Let’s smoke!

Dneska je to asi dva týdny… dva týdny, co si dredatý chlapec našel dívku… moc hezkou a i milou, vlastně měla téměř všecko, co by kluk jeho formátu od dívky očekával. Ano – téměř vše. Byla však jedna věc, co jí naprosto, ale vůbec nešlo. Ještě sice nedošli do fáze, kdy by se spolu vyspali, ale… Co to je za věc??
Lucia táhla Toma za ruku do jejího pokoje. Měl už v sobě docela slušnou dávku alkoholu, ale i přesto přesně věděl, co bude následovat. Už ho to docela štvalo… už to bylo asi počtvrté a pořád stejnej výsledek. Nikdy to nedopadlo podle jeho představ. Ale nikdy se neodvážil jí to povědět. Na sex by ona nepřistoupila, to věděl. Dohodli se, že to udělají, až se oba dohodnou. Sice tohle mírně nechápal, ale díky tomu, že byla Lucia opravdu přitažlivá a kdekdo mu jí záviděl, nechal to být a rozhodl se být trpělivý. Posadila ho se smíchem na postel, klekla si k němu a stáhla mu kalhoty, spodní prádlo a už ho brala do pusy… jenže tady byl problém. Ona tohle jednoduše absolutně neuměla.

Netušil, jestli je snad on první kluk, kterýmu to dělá… ale i tak by to snad nebyl takovej problém. Jenže tohle bylo… hrůza! Musel předstírat, že mu to dělá dobře. V nestřeženejch okamžicích přidávala až moc rychle a když to bylo potřeba, naprosto ubrala nebo začala dělat jiný věci… A když se jí snažil něžně naznačit, co má dělat, jen zvedla hlavu s úsměvem a slovy: „Však já to zvládnu, neboj!“

Nikdy, ještě ani jednou, mu to dobře neudělalo. Spíš jen zhoršilo náladu… taky komu by to náladu nezhoršilo, že jo? Takže jako tradičně si ‚udýchaně‘ lehnul na postel, vyčerpaně se usmíval a nechával se líbat od holky, co si myslela, že svou práci jako vždy splnila na jedničku. Zůstával s ní jen proto, že jak už bylo řečeno, byla vážně přitažlivá, milá a moc hodná holka… jen tohle bylo menší mínus. To se jí to ale neodvážil přímo říct… ztratit jí nechtěl.

Konečně dorazil domů a práskl s dveřma.

„Co se stalo?“ zeptala se s vyčítavým tónem v hlase jeho matka.

„Nic,“ odsekl a se stejným bouchnutím dveří zmizel u sebe v pokoji. Sedl si na postel, zavřel oči a snažil se uklidnit. Po pár minutách se za dveřmi pokoje ozvalo slabé: „Můžu k tobě?“ Zhluboka se nadechl, vydechl a byl už téměř v klidu.

„Jo,“ odpověděl svému bratrovi.

„Co se stalo?“ zeptal se zvědavě, zavřel za sebou dveře a sedl si k Tomovi na postel. Dělalo mu moc dobře uklidňovat bratra. Navíc, když všechnu jeho péči tak bezmezně přijímal. A Tom stále netušil, proč se k němu bratr v poslední době chová tak, jak se chová. Bill mu to neřekl… nehodlal mu to říct… hodlal mu dokázat, že budou oba šťastní, když v sobě najdou to něco, co se ani náhodou nepodobá bratrskému vztahu.

„Zase,“ jednoduše vysvětlil Tom a promnul si obličej v dlaních.

„Lucia?“ zeptal se starostlivě Bill a položil mu ruku na rameno.

„Jo. Bille, vysvětli mi, co na tom jde tak totálně zprznit? Dyť to není nic těžkýho, ne?“

„Řekl bych, že ne,“ odpověděl jednoduše Bill a i přesto, že se Tom nedíval (anebo právě proto?) sjel jeho tělo hladovým pohledem. „Tak se s ní rozejdi, hm?“ navrhl.

„Víš, že to nejde. Ještě ne, možná později, ale třeba se už brzo konečně přemůže a dojdem někam dál… a to už třeba bude fajn.“ ‚Anebo taky ne.‘ napadlo Billa, ale nechal si to pro sebe.

„Na kdy ste zase domluvení?“

„Dneska… až naši vypadnou, přijde k nám. Ale tamto… už se nestane! I kdybys nám tam měl křenit, už to nedovolím, protože by mi mohly rupnout nervy.“

„Nemůžu tam bejt přece s váma, neblbni,“ kroutí hlavou Bill.

„Hm, to asi ne… víš co? Kdyby jí to náhodou napadlo, nenápadně tě prozvonim, vlítneš tam a překazíš to, jo?“ zvedl Tom hlavu a zablesklo se mu v očích při tom úžasným nápadu.

„Jak chceš,“ pokrčil Bill ramenama, ale v duchu přímo jásal. Přepadnout rozrajcovanýho Toma? Co lepšího může být?
Bill hleděl z okna na zapadající slunce a v duchu prosil Luciu, aby chtěla to, co Tom nechce. Tak úpěnlivě na to myslel, že sebou trhl a málem mu opřenej loket sjel z parapetu, což by mohlo způsobit dost ošklivou modřinu, když jeho telefon zavibroval asi deset centimetrů od něj. Spokojeně se usmál, když viděl bratrovo jméno. Zhluboka se nadechl a vykročil chodbou ke schodům, pak potichu ze schodů dolů a už odsud viděl na gauč… jen mírně se nahnul a viděl bratra, který v ruce křečovitě svíral mobilní telefon nenápadně za opěradlem gauče, zatímco černovlasá kudrnatá hlava dělala prapodivný věci v jeho klíně. Poslední vteřinu věnoval pozorování a představování si sebe místo ní a pak rázně vkročil do místnosti.

„Bille, co ty tady děláš?“ vyjekl nahlas a hlavně ‚překvapeně‘ Tom.

„Ježiš promiň, to sem nechtěl, jen víš, máma mi volá a ráda by s tebou mluvila,“ ukazuje Bill na telefon v ruce, na kterej samozřejmě nikdo nevolá… „Asi je to dost důležitý,“ přisadí ještě. Tom si v mžiku natáhne kalhoty překvapené dívce před očima a bere do ruky telefon.

„No, mami?“ řekne do sluchátka. Chvilku nic a pak nahodí naprosto vyděšenej výraz… je to chytrej kluk. Zakryje prstem mluvítko.

„Víš, asi bys už měla jít, já se ti ozvu, hm? Promiň, ale tohle je vážně důležitý,“ vysvětluje Tom a za Lucií zavírá dveře. Ještě okamžik je zticha pro případ, že má dobře vyvinutej sluch a pak už se s neskrývanou radostí zubí od ucha k uchu.

„Díky, bráško!“ jednou rukou Billa obejme, pak zase rychle pustí, vrátí mu telefon a ztěžka dosedne na gauč. „To bylo dost dobrý!“ s vyplazeným jazykem a ještě pořád šťastným úsměvem se otočí na Billa. Ten se raduje snad ještě stokrát víc. Má Toma přesně tam, kde chtěl. V dobrý náladě udělá téměř cokoli… jen na to jít tou správnou cestou.

„Zas to bylo tak tragický?“ zeptá se jakože mimochodem Bill.

„Jo, ale včas si tomu zabránil. Díky!“ ještě jednou děkuje a plácá Billa po rameni.

„Nemáš zač,“ poplácá Bill bratra po stehně… jakoby se Tom na chvilku zarazil… „Musí bejt hrozný to takhle utnout, nemáš z toho nepříjemnej pocit? Víš, co myslim. Prostě… že je něco… nedodělaný,“ naprosto ‚nevině‘ zvedne Bill oči k Tomovi.

„Jo, docela jo,“ kývne hlavou zatím ještě nic netušící bratr.

„Dodělám to za ni, chceš?“ navrhne nečekaně, má sucho v krku, ale musí se držet svýho plánu. Nesmí ani jednou klopýtnout a ono to vyjde… určitě!

„Co?“ nasadí nechápavej výraz Tom, kterej už možná něco tušit začíná. Bill jen s pokrčením ramen mrkne směr Tomův klín. „To si děláš srandu, žejo?“ ubezpečuje se Tom s rozpačitým úsměvem na tváři.

„Ne…“ hodí po něm Bill sebevědomej úsměv a už si sedá na zem.

„Nee, prosimtě, co to blbneš?“ zvedá Tom hlas.

„Neboj, bude se ti to líbit. A jestli ne, klidně mě prozvoň,“ mrká Bill.

„Bille¨, ty ses zbláznil, neuniklo ti, že seš kluk… a můj brácha?!“ Tom už neví, co víc říct, je naprosto vykolejenej… to byl Billův plán.

„Ale za to já nemůžu…“ Bill povoluje sponu Tomova pásku.

„Bille, nech toho,“ sundá mu ruce. Bill ‚znuděně‘ protočí oči a chytne Toma za kolena

„Hele, třeba si představuj ji místo mě, jo? Já jen moc dobře vím, jaký to je, když se něco takovýho… nevyvede. Nikomu to neřeknu a soudě podle tvýho výrazu to taky nebudeš vykládat každýmu. Prostě si to necháme pro sebe. Nic v tom není!“ přesvědčivě dořekne Bill. Jistě, že v tom něco je… aspoň pro něj rozhodně jo! Tom jakoby se zamyslel. Po chvilce si unaveně promne oči. Bill využije jeho zaváhání a jedním pohybem mu sundá kalhoty. Tom se už už nadechuje, aby zase něco řekl…

„Nic v tom není!“ ubezpečuje ho ještě jednou Bill a pokračuje dál. Tom ještě nějakou dobu rozpačitě pozoruje všecko okolo, jakoby snad zdi okolo měly oči, ale pak už se začne pomalu dostávat do onoho stavu naprosté blaženosti. Zezačátku si nepřipouští, že to je právě jeho bratr, kdo mu tuhle slast způsobuje, ale když se nad tím trochu zamyslí… vlastně mu to zas až tak moc nevadí… je šikovnej… jakoby to už někdy dělal…

„Tys to už někdy dělal?“ zeptá se Tom mezi mírnými vzdechy.

„Nestarej se,“ vyhýbavě odpoví Bill… o tomhle se vážně nehodlá bavit. Postupně dovede bratra až k vrcholu. Pak se sbalí a pomalu odchází z místnosti.

„Dík,“ křikne ještě Tom. „Máš to u mě,“ pronese vlastně spíš konverzačně, než že by to myslel vážně… to byla ovšem asi chyba, protože v tom okamžiku se Bill zastaví na prahu pokoje.

„A nemohl bych to u tebe mít… hned?“ otočí se a jeden prst tázavě přiloží ke spodnímu rtu.

„Cože?“ překvapeně se otočí Tom.

„No jestli bys mi to nemohl oplatit hned?“ Bill si s úsměvem laškovně skousne spodní ret a zajiskří se mu v očích. Tohle nejde odmítnout…

„Ok,“ odpoví pomalu Tom a teď je to on, kdo má naprosto sucho v krku. Bill přistoupí ke gauči a pohodlně se usadí. Tom znejistí a roztřesou se mu ruce, čehož si Bill okamžitě všimne

„Ty seš nervózní,“ zase se usměje. Tomovi přes obličej přelítne sotva znatelnej úsměv. Neopovídá, jen si pomalu sedá na zem a zápolí se sponou Billova pásku.

„Nějak ti to nejde, hm?“ hraje si s ním Bill.

„Ukaž,“ zadívá se do bratrových očí a sám si rozepne pásek. Billa vzrušuje každej nepatrnej dotek Toma a co teprve, když mu konečně začne opravdu stahovat kalhoty. Ruce se mu pořád třesou. Takhle to ale Bill nechtěl. Když jeho kalhoty odloží na zem, chytne jeho ruce.

„Coe?“ zvedne Tom k němu hlavu.

„Pocem,“ lehce zatáhne za jeho ruce a Tom se posadí vedle něj… ruce ale ještě pořád v těch Bilovejch. „Nemusíš to dělat,jestli nechceš,“ smířlivě se usměje Bill a palcema ho hladí po rukách. Tom jen přikývne a zadívá se kamsi do sedačky. „Tohle po tobě nemůžu chtít, já vím!“ usměje se Bill a ze srandy štípne Toma do boku. Ten vesele zvedne zase hlavu a Billovi to oplatí.

„Už sem se trochu bál,“ přizná.

„Trochu? Nikdy sem neviděl tolik rozklepaný ruce!“ rejpe pořád Bill 🙂

„Týý!“ zakřičí Tom, povalí Billa pod sebe a začne ho pořádně lechtat.

„No vidíš… po tom, co sem ti udělal, bych spíš řekl, že už se mi nikdy nepodíváš do obličeje,“ řekne Bill v jedný z těch nepříjemnejch chvilek ticha, kdy jen tak leží pod bratrem.

„Jo, to já taky! Proč si to vlastně udělal? Řekni mi pravdu,“ vyzve ho Tom. Asi mu došlo, že to nebylo jen kvůli nějakýmu jeho dobrýmu pocitu.

„Protože zakázaný ovoce nejlíp chutná,“ zašeptá Bill.

„Jak to myslíš?“

„Tak, že mě přitahuje můj bratr,“ vyklopí Bill. Tomovi jakoby se snad zamotala hlava. Tuhle odpověď opravdu nečekal, ale co víc, vůbec ho to neštve a snad z toho má radost… takovej nával pocitů… hlava se prostě musela roztočit. „Seš ok?“ zeptá se starostlivě Bill, když má Tom už asi dvě minuty zvláštní… trochu mimo… výraz v obličeji.

„Chtěl bych ti dát pusu, ale nevím, co to způsobí,“ rozhodne se jít s pravdou ven i Tom.

„Budeš to muset zkusit,“ přejede prstem po jeho krku. Do téhle části to původně vůbec nemělo dojít… z Tomovy strany ne! Věděl to, věděl, že by tohle neměl dělat. I přesto, co se stalo ještě před pár okamžikama… přece jenom tohle… už je možná až moc osobní. „No tak už se mě neboj,“ zakope Bill poslední jeho pochybnosti a přitáhne si jeho hlavu k sobě. Trochu ostýchavě, ale přece, spojí svoje rty s bratrovými. Nejdřív jakoby si snad hráli… kdo vydrží tenhle letmej dotyk dýl. Tohle srandovní přejíždění rtu po rtu. Až už Tom dál nedokáže skrývat svou chuť pro tuhle věc a vsune jazyk do Billových úst. A překvapivě… se netopí ve výčitkách svědomí, jen v Billovým objetí, v jeho polibcích a v jeho přívalu citů.

„Pročs mi tohle nikdy neřekl?“

„Kdo mohl tušit, že budeš stejnej úchylák jako já?“ usměje se Bill. A vlastně má i trochu pravdu… dělat tyhle věci s vlastním bratrem, by se asi každýmu nezdálo naprosto normální…

„Teď už bych to chtěl udělat,“ zašeptá Tom a položí ruku Billovi na tenkou látku boxerek.

„Bráním se snad?“ povytáhne Bill obočí. Odpovědí mu je jen Tomův další úsměv a pak už jen pokračování toho, co před chvilkou tak náhle utli…

Uběhlo několik dnů a několik pekelně vášnivejch nocí, kdy si dvojčata musela dávat opravdu pozor, aby nevzbudila pozornost rodičů. Tom se od onoho dne s Lucii nesešel… jednoduše na sebe nejspíš nějak zapomněli. Teda aspoň tak si to vysvětloval Tom. Až jednoho dne na Billově mobilu pípne smska, ve které stojí : ‚Neříkej to Tomovi, ale tys mě vždycky přitahoval víc… nemáš náhodou v plánu jít v pátek k Markovi ? Já tam budu…;) Lucia‘ . V pátek se totiž u Marka – kámoše snad každýho náctiletýho obyvatele Magdeburgu, pořádá nějaká akce. Bill hned po přečtení zprávy podstrčil mobil Tomovi, aby si jí přečetl taky.

„Tss! Potvora! A to to se mnou ještě oficiálně neukončila… a už by mě podváděla!“

„Ty jí ale taky podvádíš,“ mrkne Bill na Toma a zmáčkne jeho prťavej zadeček. Tom na to radši nic neřekne… protože jeho bratr má pravdu.

„Mám plán,“ začne Tom, když jdou temnou ulicí směr Markův dům o pár dnů později (btw Bill nechal zprávu od Lucie bez odezvy). „Nech se od ní sbalit. To nebude problém. A pak… mi dáš za pravdu, že to dělá fakt špatně! A nakonec si jí vychutnáme, protože ona neví, že já podvádím jí, ale já vím, že ona podvádí mě“ Bill je nejdřív trochu zaskočenej Tomovým plánem, ale nakonec souhlasí… koneckonců proč taky ne?

U Marka probíhá všecko naprosto perfektně. Tom se vytratil do jiný části domu než byla Lucia a tak měla ‚vyklizený pole‘. Balila Billa téměř celej večer. Bill ovšem udělal menší chybičku, když toho vypil víc než měl. Což způsobilo to, že když se Lucii někdy kolem půlnoci podařilo dotáhnou Billa do jedné z ložnic, úspěšně se dostat hlavou do jeho rozkroku a dělat stejný chyby jako kdykoli dřív… tak Bill tak mírně mimo vykřikl, že je vážně hrozná, přesně, jak řekl Tom. Tím si vlastně na jednu stranu zachránil ‚kůži‘, protože Lucia okamžitě přestala a už nepokračovala…

„Jak Tom? Tom ti snad o mě něco říkal?“ překvapeně seděla na zemi.

„Jo, povídali sme si… hodně se svěřujeme,“ vpíjel se do ní opilým pohledem.

„Zabiju ho!“ prudkým pohybem se zvedla z podlahy a vypochodovala z pokoje. Bill si jen natáhl kalhoty, vylovil v nich mobil a už volal bratrovi.

„Sem se prořekl…“ vyklopil.

„Cože?“

„No řekl sem jí, žes o ní řekl, že je hrozná… a byla to docela nepříjemná situace pro ni… A chce tě zabít.“

„Ok, toe fuk. Dík,“ a Tom ukončil hovor. Téměř vzápětí se zpoza rohu vynořila Lucia s výrazem běsnícího býka.

„Jaks mohl?“ rozkřičela se na chudáka Toma, ale naštěstí hudba se domem rozlíhala celkem dost nahlas, takže zase tak velkou ostudu neudělala. Tom netušil, co na tohle odpovědět. Avšak ona byla rychlejší… najednou úplně změnila přístup, přišla k němu a zašeptala: „Dej mi ještě jednu příležitost… jedinou… a já ti dokážu, že to umím.“ Hodila po něm svůdný oči a Tom … poslušně a s úšklebkem na tváři cupital za ní. Dostala ho přesně kam chtěla. Samozřejmě, že netoužila po tom mu něco dokazovat. V nestřeženým okamžiku jednoduše stiskla zuby malinko víc než by bylo vhodný. Tomův křik se stejně jako předtím ten její ztratil v hudbě. Spokojeně se zvedla a odešla pryč. Ještě nějakou dobu trvalo, než byl Tom schopnej se postavit na nohy a chodit. Když se mu to ale konečně podařilo, první věc co udělal byla, že se vydal hledat Billa a s ním pak vyšel konečně ven, do chladnýho nočního vzduchu.

„Co se ti stalo?“ Bill starostlivě kouká na bratra, kterej chodí, jakoby měl plný kalhoty.

„Ona mě… kousla!“ Bill měl co dělat, aby se udržel na nohou. Smál se ještě asi pět minut.

„Vidíš? Nemáš všemu věřit!“ s úsměvem ‚vyčte‘ bratrovi. „A vychutnal sis ji aspoň? S tím, že tě vlastně podváděla…“ zeptá se ještě Bill.

„Ne!“ s vyděšeným výrazem se Tom obrátí na bratra. „Já sem idiot! Pokousat se nechám a na tohle… zapomenu!“ Rozhodně vezme Billa za ruku a táhne ho zpátky do Markova domu.

„Tome…“ chce upozornit Bill na ruku…

„Já vim!“ stiskne ji Tom ještě víc. Společnýma silama najdou Lucii, která stojí zády k nim a cosi provádí na lince. Tom se k ní nenápadně nahne a do ucha zašeptá. „Nejseš jediná, kdo podváděl.“ Lucia se polekaně otočí a jako ve zpomaleným filmu může vidět, jak se její bejvalej pomalu nahne ke svýmu dvojčeti, bere jeho bradu do ruky a rukou, ve které svíral tu jeho, si ho k sobě přitáhne za zadek. Pak už jen každej z nich tiše proniká jazykem do pusy toho druhýho. Jen škoda, že u sebe Lucia neměla foťák…

autor: *Nicky*
betaread: Janule