autor: macikxxx
Tak něco o příběhu. Za 1: je strááááááášně dlouhý, takže je to rozdělený na více částí a plný mých negramatických zacuchaných větových obratů a blábolů. Za 2 bych asi měla upozornit 15+ (7 stránek jenom sex- už chápete – straaaaašně dlouhý a mimochodem, ten sex je jenom jeden!) ale dost. Silně pochybuju, že si to vůbec kdy bude někdo číst, to bych se stejně tak dobře mohla postavit do rohu se slovy: „Ahoj steno, co ty si o tom myslíš?“ tak na to zapomeňte. A za 3: poznámky pod čarou si prosím přečtěte až na konec. Vřele doporučuju. Protože jsou úplně zbytečné, ale já sem strašně ukecaná a není mi pomoci. A taky vás to vytrhne z kontextu a rozverné nálady, a pak si mi budete stěžovat, že je můj příběh hroznej. Ovšem komu se to nebude líbit i tak, tak samozřejmě lze a ty poznámky si přečet dřív. Suma sumárum, kritiku neberu a všichni jsou lháři. A nenuťte mě jíst karbanátky. Doufám, že ste uvěřili slovu ukecaná a právě si ho ověřili v praxi. ^_^ Vidíte, jak vás mám v hrsti, klidně bych tu mohla vyprávět o letošní sklizni mrkve a vy byste to furt četli a ne a ne skončit, páč vám to vaše zvědavost nedovolí. Vidíte, pořád to čtete. Blehe. Takže, pro ty, kdo se dostali až na konec- já sama bych to už 3x vypla, gratuluju – tohohle sáhodlouhého proslovu přeju pěkné počtení. *pukrle* Ale stejně ste to mohli jednoduše přeskočit – no jo, už mlčim!X_x
Ani si nevšiml, že přišel. Už je to dávno, co se stal imunní vůči jeho pozdním příchodům. Necítil nepříjemně se vtírající vůni alkoholu, pronikavou, dráždící jeho nos. Nepodivil se pár klopýtnutím s několika peprnými nadávkami a nárazu o sedačku, na které právě s rukama za hlavou a očima upřenýma do stropu ležel, ztracen v myšlenkách. Nevytočilo ho bratrovo posměšné odfrknutí, když si všiml sourozencovy přítomnosti. Nenadával mu za to, že si nepřezul zablácené značkové boty a svalil se na sedačku, kterou následně zašpinil. Nevšiml si, jak se mu nechtěně zračila v ospalých očích lítost, že ho jeho stejně staré dvojče ignoruje. Byl rád, že se vrátil. Zpátky… k němu. Sledoval tmavý strop, tak jakoby zahalený v mlze. Snažil se proniknout skrze tmu tak moc, až se mu začal obraz slévat do jediného zacuchaného patvaru, připomínajícího krémovou skvrnu. Někde v dálce mluvila televize, která sloužila spíš jako kulisa. Prý čistič SAMOŽRAM vyčistí i skvrny od oleje, temperových barev a ovoce. Žvásty. Beze slova se černovlasý chlapec zvednul a vydal se směrem ke svému pokoji.
„Pozdravuje tě Nathy,“ uslyšel za sebou posměšný hlas bratra. Trhnutím se zastavil. „Teda pokud sem jí mezi těmi vzdechy a steny rozuměl dobře.“
Druhý chlapec chvíli váhá než se opět tichým pomalým krokem vydá do svého pokoje – útočiště, kde může být sám a o samotě. Moc dobře ví, jak bratra naštval, že se nenechal vyprovokovat, ale platil za to on sám, bolest z těch dvou vět pomalu utichávala a nahrazovala ji netečná prázdnota. Co mohl dělat, byl to jeho bratr, jeho přítel, už si zvykl. Sedl si k oknu a skoro nostalgicky se z něj zahleděl ven.
Stékající kapky… jak moc se podobají slzám – kapkám, leckdy mnohem zbytečnějším a přesto tisíckrát důležitějším, než dešťová voda. Tam venku, svět za ospalými víčky, jak klidně si tu vládne, skrývajíc tolik ubohých lidí, potloukajících se nočními ulicemi bez opravdového důvodu. Bytosti sobecky zahleděné samy do sebe s bezohledným přehlížením druhých. Noc tak záhadná… Kolik bezdomovců dneska umrzne jenom proto, aby si nějaký podnikatel mohl zapálit krb ovladačem? Kolik masa z mrtvých potulných psů budou rvát krkavci jenom proto, že postarší řidička musí vidět jak Chose požádá Amélii o ruku? Kolik uslzených matek, čekajících na své děti, vracející se ze zábavy, se nedočká… Noc, tak temná, krutá, a přitom tak klidná a mírumilovná. Zamyšleně s hlavou opřenou o sklo okna koukám na ten svět a snažím se v něm najít jedinou pozitivní věc, které bych se mohl chytit a uvěřit, uvěřit, že svět není úplně tak zkažený, jak na mě z každičkých koutů křičí?… Nejde to. Jak bych se mohl radovat z obyčejné ranní rosy ulpívající na kvítcích pomněnek, smaragdově zelených jezer, majestátných do nebes se tyčících hor, když vím, že za pár let tu po nich zbyde jen vzpomínka, vtisknutá do staré potrhané pohlednice, bezcenně se válející pod pohovkou a černý dým, stoupající k obloze z obrovské továrny na pantofle? Voňavé lipové háje? S křiklavými transparenty, hlásajícími do světa spoustu skvělých rad o tom, jak jsme pro ně zbyteční. Bezruký klavírista, zhrouceně sedící se zoufalou nadějí a s tvrdým odmítáním myšlenky, že si nikdy víc nezahraje. Nebezpečný patnáctiletý zločinec, který z hladu ukradl trochu jídla pro sebe a rodinu? Okamžitě s ním do vězení, ten multimilionář s ukradeným milionem počká. Zahalená žena, bez jediného práva, choulící se v plesnivém chlívku, šťastna, že nemusí spát venku. Prudce zavrtím hlavou se snahou vyhnat všechny myšlenky z hlavy. Nejde to.
Náhle spatřím ježka, cupitajícího přes silnici k popelnici, hladově se zakousávajícího do jednoho z mnoha modrých igelitových pytlů a nedočkavě se nořícího do jediné památky, která tu po nás lidstvu zbyde – odpadků. Maličké stvoření, vyhnané z lůna domova, odkázané se po nocích tiše plížit a doufat, že ta rychle přibližující se zářivá světýlka nejsou reflektory… Rachot motorových pil, prodírajících si cestu k lepšímu a pohodlnějšímu životu lesem, aby zde mohla stát úplně nová silnice, a pomoci lidstvu k ještě většímu zmatku, už dávno utichl. Noc, tak přívětivá…, pozoruji svůj šedý odlesk lesklých očí, odrážejících se na skle a přemýšlím, jak krásné by bylo vklouznout do té temně krásné průhledné záclony noci, rozběhnout se a běžet pořád dál a dál, pryč z tohohle světa plného zoufalství a bolesti, nikdy se nezastavit, už nikdy. Noc… tak osvobozující.
Cukl sebou, když zaslechl nemotorně se plížící kroky chodbou. Neměl by myslet na takové věci. Připadal si, že čím vím o tom přemýšlí, tím víc si připadá jako někdo, kdo s touhle zkaženou společností nemá nic společného, s pocitem, že nejspíš brzy zešílí. Otevřely se dveře a dovnitř nakoukla střapatá hlava jeho bratra s volně rozpuštěnými zlatavě hnědými dredy. Vzpomněl si, jak rád mu je ještě před několika lety mývával. Teď už to nedělal, hodně věcí se za tu dobu změnilo. Jsou přece už dospělí a tudíž i chytřejší… A nebo ne? Ale statistiky přece nelžou…
„Promiň za tu Nathy,“ vytrhne ho z úvah chlapcův hlas, ve kterém se nezračí ani trocha opravdové lítosti. Jeho hubeňoučké tělo, skrývající se pod tričkem XXL, se protáhne dveřmi, které se následně potichu zavřou.
Cynicky se usměje. „Opravdu, ale když ona tak naléhala a víš, co udělá ňáká ta promile v krvi. Nechtěl jsem ti přebrat holku, vážně.“
Zvláštní, jak se dá někomu ublížit a zároveň se mu omluvit, pomyslí si druhý chlapec a mírně se pousměje. Stejně to udělal jenom proto, aby mě naštval. Nic víc. Kdyby aspoň věděl, že jediné, co sedícího chlapce na tom bolí, je fakt, že to opět nebyl on, kdo si to s ním divoce rozdával.
„Copak? Přece se za to na mě nebudeš zlobit, že né?“ zavrní hnědovlásek a tak jakoby přitančí ke svému bratříčkovi blíž.
On si vážně myslí, že mi záleží na tý holce? zauvažuje. Ale co když mu došlo… vyděsí se a hlava mu začne šlapat na plné otáčky. Mírný netečný úsměv pomalu mizí vyhnán myšlenkou, nepříjemně se zavrtávající do jeho mozku. Určitě ne, jenom provokuje. Chce mě akorát vytočit, abych vypěnil, a přestal se ovládat. Kdyby jenom tušil, že by se místo rány pěstí dočkal úplně něčeho jiného. Pro něj mnohem horšího.
„Proč se se mnou nebavíš,“ posmutní. „Od té doby, co sem se vrátil, si neřek ani jediný slovo. Máma by mi už hned dělala kázání, ale ty-„
„Jo, kdyby tu byla, ale ona tu není, jsem tu jenom já,“ zarazí se emař nad tou myšlenkou a upře čokoládově hnědá očka na svoje dvojče, se kterým si vůbec není podobný. Vážně něco tuší?
„Jedna nula pro mě!“ Vítězoslavný úsměv nelze přehlédnout.
S úlevou mu dojde, že to byla jenom součást jeho hry, jak ho vyprovokovat. Ne, rozhodně nic netuší…, otočí se zase zpět a zahledí se do tmy.
„Říkala, že ste spolu kromě pár nudných pus víc neměli a byla celá nadrbaná, že to prej fakt už nutně potřebuje,“ naváže na to, kde přestal a přetahuje si triko přes hlavu. Evidentně ho baví zesměšňování svého bratra. Kalhoty jsou taky dole.
Oslovený chlapec to vše sleduje v odraze skla. Zakázané ovoce, které mu nikdy nebude patřit, uvědomí si s tvrdým bodnutím reality.
„Byla jak drak, to ti teda povim, tohle přesně sem potřeboval,“ křičí z koupelny na to křehké černovlasé stvoření, které se znovu, dneska už snad po stopadesáté, noří očima do tmy tam venku.
Otevření sprchových dveří, přešlapování po chladném dnu sprchy, zacvaknutí, vrznutí, uspávající šepot tryskající vody, klapnutí víčka od sprchového gelu, zase šepot, který náhle utichne do trýznivého ticha, zašustění sprchových dveří, mírné pobrukování, jeho bosé nohy na chladných kachličkách, pečlivé vytírání si vody z nacucaných vlasů plných vzpomínek. I přes zavřené dveře koupelny, se mu ty obrazy zjevovaly jako živé a radostně tančily mezi stékajícími kapkami. I přes zavřená víčka… Nevěděl, jak dlouho to ještě vydrží.
Dveře se rozletí: „Sry, že sem použil tvoji koupelnu. Zejtra ti za to koupím Pribináčka,“ vyleze ven jen tak s ručníkem kolem pasu. Zase omluva. Pořád jen ty nicneznamenající omluvy, následující po bolestném seknutí. Hrábne do kapsy u kalhot a vytáhne si retko.
„Co seš tak zaseklej, to tě ta pipina tak vzala?“ začne se šklebit a vdechne kouř. Pořád je v jeho očích vidět známka alkoholu a možná i nějaké drogy. „Doufám, že ses mi do ní nezamiloval.“ Další narážka, tady něco nehraje, černovlasý chlapec opět znervózní a chytne do ruky nabízenou krabičku cigaret. Jednu si vytáhne a zapálí si. A nebo seš paranoidní. Už si dočista zešílel. Jenom se na sebe podívej! Takhle se chová normální kluk?! Jenže ty nejsi normální…
Jeho bratříček pobouřeně mlaskne: „Nebuď takový Emo! Řekni už konečně něco.“ Chvíli mlčí. „Že ty ses tu mezitím zhulil jak dobytek, a teď máš zásek.“
„Jo, zrovna jsem si říkal, že jsem dlouho neměl žádnou depku!“ odsekne. Na to se ani nepotřeboval zkouřit. Tohle nemá náladu poslouchat. Otevře okno a vyleze na jeho soukromou miniveradičku – střechu. Přitiskne se co nejvíc ke zdi, aby ho alespoň trochu zakrývala stříška druhého patra. Fouká mírný chladný větřík a jemu naskočí husí kůže, až to zabolí. Jen tak dál, usměje se v duchu. Lepší fyzická bolest než duševní. Balamutí sám sebe, ale tam někde vzadu stejně tuší, že i kdyby byla fyzická bolest sebevětší, tu druhou mu to nezmírní ani o chlup. Netrvá dlouho a zaslechne funícího bratra nemotorně se škrábajícího za ním.
„Nevadí, nemusíš mluvit,“ spustí. „Stačí poslouchat, budu ti vyprávět, jaký to bylo, aby ses mohl alespoň něčemu přiučit, když už nic, ty můj zajíčku,“ opře se o něj a foukne kouř do tmy. „Ale praxe by byla lepší. Stejně to nechápu, roštěnek se kolem tebe motá víc než dost a ošklivých sotva! Vždyť seš přece moje dvojče,“ zašklebí se. Zase ten náznak povýšenosti. Co na tom, že měl desetkrát tolik holek co já, nezajímá mě to. Holky mi můžou bejt ukradený, jsou tak falešný, sobecký, nafoukaný… ale kdo v téhle době není, že?
Proboha, jak může bejt tak drzej? Nejdřív mi přebere holku a teď mi tu vypráví, jak a kde si to s ní rozdával! Netajeně se mi tu směje do očí! naštve se mírně černovlásek, ale pořád si udržuje hranou masku nezájmu. Poslouchání do detailu popsaných pocitů a stavů bratra v jednotlivých okamžicích ho zraňuje ještě víc, než si dokáže připustit, stejně tak, jako fakt, že místo aby svou, teď již bývalou, přítelkyni nenáviděl, pociťuje k ní něco mnohem horšího a nebezpečnějšího, než je obyčejný hněv – závist. Zapálí si další cigaretu a nadále ignoruje bratrovy narážky.
„Hej, posloucháš mě vůbec? Jeden by si řek, že seš teplej, kdyby tě neznal!“
Hrkne v něm a zadusí se kouřem. Mohutně jej vykašlává a začne slzet.
„Um brácha, seš v pohodě?“
„Nic mi není,“ zavrčí nevrle, típne skoro celou cigaretu a zvedá se k odchodu. Jeho dvojče však ale ne. Pošle mu chladný pohled a snaží se ho překročit. Tatam je ten ledový klid, který měl v duši když přišel on.
Zahloubán v myšlenkách se mu na šikmé střeše podsmekla noha a on pocítil ledové zamrazení strachu, ale i skoro nepostřehnutelně, hluboko ukryt v podvědomí, maličký náznak úlevy, že spadne dolů a nebude nic, jen nekonečná tajuplná tma. Hrcnul bratrovi přímo do klína. Seděl na něm obkročmo a v hlavě mu bil jak tisíc hromů vyděšený tlukot jeho srdce, který nebyl úplně zcela způsoben předchozím leknutím.
„Ty ve, takový nemehlo nemůže bejt můj bratr.“
S odhodláním se mu podívá do obličeje. Chtěl by mu ten jeho pobaveně nadřazenej pohled vylíbat z očí. Tak strašně by chtěl cítit kovovou pachuť jeho piercingu, plné mokré rty, tisknoucí se k němu, drsný jazyk, otírající se o jeho vlastní a studené ruce na svých bokách. Vpíjel se do těch korálkově hnědých očí a pomalu se nakláněl blíž. Tomův rozšířený pohled s očekáváním a mírným úsměvem jako by přímo vybízel k políbení.
Najednou se zraňujícím, hluboko se vrývajícím do jeho srdce uvědoměním, co za strašnou chybu právě teď dělá, se zoufalý černovlasý chlapec vzpamatuje a rychle mu hraně z hlavy vytáhne kus větvičky.
„Kde ses to prosimtě vyválel,“ opovržlivým tónem v hlasu akorát maskuje svoji nervozitu. Je jim naprosto jasné, že je to lež, není to dlouho, co se sprchoval.
Emař se neohrabaně zase postaví, což se neobejde bez několika víc než těsných dotyků a zmizí v pokoji, kde si svlékne oblečení a úhledně je srovná na stolek. Cítí, jak se mu derou štiplavé slzy do očí. Jako když se protrhne hráz a vy, aniž byste něco viděli, slyšíte ten rachot a podvědomě tušíte, co bude následovat.
Pustil na sebe horký proud vody a s ním se spustily i dlouho zadržované emoce. Jak dlouho to ještě bude muset trpět? Při představě, jak bezmocně asi teď vypadá, se rozplakal ještě víc.
Když konečně po půl hodině vyleze ven, ohromeně se zadívá na jeho sourozence, nestydatě se válícího v jeho peřinách jenom v trenkách, všechny ty laicky zazáplatované rány znovu okamžitě rozpraskají. Jak dlouho mě ještě hodláš takhle mučit?
Už už se nadechuje, že ho vyhodí do jeho pokoje, ale druhý chlapec ho předběhne: „Můžu dneska spát u tebe? Já se opilej strašně bojím,“ kuňkne a napije se lahve Whisky. Matka doma není, tak proč by se nerozjel, že. Otrávené zamručení bere jako souhlas a zároveň jako vybídnutí k dalšímu hlubokému loku.
„Ale bez tohohle,“ ukáže Bill na flašku. „Nemíním, aby ses mi tu poblil.“
„Fajn,“ naposled se napije a svůdně se, aniž by to on sám zaregistroval, prohne a položí flašku co nejdál na zem. Kdyby se jen podíval trochu víc doleva, uviděl by, jak si jeho bratr mírně skousl ret a skoro neslyšně zoufale zavyl.
„Dej to sem,“ vyhrkne v koncích a popadne flašku. Chci se opít. Doufám, že potom konečně
na chvíli zapomenu.
Ztrápený chlapec pomalu oddechuje a potichu sleduje válející se prázdnou láhev Whisky na zemi. Leží mírně stočený na boku jako vystrašené mládě a přemítá o tom, proč se to musí dít zrovna jemu. Už dávno vzdal marné, ale přesto snadné, svádění viny na někoho jiného. Na boha? Osud? Kraviny. Jediný, kdo si za to všechno může, je on sám. A nebo že by to přece jen bylo tím, že se mocný prst Pána Všemohoucího namířil z miliard lidí zrovna na něj se slovy: „Ty se zamiluješ do svého bratra a budeš trpět jenom proto, že jsi byl vybrán!“? Asi nejspíš neměl nic jinýho na práci. Koho zajímají ty stovky hladovějících dětí s přáním žít? Válečné veselice, pořádané na jeho počest, potřísněné krví? Tlustí církevní mniši, provolávající: „nepokradeš“, s druhou rukou v kapse, tisknoucí tlustou ruličku bankovek? A co takhle osud? Kdyby vážně existoval osud, našňořený pán v černém obleku, nemusely by stát věznice. Ten člověk byl přece vybrán osudem, aby zastřelil nevinného chodce, nemůže za to přece. Lidstvo by za své činny nemohlo a za své rozhodnutí už teprve ne. Tomu prostě nechtěl věřit. Jediný, kdo nese celou vinu, je on sám.
Neví, co dělá jeho dvojče, je k němu otočený zády. Asi už nejspíš spí, po tom, co všechno dneska vypil. V roušce opileckých myšlenek a bezcílného uvažování se ho pomalu laskavě zmocňuje spánek, aby ho ráno mohl ještě bolestněji zradit, když v tom se druhý chlapec zavrtí a překulí se na záda.
autor: macikxxx
betaread: Janule
betaread: Janule
hlavne to neberte vazne… akorat sem nekam potrebovala strcit par svejch nazoru…. prvni dil je o nicem
Mě se to mocinky líbí a zatím to vypadá zajímavě..=0)..doufám že budeš psát další a další povídky..
Náhodou, je to dobrý…sice ser někdy ztrácím v těch osobách, protože jednou to popisuje Bill, jednou zas vypravěč, ale líbí se mi to 🙂
Máš velkou slovní zásobu, fakt je to v některých částech úplně drsný, že ani ta slova neznám xD
Upřímně, začla sem to číst hlavně kvůli tomu 15+ xD, tak se těším an další půlku…no, vykecávka až pak, du si to přečíst 🙂
*sice se
** na další půlku
Sorry ;))
Já bejt tebou, tak bych přestala s tim podceňováním, páč je to zatim vážně fantastický x) takže musim jít hned na další část x) x)
mám další oblíbenou autorku!
Tady ten styl naprosto zbožňuju… užasny… jdu na další čast
OU! Opravdu skvělé… jak slovní zásoba, tak ty Billovy úvahy a myšlenky… sice je to špatně, lidstvo pořád přemýšlí víc a víc a zapomíná žít, ale nemůže si pomoct…