc posmutněl. Bylo mi ho líto. Pravda, byl velice upovídaný, ale ne vlezlý. Byl roztomile upovídaný.“ Obchodník se podíval na svého posluchače, který seděl vedle a po celou dobu vyprávění se uculoval. Stejně jako on, když tenkrát seděl naproti neznámému chlapci, jenž považoval za zbytečnost říct mu své jméno. Proto mu přezdíval Hnědoočko, neboť právě jeho tmavohnědé oči byly na něm tím nejkrásnějším. Neustále jimi těkal kolem sebe, byly plné života, poskakovaly mu v nich neposedné jiskřičky, a přesto na okolní svět hleděly moudře. „Nebo ten jeho úsměv. Tajemný úsměv. Člověk by si až myslel, že ví něco, o čem my ostatní nemáme sebemenší ponětí. Víte…“ Najednou se starý pán odmlčel.
„Tome,“ odtušil, že ho chtěl oslovit, jenže nemohl. Neznal jeho jméno. „Jmenuji se Tom.“
„Víte, Tome, byl zvláštní. V jedné chvíli až dětsky naivní a najednou mluvil jako kniha. Vždy řekl nějaké moudro, nad nímž jsem se pozastavil, nato se zvonivě zasmál a já uvažoval, zda si ze mě tropí žerty, nebo to myslí vážně.“
Hnědoočko ho opravdu mátl, ale takový prostě byl a možná si ani neuvědomoval, kolik pravdy a moudrosti se v jeho slovech skrývá. Říkal je, protože to tak cítil, ne aby někoho uchvátil.
„O čem jste si povídali?“
„O všem. O lidech, o životě i smrti. O spřízněných duších.“
„O spřízněných duších?“ Podivil se.
„Ano a také dlouze hovořil o lásce.“ Tom se přistihl, že si přeje, aby hoch z plátna byl sám a jeho srdce nikomu nepatřilo. Nebylo to hezké, uvědomoval si to, ale tak moc si přál, aby to byl právě on, ke komu černovlasý zahoří láskou.
„O duších rozprávěl dlouze a s vážnou tváří.“ Bělovlasý pán po pár vteřinách ticha znovu promluvil a v paměti se vracel k momentu, kdy seděli u jednoho stolku a Hnědoočko se rozpovídal o tom, jak je to zařízeno.
„Človíčku, povím ti, jak to funguje. V každém z nás jsou kousky duše jiného člověka a střípky naší duše jsou zase v někom dalším. Proto ten pocit neúplnosti. A pak to přijde. Tvou cestu zkříží osoba a ty najednou máš pocit, že se znáte odjakživa a vše je, jak má být. Chápe tě, má stejné myšlenky a ty se raduješ z každé nově objevené podobnosti mezi vámi. Jsi vděčný za to, že vás osud svedl dohromady a nevěříš svému štěstí. Nebyl to osud, jen přišel správný čas být spolu. Tvůj rozum to nechápe, ale hluboko uvnitř sebe víš, že se znáte celou věčnost, jen si nevzpomínáš odkud. Nikdy na to nepřijdeš a tak to má být.“
„A ty tomu věříš, Hnědoočko?“
„Ach človíčku, jistěže tomu věřím. I já tu svou našel.“
„Našel? A kde je?“
„Bylo nám dáno jen pár dnů. I pro ně však stálo za to žít. Teď je tam, kam duše chodí.“
„Kde to je?“
„Daleko i blízko. Vysoko i nízko. Tam i tady.“
„Jak jsi ji poznal?“
„Stačí mít srdce dokořán, človíčku. Oči jsou slepé, správně vidí člověk jedině srdcem.“
„Mohl to být pouhý výplod mysli mladíka, jenž ztratil milovanou osobu, a proto si vymyslel tuhle teorii o spřízněných duších, aby zmírnil svůj žal. Ale jak tak naproti mně seděl a vyprávěl mi o nich, i já tomu uvěřil. Měl jsem pocit, jako by byl na místě, které málokdo zná a tam se o lidské duši naučil všechno. Nebo to jeho skálopevné přesvědčení, že se k němu milovaný a blízký člověk znovu vrátí, až nastane ten správný čas.“ Pohlédl na vedlejší židli, kde seděl pravidelný návštěvník jeho krámku, který se v tuto chvíli tvářil zamyšleně. I on teď jistě hloubal nad tím, kolik pravdy může být na Hnědoočkových slovech.
„Co prozradil o smrti?“
„Nemluvil o ní příliš dlouho. Smrt je lidem potřebná jako vzduch a nedá se bez ní žít.“ Starý pán pokrčil rameny a podíval se na Toma, jenž byl snad nejlepším posluchačem, jakého kdy měl. Vnímal každé jednotlivé slovo, nevstupoval mu do řeči, ani mu jiným způsobem nedával najevo, že je vyprávění nezáživné.
„A co říkal o lásce?“
„Že pravá láska je jedna. Člověk ji prožije jen jedinkrát za život. Ten cit je natolik silný, že ho nejde zabít. Lze ji jen prohrát. Pravá láska překoná všechno. I smrt.“
Tom měl o lásce pochyby. Nevěřil na ni. Byl mladý, nedávno oslavil patnácté narozeniny, a přestože jeho kamarádi měli za sebou pár známostí, on byl stále sám. Chlácholili ho, ať nevěší hlavu, protože i on jednou tu pravou potká. Nebyl si však jistý, jestli o to vůbec stojí. Chce se zamilovat, dát té osobě všechno a skončit zlomený s rozervaným srdcem? O lásce takhle smýšlel především proto, že otec opustil jeho matku, když mu byl necelý rok. Máma si doteď nikoho jiného nenašla a byly dny, kdy se Tom domníval, že stále věří tomu, že se otec vrátí a čeká na něho. Bylo to bláhové. Celé roky se neozval, nic o něm nevěděli a vlastně mu to ani nevadilo. Tom ho nechtěl ve svém životě, nebylo zde pro něho místo. Sám se o ně svým odchodem připravil.
„A o něm? O něm jste nemluvili?“ Tom zanechal svých úvah, a aby ani jedna nezůstala v jeho mysli, zatřepal hlavou. Zlatá háďata se rozvlnila a on se usmál. Dredy si nechal udělat ve třinácti a dodnes na ně byl pyšný. Všímal si pohoršených, někdy i znechucených pohledů kolemjdoucích, ale nepřipouštěl si je. Byly to koneckonců jeho vlasy, svoje dredy miloval a s přehnanou péči se o ně staral.
„Kdepak. Hnědoočko mi o sobě neprozradil skoro nic.“ Starý pán nevěděl, jak dlouho si s ním toho dne vykládal. Musely to být hodiny. Hovořili o všem možném, o životě mladíka se však mnoho nedozvěděl. Zda to byl záměr či nikoli, se nejspíš nikdy nedozví.
„Seděl vám modelem?“ Vyzvídal Tom, jak podobizna vznikla. Měl za to, že právě takto se rodí portréty. Člověk se posadí na nějakou židli a malíř se pustí do díla. Kolik hodin, dní či týdnů však trvá, než obraz dostane konečnou podobu, netušil. Vlastně se o to nikdy nezajímal.
„Hnědoočko? Nevydržel by tak dlouho v klidu.“ Muž se rozesmál. Však i v kavárně se stále hemžil, otáčel se na židli a koukal po okolí, jako by měl strach, že jeho očím něco zajímavého unikne. „Maloval jsem ho zpaměti.“
„Opravdu? To bych nedokázal.“
„Zapamatoval jsem si každý rys jeho obličeje a moje ruka vlastně malovala sama.“
„‚Človíčku, já bych si tak moc přál mít obraz. Jako svůj. Viď, že ho pro mě namaluješ?‘, optal se a zamrkal dlouhými řasami. A já mu ho bez váhání slíbil.“ Nedokázal by odmítnout, nevyplnit mu jeho přání. Hnědé oči se po vyřknutí slibu rozzářily a mládenec muže odměnil šťastným smíchem. Ta téměř až dětská radost ho dojímala. Lidé často skrývali, jak se cítí, kdežto Hnědoočko to dával okatě najevo. Však sám prohlásil, že člověk by se za žádnou cenu neměl stydět za svoje city. Chce-li plakat, má dát slzám průchod. Má-li chuť se smát, ať se směje. Cítí-li radost, ať ji naplno projeví. Jsou to jeho emoce, má právo se cítit tak nebo onak a není třeba je skrývat.
„Viděl…“
„Ne,“ starý pán nenechal Toma ani větu dokončit. „‚Až bude dokončen, přijdu se na něj, človíčku, podívat.‘, při těchto slovech několikrát kývl. Posléze se zvedl, poděkoval mi za můj čas a než jsem stačil cokoli říct, ztratil se stejně rychle, jako se objevil. Víc jsem ho nespatřil. Hned, co jsem obraz dokončil, šel jsem do kavárny s nadějí, že ho tam najdu. Toužil jsem vidět jeho reakci, až bych mu odkryl portrét, po němž tolik prahl. Nikdy jsem se toho nedočkal, a abych k vám byl, Tome, upřímný, nemyslím si, že se toho dožiji.“
„Třeba ano. Však vám pověděl, že přijde.“ Připomněl mu, co sám předtím prohlásil.
„Tome,“ oslovil ho se shovívavým úsměvem. „Je to moc dlouhá doba. Už je dávno dospělý a podle mě zapomněl, že se v mládí setkal s někým jako já.“
Neměl by mu to za zlé, nedokázal by se zlobit. Hnědoočko podle něho toužil stále nacházet něco nového, snad i proto se nevracel na místa, která navštívil. Svět venku byl plný neobjeveného a nepoznaného a on měl tak málo času, aby vše prozkoumal.
Tom se chystal ještě něco namítnout, ale setrval v tichosti. Mlčky přihlížel tomu, jak starý pán vstal a přehodil přes obraz bílý kus látky. Zabolelo ho to. Nesouhlasil s tím. Považoval až za hřích skrýt portrét Hnědoočka před zraky dalších lidí. Byl dokonalý a ostatní se mu měli obdivovat. Netušil, jak s ním jeho autor hodlá naložit a jen myšlenka, že ho ukryje někde ve sklepě, ho rozesmutnila.
„Mohl bych se ještě na něco zeptat?“ Svou otázku vyslovil s bázní v hlase. Obchodník se na něho otočil a přikývl. „Ten, o kom jste předtím mluvit. Ten člověk, jenž před obrazem ztratil několik let života, to jste…“
„Byl já sám.“ Přikývl a potvrdil mu domněnku. „Roky jsem ho hledal. Byl jsem naprosto posedlý touhou znovu se s ním setkat. Až jednoho dne jsem si všiml, že tím zraňuji nejen sebe, ale i tu, kterou mám rád. Odnesl jsem tedy obraz pryč, skryl ho před zraky všech a hlavně před sebou samým.“
„Proč jste ho ale zase vytáhl na světlo?“ Zeptal se Tom. Obraz byl již jednou odnesen a odsouzen k tomu, aby na něj někde roky sedal prach. Ten byl však po letech přece jen smeten a podobizna znovu umístěna na podstavec. Chtěl vědět proč.
„Ani sám nevím.“ Pokrčil rameny. Jednoho dne zkrátka portrét nalezl, chvíli se jím kochal, až ho nakonec přemohla vlastní ješitnost. Byl to jeho nejzdařilejší výtvor. Ničím jiným ho nepředčil. Snad toužil po uznání, obdivu, chvále, kterých se mu nikdy nedostalo. Možná za to mohlo stáří a že se stával sentimentálním. Nebo byl důvod naprosto jiný.
Tom pomalu vstal a naposledy pohlédl směrem k podstavci. Leč tvář, která mu učarovala, nespatřil. Byla zahalena neprůhledným kusem látky. Tiše si povzdechl, rozloučil se se starým mužem a s těžkým srdcem se otočil k odchodu.
„Mladíku,“ zavolal za ním a namáhavě k němu dobelhal. „Slibte mi jednu věc.“
„Jakou?“ Mírně naklonil hlavu na stranu a čekal, až mu sdělí, co po něm žádá.
„Zapomeňte na ten obraz a žijte svůj život, než vám proteče mezi prsty. Život je dar a člověk nesmí promrhat ani vteřinu, která mu byla dána. Každou musí prožít naplno, neboť kterákoli může být poslední. To mi řekl on. Hnědoočko.“
Tom se smutně usmál, ale slib nakonec dal. Z vyprávění, jemuž naslouchal, nabyl dojmu, že chlapec z obrazu se přesně tímhle řídil. Nikdo si jistě nedokázal života užívat víc než on. Žádný neuměl lépe využít času, jenž mu byl odměřen strávit na tomto světě. Sice si dost dobře nedovedl představit, jak to udělá on sám, ale pokusit se o to mohl.
pokračování
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Wow , tahle povídka je famozni , je taková nostalgická , celou dobu sem se soustředila 🙂 živě představovala 🙂 Hrozně moc děkuji za díl! a těším se na pokračování 🙂
Ohromně se mi to líbí. Je to moc pěkně napsané. 🙂
Je to úžasně napsané. Četla jsem důkladně každé písmenko, aby mi nic neuniklo a už jdu nedočkavě na druhou část!
Ta povídka je tak krásna.
Super, ze jsem na tuhle jednodilovku narazila vecer, kdy uz nemam cas ji docit, ale zaujal me zacatrk, takze se na ni urcite vrhnu. Zajimalo by me, jestli ji pochopim 😀 Asi to bude nejake psycho nebo tak, brainfu**, myslim to v dobrem 😀 Ja mam takovy veci rada, jen tezko jim porozumim, ale mam je rada, takze se tesim. Asi budu mit z pokoje taky knihovnu, zni to dobre 😀 Jsem asi zvlastni holka, ale nerada nakupuju, mam rada novy veci, ale jejich nakup… No, zkratka ne, ale knizky, ty bych mohla kupovat porad, to je pro me jako pro panenku Barbie ruzova barva :DD Je jasne, ze v nich je ukryte nejake to moudro, ale otazky na odpovedi… To nevim. Md se to jeste nestalo, jedine tak v knize 'Vrazda krale Tuta', kde mi autor odpovedel, ze Nefertiti nebyla matka Kleopatry. Ja se zase vykecavam, ze?,Nicmene se tesim az si povidku prectu 🙂
Prekrásna a tajomná poviedka. Cítila som atmosféru toho obchodu a celé som to vnímala akoby som pozerala film:)
Ooooh, tak tohle mě okouzlilo hned prvními řádky! 🙂 Nádherně popsané a tak tajemné…hned jdu na pokračování! 🙂