Láska nebo nenávist

autor: IchbinTeufelin
betaread: Janule

Miluju tě a zároveň nenávidím. Nikdy jsem nedovedl pochopit, jak se tyto dva různý pocity můžou prolínat, ale teď to bohužel chápu až moc dobře. Na jedné straně bych pro tebe udělal cokoli, klidně bych pro tebe zemřel, ale na druhé straně… ani nevím, jak to vyjádřit slovy, ale prostě tě nenávidím za to, jak ses za poslední dobu změnil. Já vím, že se člověk pořád mění – i já – a ani ty nemůžeš zůstat pořád stejný, ale tohle už je na mě moc. Sám sebe se ptám, co tě tak změnilo. Naše vzrůstající sláva? Bláznivý fanynky? Možná…

Vzpomínám, jak jsi mi jednou řekl: „Neboj, Tome, ať se stane cokoli, vždycky budu s tebou. Nás dva přece nikdy nic nerozdělí…“ Zdá se mi to jako věčnost, když jsi mi tu větu říkal. Tenkrát jsem si myslel, že máš pravdu. Ale teď cítím, že se mi víc a víc vzdaluješ. Chtěl bych tě zachránit od té propasti, do které se každým dnem řítíš víc a víc, ale asi to nedokážu. Nemám tolik sil. Tak rád bych vrátil čas aspoň o pár měsíců zpátky, kdy jsem byl ještě tak šťastný… A vím, že i ty jsi byl šťastný. Viděl jsem ti to na očích. Pak se ale zničehonic všechno zvrtlo. Už se tolik neusmíváš, nevnímáš, co ti ostatní říkají. Stal se z tebe arogantní sobec, který myslí jen na sebe. Když bych ti to řekl, vím, co bys mi odpověděl. Proto radši zůstanu zticha, protože to od tebe nechci slyšet. A nechci vidět, jak bys mě propaloval tím svým nenávistným pohledem, jako každého, který ti cokoli vytkne. Najednou si nejsem jistý svými city k tobě. Miluju tě ještě vůbec? Po tom všem? A stejná otázka platí i pro tebe: máš mě vůbec rád? Ne. Miluješ jen sebe a všechny ty hloupé fanynky, které tě ještě neprokoukly. V Evropě už pomalu začínají přicházet na to, co jsi vlastně zač, a proto chceš jezdit jen do Ameriky, protože tam jsou z tebe zatím naprosto mimo. Tam se cítíš dobře, viď? Dělá ti skvěle pocit, že nad nima máš takovou vládu? Co se to z tebe sakra stalo? Jednou už jsem měl pocit, že se vše zase vrací do normálu. Že už jsi zase stejný jako dřív…ale to se mi vážně jen zdálo. Za pár dnů ses zase stal tím arogantním blbcem. Cítím v sobě takový pocit bezmoci, když nevím, jak ti to vysvětlit. Jak se tě zeptat, co ti tak změnilo chování. Proč zapomínáš na ty krásný okamžiky, co jsme spolu prožili? Bojím se toho, že se jednou vzbudím a už tu nebude ten Bill, kterého jsem znal – můj malý bratr, moje láska. Bojím se, že tě nahradí někdo cizí. Někdo, kdo bude mít jen tvou tvář, ale ty to nebudeš! Když vzpomínám na ty starý časy, nemůžu se ubránit slzám. Promiň, ale už nemůžu dál sledovat, co se z tebe stává za zrůdu. Potřeboval bych odjet někam, kde bych o tobě nějaký čas neslyšel, kde bych tě neviděl a mohl si dát všechny svoje myšlenky dohromady. Bolí mě každý pohled na tebe. Snažím se ti co nejvíc vyhýbat, ale to bohužel nejde, když jsi můj bratr. A to je na tom to nejhorší. Myslím, že jestli ti to všechno neřeknu, vybuchnu. Nemůžu to v sobě pořád dusit. Musím tě zachránit, Bille. Dřív, než tě sláva úplně zaslepí. Vždyť už tě nikdo nepoznává! Musím tě zachránit dřív, než zapomeneš na naše přátele, na naši rodinu a nakonec i na mě. Ta propast už je blíž, než si myslíš… A brzo do ní spadneš…

autor: IchbinTeufelin