David

autor: Mary

Pomalu kráčím po ulici, mé těžké sportovní boty tiše klapou o dlaždice rozbitého chodníku. Ve vzdychu je cítit voda, schyluje se k dešti. Přesto je ulice doslova přecpaná lidmi, kteří se vesele baví. Všichni chodí ve dvojicích. Klopím oči. Nedokážu se dívat na to, jak má každý někoho, pro koho znamená celý život. Každý kromě mě. Já jsem opuštěný, nemilovaný. Já jsem sám.

Protože ten, kdo znamená život pro mě, ten jediný na celém světě, kterému bych se zcela oddal, a pro kterého bych byl ochotný obětovat naprosto všechno včetně sebe samého, o mě nezavadí ani pohledem. Nestojí o mě. A přesto bych za něj dýchal…

Miluju ho. A to strašně dlouho, už od svých šestnácti let. Ale nikdy jsem mu to neřekl. Neodvážil jsem se. Vím totiž, jak by to dopadlo. Odmítnul by mě. Ztratil bych ho.

Nepřítomně probodnu pohledem dívku, která prochází okolo mě. Mile se usměje. Pokusím se jí úsměv oplatit, a pak svěsím hlavu mezi ramena a nenápadně zrychlím krok. Měla oči jako on. Stejná barva i tvar. Jen ten výraz byl jiný…

Na tvář mi dopadne první studená kapka. Následuje druhá. A třetí. Je jich moc. Stékají mi po obličeji, jedna mi sklouzne na rty. Slíznu ji, je slaná. Přejedu si hřbetem ruky po vlhké tváři a nechápavě se na ty třpytivé kapky dívám. Nebe pláče? Já pláču?!

Stáhnu si kšiltovku hlouběji do čela, aby mi nebylo vidět do očí. Nejsem si jistý, jestli bych jejich zarudlou barvu mohl vysvětlit stále sílícím deštěm… Bojím se, že každý, kdo by se na mě jen podíval, by okamžitě odhalil, co se ve mně děje. I když před ním se mi to zatím daří tajit…

Stálo mě to hodně sebeovládání, ale on si toho nikdy nevšiml. Stejně jako nikdy nerozluštil poselství ukryté v mých písničkách, nepochopil, že jsou pro něj. Je to ironie. Všichni si myslí, že ty písně, které dojímají posluchače z celé Evropy, napsal Bill. Je jenom pět lidí – včetně mě – kteří vědí, že skutečným autorem těch romantických textů jsem já. Pět lidí. Já, Bill, Gustav, Georg. A David. David, který mi zakázal komukoli to říkat, protože se to nehodí k mé image drsného lamače srdcí. Ten David, kvůli kterému jsem se už dávno vzdal naděje na to, že by mě kdy mohl bratr milovat stejně jako já jeho.

Dodnes si přesně pamatuju ten větrný den před dvěma lety, kdy jsem přišel o veškeré své iluze bláznivě zamilovaného šestnáctiletého kluka a celý svět se mi v okamžiku zhroutil pod rukama jako špatně postavený domeček z karet. Za okny poletovalo listí zbarvené podzimem a z rádia hulákala nějaká přeslazená anglická písnička. Seděl jsem u stolu a zíral ven, a najednou se otevřely dveře, do mého pokoje vešel Bill a s nervózním pocukáváním ramenem se posadil naproti mně.

„Musím ti něco říct, Tomi…“ špitl a propíchl mě pohledem, ve kterém jsem mohl jasně číst nejistotu a obavy. Mírně jsem se usmál a pobídl ho, aby pokračoval. Někde uvnitř jsem se chvěl touhou, byla tam ta bláhová naděje, že by snad… i on mohl cítit totéž, jakkoli to bylo nepravděpodobné. Čekal jsem cokoli. Ale nic, opravdu nic by mě nemohlo připravit na to, co mi toho dne řekl. „Já a David… Miluju ho, Tomi…“

Byl jsem v šoku. Bill zarytě koukal do země, rudý jako rak, a mě jeho přiznání vyvedlo z míry natolik, že jsem nebyl schopen slova. Nakonec jsem mu popřál štěstí. Co jiného jsem mu na to mohl říct? Že bych si přál být na Davidově místě? Že mi jejich vztah zlomil srdce? Svěřil se mi, protože mi důvěřoval! Nesměl jsem ho zklamat, ublížit mu. To přece nešlo… Nemohl jsem to udělat.

Nevymlouval jsem mu to. Neplakal jsem a nekřičel, prostě jsem všechnu tu bolest, co mě uvnitř stravovala, uzavřel v sobě a zakázal jsem si dát ji najevo. Smířil jsem se s tím, že Bill nikdy nebude můj. Smířil jsem se s tím, že zůstanu sám, protože už nejspíš nikdy nenajdu někoho, kdo by byl jako on. Jediné, s čím jsem se nesmířil, je to, že to byl zrovna David, kdo si pro sebe ukradl jeho srdce. Ale nevyčítám mu to. Já sám jsem nejlepším důkazem toho, že láska si skutečně nevybírá. Vždyť jsem to já, kdo miluje svého vlastního bratra! Je to tak zvrácené, tak nepochopitelné, tak… špatné! Jenže já to tolik chci, cítit jeho blízkost, vědět, že je tady se mnou… A nevím, jak dlouho s tím ještě dokážu bojovat, než mě to úplně zničí…

Už dávno jsem pochopil, že ne všechny sny se plní. Ten můj je pak příliš nedosažitelný, až příliš nereálný, než aby se mohl stát pravdou… Proto jsem mu to neřekl. Bill je totiž někdo, koho potřebuju. Vždycky pro mě existoval jen on. Moje světlo na konci tunelu, plamen, který vytrvale hoří dál, i když všechny ostatní už dávno zhasly, druhá polovina mé duše. A toho všeho jsem se vzdal. Vzdal jsem se svého vlastního já, obětoval jsem se, přestože mě to trhalo na kusy, nechal jsem ho jít, dovolil jsem mu, aby poslechl hlas svého srdce a byl šťastný… s někým jiným.

Dva roky se soužím nešťastnou láskou a bolestí ze ztráty. Přesto ale někde hluboko uvnitř cítím radost. Z Billa. A pevně věřím, že alespoň on v Davidovi našel to, co jsem já marně hledal u něj…

autor: Mary