Labutí píseň

autor: Sch-Rei

Růžové lístky sakury padaly na hladinu čistého rybníku v parku, na kterém posedával pár labutí. Jejich sametové bílé peří se odráželo od vody. Dva páry čokoládových očí to mlčky pozorovaly. Blížilo se léto, bylo teplo a oni vysedávali v parku u rybníku a sledovali labutě. Dva chlapci. Dalo se říct úplně stejní, i když jejich vzhled vypovídal o něčem jiném, ale i tak každý mohl vidět, jak jsou si podobní. Černovlásek přivíral oči s černýma dlouhýma řasama a na víčkách s nanesenými černými stíny a tužkou na oči. Pousmál se a blíž se přitisknul ke svému bratrovi – dvojčeti.

„Chceš vědět tajemství?“ zašeptal starší bratr a políbil Billa do vlasů.

„Jaké tajemství? Čeho? Čí? Tvoje?“ zamrkal Bill a zvednul k bratrovi zvědavý pohled. Tom se usmál a zakroutil hlavou.

„Labutí,“ šeptnul a podíval se na bílá stvoření na vodě. Černovlásek nakrčil nos.

„Labutí?“ Tom přikývl.

„Prozradíš mi ho? Chci to slyšet! Prosím,“ zaprosil a omotal ruce okolo bratrových ramen. Tom se usmál.

„Zpívají.“

„Ale vždyť… Labutě? Jsou… Němé,“ zašeptal Bill a zaujatě sledoval bratrovu tvář.

„Zpívají, a krásně,“ pousmál se Tom a sklopil pohled. Černovlásek, nechápajíc, se vyšplhal na jeho klín a našpulil rty.

„Němé.“ Tom se zasmál a zakroutil hlavou. Prohrábl Billovi vlasy.

„Krásně zpívají, ale jen před-„

„Před čím?“ skočil mu Bill do řeči. Tom mohl v jeho čokoládových očkách vidět, jak je zaujatý do každého Tomova slova. Pousmál se.

„Před smrtí.“ Bill rychle zamrkal a zakroutil hlavou.

„Před smrtí?“ zašeptal, Tom přikývnul.

„Neslyšel’s nikdy, jak zpívají?“

„Ne,“ pípl Bill a položil hlavu na bratrovo rameno, přivřel oči. Tom se pousmál a Billa si k sobě pevně přitulil, zavrtal nos do prohlubně mezi Billovým krkem a ramenem, přivřel oči.

. . .

Tom spokojeně oddechoval ve své posteli. Bill se měl co chvíli vrátit od Simone, ale Tomovi se nechtělo čekat tak dlouho, byl unavený, tak šel spát. Byl si jistý, že až Bill přijde, probudí ho. Tu noc byl úplněk, odrážel se od rybníku, který byl v parku hned vedle jejich domu. Byl popadaný růžovími lísky, to místo v noci vypadalo tak strašně kouzelně. Bylo tam tolik krásných jarních barev, měsíc, hvězdy… Noc. Ale Tomovi se zdálo o něčem jiném, než bylo tohle překrásné místo, kam s jeho bratrem denně chodili. Viděl Billa. Viděl, jak jeho černé havraní vlasy padají do jeho tváře, které zdobily černé slzy. Bylo to zvláštní, ale Tom si neuvědomoval proč. Snad proto, že měl jeho bratr bílá krásná křídla? Stál tam před ním, zavřel uplakané oči a jeho rty se začaly pomalinku otvírat a zavírat. Stále. V různých intervalech. Chvíli to vypadalo, že snad i zpívá, ale Tom nic neslyšel. Slyšel pouze šum. Jako by… vody, jak se odráží od břehů. Šum listí, nebo spíš lístků květu, jak padá na vodu. Šum křídel, jak se pokouší vzlétnout, ale chtěl slyšet jeho! Chtěl slyšet svého bratra, chtěl slyšet slova, které zpívá, ale neslyšel. Chtěl volat, křičet, ale nemohl, jako by měl v krku něco, co mu bránilo v jakékoliv hlásce, jen němě křičet. Zoufalost? Najednou Tom slyšel něco víc než jen květy, vodu a křídla. Byla to ozvěna. Ozvěna sametového chlapeckého hlasu, slova písně, kterou nepoznával, ale hlásek, který slyšel, poznával až moc dobře. Nikdo nemá takový překrásný hlas. Nikdo, kromě jeho mladšího bratra ne. Najednou cítil úzkost, jako by mu něco chybělo.

. . .

. . .

Chtěl natáhnout ruce, chtěl se ho dotknout, stulit do náruče, políbit. Chtěl ho mít u sebe, ale zdál se mu tak vzdálený, čím dál tím víc, jako by tu ani nebyl. A byl tady? Chtělo se mu plakat z toho, jak se cítil bezmocný, prázdný, vyčerpaný. Najednou… Bill začal padat. Zavřel oči, slova utichla, tak jako i všechno ostatní, jen poslední zvuk křídel, která uletěla daleko pryč z toho místa. On padal, pomalu a tiše padal mezi růžové lístky a křišťálově čistou vodu. Vítr lístky rozfoukával, Bill padal.  Padal, než dopadl na vodu, ve které se ztratil z Tomova dohledu…

Tom sebou prudce škubnul a posadil se. Po spánku mu sjela kapka potu, zhluboka dýchal. Rozhlédnul se okolo sebe, nikde nikdo, bylo ticho, tma. Kousnul se do rtu a vyhrabal se z peřin a postele, postavil se na zem. Jen v boxerkách přešel z ložnice na chodbu a potom do obýváku. Nasucho polknul, posadil se na sedačku. Cítil zvláštní pocit, měl strach, Bill ještě podle všeho nebyl doma, třeba… Třeba přespal v Magdeburku, třeba se zpozdil… v obchodě? Je to vysvětlení? Pokoušel se najít jakýkoliv možný i nemožný důvod, proč má Bill zpoždění, ale i přes to všechno ho to znepokojovalo. Dával to za vinu tomu snu, má strach jen proto, že se mu to zdálo, určitě, tak to bude. Povzdechnul si a natáhl ruku po ovladači od televize. Musí se aspoň trošku odreagovat od toho. Opřel se a zapnul náhodný kanál. Běžely zrovna zprávy.

„Dnes okolo desáté hodiny večer na Berlínské dálnici zajelo černé Audi Q7 mimo vozovku. Narazilo prudce do stromu. Řidičem byl jednadvacetiletý chlapec, Bill Kaulitz. Vážná zranění zavinila, že při převozu do nemocnice zemřel…“