Forever and ever

autor: Mary

Každý den je to stejné. Vstaneme pozdě dopoledne a vyrazíme někam na oběd. Zbytek dne trávíme spolu, mazlíme se a líbáme, dokud se kolem třetí nevytratíš z domu se slovy, že si musíš něco nutně zařídit. Vrátíš se za dvě hodiny a ptáš se mě, jak jsem se měl. Večer jdeme za klukama, do kina, nebo se na něco díváme doma, sami dva. A pak si lehneme vedle sebe do naší společné postele, povídáme si a já tě držím v náruči tak dlouho, až mi usneš s hlavou na rameni. Ani potom tě neopouštím, hladím tě po tvářích a přemýšlím, proč mi lžeš.

Pamatuju si, jak jsme byli malí. Mohlo nám být tak šest, ani jeden jsme ještě nevěděli, co k tomu druhému cítíme. Ale už tehdy jsme si byli jistí, že spolu zůstaneme navždycky. Vzpomínám si přesně na tvá slova, přestože jsi je už tolikrát porušil – nebo možná právě proto, nevím – dodnes si dokážu doslova vybavit tvůj hlas, včetně tónu, když jsi vyslovil svůj slib. „Nikdy ti nebudu lhát, Tome…“

Tak co se sakra změnilo, Bille, co se stalo, proč už ke mně nejsi tak upřímný jako tenkrát? Proč si pro mě vymýšlíš všechny ty hezké pohádky, místo toho, abys mi řekl pravdu? Protože realita je krutá. Mnohem krutější než naše sny. A ty mě jí chceš uchránit.

Ale… Já to vím. Všechno. Myslíš snad, že jsem si nevšiml, že tvé oči ztratily ten krásný třpyt? Že tvé úsměvy jsou jenom hrané? Myslíš, že nevidím to, jak se mi ztrácíš před očima? Nebo to, že kdykoli tě pohladím, zůstane mi v dlani hrst tvých černých vlasů? Myslíš, že neslyším, jak v noci pláčeš do polštáře? Jsem tvé dvojče, lásko. Copak bys to přede mnou mohl skrýt? To přece nejde…

Vím i to, kam každé odpoledne chodíš. Do nemocnice. A vím, co to znamená, přestože ty mi to odmítáš říct, i když si musíš být vědom toho, že tím děláš všechno jenom horší. Ubližuje ti to. Ptal jsem se toho doktora, ke kterému chodíš. A on mi řekl přesně to, co jsem nechtěl slyšet.

Jsi nemocný, Bille, už podruhé. Jenže tentokrát je to naposledy.

Objímám tě, tisknu si tvé křehké tělo k hrudi a jen tě pozoruju. Vypadáš jako andílek, když spíš, jsi tak sladký… Jemně se usmíváš. Zdá se ti něco hezkého, zlatíčko? Doufám, že ano…

Polykám slzy. Proč zrovna ty? Už jednou jsi tu zkrvenou rakovinu překonal! Nebo i v tom jsi mi lhal?!

Ne, já vím, že ne. Vyhrál jsi nad ní, byl jsi v pořádku. I doktoři to říkali. Jenomže ona z tvého těla nezmizela, jenom na chvíli zastrčila drápky, aby po těch nádherných měsících, kdy jsme si mysleli, že už je všechno zlé za námi, udeřila znovu. Silněji. A zastihla tě nepřipraveného, neschopného se jí ubránit.

Umíráš. Ta nemoc tě pomalu ničí, rozežírá tě zevnitř. Zabíjí tě. A nikdo ti už nemůže pomoct, je pozdě…

Nevím, kolik času ti ještě zbývá. Neptal jsem se. Protože dokud to nevím, můžu pořád doufat, že jednoho dne ráno vstanu a ty budeš zdravý. Jak bláhová naděje… Ale já tě miluju, takže budu vždycky doufat. Nic jiného už mi totiž nezbývá.

Otevíráš oči. Nepřekvapuje mě to, poslední dobou se budíš často. Ale tentokrát… je to jiné.

„Tomi…“ zasténáš a nehty mi zaryješ do paže. V očích se ti zalesknou slzy a vyděšeně se mi roztřeseš v náruči. I ty jsi poznal, že se něco děje. V obličeji máš vepsaný děs.

„Promiň mi to,“ zašeptáš, omlouváš se za své lži. Sleduju, jak namáhavě lapáš po dechu, když se začneš svíjet v neovladatelném záchvatu příšerných křečí. Po tvářích ti stékají slzy, láskyplně je stírám, tiším tě polibky na čelo a šeptám, že se nemáš za co omlouvat. Tisknu tě k sobě a odmítám pustit, slibuju, že to bude zase dobré…

Jenže nebude, to víme oba.

Pláču a ty slané kapky mého smutku ti kanou do vlasů, které dávno pozbyly lesku, a vpíjí se do nich stejně jako já do tvých rtů. Líbám tě nenasytně, s hlubokou láskou, a ty mi to stejně vášnivě oplácíš. Potřebuju cítit tvoji blízkost, vědět, že jsi tady ještě pořád se mnou, je to tak plné doutnající touhy a dlouho skrývané bolesti… Bojím se. Tak šíleně moc se bojím, že by to mohlo být naposled!

Ale není. Tvé křeče polevily, pomalu se uklidňuješ. Zlehka přejíždím konečky prstů po konturách tvého obličeje, snažím se uložit si ho do paměti… protože tady nebudeš navždy. Dnes se to nestalo. Ale co zítra, co pozítří? Kdo mi zaručí, že tady za týden nebudu usínat sám?

„Tome, až… k tomu dojde… nechci být sám,“ špitneš a vtiskneš mi dětský polibek na rty. „Prosím…“

„Neboj se, lásko, nebudeš sám.“ Oplatím mu polibek a přitisknu si jeho hlavu na hruď. Není důležitě, co se stalo, kolikrát mi lhal, ani to, že to brzo skončí. Nezáleží na ničem, důležití jsme jen my dva. A naše láska. „Nikdy nebudeš sám. Protože já budu vždycky s tebou.“

autor: Mary